Tip na dobrou knížku: Cesta a břímě života

napsal Řezníček z Brna

 Cesta a břímě života

Autor knížky: Peter Bachrach

Vydalo nakladatelství P3K .s.r.o. v Praze 2017

Počet stran: 126

 

Ukázka z knížky:

 

Na svět jsem přišel 5. února 1929 v Bielsku – Biale, v části Horního Slezska, která patřila Polsku. Z celé široké rodiny jsem se v Polsku narodil jenom já. Tatínek získal práci v Bielsku, kam přesídlila tudíž celá rodina. Byl ředitelem  továrny Union, která spřádala jutovou přízi na výrobu pytlů.

Čeští vlastníci fabriky rozhodli přemístit provoz do Polska, kde v té době byly nižší provozní náklady

Tak začíná autor svou knížku, kde popisuje svůj neobyčejný život. Byl školákem, uprchlíkem z koncentračního tábora, partyzánem na Slovensku a vojákem Izraelské armády. Byl také otcem a manželem, manželem ale nepříliš úspěšným, protože všechny jeho manželství končily rozvody, v posledním případě za velmi dramatických okolností….

Když začala II. světová válka a s ní i hon na židy, jeho otec, který byl podplukovník bývalé Rakousko – Uherské armády v záloze a několikanásobný držitel vysokých válečných vyznamenání  byl přesvědčen, že on navzdory židovskému původu bude za vojenské zásluhy ušetřen transportu.

Na to Němci nebrali ohled a tak se  jeho otec  dostal hned do prvního transportu, který vyjel z Ostravy. Bylo to 18. října 1939 a tak malý Peter Bachrach v deseti letech viděl svého otce naposledy.

Aby jej matka ušetřila podobnému osudu, poslala jej na Slovensko. Tam ovšem řádili zase gardisti…

Ukázka z knížky:

 

Při jedné z toulek ulicemi Ružomberku jsem se dostal do rukou gardistů, kteří mě převezli do Žiliny.

Gardisté se mě pak pokusili zařadit k transportu starých lidí, který mířil na východ.Lidé čekající na transport postávali v dlouhých řadách.

Neuniklo mi, že tam nejsou žádné děti a že já jsem byl absolutně nejmladší z celého transportu.Podařilo se mi prodrat až na konec řady a nastoupit do posledního vagónu.

Tísnilo se tam asi 70 převážně přestárlých lidí.Všiml jsem si, že stěny vagónu jsou dřevěné a podlaha z prken se rozpadá.Postavil jsem se vedle prohnilých prken a jakmile se vlak rozjel, začal je rozebírat, abych si vytvořil malý únikový otvor.

Lidé namačkaní ve vagónu začali na mě křičet, abych ihned přestal, jinak že jim přivodím smrt.

Já jsem jim však nevěnoval pozornost a pokračoval jsem.Vynaložil jsem velké  úsilí, abych odstranil tři prkna a vytvořil tak úzký otvor.

Na křižovatce u Jablunkova, na pomezí Slovenska, protektorátu a Polska projížděl vlak tunelem.Vlak tady zpomalil, proklouzl jsem otvorem v podlaze ven z vagónu.

Chytil jsem se pevně nápravy u kol vlaku, když v tom mi proběhla hlavou otázka, zda  zemřu nebo se zachráním.

Pustil jsem se z vagonu a dopadl na koleje.

Nevnímal jsem bolest.

Teprve až se vlak vzdálil natolik, že vagóny nebyly na dohled, odvážil jsem se postavit.Rychle jsem strhl žlutou hvězdu z košile a rozhlédl se kolem.Měl jsem pocit, že jsem zachráněn z pekla.Hlavou se mi rychle rojily myšlenky.

Co dělat? Kam jít? Na koho se obrátit?

 

Malému Peterovi bylo jasné, že nemá cenu utíkat směrem do Polska, protože tam směřoval transport. Rozběhl se a hnán hrůzou, obrovskou rychlostí běžel k okolním horám.

Ukázka z knížky:

 

Běžel jsem, kam mě vítr nesl, až jsem narazil na staršího muže, pastevce se stádem krav a koz.Vnitřní intuice mi napovídala, že se jej nemusím bát a tak jsem k němu přistoupil.

Pastevec nabyl dojmu, že jsem zlobivý chlapec, který utekl ze školy nebo od rodičů.Na nic se neptal.

Ihned mě vzal pod svoji ochranu.

Učil mě, jak připravit různé druhy sýrů, máslo a další mléčné výrobky.Pobyl jsem s ním v horách dva měsíce a když začala zima, nabídl mi, abych s ním šel dolů do vesnice.

 

Tam se Peter bál jít a tak zůstal v horách, aby skončil u slovenských partyzánů. Partyzáni si jej otestovali na několika akcích jako vyzvědače a protože se velmi osvědčil, přijali jej bez výhrad mezi sebe.

Ukázka z knížky:

 

Nicméně ani zde hluboko v lesích jsem se nevyhnul nesnášenlivosti k mému židovskému původu.Velitelem oddílu byl Ukrajinec, antisemita tělem a duší.

Záměrně mě posílal na komplikované a nebezpečné mise.K jeho zjevné nelibosti jsem se vždy v pořádku vrátil.

Pokaždé když mě zahlédl počastoval mne nadávkami na mé židovské kořeny.

Naše jednotka čítala okolo stovky lidí, většinu tvořili Slováci, zbytek malá skupinka Čechů, několik Francouzů a Židé jsme tam byli dva.

Partyzánský oddíl se přesunul na východ až k již osvobozenému Minsku. Po cestě škodili Němcům při každé příležitosti.

