K dnešnímu Dni vítězství tip na dobrou knížku

Napsal: Řezníček z Brna

 

Tip na dobrou knížku:  Děti Antonína Kaliny – Příběh českého vězně, jehož odvaha překonala sílu smrti

Autor knížky: Stanislav Motl

Vydalo nakladatelství: Rybka Publisher 2013

Počet stran: 282

Vlkův  úvod:

Dnes  je Den vítězství.  Datum, kdy  si připomínáme konec  PROZATÍM nejhorší války  v lidských dějinách. Nejde  jen o připomenutí  si  toho historického vítězství, ale  také toho, co hrozilo, kdyby   výsledek dopadl opačně. Toho, co bychom měli mít věčně na paměti.  Vůbec  není snadné  vymýšlet k těmto výjimečným dnům  nová témata. Proto  rá dnes zařazuji Tip na  dobrou knížku od kolegy  Řezníčka  z Brna. Právěkvůli tomu, abychom nezapomněli co by, kdyby…Zamne  se to velmi hodí. Ale nyní už  kolega  Řezníček a jeho doporučení.

Všichni známe Oskara Schindlera a Nicolase Wintona. První přesunul lidi z Krakova do své továrny u Svitav a tím jim pravděpodobně zachránil život, druhý uskutečnil převoz 600 dětí z naši země do Velké Británie.

Zná ale někdo jméno Antonín Kalina?  Žil v pekle. Šest let. Byl totiž vězněm koncentračního tábora Buchenwald s vizitkou „návrat nežádoucí“. Antonín Kalina se od prvních dvou jmenovaných  lišil – záchranu dětí organizoval v situaci, kdy mu šlo doslova o život. Den co den, noc co noc.

Zachránil před smrtí tisícovku dětí, nejmladšímu byly 3 roky, nejstaršímu skoro osmnáct.

Strach ho neochromil, protože jeho motivace byla silnější než smrt..

Autor knížky Stanislav Motl píše v úvodu knížky:

Se jménem Antonína Kaliny jsem se poprvé setkal v devadesátých létech minulého století v Izraeli. Tehdy jsem se dozvěděl od izraelských historiků o českém politickém vězni Kalinovy, který zachránil stovky malých dětí z koncentračního tábora Buchenwald. Vůbec nechápali, že v době, kdy příběh Oskara Schindlera zaplňuje v Česku první stránky novin o Kalinovy se v České republice nic neví, nebo nechce vědět….

Antonín Kalina byl před válkou aktivní člen komunistické strany v rodné Třebíči. Byl několikrát vězněn v kriminále v Jihlavě za organizaci dělnických shromáždění. Antonín Kalina po válce říkával, že tyto vězení ho zocelily a naučily jej, jak se má o sebe ve vězení postarat, což se mu hodilo v Buchenwaldu.

30. září 1938 –  Mnichovský diktát.  Pouhé 3 týdny po Mnichovu už 21. října v noci první domovní prohlídka. V té době už byl Kalina ženatý a měl malou dcerku Blanku. V prosinci 1938 je KSČ úředně rozpuštěna a Kalina přechází do ilegality.

Gestapo začalo u nás uplatňovat své pravomoci od 15. března 1939. Začíná akce Gitter – Mříže.

Pro Antonína Kalinu si přijdou hned druhý den po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava 16. března. Odvedou ho přímo z továrny, v modrákách a ševcovské zástěře…..

Antonín Kalina dorazil do Buchenwaldu 28. září 1939. Vězni tam byli rozděleni na zelené – kriminálníci a červené – političtí vězni. Kalina díky své přirozené autoritě a fyzické odolnosti zastával post zástupce vedoucího bloku a v roce 1944 byl jmenován blokovým vedoucím na šestašedesátce. Toto byl právě blok, kde mělo dojít k hromadné záchraně dětí.

Ukázka z knížky:

Dne 24. srpna 1944 podnikli spojenečtí letci nálet na Buchenwlad. O život přišlo 364 vězňů. Bombardováním nebyly zlikvidovány pouze zbrojní výrobny, ale i kancelářské objekty, kde byly uloženy osobní spisy všech vězňů.

Tohle byl rozhodující moment i pro vězně Antonína Kalinu, bombardování přispělo k tomu, aby zahájil svoji záchrannou akci.

Tato záchranná akce se týkala nejvíce ohrožených vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti. Antonín Kalina začal výměnu živých za mrtvé. 

Tito vězni, jejichž postava, stáří, národnost byla přizpůsobena mrtvým, dostali pak číslo a jméno mrtvého vězně a  jim se pak hlásili. Mrtvým to neuškodilo a živým vězňům to zachránilo život. Živé za mrtvé vyměňoval  Kalina jako vedoucí bloku a podařilo se mu zachránit 130 vězňů od  jistého trestu smrti.

