Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (8)

napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Tonda, duben – květen 90

Bylo odpoledne, kolem třetí a v Tondově bytě spolu Tonda s Lenkou leželi po milování vedle sebe na posteli, nemohl se na ní vynadívat, nádherná, štíhlá, dokonalé vysportované tělo, z karate sice pár modřin, ale ty jen podtrhovaly, jak jí to sluší. Zatím spolu byli přes noc málokdy, Lenka říkala, že by to rodičům vadilo, tak jen někdy, hlavně o víkendech, kdy řekla, že je u kamarádky a i to dělala nerada, nechtěla doma lhát, bylo jí to hrozně nepříjemné a Tondovi se to na ní moc líbilo, taky neměl rád lhaní, ale při tom chtěl být s ní a viděl jen jedno řešení, vzít se.

Tonda se vyloženě vznášel radostí, měl svou holku, miloval jí a těšil se na život spolu, už plánoval, jak zařídí dětský pokoj, měl velký byt, tedy na poměry, 3+1 tak 80 metrů čtverečních, to by v jiné firmě jako svobodný nikdy nedostal, ale tady to šlo, teď se to bude hodit. Byl šťastný, neuvědomoval si nejistoty v práci, nepřemýšlel o tom, myslel na Lenku, a kdy bude s ní, nestačilo mu, že je mu s ní skvěle, když s ní je, chtěl s ní být pořád.

„Je mi s tebou tak hezky, ty kočko.“

„Mě s tebou taky, moc, nikdy mi s žádným klukem takhle nebylo, ale pomalu abych šla do školy, tahle cvičení vynechat nemůžu.“

„Holčičko, když je nám spolu tak hezky, tak si mě vezmi, prosím, a budeme spolu furt, skoro, furt. Jasně měl bych teď mít v ruce prsten s briliantem a kytku.“

„Toníku, jsi zlatý a mám tě moc ráda, ale já se nechci vdávat, nechci a to nesouvisí s tebou, pokud někoho, tak tebe, fakt, ale já chci studovat, chci se podívat do světa, teď to snad konečně půjde, ráda bych tu medicínu studovala i jinde, třeba v Německu nebo i v Americe, nezlob se, prosím, je nám dobře, tak to tak nechme.“

„A až odjedeš do světa? To budeš pryč rok, nebo ještě víc?“

„To nevím, nevím taky, jestli se to podaří, ale moc bych to chtěla, člověk se má podívat jak to funguje jinde, zvlášť když toho oni asi umí víc než my, to se dělalo i za časů našich babiček, že se chodilo na zkušenou, dlouhý roky to nešlo, ale teď by to jít mohlo a já hrozně chci.“

„To mě opustíš.“

Konstatoval smutně Tonda.

„Toníku, nevíme, co bude, jestli mi to vyjde nebo ne, pak se zase vrátím, teď jsme spolu a je to hrozně fajn, nevíme, jestli nás jednoho zítra neporazí auto, hele já jsem z rodiny doktorů a tam je to furt na talíři – včera závodil a dělal rekordy a dnes mu vysvětlují, že se nejspíš nedožije vánoc.“

Lenka nepřiznala, že docela vážně myslí na variantu, že se nevrátí, kdo ví jaké to tam venku je, cítila při tom bolest, že opustí prvního kluka, kterého má tak ráda, ale táhlo jí to strašně. Tonda byl smutný, své ženy nechápal, nebo spíš nedařilo se mu dosáhnout stavu „jedno tělo – jedna duše“, chtěl mít se svou holkou jeden život, který bude pro oba tím nejlepším, on by pro to udělal cokoli, jenže u Helenky to nevyšlo ani trochu, ta mu ani neřekla, co vlastně chce a on si tím do dneška nebyl jist no a u Lenky je to jasně dané – ona má svoji představu a za tou jde, jestli se tam vejde on nebo jiný chlap se ukáže, nebo nevejde a pak snad ta holka bude sama, proč je to tak zamotané, už zase doufal, že má svou lásku na celý život, kterou bude nosit na rukou a hýčkat, ale ona chce studovat a možná i pracovat v Americe.

