Volání po spravedlnosti

napsal Leo K.

Ještě neskončila pandemie nemoci covid-19, ještě neznáme ani její všechny projevy, ale už se objevují články, co se všechno změní až ta hrůza skončí. Také si myslím, že dojde k určitým změnám, ale právě tyto články mě varují a vedou k opatrnosti na typ a hloubku změn, ke kterým může dojít. Po každém dostatečně velkém otřesu společnosti se objevují hlasy volající po novém spravedlivějším uspořádání, ale jak to obvykle bývá, vítězí dílčí zájmy, které nakonec rozhodují, kdo bude svobodný a kdo rab.

Rab – co to melu, otroctví dnes? Ne, to není anachronismus, ale vyjádření skutečnosti před kterou většina trvale zavírá oči. Copak mohou být ve svobodné společnosti nesvobodní lidé? Ale co vlastně rozumíme svobodou?

Je to možnost rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to odpovědnost.
To ale také znamená, že

svobodným je jenom ten, kdo si může podle své vůle svobody skutečně užívat.

A nikoliv ten, komu nějaké vnější okolnosti v tom brání. Pokrytci, jak by řekl MUDr. Macek, se brání sloganem: „Štěstí přeje připraveným.“

Na facebooku Kláry Glancové uživatelka popisuje osobní zkušenost:

Po roce 89 jsem byla svědkem jedné malé nenápadné veřejné dražby. Podle Zákona o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, se prodávaly jednotlivé provozní jednotky jednoho státního podniku […] ve veřejné dražbě.
Na první veřejnou dražbu jsem se ze zvědavosti šla podívat. […] Kdo se chtěl účastnit veřejné dražby provozní jednotky jako zájemce, musel složit dražební jistotu ve výši alespoň 10 % vyvolávací ceny, nejméně však 10 000 Kčs. Už to byl pro běžné zaměstnance problém. Průměrný plat se tenkrát pohyboval kolem dvou tisíc korun.

Poplatek za oprávnění se jenom účastnit dražby byl 1.000 Kčs.
Do veřejné dražby se přihlásil, kromě asi čtyř dalších zájemců, náměstek ředitele v tom státním podniku, jehož jedna jednotka se dražila. Všichni zájemci měli jedno společné : byli to členové KSČ ve vysokých funkcích […]Proč jen oni ? Jednak měli dostatek finančních prostředků a jednak se o dražbě dozvěděli jako první, ještě před oznámením o veřejné dražbě a měli čas se připravit. […]Na dražbě se přihazovalo po padesáti tisících , nakonec zbyli už jen dva zájemci, náměstek a ještě jeden zájemce…

Protože jde o ilustrativní příklad, tak jsou fauly, kterými dostala svoboda příležitostí na zadek, od pohledu jasné a to přesto, že akce byla veřejná, transparentní, předem oznámená a prezentována jako svobodná.

Proč však – například – nebyla zkoumána možnost prodeje podniku zaměstnancům?

Jak říkal svého času zmíněný MUDr. Macek – „příležitosti ležely na chodníku“ jen je zvednout.

Mohl si to dovolit. On tu příležitost zvedl. Mohli tak jednat i všichni ostatní? Opravdu? Jak kdo. Je tedy svoboda jen pro někoho? A je-li tomu tak, máme právo říkat, že máme svobodu? Z přívalu otázek je jasné, že logika svobody někde „drhne.“

Asi proto, že svoboda je jenom jednou součástí osvobození člověka. To ale poznali v Evropě už koncem XVIII. století. Liberté, égalité, fraternité nebylo provoláno náhodou nebo omylem. Jak pomáhá solidarita (fraternité) jsme si měli možnost ověřit v současné koronavirové době.

Bez fungujícího veřejného zdravotnictví a tedy institucionalizované solidarity bychom pandemii nedokázali úspěšně čelit.

