Rizika aktivismu

napsal Leo K.

Příběh aktivistické kapitánky lodě Sea-Watch 3, Caroly Rackete, která si vynutila přistání v Lampeduse, údajně nachytal evropské právní řády v nedbalkách. To jí opravdu projde, že

osoba, která nemá ani rodinu, chce vnucovat svá pravidla celé Itálii? Celé Evropě?

A je to pro mě s hodně velkým otazníkem, proč media nejspíše sází na krátkodobou lidskou paměť. Vždyť už v roce 2015 byly lodě neziskovek MOAS, Jugend Retter, Stichting Bootvluchting, Médicins Sans Frontiéres, Save the Children, Proactiva Open Arms, Sea-Watch.org, Sea-Eye a Life Boat  přichyceny in flagranti a byla jim jednoznačně prokázána spolupráce při pašování lidí.S libyjskými pašeráky a Italskou pobřežní stráží!

Neziskové organizace tuto svojí činnost interpretují jako prosazování základního lidského práva usadit se kdekoliv na zeměkouli a považují svoji „pomoc“ migrantům za „oprávněný boj“ o spravedlnější uspořádání světa.

Problém je samozřejmě v tom, že jakmile jednou spustíte erozi právního státu a dovolíte nevoleným subjektům, aby rozhodovalo místo práva jejich pojetí etiky, může se to otočit proti vám. Organizace, rozumí se ty neziskové, tu nejsou od toho, aby nahrazovaly soud, naopak, měly by nechat soud, ať rozhoduje, co je a co není legální.

Obrovským problémem je to, že aktivisté rádi kompletně obcházejí právní systém. Za normálních okolností by měl být každý obviněn, měl by dostat možnost hájit se před nezávislým soudem a teprve pak by měla být podle rozhodnutí soudu omezena jeho práva.

Aktivistické činy jsou vlastně rozsudkem bez soudu a bez obhajoby,

dokonce občas doprovázené naprosto šílenou představou, že obviněný by měl dokazovat svoji nevinu a ne naopak. Pokud právní systém postavíme na hlavu, dostaneme doslova hon na čarodějnice, vzpomeňte na #me too.

27. prosince 2016 vyšel zde na Kose můj článek Jedna konspirační teorie. Před téměř třemi lety jsem psal (mimo jiné)

… I Spojené státy omezují a výrazně selektují imigraci, viz udělování zelených karet. Pozitiva z migrace beze sporu existují, ale jsou výrazně vázány na řadu podmínek z nichž těmi nejdůležitějšími jsou jazyk a vzdělání. Jestliže web w2eu (welcome to EU) říká For freedom of movement, tak musí jasně zaznít:

„NE! My si vás vybereme. A dokud nebudete „naši,“ nebudete mít freedom of movement!“

Chceme ty, kteří jsou ochotni přistoupit na naše podmínky. Ty, kteří budou součástí našeho národa. Národ je v Evropě kulturní konstrukt.

Evropský nacionalismus není založen na Bohu, rodu, krvi či kmenu, ale na „ústavním patriotismu,“ jak to nazval Jürgen Habermas. Ctíme svá pravidla.

Svobodu pohybu v EU máme. A vy ji budete mít také, pokud se stanete součástí nějakého státu v EU. Nemůžete stát mimo a žádat stejné benefity. Musíte přijmout, že práva jsou bonusem z povinností. Klientů a budoucích klientů sociálních sítí máme sami dost.

A tady je to skryté čertovo kopýtko. Evropská sociální politika, byť ve vlastních očích nedostatečná, je v očích migrantů úžasnou vábničkou. Vždyť sociální podpora se vyplácí – na rozdíl od mzdy za práci – na každého člena domácnosti. Tedy součástí těch podmínek musí být nějaký systém znevýhodňující velkorodiny – ty totiž nebyly uvažovány při konstrukci onoho sociálního nástroje – a právě tak vytváření autonomních komunit.

Pojem „lidská práva“ se najednou z uniklých informací radikálně pragmatizuje, ukazuje se že, lidská práva jsou umělým konstruktem, lidé jako Julian Assange a tisíce jiných anonymních obránců „veřejného prostoru“ rozptýlili ideologickou mlhu, která maskovala reálnou politiku Západu.

I ta volba Donalda Trumpa nebyla vzpourou obyčejného, spíše méně vzdělaného bílého muže – jak se píše – ale vzpourou majority! Žádná přidaná práva nesmí totiž omezovat existující práva! Za druhé pojem „lidská práva“ musíme vnímat v kontextu technologického prostředí, v němž stále větší části světa jsou podrobeny možnosti lidské volby, nejdramatičtější z nich je genetická manipulace.