„A nevadí ti na mě něco, třeba co dělám?“

„Ne, neblázni, už jsme o tom přece mluvili, to bych ti řekla, mě to přijde romantické, agent, to by přece každá holka chtěla, chodit s agentem, klid Toníku, takový život teď snad bude, že budou lidi cestovat a dlouho bude trvat, než se usadí. Aspoň myslím, já to tak chci, hodně se učit, být dobrá a hledat po světě, kde dělají dobrou medicínu a dál se učit.“

Pomalu se oblékli a než odešli z bytu tak jí Tonda pevně a na dlouho objal, strčil jí obličej do vlasů a snažil se upamatovat se každý detail, vůni, šimrání vlasů, dotyk těla. Najednou bylo oběma smutno, Tonda měl pocit, že jí ztratil a Lence bylo líto, moc líto, že jej nějak zklamala a že je kvůli ní nešťastný.

Došli spolu na trolejbus a ještě spolu jeli dvě stanice k fakultě, tam Lenka vystoupila a běžela do budovy, Tonda jel dál do práce. Zašel rovnou k Marešovi, jak byli domluveni. Pozdravil se s paní Hladíkovou a zeptal se, jestli má šéf volno.

„Od rána ho nemá snad ani minutu, pořád s někým telefonuje, střídá při tom víc jazyků, než já umím vyjmenovat, ale nejčastěji je to rusky, řeknu ti, jen zavěsí, a vraž tam a co ty, jak se vede? V poslední době jsi svítil jako žárovka a teď mi připadáš trošku zaražený?“

„Mám se dobře, vlastně skvěle, paní Hladíková, jen vám ženským asi nebudu nikdy v životě rozumět.“

„No Toníku já jsem jen obyčejná ženská, takže to tak ber, ale myslím si, že jednak je dobré nemyslet jen na sebe a za druhý si myslím, že je dobré pochopit sám sebe. Ty nejsi sobec, jenže máš svojí představu vztahu dvou lidí, asi jako ji měli tvoji rodiče, zamilovali se, vzali se, měli tebe, maminka zůstala doma, žádné studování, to dneska možná nebude model k opakování. Ty jsi sbalil studentku, nebo ona tebe, (Hladíková se zasmála), to byl žert ty kluku, fajn, když jsme před týdnem šli spolu po ulici, tak sis prohlížel dětské kočárky, napadlo tě, že ona si možná prohlíží nabídky zahraničních stipendií?“

„Jak to víte, proboha, teď mi to řekla.“

„To je jednoduché, ty trdlo, já bych na jejím místě nedělala nic jiného a nejspíš bych vyrazila do světa i bez stipendia a myla někde v Bostonu nádobí a všechny peníze vrazila do studování, slyšela jsem, že tam je půlka města vyplněná univerzitami a nemocnicemi. Buď rád, že máš báječnou holku, možná si jí jednou nevezmeš, možná se nevrátí ze světa, ale buď rád, za každou chvíli s ní, nejspíš je opravdu bezva, holky bývají po tátovi a toho má bezva.“

„Vy ho znáte?“

„Toho zná, chlapče, ve městě každý, koho jednou bolelo břicho, ale koukám, že ty ne, nevadí, to doženeš a teď mazej k šéfovi, než si stačí vytočit další číslo, nebo někdo zavolá.“

„Zdravím tě, Tondo, jsem rád, že jsi přišel, potřebuji si s tebou něco probrat, je to důležité, myslím na to už dlouho, něco jsem kolem toho už pozařizoval a připravil, je třeba tě to konečně říct, možná mě budou volat, ale zůstaň sedět, tobě věřím, takže a především – nezlob se, že se pletu do tvých věcí, ber to jako starost starého přítele.

