15.března 1939

napsal Leo K.

Téma 15. března 1939 bylo mnohokrát zpracováno. Nechme tedy jednou místo eseje raději mluvit dokumenty. Toho studeného rána vyšla Peroutkova Přítomnost a místo úvodu byla tato slova:

Redakce týdeníku Přítomnost není s to technicky zvládnout události, které postupovaly a postupují tak rychle. Úvodník, který byl pro toto číslo připraven, přímo zastaral v rotačním stroji. Všecko, co dnešní číslo přináší čtenářům, bylo přichystáno před několika dny a prosíme je, aby je také tak přečtli.
Dnes můžeme říci jenom několik slov:český národ prožil v posledních několika málo dnech změny velmi dalekosáhlé. Zachoval se i tentokrát obdivuhodně klidně, důstojně a ukázněně.

Říšský kancléř Adolf Hitler, který ve chvíli, kdy dáváme tyto řádky do stroje,

přijel na pražský hrad, zaručil svým slovem Čechům autonomní vývoj a národní svébytnost.

Tato svébytnost se nám stane v příštích dobách drahým statkem, jehož ochranu a vývoj svěřuje nám všem do rukou dnešní den. Važme si tohoto úkolu, který naší generaci svěřují dějiny, a staňme se ho hodni.

Na pováženou je chvála, že český národ se zachoval obdivuhodně klidně, důstojně a ukázněně. Jakoby to bylo něco zvláštního. Vždyť v roce 1866, tedy před 73 lety, když Prušáci přijížděli ke Králové Hradci, se zachoval stejně. Lidé pracovali na poli a ani nezvedli hlavy od práce. Mlčeli a dělali své. V roce 1968 to tak úplně nebylo, ale přesto byl národ chválen za rozvahu a důstojnost.

Toho mrazivého 15. března šlo možná o to, lidi nějak povzbudit. Šlo o reakci na pocity studu a marnosti. Dokonce se do okupantů projektovaly rozpaky.

„Ti obyčejní vojáci za to nemohou.“

Milena Jesenská (Přítomnost, 22. března) útěšně popisovala dojemné příklady – o slečně, které vyhrkly slzy a ke které přistoupil prostý a obyčejný vojáček a povídal: Aber Fraulein, wir konnten doch nichts dafür….! Řekl to, jako by chlácholil malé dítě. Měl německou tvář, trochu pihovatou, vlasy trochu nazrzlé a německou uniformu, jinak se ničím nelišil od českého ucha

a jinde zase německý důstojník poslouchaje výrostka, jak teď napráská těm neposlušným

přistoupil k chlapci, oslovuje ho česky: „Vy jste Čech?“ Chlapec se nakohoutil a náramně sebevědomě řekl: „Ano, já jsem Čech.“ A tu mu ten důstojník vyndal odznak hákového kříže z kabátu a řekl velmi klidně a velmi důrazně: „Pak nemáte právo nosit něco podobného.“

A jak mluvila s německým úředníkem, který se ptal :

Jak mi vysvětlíte, že k nám chodí taková spousta Čechů a zdraví Heil Hitler?

Sen o české státnosti a o Masarykové 1. republice se rozplynul 15. března ve sněhových vločkách tiše a jaksi neuvěřitelně. Ale vystřízlivění bylo kruté, zvláště když si již druhého dne mohli přečíst Výnos o zřízení Protektorátu Böhmen und Mähren – Čechy a Morava

Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-německé země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojení do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru – jako již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru.

Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumné soužití národních skupin, v němž svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolu- postižená.

Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.

Naplněn vážným přáním přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistit národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

Článek 1.

1. Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše a vstupují jako „Protektorát Čechy a Morava“ pod její ochranu.
2. Pokud obrana Říše toto vyžaduje, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou.

a další a další řádky výnosu podepsaného Vůdcem a říšským kancléřem v.r.

Nad novou situací se 5. dubna zamyslel Ferdinand Peroutka v článku „Naše ústava:“(zkráceno)

Myslili jsme, že jsme na konci svého úkolu, a pak „jsme shledali, že jsme sotva na začátku…“ Krátce potom, co jsem s podivným jaksi dojetím přečetl tuto větu v lhostejné jinak anglické knize, rozezvučel se uprostřed noci náš rozhlas a vytrvale v krátkých intervalech oznamoval, že na základě dohody říšského kancléře s presidentem Háchou obsadí německé vojsko to, co 14. března večer, po odloučeni Slovenska, zbývalo ještě z Česko-slovenské republiky.

Vskutku, budujíce tento stát, několikrát během dvaceti let jsme měli dojem, že jsme již na konci svého úkolu. A vskutku, onoho mrazivého a zasněženého rána 15. března jsme pak shledali, že stojíme sotva na počátku.

Že mnoho, hrozná spousta z toho, co jsme za oněch dvacet let s takovým zaujetím dělali, bylo nadarmo.

Že lidé se exponovali, dřeli, svářili i nespali pro věci, které přes noc ztratily smysl.

