Útok na emoce

napsal Leo K

Útok, agrese, úder na citlivé místo… zavražděna komunisty! Červená písmena na černém podkladu. Až se člověku svírá hrdlo. Skvělý design na vyvolání emocí. Skoro stejný jako svastika na dlouhých rudých praporech v prvních dnech Protektorátu. HateFree Culture – tedy kultura bez nenávisti –
a Dr. Milada Horáková zavražděná komunisty.

Projekt Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády České republiky je loser
proti neziskové organizaci @dekomunizace, která šíří kult agrese.

Můžete si na její adrese pořídit triko Milada 70, Běžím proti Zemanovi, Fuck The KSČM a možná i HY ПОГОДИ!(proti Putinovi).

 

Rozčilení není program – to vědí všichni, co se dovedou poučit z minulosti a nedělat stále stejné chyby. Alespoň to říkají, ale když jim americký lingvista Noam Chomsky říká do tváře, že Československý disent byl proti jihoamerickému „čajíček“ a francouzská historička Muriel Blaive po mnoholetém studiu archivních dokumentů řekla:

… spolu s kolegou Thomasem Lindenbergerem jsem už v roce 2007 předpovídala, že čím širší výzkumy proběhly, tím více archivy zdokumentovaly absenci odporu, a naopak rozsah spolupráce. Namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání. Už když jsem působila ve vědecké radě ÚSTRu v letech 2013–2014, poznamenala jsem, že ústav vlastně dokumentuje spíše opak toho, co chtěl od svého vzniku dokázat. Za minulého režimu bylo mnohem více vyjednávání na individuální i kolektivní úrovni, než jsme předpokládali. Pro mě je to nejzásadnější zjištění z archivů a je to také hlavní téma knihy, kterou teď edituji. Jistě si ale dovedete představit, že v některých kruzích je tento názor značně nepopulární. Zase se směšuje ko-memorace s výzkumem, normativní předsudky s poznáním minulosti…

a když historik Michal Pullman, shodou okolností ředitel Ústavu hospodářských a sociálních studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy řekl v rozhovoru:

Stabilita režimu až do konce 80. let byla založena na určité formě konsensu. Ten pojem neznamená, že lidé souhlasili úplně se vším. Nesouhlas s tisíci věcmi, ale souhlas s uspořádáním coby celkem je třeba vykládat jako základ stabilního uspořádání […]

Vliv disidentských skupin byl velmi malý. Většina obyvatelstva buď nevěděla, kdo to disidenti jsou, anebo se o jejich svět nezajímala. Morální apel disentu, v němž chtěli postavit hodnotový řád proti režimu, byl většině lidí vzdálen. Tím nechci snižovat důstojnost a morální sílu disidentů, nicméně pro znejistění lidí, zda režim, v němž žijí, je ten nejlepší, disent až do roku 1988 nebo 1989 nehrál téměř žádnou úlohu. […]

Spouštěcí moment masového odmítnutí režimu v listopadu 89 byl dán tím, že lidé si přestali být jisti tím,že pravidla hry, která jim do té doby zaručovala poměrně spokojený život, budou platit dál. Zda ten, kdo garantuje řád, tedy komunistická strana, má dostatek reálných a morálních sil, aby to zvládla. Proto se začínali zajímat o náboženství, nacionalistické motivy, ekologická hnutí. […]

Lidé byli na počátku nadšení, ale ne pro kapitalismus. Změny nebyly vnímány jako od socialismu ke kapitalismu, ale od socialismu k jinému uspořádání, které bude zajišťovat blahobyt a zároveň umožní svobodu slova a třeba i volnost při cestování. Málokdo ale věděl, jak by to mělo vypadat. V tom výzkumu se, pokud se správně pamatuji, jen mizivé procento lidí vyjádřilo pro privatizaci velkých podniků. Přesvědčení o výhodách kolektivního vlastnictví a vysokého přerozdělování tehdy bylo drtivě převažující. James Krapfl ukazuje i to, že základními ideály revoluce byly férovost, slušnost a socialismus…

rozčililo to salonní antikomunisty natolik, že vytáhli těžkou ráži v podobě otevřené agrese

Dr. Milada Horáková zavražděná komunisty.