Budoucnost tady je nejistá, to určitě vidíš sám, ty jsi pro všechny tady můj člověk a to je pro tebe velký handicap, já jsem důchodce, odejdu možná v horizontu dnů, jakmile ředitel řekne, tak jdu, nebudu smlouvat ani o den a pak to tu budeš mít dost nejisté, tedy velmi. Možná to ode mě byla chyba, že jsem tě k sobě tolik přitáhl, snad ses něco naučil, já jsem potřeboval spolehlivé lidi a ty jsem v tobě a v paní Hladíkové měl, ale já chci skončit, už jsem chtěl mnohokrát, a možná k tomu konečně dojde, je nutné mít pro tebe plán B.

Ten plán vidím v tom, že se, budeš-li souhlasit, přesuneš k ochranné službě, máš pro to všechny předpoklady a tam velmi potřebují profesionály. Znamená to taky stěhovat se do Prahy, to pomocí přátel dáme dohromady, myslím byt, ten dostaneš určitě, ale mám pro tebe v merku moc hezký služební byt v Bubenči, vím, že Prahu zas tak moc neznáš, ale to je nóbl čtvrť a blízko na hrad a k vládním barákům. To pro tebe ještě mohu zařídit, tedy doufám.

Vím, je to moc najednou, není to ještě na pevno domluvené, záleží samozřejmě a především na tobě, ale myslím si, že tu dobu, než se tenhle podnik nějak usadí, bude lepší trávit někde jinde a vůbec, kdo ví, co z tohoto podniku jednou bude.“

Tonda zaraženě koukal, byl zvyklý reagovat rychle, musel, ale teď věděl, že nemusí nic předstírat a ani že nejde o život.

„No teda, to jste mě zaskočil, ještě včera bych se asi hrozně bránil, ale dneska Vám odpovím asi ano. No nechce se mi pracovat jinde než Vy, taky jsem tady doma, jenže teď se mi chce vypadnout. A to je to tak špatné, tady u nás v agentuře?“

„V tutu chvíli to špatné není, ing. Tačner je bezva rozumný chlapík, ale i on dostává rozkazy, jedna věc a druhá – je na tuhle dobu moc slušný, ve chvíli kdy odejde, nebo bude odejit a to může být zítra, tak přijde někdo, koho netušíme a ten jistě nebude chtít poradce, jako jsem já, já jsem minulá generace, možná už předminulá, nevím, na jak dlouho to tady ještě mám, opravdu nevím, přestože se snažím to zjistit, a proto si myslím, že tvůj přechod by byl dobrý teď. Neměli bychom čekat, až mě vyhodí, to už možná nebudu mít kontakty, abych ti pomohl a věř mi, já opravdu chci do důchodu.“

„No všichni ti lidé z venku, za kterými jezdíte nebo lítáte, se kterými furt telefonujete, to nevypadá, že by Vás považovali za předminulou generaci.“

„To jsou lidé, převážně, se kterými jsem léta spolupracoval, a jsou to lidé povětšinou z venku, nejsem si jist, jestli by mohli nějak ovlivnit moje setrvání tady, ale především, mě to tu nebaví a chci do penze a nebudu-li tady já, nejspíš ani ty ne. Mám tenhle návrh, chystá se velká sláva osvobození Plzně americkou armádou, první oslava po asi 40 letech, zajeď tam, uvidíš ochranku v akci, nejspíš budeš užitečný, řekl bych, že budou potřebovat pomoc a určitě některé ty chlapíky znáš, někde jste se poprali. Pak si řekneme a mimochodem, řekni mi, proč bys včera odpověděl jinak než dnes, to jsme nějak zamluvili, tedy jestli mi to chceš říct.“

„Já zrovna začal doufat, že se usadím, tedy lidsky, jenže to nevypadá dobře, takže je to asi fuk, že odejdu, jen mě mrzí, že nebudu dělat s Vámi.“

„Tobě to s tím děvčetem, mluvíš o Lence, nefunguje?“

„Chce studovat do Ameriky a do Německa, prostě chce využít všech možností, aby to poznala venku a dobře se naučila tu svou medicínu, vždyť víte, oni jsou ta doktorská rodina.“