Prudce rostoucí možnost volby vyvolává poptávku po zdůvodnění té volby, ale dobrých důvodů se nedostává. Jaká smrt například je „lidská“ a my jako lidé na ni máme právo? Kde pro člověka naší doby končí jeho životní svět a začínají příkazy technologické moci. Jaký začátek (a jaký konec) života je „přirozeně lidský,“? A je vůbec ještě něco „přirozeně lidského“ na této Zemi?

Z toho plyne, že „lidská práva“ nelze vyjmenovat jako nějaký seznam pohledávek, jak to dělá web w2eu a vybízet migranty k vyžadování jejich plnění.

Vznik převažujících komunit s téměř výhradní koncentrací migrantů má hodně společného se vznikem slumů a favel v megalopolích. Vždyť i u nás najdete bezdomovce spíše v Praze než třeba v Suché Lozi. Chudí lidé bez vzdělání a tedy i bez naděje na zaměstnání se stahují dohromady a do velkých měst, kde spíše kyne nějaká naděje na snadnější obživu. Když toto vztáhneme na migranty, tak se ukáže i jejich neochota si osvojit jazyk nového domova v jiném světle. Ve své vlastní komunitě ten jazyk prostě nepotřebují a čím větší je komunita, tím snadněji se v ní dá přežívat bez nutnosti se podrobit zvykům a normám okolní společnosti. To vytváří podmínky ke vzniku ghett a vůbec paralelní společnosti. Ten poznatek je obecný, platí pro všechny lidi, kterých se společnost ve jménu nějakých falešných představ zříká.

Dnes po téměř třech letech bych na textu nezměnil ani řádek.

Ale právě v tomto bodě se nejcitelněji projevuje selhání vlád které „táhnou“ národní stát. Samozřejmě v tom smyslu, jak jsem psal výše, ve smyslu onoho ústavního patriotismu. To selhání se projevuje bezradností a nečiněním:

„Máme bezdomovce? Inu každá činnost produkuje vedle užitné hodnoty nějaký odpad.“

I tak lze posuzovat nečinění elit při setkání s nerudovskou otázkou: Kam s ním? Dokud to byl problém řekněme jednotek procent obyvatelstva, přikrýval se tvrzením, že v každé populaci existuje jistý počet jednotlivců, kteří se nechtějí nechat spoutat civilizačními návyky a raději pojdou jako nežádoucí hlodavci po deratizaci.

Jenže nikdo nepočítal s bezednou chtivostí kapitalistického trhu a s vystupňováním výše nájmů a cen za metr čtvereční až za jakoukoliv myslitelnou hranici. Ať jde o prudký vzrůst cen turisticky navštěvovaných lokalit nebo vliv Airbnb, který se vymknul deklaraci. Týká se to mladých rodin stejně jako seniorů, kteří ve svém bytě prožili třeba padesát let.

A to už je jiná liga, protože ty počty jdou do milionů.

Řeší se to různě, v některých městech (např. ve Vídni) povinným procentem sociálních bytů v nové výstavbě, v Berlíně dokonce hrozí vyvlastněním prázdných bytů, ale problém z gruntu se rozhodlo řešit chudičké Portugalsko.

Podle nového zákona se portugalská vláda stává „garantem práva na bydlení“ a je odpovědná za zajištění přiměřeného bydlení pro všechny občany.

V novém zákoně je zdůrazněna sociální funkce bydlení. Má za cíl vymýtit bezdomovectví a upřednostňuje využívání nemovitostí spravovaných státem pro dostupné bydlení. Kromě toho zakazuje vystěhování z bytů v celém hlavním městě Lisabonu, pokud není stát schopen zajistit podobné ubytování v okolí.

Dále zákon dává nájemníkovi nebo sdružení nájemníků možnost podat stížnost na kvalitu bydlení, probíhající rekonstrukci či plánovanou výstavbu. Pokouší se tak demokratizovat odvětví, které díky vzrůstajícímu cestovnímu ruchu způsobilo prudký nárůst cen nájmů v Lisabonu. Zákon byl v portugalském parlamentu schválen 5. července koalicí čtyř levicových stran.

Proti byla pravicová Lidová strana, jejíž zástupce Alvaro Castello-Branco označil zákon za „volební propagandu, která nic nevyřeší.“ Bodejť by ne, hájí přece zájmy silných skupin, které říkají, že

bydlení by nemělo být právo, ale tržní komodita.

Jenže když bydlení podřídíte výhradně zákonům trhu, dali jste se na cestu, která končí chudinskými slumy. Jak už jsem v jednom článku psal – pravice kvičí jako vražděné sele pro každou vydanou korunu, kterou z logiky věci nemůže ukradnout

a vy chcete do téhle sloty přivést migranty z afrických a arabských zemí. K sociálnímu stolu?