Hm…opravdu si nemyslíte, že stejných důvodů může někdo vytáhnout

Ethel Rosenberg zavražděna antikomunistickými fanatiky?

My jsme měli padesátá léta a sovětské „poraděnky,“ v USA zase nechvalně známý Sněmovní výbor pro neamerickou činnost a „šíleného“ Josepha McCarthyho. Ten se stal v únoru roku 1950 „slavným,“ když ve svém projevu prohlásil, že má seznam 205 členů Komunistické strany USA, kteří pracují ve státní sféře. Nikdy svá obvinění nedokázal a seznam nepředložil.

Praxe tzv. mccarthismu spočívala ve vytváření obvinění ze zrady, zvláště za sympatizování s komunismem, a to bez pevných důkazů, a také „praxi vytváření nespravedlivých obvinění či využívání nespravedlivých vyšetřovacích metod s cílem omezit disent a politickou kritiku.“

Ne nadarmo se době politických represí proti americké levici a cíleného šíření strachu mezi obyvateli mezi lety 1950 a 1956 říkalo Rudá panika (Red Scare). Pronásledováni byli nejen členové komunistické strany, ale také její údajní sympatizanti. Problémem bylo, že docházelo k pronásledování pro přesvědčení, nebo nějaký výrok, či osobní nebo i příbuzenský vztah.

Vyslýchaní Výborem pro neamerickou činnost byli různými praktikami nuceni k udávání přátel a příbuzných.

Obětí mccarthismu bylo mnoho. Obvykle se vypočítávají ti známější: 145 zatčených pro komunismus, 15 sebevražd, 11500 vyhazovů z práce, 300 umělců, ze známějších například: Bernstein, B.Brecht, Buñuel, Feuchtwanger, Arthur Miller, Thomas Mann, Orson Welles, Paul Robenson, Pete Seeger, Irwin Shaw, Chaplin, ale třeba i Čech Voskovec, obviněný a rok izolovaný na Ellis Islandu. Z 13 milionů prověřovaných Američanů 1,7 mil. včetně 254 organizací skončilo na seznamech Výboru a CIA. FBI vytvořila i seznam 26 tisíců osob, které měly být preventivně zatčeny v případě výjimečného stavu. Počátkem 50. let se činnost Výboru zaměřila i na vědeckou oblast.

K nejznámějším osobnostem, jež se staly předmětem jeho zájmu, patří zejména Robert Oppenheimer, jeden z konstruktérů americké atomové bomby, Albert Einstein a fyzik Edward Condon. Během mccarthismu, byly popraveni manželé Julius a Ethel Rosenbergovi za špionáž plánů umožňujících sestrojit atomovou bombu ve prospěch Sovětského svazu.

V pozdních rozhovorech s novináři a historiky spoluodsouzení David Greenglass a Morton Sobell tvrdili, že Ethel Rosenbergová se na špionáži nijak nepodílela. Greenglass prohlásil, že svou sestru Ethel před soudem falešně obvinil, aby dosáhl slibovaného snížení trestu pro sebe a milosti pro svou manželku Ruth (ta před soudem byla pouze v roli svědkyně).

Tehdejší zástupce prokurátora William P. Rogers přiznal, že obvinění Ethel mělo za účel Rosenberga zastrašit a dostat z něj přiznání a jména dalších špiónů, což se však nepodařilo. Také nedávno odtajněné dokumenty z procesu potvrdily, že Greenglass i jeho manželka Ruth během vyšetřování a před velkou porotou vypovídali o Ethel jinak, než později před soudem.