„To je ale Tondo dobře, je vidět, že to je rozumná ženská, nech jí jít, nemůžeš ostatně nic dělat, můžete se vídat a uvidíte. Toníku (toto oslovení používal Karel málokdy), řekni jí, že jí máš rád, aby jí to bylo jasné, ale pokud chce být dobrý doktor, ať jde do světa.“

„Řekl jsem jí, že si jí chci vzít, jestli by si vzala ona mě a ona na to, že chce do světa. Jsem z toho úplně hotový.“

„Pokud chce být holka stejně dobrý doktor jako je její táta, profesor Drbohlav, tak to má hezký cíl a musí na sobě pracovat, už jsi ho potkal?“

„Ne, ještě ne, možná se se mnou nechlubí, jsme přece taková podivná firma, nebo ne?“

„Chodí s klukem, ne s firmou, tak to nebude, jestli je po tátovi, tak jedná otevřeně, tátu znám, kdyby jí vadila tvoje práce, řekla by ti to.“

Matouš, hotel poprvé, duben 90

Matouš vyběhl ze své kanceláře a hnal se chodbou k primátorově zasedačce, tak se říkalo nejmenší z radničních zasedaček, kde jednalo většinou jen tak zvané vedení radnice, tedy primátor, tajemník, který byl podle tehdejšího zákona o obcích primátorovým zástupcem, náměstkové primátora a primátorův ředitel kanceláře, to byla funkce, kterou se v začátku své praxe na radnici Matouš pokusil zrušit, v rámci pokusu o úspory, ale narazil, primátorovi se líbilo, že má dvě sekretářky a ředitele kanceláře, tedy ředitele těch dvou sekretářek, připadal si moc důležitý a Vašík, tak říkal tomu svému řediteli kanceláře, ono mu také bylo něco málo přes dvacet, Vašík mu také pěkně lezl do zadku, zjevně se to čerstvému důchodci v životě nestalo, aby pro někoho byl tak důležitý a tak ho chránil, tento Vašík dělal na poradách vedení zápis a moudře občas přikyvoval a měl ještě jednu velevýznamnou funkci – byl strážcem ledničky s oficiálním alkoholem, tedy reprefondové ledničky, nikdo kromě primátora neměl právo použít reprefond na alkohol, třeba Matouš a náměstci směli na účet národního výboru pít jen kafe a minerálku, tuhle páku Vašík uměl používat, co lidi neudělaj za panáka, to celé byl ovšem trapný přežitek minulého režimu.

Matoušovi to ale nevadilo, alkohol měl sice rád, ale nebyl zvyklý pít v práci, většinou v práci pracoval a to i dříve v dobách relativního pracovního klidu, a když neměl co dělat, tak studoval, jen si občas dopřával útěky za holkama. Na radnici se mu vyloženě líbilo, zdálo se mu, že mu to jde, že se učí, že pomalu začíná práci rozumět a je pomalu schopen diskutovat s lidmi z odborů, dokonce měl pocit, že jej mají snad i rádi. To byl celkem fakt, přestože se ho zpočátku pěkně báli, což on nevěděl a nechápal ani, když mu to paní Musílková řekla. Tajemník byl vždy vrchní kádrovák a od něj osobně se čekalo, že ve jménu nových pořádků vyháže staré struktury a on to neudělal.

Tyhle porady vedení byly v podstatě formalita, alespoň to tak po dlouhé tříměsíční praxi Matoušovi připadalo. Většinou, tedy zatím vždy, on jako tajemník přednesl co je nového a především jaký je program jednání rady, co je či bude připraveno ke schválení a všechny s tím podrobně seznámil, dělal to pečlivě, i když viděl, že to jeho „důchodce“, jak kolegům říkal, nezajímá. Upřímně řečeno positivní výjimkou byl bývalý primátor, který se zajímal, ale ten si informace opatřil předem, často rovnou u Matouše a diskuze s ním většinou Matoušovi pomohla, protože přece jen on měl praxi ty tři měsíce a bývalý primátor snad 20 let.