A že teprve přiměřená rovnost (égalité) dovoluje plně využít svobodu by mělo být jasné ve smutných časech, kdy se kvůli „rovnosti před zákonem“ chodí k soudu pro rozsudek a nikoliv pro spravedlnost. Kdy předpokladem vítězství ve sporu o „svobodu“ je nejenom dražší advokát, ale především správný státní zástupce a vhodný soudce, který ještě v kauze, kterou sám soudí, jedné straně poradí.

Je k neuvěření kam jsme to s „právním státem“ dopracovali.

Teď, v „koronavirové době“ se vzhledem k možné klesající vnitřní spotřebě diskutuje o potřebě spravedlivěji rozdělovat bohatství vzniklé prací. Že to možné je – ukazují příklady sociálního státu v západní a severní Evropě do sedmdesátých let.

Nejsem stoupenec hypotézy, která měla své hvězdné dny v šedesátých letech na západ od nás. Hypotézy o konvergenci společenských systémů, tj. demokratického kapitalismu a demokratického socialismu. Už jenom tím, že to napíši vedle sebe, vynikne nesmyslnost takového uvažování. Kapitalistická ekonomie může být demokratická jenom za zcela specifických podmínek, kdy zisk nehraje prim. Jenže to je proti duchu kapitalismu, protože motivem, tím kolem, jež roztáčí podnikání je přece jednoznačně zisk. Podobně je tomu s demokratickým socialismem šedesátých let.

Demokracie přece volá po pluralitě, kdežto tehdejší socialismus po jednotě…

„V jednotě je síla, kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Kam na nás s pluralitou. No ano. Krátce po válce, kdy po trpké válečné zkušenosti byl v lidech obrovský entuziasmus a národ byl ve své většině skutečně jednotný, byl ekonomický výkon státu nečekaně obří.

To vzbudilo samozřejmě pozornost ideologických protivníků, kteří nasadili kapitalismu velmi přísné opratě a vznikl welfare state (stát sociálního blahobytu), který se vymezoval vůči čistě tržnímu kapitalismu a liberálnímu pojetí státu na jedné straně, stejně jako proti socialismu a centrálně plánovanému hospodářství na straně druhé. Nebylo to poprvé co kapitalismus takticky ustoupil. Úspěšná bolševická revoluce v roce 1917 vyjádřená hesly „Mír bez anexí a kontribucí, chléb a půda těm, kteří na ní pracují“ a „Všechnu moc lidovým radám“ (v originále sovětům, ale sovět je rada), způsobila, že k řadě dělnických požadavků trvajících skoro celé století, byl kapitál najednou vstřícnější.

Přesto si od toho nic zásadního neslibuji, protože lidská hrabivost má sice odjakživa jenom jednu tvář ale zato tisíce způsobů. A tak si nezbývá než si společně s Hérakleitem (cca 500 před n.l.) povzdechnout:

Ať vás bohatství neopustí, Efesané, aby dosvědčovalo, že jste ničemníci.

Když jsou ty rozdíly bijící do očí, tak se zalepí oči „svobodou,“ tedy možností rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to odpovědnost. A dobře si všimněte, že se zdůrazňuje hlavně ta první polovina. To, o zodpovědnosti…to se zkrátka „okecá.“

Proto (potomci „Efesanů“) opovrhují marxistickou definicí „Svoboda je poznaná nutnost,“ která má ovšem mnohem starší kořeny. Friedrich Engels, v knize Anti-Dühring říká: Hegel war der erste, der das Verhältnis von Freiheit und Notwendigkeit richtig darstellte. Für ihn ist die Freiheit die Einsicht in die Notwendigkeit.

Ale ani Engels nebyl první, protože „Svoboda neruší nutnost, nýbrž ji předpokládá,“ řekl už v r.1667 Baruch Spinoza.