Co nám vlastně na muslimech vadí? Odlišnost? To alespoň do omrzení tvrdí příznivci jejich exodu do Evropy. Jsem jiného názoru. S odlišností se umíme vypořádat celkem uspokojivě. Vidíme to příkladu Romů, tedy těch, kteří se zařadili do naší společnosti, stejně jako to vidíme na příkladu stejně se zařadivších Brazilců, Malajců, Mongolů, Řeků, Syřanů,Vietnamců a dalších zástupců různých etnik, kteří tu po desetiletí žijí a leckdy se cítí být Čechy i když tomu jejich původ nenasvědčuje. Takže pro Čechy a troufám si to rozšířit na středoevropany obecně,

odlišný vzhled, nedokonalá řeč, poněkud jiné chování, není rozhodně tím, co vyvolává fóbie.

Vietnamci ty svoje odlišnosti, ať se jedná o rodinný oltářík nebo scházející dělbu práce mezi ženou a mužem nevystavují, ve společnosti se snaží „nevyčuhovat.“ Romové už vůbec ne, dokonce se demonstrativně distancují od méně přizpůsobivých členů vlastního etnika. U Romů to pokročilo tak daleko, že Romská inteligence už zpravidla neovládá ani romštinu (romani čhib). Můžeme tedy tvrdit, že podmínkou nekonfliktního soužití s jinými etniky je asimilace?

Bylo by pokrytecké tvrdit, že dokonalá asimilace například Do Thu Trang, Fabiana Golga, Erika Besta, Giorgio Cadoriniho, sester Marthy a Teny Elefteriadu, Raduana Nwelatiho, bratrů Hayato, Tomio a Osamu Okamurových nebo Sandry Wein neusnadňuje jejich bezproblémové zařazení do českého kulturního kontextu.

Asimilace to bezpochyby ulehčuje, ale není to podmínka nezbytná. Kulturní odlišnost respektujeme za předpokladu, že nám ji nikdo nevnucuje.

Nevraživou reakci ovšem vyvolává odlišnost manifestovaná, demonstrace té odlišnosti.

Z našeho kulturního okruhu si můžeme vzpomenout na předválečnou manifestaci československých občanů k němectví bílými podkolenkami. Na bílých podkolenkách, stejně jako třeba na šátku na hlavu, není vůbec nic zvláštního. Teprve, když se stanou symbolem, odznakem odlišnosti, demonstrované snahy ukázat, že „my jsme jiní a k vám nepatříme,“ začnou vyvolávat otázky a sváry zda je to oprávněné.

Na skutečném příkladu jsou nejlépe patrné zdroje a způsoby, kterými lze džina xenofobie z lahve vypustit. A už vůbec nezáleží na zdánlivém zdroji, zda to byl „Führer“ nebo Korán, protože skutečným viníkem je právě ta demonstrovaná snaha.

Nedávno jsme se dozvěděli, píše Michal Rybka, že řecká policie odhalila vraha americké bioložky Suzanne Eatonové na Krétě – pomocí dat o pohybu podezřelého z jeho mobilu. Je to dobře? Je to špatně? Je to důkaz, že jsme fakticky trvale sledováni?

Vzato kolem a kolem, odhalení vraha je jistě pozitivní věc. Zároveň to ale znamená, že fakticky každý, kdo má mobil, je trvale monitorován. Veřejnost o tom pravděpodobně neví, nikdo se jí neptal – jen někteří si možná uvědomují, co znamená, že mají zapnuté sledování ztraceného zařízení. Jenomže… většina zařízení si stejně loguje data o vaší poloze, ať s tím souhlasíte, anebo ne.

V poslední době je velmi populární otírat se o Čínu a zdůrazňovat, jak jsou zlí s těmi všemi Velkými čínskými firewally, rozeznáváním obličejů v metru a dalších veřejných prostorách, zavádění sociálního skóre – a dokonce i instalací sledovací aplikace pro turisty. Pravda, chce to trochu pozornosti při čtení, než vám dojde, že tato aplikace je určená pouze pro turisty z Kyrgyzstánu navštěvující region Sin-tiang, tedy jde v podstatě o opatření namířené hlavně proti islamistům.

Problém je v tom, že Západ dělá v zásadě dost podobné věci, jenom to dělá po svém a sám se za to moc nekritizuje. Západní kultura je hodně pokrytecká – k tomu se ještě vrátím, ale pro začátek postačí, že to, co je interpretováno v jiných režimech jako zlé, intruzivní a potlačující svobodu, děláme taky, jenom to zvyšuje bezpečnost, odstraňuje to škodlivý a extrémistický obsah a tak podobně. Ten Rybkův článek si přečtěte – doporučuji celý. Ale zdůrazňuji to proto, že žijeme v takové době, kdy prokázat komunikaci při pašování lidí není a nemůže být nepřekonatelným problémem.