Dnes očekával stejný průběh, měl svazek dokumentů, které bude předkládat, ještě odpoledne by měli být rozesílané členům rady. V předpokoji primátorovy pracovny, kterým musel cestou do zasedačky projít, byli kromě sekretářek ještě dva lidé, primátorova maminka, což byla dáma přes osmdesát a velká kuriozita radnice a malý tlouštík s neuvěřitelně slizkým výrazem v obličeji. Primátorova maminka se na Matouše usmála:

„Zdravím Vás Matoušku, jak se máte?“

„Dobrý den děkuji, výborně.“

„Tak běžte, dnes máte důležité věci na projednání.“

To Matouše zarazilo, jak mohla vědět, co budeme probírat, tedy pokud to myslela vážně a ne jako vtip nebo hříčku, běžně za dobu jeho zkušenosti primátor ani jednou netušil, co se chystá na radu a ani se o to moc nezajímal, když to Matouš vysvětloval, co by tedy mohla vědět jeho maminka? Pravdou ovšem je, že se po radnici říká, že primátora jeho maminka stále řídí a diriguje, i když jemu je 60 a jí přes osmdesát, on byl starý mládenec a vyprávěly se ošklivé historky o jejich vztahu, ale to Matouš neposlouchal, bylo mu to fuk a nejspíš to nebyla pravda, jenže teď měl brouka v hlavě.

Porada vedení probíhala jako vždy, tedy Matouš vysvětloval, co je připraveno do rady a co bude na příštím zastupitelstvu, dokud se nedostal k bodu převedení starého hotelu Centrum do majetku podniku Potraviny s tím, že tento podnik s francouzským partnerem vybuduje nový hotel. Tady Matouš navrhl tuto věc takto nepředkládat a udělat výběrové řízení na prodej starého hotelu, tedy v podstatě na prodej exklusivního pozemku v centru města. Zdůvodnil to tím, že podnik Potraviny nemá žádnou zkušenost s hotelnictvím a že bude lepší, pro město, pozemek výhodně prodat, peníze potřebujeme, zakončil.

Zcela nečekaně si vzal primátor slovo.

„Souhlasím s tím, že myšlenka převedení hotelu s pozemkem na podnik Potraviny byl nesmysl, ale není třeba vypisovat žádné výběrové řízení, ostatně kdo z nás s tím má zkušenost, problém jsem vyřešil, mám investora, vynikajícího, právě dokončil v Praze luxusní hotel a postaví nám v našem městě také takový hotel.“

„A kolik nám dá ten investor za ten pozemek?“

pídil se Matouš a v zásadě si říkal, že ten primátor se nezdá, nakonec udělal pro město dobrý obchod. Brzy byl vyléčen až nečekaně důkladně.

„Převedeme jim ten pozemek zdarma, oni se zaváží, že postaví hotel, toto město nemá žádný pořádný hotel, nutně jej potřebujeme, nemám kde ubytovat zahraniční návštěvy, je to hrůza.“

„A v tom hotelu, až jej postaví, bude mít město podíl?“

Matouš pořád doufal, že to není loupež.

„Ne, samozřejmě že ne, kdo z nás umí řídit hotel, ostatně je to dohodnuté, nedělejte si s tím starost, pane tajemníku, a řiďte si dál ty Vaše odbory, tato věc je vyřízena.“

„Promiňte, pane primátore, tato věc musí do rady, ta rozhodne a můj názor je ten, že bychom měli pozemek draho prodat, je to nejlepší volný stavební pozemek ve městě, jsme chudí, nemůžeme si dovolit tak výjimečné pozemky rozdávat, nechápu, proč nezjistit, zda by nějaká jiná renomovaná firma nedala víc, tedy nedala alespoň něco, když ta Vaše nedává nic.“

„Nebojte se, já radu přesvědčím, každému soudnému člověku je jasné, jak je tato nabídka výhodná, konečně se v tomto městě něco postaví, vy se starejte o své a pokud už dnes nemáte něco zajímavého, tak můžeme končit, ty další body na radu budou stačit až na radě, kdo bude mít zájem vědět dopředu, co se probírá, může si zajít za Vámi, mám spoustu práce.“