Takže, pryč s poznanou nutností a každý (kdo na to má) chce prosadit vlastní vůli – postavit hliníkárnu, vyvážet odpady do krajiny, otevřít za pandemie hranice atd., ale odpovědnost za řeku znečištěnou jedovatými kaly, za zničenou spodní vodu, za životy těch, co se nakazí…k té odpovědnosti se nikdo nehlásí. Odpovědnost je obecně slovem, které podnikatelé neradi slyší.

Privatizují kulturní památku, ale nechají ji zchátrat, aby získali pozemek. Berou si z přírody suroviny (například vápenec nebo kámen), ale rekultivaci ponechávají státu. Přece stát musí vytvořit podmínky, aby tu šlo podnikat, aby tu šlo žít.

Tihle „kibicové,“ přezdívá se jim „kavárna“ nebo také „elity,“ mají za úkol přesvědčit lidi, že je nebezpečné, aby se sami, byť jsou v drtivé většině, dostávali k moci, protože by byli nezodpovědní, nekvalifikovaní, snadno manipulovatelní a nakonec populističtí. Podle nich je nejlepší ta správa obce, která prosazuje obecné dobro, a ta je možná jen jako vláda (podle Platóna) moudrých a morálně kvalitních jedinců. Nejlépe však toho nejlepšího z nich.

Jako nejlepší se vyvolený jedinec vybírá sám, neboť za takového se považuje každý z nich.

Citují Platóna, o kterém je známo, že neměl rád demokracii a říkají: „Už staří Řekové…“ Jenže v praktické politice nikdy nešlo a nadále nejde o ideály (jak se nám snaží vemlouvat) ale o skupinové zájmy jednotlivých oborů (těžařů, průmyslníků, vodařů, zemědělců, energetiků aj.).

Politická rozhodnutí pak nejsou nalézáním obecného dobra, ale výsledkem vyjednávání mezi jednotlivými zájmovými skupinami.

Strany a straníci jsou jenom reprezentanty těchto zájmových skupin a parlament je jejich kolbištěm. Do tohoto komplikovaného aparátu vstupují nátlakové skupiny (lobbisté), kteří se snaží upřednostnit u parlamentních stran ten který požadavek.

Zvláštní roli hrají nevládní organizace, kterým nelze vyčítat mnohdy oprávněný lobbing, ale častější snahu vstoupit do politických rozhodnutí takříkajíc „zadními dveřmi“ a ještě k tomu za peníze státu.

V extrémních případech za peníze cizího státu.

Krystalicky průhledným příkladem je společnost Člověk v tísni, která se navenek honosí humanistickým posláním, ale přitom formuje (manipuluje) na našich školách programem Jeden svět dětský, pubertální a adolescentní světový názor tak, jak to hlásá ona.

„Chcete-li změnit svět, svěřte mi své děti,“

říkal Reichsjugendführer Baldur von Schirach, když chtěl zefektivnit ideologii NSDAP.

Šimon Pánek spoluzakladatel a výkonný ředitel společnosti Člověk v tísni o nic rodiče nežádá. Zařídil si to na ministerstvu školství. Jak? Jaká byla oponentura? Zbytečné otázky.

Často se lidé ptají: „Proč to ti lidé dělají? Vždyť przní i svoje děti, svoje vnuky.“ V devadesátých letech nás Václav Klaus učil, že všechno je záležitostí trhu.

Všechno má svou cenu a nesouhlas znamená jen to, že cena je příliš nízká.

A tak trh vlastně vytvořil do jisté míry kastovní společnost. Jenom se jí tak neříká. Jan Keller ji nám představil v knize Tři sociální světy. Nemusíme se zabývat tzv. diskrétní elitou. O té se nemluví; jako by nebyla. Stačí nám pomocná elita. Dovolím si několik vět citovat z jmenované knížky:

Na rozdíl od diskrétní elity, o jejíž existenci se téměř nedozvídáme, slýcháváme o těch, kdo patří do elity pomocné, velice často. Můžeme sem zařadit politiky, špičkové manažery, nejúspěšnější profesionály a mediální celebrity všeho druhu. Zatímco diskrétní elita žije ze svých rozsáhlých majetků a finančních aktiv, hlavním zdrojem existence elity pomocné jsou příjmy z její profesní činnosti a zastávaných funkcí, ať již v oblasti ekonomické, politické, anebo mediální. Většina těchto lidí stojí v čele velkých organizací, které jim nepatří, jejich příjmy bývají velmi vysoké, v některých případech až astronomické, postavení členů služebné elity však není zdaleka tak suverénní a nezávislé, jako je tomu v případě elity diskrétní.