Ve své mateřské zemi je teď Carol Rackete obdivovaným idolem u té části populace, která je soustavně přesvědčována, že jsou to právě oni, kdo nesou odpovědnost za budoucnost Německa, Evropy, celé planety. Tento podlý způsob propagace také není nový.

Vzpomeňte na vyjádření Aneurina Bevana: „Podstata pravicové politiky tkví ve schopnosti bohatých přesvědčit chudé, aby využili svoji politickou svobodu k udržení bohatých u moci.“

Zatím nedochází k žádným velkým zvratům, k žádným apokalypsám a proto si ta část manipulované populace vede úspěšně. Je jen málo hlasů, které upozorňují na hrozící nebezpečí. Ve vlivném Curyšském deníku Neu Zürcher Zeitung vyšel 12. června článek německého spisovatele a režiséra Klause-Rüdigera Maie

„Nezpůsobilost svobody:V Německu stále silněji panuje represivní klima,“

který vyvolal v Německu pobouření a dosud neustávající debatu. Němčináři si mohou článek přečíst, ale ve stručném výtahu lze obsah vyjádřit asi takto:

Německá média v současné době připravují mládež k rozhodnému projevu generační vůle, si nenechat svou budoucnost zničit starou generací. Radikalizace mládeže k prosazování politických zájmů není v historii nic nového. Od takzvaných dětských středověkých křížových výpravy po Savonarolovu renesanční dětskou policii, které měla kontrolovat mravnost občanů – členy této policie byly děti, které směly volně vstupovat do všech domů a dle své libosti ničit vše špatné a nemravné; generaci Langemarck v první světové válce (to byl mýtus vítězství nacionální písně, podobně jako husitský chorál v křížových výpravách) až do doby Hitlerovy mládeže nebo komunistické mládežnické organizace FDJ v NDR. Pověřením jakéhokoliv „historického“ úkolu (v němž byly dovedně skryty jiné zájmy)

byla vždy mládež nadšena, aniž by si uvědomila, že je zneužívána.

Jenže právě taková „vpašovaná témata“ znevažují protesty dětí a adolescentů tím, že se jim odpírá schopnost samostatně myslet a přispívá k relativizaci a zapomínání historie totalitního barbarství nacistické éry.

Tady bych já rád dodal některé podrobnosti, které z paměti společnosti už mizí. Když se objeví otázka proč byl nacismus tak úspěšný, většinou se to odbude konvenčním: „Hitler jim dal práci na vyzbrojení Německa…“ Ano, ale to by samo nestačilo.

Nacismus vítězil především kultem pokroku, modernity, mládí a síly a tedy i militarismem jakož i silnou ekonomickou rolí státu, kde se korporace při zastupování zájmů svých členů podřizují paralelně s parlamentem zájmům státu.

A v neposlední řadě i pro svůj „zelený“ přístup k přírodě. Nacismus prohlašoval, že je nezrušitelným poutem svázán s přírodou, a

tudíž své odpůrce označoval za bytosti, které jsou v rozporu s přírodou.

Přírodu vnímal jako říši absolutního pořádku, jež je v protikladu vůči chaosu způsobeném civilizací. Nacisté obdivovali především přírodu drsnou a neúprosnou, v níž fungoval jasný řád a pevná hierarchie. Přírodu, v níž platilo, že silnější a agresivnější vítězí, zatímco slabí jsou odsouzeni k zániku. Známý je například kult vlka a vlčí smečky.

Skoro všechny prvky moderního světa, včetně demokracie, byly považovány za úpadkové a na síle získával kult divokých zvířat. Děsivým paradoxem je to, že v době, kdy byli v nacistických koncentračních táborech mučeni a zabíjeni lidé, přijalo nacistické Německo nejpřísnější zákony na ochranu zvířat, jaké vůbec na světě existovaly.

Nacistické zákony na ochranu zvířat měly vysokou lékařskou a právní úroveň. Už v jejich prvních verzích je např. přísně postihováno týrání zvířat, je zakázáno užívání psů při honech, je regulována kastrace zvířat a je stanoveno maximální množství práce, které může být požadováno od zvířat na polích nebo v dolech. Další ustanovení omezovalo vědecké a lékařské experimenty na zvířatech, které se směly provádět jen výjimečně a s výslovným povolením ministerstva vnitra.

Nesmírný důraz je v těchto zákonech kladen především na to, aby zvířata nepociťovala sebemenší bolest  – ať už během chovu, při přepravě nebo třeba během porážky. Adorace přírody a „čistoty mysli“ vedla také k vyzdvihování vegetariánství a odmítání kouření a alkoholu. Nacistické Německo tak mělo nejsilnější protikuřáckou kampaň na světě a nejpokročilejší epidemiologii ohledně nemocí z kouření.

Když se v této perspektivě dívám na die Grüne, jde mi mráz po zádech.