Takže žalobce buď naváděl svědky ke křivému svědectví, nebo předkládal soudu svědectví, o němž věděl, že je falešné.

Přitom zveřejněné dokumenty projektu Venona ukázaly, že Ruth Greenglassová měla od sovětské tajné služby přiděleno krycí jméno, avšak Ethel Rosenbergová nikoliv. Na základě těchto zjištění vydala po 62 letech Městská rada v New Yorku 28. září 2015 prohlášení, v němž

popravu Ethel Rosenbergové označila jako nespravedlivou.

V principu šlo o stejný jev jakým byly procesy padesátých let u nás. Všechno začalo projevem Winstona Churchilla 5. března 1946 na univerzitě Westminster College ve Fultonu, v americkém státě Missouri u příležitosti udělení čestného doktorátu. V proslovu vyzval USA a Velkou Británii k uzavření speciálního vztahu jako účinné hradby proti rozšiřujícímu se vlivu Sovětského svazu. Protože Stalin neumožnil v zemích, které připadly do jeho sféry vlivu, demokratický vývoj, ale proměňuje je v základnu proti svobodnému světu.

„…Napříč kontinentem od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu se spustila železná opona…“

Projev byl pro přítomného amerického prezidenta Harryho Trumana jistě inspirací, když vyhlásil doktrínu „zadržování komunismu.“ Pro světovou veřejnost, která pouhý rok od skončení světové války věřila na možnost mírové spolupráce vítězných mocností, vzbudila Churchillova slova znepokojení a proto se obvykle pokládá Fultonský projev Winstona Churchilla za počátek studené války.

Za začátek období, kdy vzbuzené vášně měly často navrch proti střízlivému rozumu.

Ale jako neříkáme, že Ethel Rosenberg byla zavražděna kapitalisty, tak bychom neměli říkat nesmysly o Dr. Miladě Horákové. Nepříslušelo by k Dr. Miladě Horákové spíše prohlášení že byla zavražděna prorežimními právníky? Tvrzení, že vrazi byli komunisté, říká totéž jako, že vrazi byli Češi (všichni?).

Komunisty totiž byla nezanedbatelná část populace.

Možná by stálo za to zjistit věkové spektrum těch, co aktivně žádaly trest smrti. Myslím si – i když to nelze doložit, že radikální byli, stejně jako dnes, mladí aktivisté. V nepříliš zasvěcených kruzích se tomu říká mladistvá radikální generalizace. Ze své paměti mohu říct, že alespoň u starších vyvolal rozsudek zděšení.

Dějiny se opakují – jak už bylo správně řečeno – jednou jako tragedie, podruhé jako fraška. MUDr. Miroslav Palát MBA, dítě šedesátých let (v 1989 promoval), už není zase tak mladý, ale má jasno, komunismus je zločinný režim. Není třeba zkoumat naprosto zjevné. Kde je dogma, tam není diskuse, říkal mé dobré známé kněz, když s ním chtěla prodiskutovat některé věci víry. Píše:

…Schopnost se i za komunismu veselit, milovat, přivádět děti na svět, bádat, učit se, pracovat, obdělávat pole a žít ještě neznamená legitimizaci systému…

Má pravdu a přejděme obecnou literární figuru komunismus, přesto, že ten tady nikdy nebyl, ale zastavme se u vyjmenovaných činností. Ono to zase není tak málo. Má současná „svobodná“ společnost zaručeno totéž? Tu naprostou banalitu, jak říká pan Palát? Má totéž i pan Jiří Lof? To, abych vyvážil jeho autentický příběh z osmdesátých let, který ilustruje srážku studenta s lidským odpadem ve formě profesora. V Česku je v exekuci více než 800 000 lidí (cca 8 % populace), odhadem více než 100 000 bezdomovců, více než milion pracující chudoby – to jsou lidé, kteří přestože pracují, nevydělají dost na úhradu nezbytných potřeb.