Strašná cesta plná bojů do Minska si vybrala svoji daň. Když tam malý Peter dorazil, vážil pouhých 28 kilogramů.

V Minsku absolvoval rychlokurz parašutismu. Kvůli jeho nízké váze hrozilo nebezpečí, že se padák neotevře a tak Ruští lektoři mu přivazovali k tělu pytlíky z granáty.Po výcviku se celý oddíl přemístil na Slovensko, kde byli shození z letadla  připravovat SNP.

 

Ukázka z knížky:

 

Využili jsme chvilkové přestávky ve střelbě a začali prchat ven do jednoho z blízkých bunkrů.

Měl jsem na zádech batoh s dekou a bochníkem chleba.Nikdy bych nevěřil, jak důležitou roli tyto dvě věci sehrají při záchraně mého života.

Když jsem dorazil na místo setkání, sundal jsem batoh ze zad.Unavený a hladový jsem si vzpomněl na kus chleba v batohu.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem spatřil batoh provrtaný kulkou, která prošla dekou a zastavila se v bochníku.

Hotový zázrak z nebes.

Ještě dlouhou dobu jsem schovával ten kousek chleba provrtaný kulkou, až když zvlhnul a začal plesnivět byl jsem nucen jej vyhodit. Kulku jsem si však nechal a mám jí dodnes dobře schovanou.

 

Na konci března 1945 se Peterův partyzánský oddíl připojil k československé armádě. Peterúv zdravotní stav po letech bojů byl dost špatný. Během bojů s partyzány utrpěl dvě zranění – rozdrcená čelist a průstřel stehna. Následkem podvýživy mu padaly zuby jako starému člověku…

Ukázka z knížky:

 

Boty jsem vůbec nezouval a na bolesti jsem si časem zvykl. Když jsem se dostal do československé armády, mohl jsem si botu konečně vyzout.  

Dokud byla noha zpevněná botou, mohl jsem se pohybovat.

Když mi botu sundali, noha začala prudce natékat a chodidlo jsem měl plné hnisu.

Odvezli mne do blízké nemocnice.

Můj stav se rychle zhoršoval.Ležel jsem na lůžku a čekal na ošetření.V tom přišla na vizitu skupina lékařů vedená Rusem.

Zastavili se u mého lůžka a začali diskutovat o mém zdraví. Z hovoru jsem vyrozuměl, že se rozhodli pro amputaci nohy.

Byl jsem vyděšený a začal jsem křičet, že žádný doktor se mě ani nedotkne. Nevěnovali mě absolutně pozornost a pokračovali na kontrolu k dalším pacientům.

Jeden z lékařů se ovšem vrátil a pošeptal mi. Jsem žid a budu tě operovat. Nedělej si starosti, nohu ti zachráním.

 

Peter o nohu skutečně nepřišel, ale jak později zjistil, přišel během války o své rodiče a sourozence. Vzhledem ke svému židovskému původu rozhodl se co nejrychleji přesídlit do Izraele. Hebrejsky neuměl, ale cítil, že jeho místo je v Izraeli.

Ukázka z knížky:

 

Plavba byla skutečně náročná. Spolu s Chananem jsme takřka nescházeli do podpalubí. Snažili jsme se eterem pomáhat lidem, které sužovala mořská nemoc. 

Voda v zásobnících se kazila a vydávala zápach jako zkažené víno. Plavili jsme přes středozemní moře jedenáct dnů.

30. května jsme zakotvili u břehů nově vzniklého státu Izrael.Členové mošavu nám pomohli z lodi dolů na pláž – byl jsem „doma“.

 

Peter se stal nejprve členem Hagany (podzemní židovská vojenská organizace, která působila v Palestině v době britského mandátu), později vojákem regulérní Izraelské armády.

V armádě byl Peter do roku 1952, pak se stal tkzv. rezervistou, což znamenalo, že při každém konfliktu byl znovu povolán do armády. Bojoval celkem v šesti Arabsko – Izraelských konfliktech:

+ Válka za nezávislost

+ Sinajská válka

+ Šestidenní válka

+ Opotřebovací válka

+ Jonkipurská válka

+ Válka v Libanonu

Později bojoval společně se svým prvorozeným synem Doronem -otec a syn společně proti nepříteli.

Ukázka z knížky:

 

V roce 1981, tedy asi rok před začátkem války mír pro Galileu, jsem se zúčastnil zahraničního kurzu pro dopravní jednotky. 

Při jednom z výletů po Evropě jsem se zastavil ve vesnici Berchtesgaden a odtamtud pokračoval do Orlího hnízda, někdejšího Hitlerova sídla.

Přemožen silnými emocemi a atmosférou místa jsem Hitlerovi vzkázal: Podařilo se ti vyvraždit celou mou rodinu.

Já jsem ale přežil a dnes stojím tady, na místě tvého letního sídla.

Mám tři syny, Dorona, Ramiho a Oriho a také vnuky.

Ležíš hluboko pod zemí, zatímco já žiji ve svobodném Izraeli.

Cítil jsem osobní vítězství nad děsivým nepřítelem, který chtěl vymýtit celý židovský národ.

 

Za rok po návštěvě Orlího hnízda potkala autora knížky velká tragédie, kdy byl ve válečném konfliktu v Libanonu zabit dělostřeleckou palbou jeho prvorozený  syn Doron. Doron měl třicet roků a doma tříletého synka.

Na sklonku života se Peter Bachrach rozhodl vrátit do České republiky a dodnes žije v Ostravě. V době, kdy vyšla tato pozoruhodná knížka bylo autorovi knížky 88 roků.