Matouš odcházel jako opařený, uvědomoval si, že to co navrhuje je hrozně odvážné, bylo jaro roku 1990, před rokem vládl bolševik, prodeje státního majetku se prostě nedělaly, nikdo nevěděl, jak do toho, ti jeho „vedoucí odborů“ ani netušili, jakou cenu ten pozemek asi má. Naštěstí se u Matouše před pár dny náhodou stavil Oberbürgermeister z jednoho malého německého města, jen jej pozdravit a nabídnout pomoc, kdyby někdy něco potřeboval, primátor na něj neměl čas, takže na něj vyšel zase jen Matouš a ten se ho tehdy svojí nedokonalou němčinou zeptal, jak to tam u nich v tom kapitalismu dělají, když se prodávají pozemky a on hned řekl – musí být tendr, jinak si všichni budou myslet, že jste podplacený.

Tak věděl alespoň směr, jak starý hotel vyřešit, vedoucí finančního odboru našla podle článku v Hospodářských novinách v Praze agenturu, která tvrdila, že takové výběrové řízení umí udělat, takže byli připraveni, ovšem teď to vypadá, že se pozemek daruje, místo aby se prodal.

Takže podle německého kolegy to vypadá, že pan primátor asi podplacený bude, Matouš se smutně usmál a vrátil se k sobě do kanceláře, kde na něj čekala paní Musílková, zjevně ustaraná:

„Tak jak to dopadlo?“

„Vy něco víte?“

Matouš zíral, kam ta ženská chodí na informace, ostatně od doby, kdy nastoupil, si na paní Musílkovou pořád zlepšoval názor, nejen že byla chytrá a opravdu se vyznala, byla taky docela hezká, jasně starší než on, možná o deset let, ale slušelo jí to, měla v sobě něco, čemu Matoušova maminka říkala šmrnc.

„Právě že nevím, jen jsem zjistila, že se něco chystá, Vašík mi nic nechtěl říct, jen se tvářil náramně tajemně, a pořád se na sekretariátu motá starý Hovorka, znáte ho ne? Toho přece zná každý, ten starožitník vedle synagogy.“

„Neznám, jen tam teď byl s maminkou primátora takový odpudivý slizký tlustý mužík.“

„Správně, Hovorka.“

Ozvalo se zaklepání a hned se otevřely dveře a „o kom se mluvívá nedaleko bývá“, prostě pan Hovorka osobně.

„Dobrý den, jsem moc rád, že tady jste, pane tajemníku, moc rád bych s Vámi chvilku hovořil, prosím.“

„Mám za chvíli další jednání a pak další, dohodněte si termín tady s paní Musílkovou, ano?“

„Ale já potřebuji opravdu jen pár minut, myslím, že něčemu prostě nerozumíte a já Vám to rád vysvětlím.“

„Pane Hovorko, kdybych si nechal vysvětlovat všechno, čemu nerozumím, byl bych tady 24 hodin denně deset let v jednom kuse, dobře, deset minut, omluvám se, víc nemám.“

Hovorka se protáhl kolem Matouše do jeho nádherné klenuté kanceláře a na paní Musílkové bylo vidět, že je jí zle od žaludku.

Matouš to chtěl mít rychle za sebou, ten člověk se mu ale ani trošku nelíbil.

„Prosím posaďte se a řekněte mi, čemu nerozumím, tedy podle Vás.“

„Nejste prý nadšen naším hotelovým projektem.“

„Nejsem, nevím, proč má město darovat nejlepší stavební pozemek, vůbec to nechápu, všude na světě se pozemky prodávají, my jsme chudí, proč dávat, proč si nevybrat mezi investory, který dá nejvíc?“

„A Vy máte více investorů?“

„Ne, ale zatím nikdo nehledal, je tu ta firma, která chtěla podnikat společně s potravinami a pak stovky dalších, které podnikají v hotelovém businessu a zatím často ani netuší, kde je naše město, že je velké a že potřebuje hotel, takže tady je díra na trhu a šance na dobrý obchod.“