Mají i tito lidé zaručeno, že se mohou veselit, milovat, přivádět děti na svět, bádat, učit se, pracovat, obdělávat pole a vůbec žít?

Pokračuje potom popisem svých neuvěřitelně naivních a také falešných představ:

Potřebujeme si ujasnit, čím demokracie je a není, zda obyvatelé Československa komunistický režim svým chováním udržovali a byli u toho vcelku spokojení a nakonec zda takzvané excesy a zneužití postavení v minulém režimu byly selháním jednotlivců, anebo vada systému.

Když někdo má potuchy o stalinském režimu a zároveň jedním dechem mluví o demokratických prvcích v podobě, že dělníci mohli doporučovat své (snad) nadřízené nějakým komisím, které tyto pak posílaly na popravu, asi nemůže mít všech pět pohromadě.

Demokracie není diktatura většiny, ale zvolená vládní většina, kontrolovaná opozicí. Demokracii nejde o to, jakým myšlenkovým konstruktem se stát řídí. Má však patent na mechanismy, jak se řídí.

Všichni tvrdí, že jim jde o svobodu, bezpečnost, prosperitu, a politická uskupení se liší pouze tím, jaké myšlenky prosazovat, aby se toho dosáhlo […] Demokracie je patent právě na ten proces, jak toho dosáhnout.

Demokracie závisí na dělbě moci, systému rovnováh a vzájemných kontrol, kde si všichni koukají na prsty, jestli toho pod nimi moc nemizí a jestli se nějak prakticky pohybujeme kupředu. (svatá pravda, ale je tomu tak?)

Zda v konkrétním vládním křesle sedí Pavel, nebo Šavel, je vcelku jedno, dokud se drží pravidlo, že v křesle naproti bude sedět ten druhý. Znakem demokracie je také, že každá menšina (etnická, myšlenková, ekonomická atd.) je ochráněna, protože není s to se ochránit sama…

Pan Palát zřejmě nezná praxi britského, španělského, německého, ba ani českého parlamentu …omlouvám se, to by bylo moc osobní. Spokojme se tím, že to jsou opsané věty z nějaké špatné učebnice pro základní školy, pomocí které nelze vysvětlit antisociální zákony Topolánkovy vlády, církevní restituce, represe proti katalánským představitelům, německé zákony, které nedovolují pojmenovat některé společenské děje pravým jménem, brexit a tisíce dalších příkladů.

Nemohu vynechat ještě jeden „argument“ Miroslava Paláta:

… větší hlavu než Michal Pullmann z toho, že zlehčuje režim, který v globálním měřítku stál více životů než nacismus a jehož lokální, již mírnější verzi obhajuje způsobem nejpodlejším: že si za to lidé mohli sami, a ještě si to užívali…

To je ta radikální generalizace, která je jinak příznakem mladistvých aktivistů nebo fanatiků z profese. Michal Pullmann totiž mluvil z pozice historika o režimu v Československu. Miroslav Palát kontruje globálem; stalinskými čistkami (které odsoudily sami komunisté) a Pol Potovým režimem v Kambodži (jehož představa neměla s komunismem dohromady nic společného).

Miroslav Palát prohlašuje bádání historiků za podlé a že není třeba zkoumat něco, co je zjevné, jako že komunismus je zločinný režim. A kdyby to někdo nevěděl, může jít do knihovny anebo poslouchat Post Bellum na Českém rozhlase.