Termínem „pomocná“ jsme označili tuto část elity proto, že její členové jsou skvěle odměňováni, aby ostatním ukazovali, že služba dnes sice nepošlechťuje, finančně a kariérově se však přesto vyplácí. Tito lidé jsou mocným užiteční také kvůli tomu, že budí mylný dojem, podle něhož též neviditelná diskrétní elita vděčí za své postavení tvrdé konkurenci a podanému výkonu. Označení „pomocná“ by nás nemělo svádět k dojmu, že tito členové příjmové a statusové elity jsou snad bezmocní.

Právě naopak, jejich rozhodnutí mohou mít značný vliv na dění v celé společnosti, v jednotlivých regionech a velkých městech. Ať již se jedná o špičkové manažery, politiky, či soudce vysokých soudních dvorů, rozhodnutí jimi činěná ovlivňují život mnoha ostatních občanů.

Rozhodnutí, která činí, však ve skutečnosti nejsou jejich vlastní volbou. Musejí rozhodovat tak, jak to po nich vyžaduje systém, v jehož horních patrech se ocitli. Pokud by v tomto smyslu nerozhodovali, byli by okamžitě nahrazeni někým jiným, jejich příjmy i privilegia by se rázem rozplynuly.

Jejich příjmy, které jsou přiměřenou cenou za jejich loajalitu, jim na druhé straně zaručují pohodlný život v sociální bublině. Když trvá déle, tak má vliv na jejich nepřiměřené sebevědomí a naopak fatální dopad na náhled na realitu. Neue Zürcher Zeitung informuje například jak je těžké zaměstnat propuštěného zaměstnance banky, jaké nerealistické představy o pracovním trhu mají:

Sie hatten eine unrealistische Vorstellung von ihren Fähigkeiten im Arbeitsmarkt. Warum er das Gefühl habe, hochqualifiziert zu sein, fragte er einen der Anwesenden. Dessen Antwort: «Was meinen Sie? Ich habe 150 000 Fr. im Jahr verdient.»

I když se jedná o hrubý plat a přepočet kurzem Švýcarského franku rozhodně nevypovídá o životních poměrech, tak ekvivalent 3 860 000 Kč ročně se bezesporu zapíše do přesvědčení o vlastních schopnostech, o své vlastní bohorovnosti. Proto si pomocná elita už z principu nemůže rozumět s deklasovanou kastou. Jejich vzájemná debata je absurdním příkladem dvou nekompatibilních vesmírů. Jako by to bylo jakési ptydepe. V době vrcholící pandemie se objevily články poukazující na rozdíly přijmu vědeckých pracovníků a některých celebrit s parodickou výzvou: „Chcete lék na covid-19? Obraťte se na ně!“ Co z toho plyne?

Přehnaná nerovnost (podle Kellera – nesouměřitelnost), vytváří podstatné a ve svých důsledcích škodlivé rozdělení národa.

Nám se však neustále a neúnavně imputuje, že národ je rozdělen podle vztahu k některým osobám; typicky k Miloši Zemanovi či Andreji Babišovi, ale i dalším. Zároveň se „síly v pozadí“ usilovně o takový obraz mediálně starají. Je to výhodné, protože je to poměrně snadné, adresné, mediálně vděčné a naprosto efektivně to svádí veškeré napětí ve společnosti na neškodnou úroveň.

A to hlavní důvod proč se domnívám, že po odeznění pandemie k žádným podstatným změnám nedojde.