Že se musíme shýbnout a začít znovu. Nemýlili jsme se jistě v tom, jestliže jsme tak často prohlašovali, že bytí Československé republiky závisí větší měrou, než u států jiných, na celkových poměrech evropských a světových. Stát tento vznikl za jedné evropské konstelace, a přestal existovat zároveň s ní.

Osud jeho nerozhodoval se jen podle toho, co se dálo v Praze, nýbrž také podle toho, co se dálo nebo nedálo v Berlíně, Londýně, Paříži a Římě.

Když na vítěze světové války a tvůrce versailleského míru přišla ona hluboká mdloba, bylo jasno, že nesmírně nabudou na významu zeměpisná fakta, která snad naše politika dvacet let podceňovala a že dříve nebo později rozhodne naše položení v prostoru, který po tolik staletí patřil do sféry německého vlivu. Změniti to bylo tak nesnadno jako změniti zákon tíže. V evropské veřejnosti se nadhodilo,

proč jsme prý 15. března neudělali nějaké gesto a někteří z našich bývalých spojenců, kteří mají vůči nám špatné svědomí, se této otázky dychtivě chopili a dále ji rozvlékali.

Rozumíme-li těmto řečem dobře, měli jsme, zatím co by byl anglický a francouzský člověk v klidu trávil svůj pověstný oběd, posílat blíže neurčený počet našich mladých lidí na marnou smrt. To by bylo to gesto…

Je hodno pozoru, že i ti, kdo takto o nás mluví, sami by takový podnik nepokládali za více než za gesto, které by mimo zbytečného umírání žádných dalších následků nemělo a na konečném výsledku nic nezměnilo. […] Zůstavše opuštěni a osamoceni ve svém středoevropském prostoru, zůstali jsme pány aspoň nad svými gesty a neposuzujeme je podle toho, jaké divadlo by mohla poskytnout otupělé Evropě, nýbrž podle prospěchu národního.

Ano, odmítli jsme pustit si zbytečně žilou, počítajíce, že všechnu českou krev a všechny české životy budeme potřebovat v nových poměrech, do kterých bychom stejně vešli, ať s gestem ať bez gesta.

Co nyní budeme dělat? […] Úmluva říšského kancléře s presidentem Háchou, nařízení o Protektorátu, projev protektora von Neuratha — to je nyní dohromady nová naše česká ústava, jejichž záruk se budeme držet s vášní, jako Chodové se drželi svých výsad.

Naším hlavním cílem jest nyní se jako národ uchovati. […] Srdce národa bije mimo tyto výjimečné případy, a kdo přiloží k němu ucho, uslyší, jak toto srdce stejným tempem, jako už po tisíc let, odbíjí věčnou přísahu všech národů: Chceme žít!

V tom se tedy před nikým ani nechceme, ani nemusíme přetvařovat. Býti národem, znamená ovšem zachovati si všechny přívlastky národní existence. Býti Čechem není jen česky mluvit, nýbrž také česky myslit a jednat podle svého charakteru, jak se vytvořil během věků. To vše, netoliko jazyk, patří do oné svébytnosti, která jest nám novou naší ústavou zaručena. Každý národ má jen ve vlastním charakteru pramen své tvořivosti.

Býti národem — to znamená dále moci býti hrdý.

Byla nám slíbena šťastná budoucnost, jestliže budeme se chovat loyálně k německé říši. […] Zde ovšem bude nejvíce záležeti na nás. Boj o svůj národní charakter si musíme vybojovat sami, Němci budou k tomu jen přihlížet. […] Není třeba se obávat budoucnosti, dokud Němci neztratí dojem, že jest třeba si nás vážiti.

To bude záležet na tobě, na mně, na každém z nás. Kdyby ovšem pro ochabnutí naší povahy ustala objektivní potřeba chovat k nám úctu, pak teprve by následky mohly být nedozírné. Polomrtvý národ — to jest takový národ, jehož charakter by oslábl — nemohl by úspěšně žiti vedle národa tak prudce a silně žijícího, jakým jsou nyní Němci…

Když Peroutkův článek 5. dubna vyšel, nemohl autor tušit, k čemu připomenutí národní svébytnosti za necelých sedm měsíců, ve výroční den České státnosti povede. Protektorátní vláda Ing. Aloise Eliáše očekávala 28. říjen se značnými obavami. Výroční den vzniku republiky byl proto vyhlášen všedním pracovním dnem. Stávky měly být kvalifikovány jako sabotáže a nedostavení se do zaměstnání mělo být chápáno jako zřejmý odpor, který mínila okupační moc tvrdě postihovat, třeba i smrtí. Přes veškeré tyto výhrůžky však přípravy pokračovaly.

Jednotlivé ilegální organizace (Družstvo prvního sledu, KSČ, Obrana národa, Politické ústředí) se však nedokázaly shodnout na společném postupu. Politické ústředí se zasazovalo o „tichou slavnost.“ Naproti tomu ilegální ÚV KSČ plánovala masivní stávky a demonstrace. Ve snaze sjednotit postup, byla na 22. října svolána porada zástupců hlavních odbojových organizací do vinohradského Národního domu v Praze. Zde se soustředily na konkrétní přípravy akcí k 28. říjnu.