Možná by neškodilo panu Miroslavu Palátovi připomenout, že Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je organizační složka České republiky určená k vědeckému zkoumání a objasňování éry obou totalitních režimů v Československu a byl založen vládou ing. Topolánka v roce 2007; zákonem č. 181/2007 Sb. A tento ústav se už vyjádřil k problematice tohoto článku už před třemi lety, přesněji řečeno 6. září 2017 se ohradil proti mediální agresi – cituji:

…s úžasem sledujeme smršť v médiích a na sociálních sítích, která se spustila na naši historičku Muriel Blaive. Odstartoval ji server Echo24 větami, ve kterých překroutil výroky Muriel Blaive, citované v rozhovoru na A2larmu. Z původního sdělení „čím širší výzkumy proběhly, tím více archivy zdokumentovaly absenci odporu, a naopak rozsah spolupráce […] Za minulého režimu bylo mnohem více vyjednávání na individuální i kolektivní úrovni, než jsme předpokládali“ Echo24 pořídilo větu

„Podle poradkyně ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Muriel Blaive z výzkumu archivů bezpečnostních složek vyplývá, že v komunistickém režimu nebyl odpor, naopak neustálé vyjednávání a dialog.“

K této větě, samozřejmě zcela ignorující kontext, pak server přidal své hodnocení typu „Vymývání mozků a přepisování dějin?“ Odstartoval tím řadu nenávistných reakcí (např. na „Svobodném fóru“), jejichž leitmotivem je, že Muriel Blaive (a nejlépe celý ÚSTR) relativizuje zlo komunismu.

Málokdo se pozastavil nad tím, jak věrně Echo24 napodobuje stranické deníky z komunistického období. Ty pravidelně pracovaly tak, že výrok svého nepřítele přeformulovaly, zasadily do odlišné situace a ozdobily vlastním hodnocením s použitím silných slov.

Cílem bylo rozpoutat proti nepříteli nenávistnou kampaň. Je s podivem, jak dobře se této metodě daří dnes.

Vedení ÚSTR proto pokládá za důležité sdělit následující:

• Muriel Blaive je historička s mezinárodním renomé, která nikdy nerelativizovala zlo v minulém režimu, naopak – ve všech vyjádřeních formuluje opak.
• Svobodu a názorovou pluralitu akademického světa, v němž Muriel Blaive publikuje své práce či prohlášení, vedení ÚSTR plně respektuje. I kdyby se některé závěry lišily od názorů vedení, nevidíme v tom problém. V ústavu pracuje řada historiků, kteří nesouhlasí s vedením, a dokonce to opakovaně zveřejňují; na rozdíl od situace do roku 2013 pokládáme takovou věc za přípustnou.
• K novodobým dějinám se má vést diskuse, nikoli kampaň. Na argumenty vědců se má odpovídat argumenty, samozřejmě i nesouhlasnými, ovšem vždy s respektem a s lidskou slušností. Nadávky, nálepky a nevkusné narážky (například na cizí původ Muriel Blaive či na to, že je žena) svědčí o ostudně pokleslé úrovni „veřejné debaty“. Od té se ÚSTR rozhodně distancuje.
• Pokud akademičtí historici vedou diskusi o vhodnosti pojmu „totalita“, nevypovídá to nic o „relativizaci zla“ ani o jejich vztahu ke komunismu. Slovo „totalita“ není vědecký termín, vědci pracují s pojmem „totalitarismus“ a debatují o něm už mnoho desetiletí. Trvat na tom, aby historici používali slovo „totalita“ v souvislosti s komunistickou diktaturou, je asi stejně nesmyslné, jako žádat po lékařích, aby zánět jater důsledně nazývali „žloutenka“, nebo po meteorolozích, aby všem druhům oblačnosti říkali „mrak.“
• Zásadním povahovým rysem komunistického období bylo polarizování světa, černobílé vidění, očerňování protivníků, rozdělování na „my“ a „oni“. Chceme-li se s touto dějinnou etapou vyrovnat, musíme umět překonat i tyto projevy. Muriel Blaive o to upřímně usiluje a vedení ÚSTR také.

Zbývá ještě něco říct k poněkud pozdnímu článku pana Palaty?

Snad jenom to, že český mainstream nepotřebuje nepřátel, stačí číst ty, kteří ho obhajují.