Nejčerstvější příhoda

napsal Geordyn

 

Nakupuji v supermarketu (dříve logičtějšího názvu – samoobsluha, cizí slovo super…, mi vůbec nepřipomíná, že nákupní středisko je něčím mimořádné mezi ostatními, ani cenami zboží, ani jeho lepší kvalitou). Vybrané potraviny na další týden mám v nákupním vozíku, který tlačím v řadě ostatních nakupujících před sebou. Vybírám do které řady, ze tří možných u pokladen se zařadím. Ta poněkud kratší řada mne přivádí za vozík se zbožím, na kterém také sedí asi tří, nebo čtyřletý hezký klučina jen nepatrně svými rysy v obličeji dávající najevo, že může být i cizinec. Také je, když pohlédnu na jeho doprovod, zřejmě jeho maminku – hezkou mladou štíhlou Vietnamku. Fronta před pokladnou postupuje pomalu a já neodolám, když vidím, jak zvědavě se na mne – bělovousého staříka, onen klouček dívá.

Pochválím nahlas, že chlapec klidně sedí a nezlobí, jako mnohé jiné děti, kterým
je obvyklý rozruch kolem pokladen a to čekání proti mysli a dávají to různým způsobem najevo. Chlapcova maminka se ozve, že její synek je opravdu hodný a nezlobí. Všímám si toho, že nákup oné mladé matky je nezvykle rozmanitý a jen tak namátkuo prohodím, asi budete mít doma rodinnou sešlost, že?
Říkám to proto, že o soudržnosti vietnamských rodin, něco vím, už proto, že jsem před mnoha lety poznal studentku z Vietnamu, kterou manželka pozvala k nám domů, aby viděla jak žijeme my, Moraváci. Manželka tehdy pracovala ve zdravotnictví na oddělení, kde se prováděla léčba pomocí skupinové psychoterapie.

Většinou neuróz a podobných psychických problémů. Ta vietnamská studentka byla na manželčině oddělení na stáži, protože v Brně studovala psychologii a přivítala možnost se seznámit s metodami oné léčby, která se v oněch dávnějších dobách poprvé zaváděla v tehdy socialistickém Československu. Studentka se jmenovala Wo-Hua-Ha a pro její studentský pobyt v pro ni cizí zemi, si vybrala sama kratší, velmi obvyklé jméno moravských děvčat – Hanička. Od ní jsem se mnohé o životě ve Vietnamu dozvěděl. I to, že se dobře znala s tehdy velmi důležitým státníkem – strýčkem Ho. Jak by ne, když otec „Haničky“, byl významným státním činitelem ve Vietnamu. Strýček Ho, byl prezidentem. Byl to Ho-Či-Min. Takže jsme se rozhovorem manželky s Haničkou a mnou, mnohé o životě Vietnamců dověděli.

Pokračuji popisem, co se dále dělo v onom místním supermarketu.

Ta vietnamská maminka se nezdráhala potvrdit mou domněnku o jejich budoucí rodinné oslavě a dodala, že její synek bude mít narozeniny. Proto ten rozmanitý nákup v jejím vozíku. Mluvila dobrou češtinou a dobře vím, že tato okolnost – neobvyklá přizpůsobivost Vietnamců českému prostředí, si mezi Čechy vysloužila pořekadlo, že pětileté vietnamské dítě mluví česky lépe, než dvacetiletý cikánský mladík.
Protože jsem měl dvě vnučky a vnuka se nedočkal a mezi svým nákupem jsem měl několik balených perníčků pro blížící se každoroční mikulášské oslavy, tak jsem neváhal a onomu kloučkovi podal jeden perníček s obrázkem Mikuláše na obalu. „Když máš narozeniny, tak ti něco dám.“ Rozzářil se a jeho maminka mi poděkovala. Přiznal jsem se ke svým dvěma vnučkám a jen tak prohodil, že když se rodí převážně děvčata, tak jedno lidové rčení o tom říká, že je to předzvěst, že nebude válka.
Vietnamka na to řekla, že v jejich rodině jsou také většinou dívky a že tuto českou lidovou předzvěst doma všem řekne. Pověděla to tak radostně, že jsem si v duchu připomněl obrovská válečná utrpení ve Vietnamu za Americké agrese v sedmdesátých letech a jak Vietnamci proto mimořádně chápou důležitost míru.

Tohle se mi stal před pár dny. I tohle  patří do dnešní  České republiky  a jejího života.