Demonstraci, odehrávající se na Václavském náměstí, okupační moc potlačila s použitím nejen pořádkové policie, ale i jednotek SS. Hlavní střety mezi demonstranty, k nimž se připojilo i velké množství mimopražských obyvatel, a německými bezpečnostními oddíly podporovanými v mnoha případech německých obyvatelstvem Prahy a německým studentstvem, se odehrály v Žitné, Melantrichově a Nezábranské ulici, ale i na Karlově náměstí, stejně jako na mnoha dalších místech, a to mnohdy i za střelby do demonstrantů.

Právě v Mezibranské ulici došlo k zabití pekařského dělníka Václava Sedláčka a v Žitné ulici k postřelení Jana Opletala.

Ten byl následně převezen na kliniku prof. Arnolda Jiráska, kde byl i operován. Dne 11. 11. v 11:45 hod zemřel na následky střelné rány v břišní dutině. Výsledkem střetů byli tedy 2 zastřelení, 15 těžce zraněných, počet lehce zraněných vystoupal na stovky. Na 400 lidí bylo zatčeno. Nedemonstrovalo se jenom v Praze, ale i v Ostravě, kde se shromáždilo na 12 000 osob, v Brně v centru kolem 800 lidí, v Moravské Třebové dokonce 3000 lidí a i v dalších městech Protektorátu.

Dne 4. 11. se na branickém hřbitově odehrál za asistence bezpečnostních složek tichý pohřeb Václava Sedláčka. Bohužel stejně tragický osud potkal během války i jeho příbuzné a o jeho hrob se tak nemohl nikdo postarat, a tak byl v roce 1965 zrušen.

Po smrti Jana Opletala se mezi orgány protektorátní správy a studentskou organizací rozhořel spor o způsob uctění památky zemřelého. Zatímco protektorátní orgány prosazovaly odvoz ostatků na Moravu, odkud pocházel, studentská organizace prosazovala veřejný průvod městem, končící na nádraží. Na organizaci průvodu se podílel předseda samosprávy Hlávkových kolejí Maxmilián Martischnig a ředitel Hlávkovy koleje Václav Wiesner. Slavnostní pohřeb, který se konal 15. 11. 1939 pod vedením děkana lékařské fakulty prof. Hájka na Albertově, kde byla rakev s ostatky J. Opletala, se odehrál za hrobového ticha a asistence české policie. I tak při ukládání rakve do vozu zazněla národní hymna. Rakev byla poté převezena na nádraží a odeslána na Moravu.

I přes veškeré zastrašování ze strany okupantů se následná demonstrace, které se zúčastnily tisíce lidí, změnila v protest proti okupaci. Nejvíce střetů mezi demonstranty a pořádkovými silami se odehrálo v oblasti Karlova náměstí. Zde je nutno podotknout, že pozdější svědectví vedou k domněnce, že srážky byly záměrně vyvolány ze stany gestapa, aby mohlo být následně brutálně zakročeno. Cílem bylo zastrašit český národ, a tak zabránit dalším protestům proti okupaci.

Následujícího dne (16. 11.) proběhla v Berlíně za účasti Adolfa Hitlera porada, kde byla schválena akce nesoucí název „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Na této poradě mimo jiné A. Hitler pronesl památná slova slova:

„15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“.

Výsledkem bylo rozhodnutí o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení 9 vedoucích představitelů studentské organizace (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert) a internace stovek studentů v koncentračních táborech. Ještě v noci ze 16. na 17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání českých studentů v Praze, v Brně a v Příbrami.

Studenti zatčení gestapem a jednotkami SS v Praze byli dopraveni do ruzyňských kasáren, kde došlo i k popravě 9 představitelů studentských organizací.

Celkem 1200 zatčených studentů bylo poté převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Vysokoškolské objekty byly dány k dispozici gestapu, SS, wehrmachtu a německým vysokým školám. Některým českým studentům se podařilo před zatýkáním uprchnout přes Slovensko, Maďarsko a Balkán k naší zahraniční armádě. Většina zatčených studentů byla koncem roku 1942 propuštěna, poslední skupina opustila Sachsenhausen v lednu 1943. Z této skupiny 1200 studentů nepřežilo útrapy německých koncentráků 35.

Říšským protektorem byl v březnu 1939 ustanoven Konstantin Hermann Karl svobodný pán von Neurath. Během jeho úřadování ve funkci protektora byly uzavřeny české vysoké školy, došlo k přijetí obdoby Norimberských zákonů a český průmysl byl zapojen do německého válečného hospodářství. Přesto byl v září 1941 Hitlerem fakticky nahrazen Reinhardem Heydrichem kvůli údajné shovívavosti a hlavně neschopnosti vyrovnat se se sílícím odbojem. A Heydrich, SS se znakem „smrťáka“ se věru „nezakecal.“

Střípky z jeho projevu v Černínské paláci 2. října 1941

Soudruzi, pánové!

Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha. […]

Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši;

Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu – má ji hrát, jak mu přísluší – ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.

A teď k současné situaci. Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území. Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout.

A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví vítězit.

Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. […] 

Idyla německého zrzouna utěšujícího 15. března 1939 pláčící českou slečnu skončila.