„Chlapče, to je teorie, v praxi je třeba vzít někoho, o kom víš, že to umí, že dokáže postavit a zprovoznit takový hotel, že umí ten obchod dělat, že si zajistí klienty, prostě to není legrace a tady taková firma je.“

„Já to chápu, asi ta firma taková je, jenže chce pozemek zadarmo a já si myslím, že povinností nás na radnici je starat se o to, abychom pro město dobře hospodařili, ani jedna škola ve městě nemá bazén, prodejme pozemek se starým hotelem a postavme několika školám bazény, třeba.“

„Dobře, chlapče, vidím že to chápat nechceš, tak z druhého konce, ty sám máš dost vážné, jak se říká, kádrové škraloupy, jistě víš, o čem mluvím ty mladý hloupý bolševiku, vstoupit k nim v roce 88, taková pitomost, ti chytří tehdy podepisovali „několik vět“, takže podívej, mohla by se ta informace o tom tvém partajničení rozšířit, to není problém a ty bys mohl odsud rychle vypadnout a to by byla škoda, taková krásná kancelář, a prý ti ta práce docela jde, tak přemýšlej, příští čtvrtek na radě podpoř tenhle výborný projekt, nebo, garantuju ti, do konce května jsi z radnice zpátky v tom vašem podniku, pokud tě tam ještě vůbec budou chtít, na tvé židli už sedí jiný klučina. Měj se krásně a hlavně – přemýšlej.“

Hovorka nasadil lehce pohrdlivou verzi svého v zásadě odporného úsměvu, zvedl se a odešel, Matouš jen zaslechl, jak říká paní Musílkové:

„Na shledanou paní sekretářko, moc Vám to sluší.“

Bastard jeden, tedy to je šílené, Matouš zatím o vydírání jen četl v detektivkách, na které vždycky ve čtvrtek stál jeho tatínek frontu před knihkupectvím a jak si nevěděl rady a stále více viděl v paní Musílkové vševěda, tak se jí šel prostě zeptat, co dál. Pocit, jak je to na radnici bezva začal brát za své.

„Slyšela jste to?“

„Myslíte to, co Vám říkal? Ne, to jsem neslyšela, skrz ty Vaše dveře fakt slyšet není, tak povídejte.“

Matouš si sedl na židli před dveřmi do své kanceláře, kde vždycky čekaly návštěvy a stručně převyprávěl, o co šlo na poradě a co říkal Hovorka, dost nerad mluvil o svém „kandidátství KSČ“, ale nešlo to přejít a svou řeč zakončil:

„Ale v jednom pravdu, že Vám to sluší.“

Musílková se usmála, fakt jí to slušelo, jenže se usmívala smutně, je jí něco? Řekl něco blbě?

„Ne, to v tomhle pravdu neměl a to teď taky není důležité, to, že jste podepsal přihlášku do partaje tady ví každý a nikomu to nevadí, tady tam byli všichni vedoucí a spousta řadových, klid, řekla bych ale, že pravdu měl v něčem jiném, třeba, že byste neměl bojovat proti tomu jejich plánu, to nemáte šanci vyhrát a on Vás odsud vyžene a to bude škoda, kdo se bude zasazovat za prospěch města, neblázněte, primátora dostal penězi nebo přes maminku, to spíš, náměstci, tedy ti noví – ten za lidovce a ten za socialisty, ti jsou celí nadšení, jak jsou na pár měsíců důležití a jdou s primátorem a ani se neptají proč a kam, no bývalý primátor, to snad po něm nemůžete chtít, aby bojoval, no a ostatní členové rady? Proč by si pálili prsty? Hovorka někomu něco slíbí, to víte, znáte starou moudrost „slibem neurazíš“, někomu pohrozí jako Vám, jste bez šance a hlavně, proč proboha bojovat, komu na tom záleží, pokud by někdy někdo říkal, že to byla chyba, nebyla by Vaše, neblázněte, tajemníčku.“

To bylo skoro něžné oslovení, nebo si z něj dělala šoufky? Zatím mu tak ještě nikdy neřekla, asi viděla, jak je z toho zoufalý.

