Sloup

napsal Jeník Čermák

Staví nám na Staroměstském náměstí sloup. Diskuse, o tom, proč byl postaven a proč byl svržen, je u konce. Má být symbolem smíření. Prý. Pro mne je ovšem symbolem vítězství jedné strany. A není to má strana. Země je rozdělena ještě po 600 letech. Nebo není? Většinu to asi nezajímá. I když by mělo.

Na Kose byl zmíněn jiný symbol. Koněv. A i tady je společnost rozdělena. I tudy vede propast, příkop. Nenápadně. Trvale?

Jsou to „jen“ symboly. Symboly jsou ale strašně důležité. Cosi je za nimi. Podstatného.

Stále, i v demokracii, evidentně platí, že kdo ovládá přítomnost a chce ovládnout budoucnost, musí ovládnout minulost. Interpretovat. Vyprávět.

Minulost nejsou jen data, fakta. Jsou to také příběhy. Lidé mají příběhy rádi. A příběhy dávají historii, životu smysl. Smysl i když žádný nemá. Chceme, aby měla.

Tento stát vznikl z ničeho. Vznikl z ideí. Česká reformace, český humanismus, český národ s právem na vlastní existenci v historických hranicích. 300 let temna skončilo. Toho temna, uvedeného, oslaveného sloupem!

Národ téměř přestal existovat. Ne potencionálně, jako za protektorátu, fakticky.

Co znamená obnovení sloupu? Ztratil náš stát smysl? Budou se vracet Habsburkové? Jo. Už 30 let vnímám revizi. Nebylo to žádné temno, říkají nám. Špína, pověrčivost, antivědeckost, mor, katolicismus, provincionálnost, nevzdělanost, hlad a sociální nerovnost. Zánik jazyka, masová emigrace, nevolnictví, upalování čarodějnic. V krajině zámků, stromořadí a kostelů a kapliček. Barok. Víra.

Myslím, že to není náhoda. „Zánik“ příběhu o sociální a národní emancipaci, a jeho nahrazení příběhem o zlých dělnících a rolnících, kacířích a hodných páterech a německých šlechticích má svou logiku. Pro současnost a budoucnost. Bohužel.

Stejně krystalicky jasné je to s Koněvem. Postaven byl v letech normalizace jako symbol poroby před okupanty. Řekl bych já. A mám pravdu…. Postaven byl generálu zachránci osvoboditeli, jsou za ním statisíce padlých. Hrdinů. Je nevkusné, pokleslé, podlé, ubohé ho bořit.

A – a máte pravdu.

Historie je plná rozporů a protikladů a zájmů a subjektivních pravd. Možná na tom bychom se mohli shodnout, ujednotit, že bourat pomníky, téměř vždy, je špatně. Je v tom snaha minulost měnit k obrazu svému. Česká malost, a snaha být lepší než jsme opravdu byli. Marná snaha. Minulost zůstane jaká byla. Měnit můžem jen teď a tady.

Nezačalo to 23 uklizenou do Lešan. U nás v HavlBrodu už těsně po revoluci odstranili bustu Vratislava Šantrocha. Komu vadil neznámý komunistický novinář, popravený nacisty, a proč?

Zmizel, rychle a snadno.

Přitom byl dobrou připomínkou těm co ho vztyčovali v 80tých a následně privatizovali v 90tých.

Bývají to titíž a je to po každém převratu v naší historii, a že jich bylo, stejné. Kácíme a stavíme ku radosti nových pánů. Máme takou náturu. Zalíbit se.

23 už nevrátím. Jeřábu nemaje, a možná, že je jí nakonec v těch Lešanech dobře. Mezi kamarády.

Ale ten sloup, jako vztyčený prst popraveným pánům vedle, Jeníkovi, bychom měli také natřít na růžovo. Jsem přesvědčený o tom, že si to zaslouží. Okupace jako okupace. Dlužíme to předkům. Mám rád ten příběh. Jak jsme vylezli z malých chaloupek a stali se z nás světoobčané. Sebevědomí, sví, demokrati, humanisti – Češi. Karle Čapku. Františku Kupko. Tomáši Masaryků.

Boj o minulost je ve skutečnosti bojem o budoucnost.

„Věřte, bratři, umřít není tak strašné! Zde smrt, na bojišti, je smrt čestná, je to smrt lepší než to strádání hladem a žalářování Habsburky.“

T.G.M. srpen 1917