„Ale vždyť to prostě není správné, přece se ta revoluce nedělala, aby se kradlo a podvádělo, jen že budou krást jiní, než před tím.“

„Oni ti před tím toho zase tolik nenakradli, alespoň co já viděla, to by to museli fakt dobře schovávat, oni to jen z části blbě vedli, jen se obávám, že ti noví, tedy kromě Vás (paní Musílková se usmála, ale velmi, velmi přátelsky), že to vedou ještě hůř a teď běžte na seznamovací poradu s novými funkcionáři obvodů, nechápu, proč se s tím tak dlouho čekalo, ale to není Vaše chyba, to Vašík pořád odkládal, že pan primátor nemá čas, jen běžte, nová tajemnice na „jihu“ je moc pěkná, prý, a pak Vás shání tak půl města, tak sebou hoďte s tou poradou.“

A tak Matouš zklamaně, zamyšleně vyběhl zadním schodištěm o jedno patro výše a dlouhou chodbou utíkal do zasedačky Rady, tak se říkalo kouzelné místnosti v renesanční části radnice, radost tam chvíli pobýt a dýchat ta staletí.

V zasedačce už byli všichni tři náměstci a pak funkcionáři z obvodů, jak si hned všimnul, v předdůchodovém věku tam byli snad jen tři, nějaký muž asi tak 50, jedna fakt hezká zrzka maličko přes dvacet a on. Primátor přišel vzápětí a velmi důležitě začal schůzi, či poradu nebo co to vlastně bylo, obvody byly vlastně samostatné, město bylo odvolací stupeň z hlediska státní správy, ale o nějaké nadřízenosti se vlastně mluvit nedalo, po formální stránce, tak trochu zvykově, jak Matouš slyšel, se obvody ptaly na důležité věci.

Primátor vyzval všechny, aby se představili, a tak, jak seděli kolem velikého kulatého stolu, každý o sobě řekl pár vět, když představování skončilo, uvědomil si opět Matouš, tedy asi posté, že je prostě jediný trouba, který tak rychle opustil dobrou práci a šel něco zachraňovat, co vlastně? A teď ho poženou krajem, protože nechce darovat skvělý pozemek, jsem vůl, vůl, vůl, opakoval si pořád dokola a za Dášou už jsem nebyl ani nepamatuju.

Jak tak zamyšleně a dost smutně seděl a dělal, že poslouchá tlachy pana primátora, zase to chlapec dával bolševikovi sežrat, všimnul si, že jej upřeně pozoruje ta hezká zrzka, kudrnatá s takovým zlobivým výrazem v očích, překvapilo ho to, protože normální by bylo asi obrácené zírání, protože jí to jednak moc slušelo a pak její oblečení toho taky spoustu ukazovalo, jak se rozhlédl, čuměli na ní s otevřenou pusou skoro všichni, jen pár nejvěrnějších jako Vašík primátorovi odezírali ze rtů a nadšeně pokyvovali hlavami, ostatní koukali zrzce pod kratičkou sukni naprosto neomaleně a celkem pochopitelně, ale Matouš neměl náladu, nevěděl, co s tím zatraceným pozemkem a tušil, jak se trošku znal, že půjde do prohrané války jako už tolikrát.

Diskuze naštěstí prakticky nepropukla a tak za pouhých dvacet ztracených minut sbíhal po zadním schodišti do své klenuté kanceláře, usmál se na paní Musílkovou se smutnou poznámkou:

„Ztráta času, ale krátká.“

Vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře, honem se snažil zaběhnout k sobě, nechtěl nikoho vidět, ale nestihnul to, dobře slyšel docela milý hlas, který říkal:

„Pane tajemníku, prosím o pár minut.“

Nezbylo mu než se otočit, vida, zrzka, jak to stihla tak rychle, slušelo jí to i ve stoje, i když jí teď zrovna nebyly vidět kalhotky.