Koncem roku 1944 přiváželi do koncentračního táboru velké transporty dětí – evakuační transporty z východu,  hlavně židovských dětí.

Antonín Kalina si našel nového blokového písaře Jindřicha Flussera. V té době bylo na Kalinově bloku už několik desítek dětí, několik romských chlapců a jinak židovské děti.

Pro Flussera měl Kalina zásadní úkol. Pomohl sestavit dva seznamy dětí. Jeden se skutečnými jmény a druhý, ve kterém jsou všechny jména židovských dětí zaměněna za křesťanská. Pro nezasvěcené to zní jednoduše, ale za pokud by to vedení tábora zjistilo, byl za to okamžitě trest smrti. Jednalo se o 1200 jmen.

Kalina pro ně sháněl přikrývky, boty a jídlo. Písař bloku 66. Flusser později napsal: Kalina měl na starost 1200 dětí. Dvanáct set  lidských mláďat, kterým Říše zabila maminku. Toník Kalina  byl jejich táta.

Je 4.  duben 1945, pátá odpoledne. Z amplionu  zazní táborový rozhlas: Achtung, achtung, všichni židé nastoupit na apelplac! Výzva k nástupu na pochod smrti. Jakmile hlášení ustane, Kalina oblékne svůj krátký kabát s páskou vedoucího bloku a odchází na poradu s ostatními vedoucími bloku.

Porada je krátká. Hlášení ignorujeme! Nikdo na apelplac nepůjde!

Esesmani jsou bezradní, fronta se nebezpečně blíží.

Večer dostanou blokoví velitelé nový rozkaz: Do zítřejšího dne připravíte seznamy všech Židů na každém bloku.

5. dubna 1945- Muži nastupují na sčítací apel, esesmani žádají Kalinu, aby odevzdal seznam židů na svém bloku. Kalina seznam nemá a esesmani zuří. Odpoledne napochoduje do tábora tisícovka po zuby ozbrojených příslušníků SS. S odjištěnými zbraněmi zaujímají  klíčové pozice.

Ozve se táborový rozhlas: Do příštího rána sestaví velitelé bloku seznamy vězňů, kteří jsou schopni pochodu. Jako první odejde v pět ráno židovský transport.

Ještě v noci na 6. dubna 1945 shromažďuje Kalina  své děti. Mluví k nim rusky, německy, maďarsky i polsky, pro francouzské děti překládá písař Flusser. 1200 dětí bylo židovského původu a těm Kalina řekl, aby na otázku, zda-li jsou židé odpověděly, že nikoliv. Celé to zvláště s malými dětmi nacvičoval, aby to nespletly.

Jindřich Flusser  vzpomíná na klíčové noční setkání Kaliny s dětmi takto:

Toník jim řekl: Chraň Vás Bůh, aby zítra někdo řekl, že je Žid. Jako Vás mám rád děcka, kdo se přihlásí, tomu vlastnoručně zpřerážím pracky. Rozumíte? Jste Poláci, Maďaři, Češi, Slováci, Rusové, ale Žid tu není žádný. Rozuměli jste? A  teď dobrou noc.

7. duben 1945,  neděle-  Na apelplac nikdo nenastoupí. Esesmani ztrácejí zbytky trpělivosti. Ozbrojenci vpadnou do bloku 66.

Kde jsou tví židé? řve důstojník SS na Kalinu.

Tady žádní židé nejsou, tady jsou pouze děti, Poláci,  Češi, Holanďané, Francouzi.

Esesák se vztekle ušklíbne a řve na děti: Všichni židé vystoupit z řady. Nikdo z dětí se ani nepohne.

Esesmani už nemají čas, fronta je zatraceně blízko,  rezignují a odcházejí od bloku.. Děti se mlčky objímají, pak vyskakuji, smějí se  a tančí. Jsou zachráněni a každé z nich se chce dotknout Toníka aspoň prstem, aby mu poděkovaly.

Kdo ví, jestli si Kalina někdy po válce uvědomil, komu všemu a jakým pozoruhodným lidem tenkrát v Buchenwaldu zachránil život. Když  někdy vzpomínal na svůj největší zážitek po osvobození, tak to byl právě okamžik, kdy v čele „svých dětí“ vypochodoval z bývalého koncentračního tábora Buchenwald.

Kalina se vrací domů, do Třebíče. Doma se stává národním správcem třebíčských závodů Gustava Klimenta, fabriky, kde ho zatklo a odvedlo gestapo. V té době stále udržuje kontakt s některými z 1200 dětí, které zachránil.

V roce 1990 posílá Židovská nadace děkovný dopis Antonínu Kalinovy a příslib, že tato nadace mu bude posílat 100 amerických dolarů měsíčně do konce jeho života. Je navržen na titul Spravedlivý mezi národy. V té době ale měl Kalina před sebou poslední dny života. Ty dopisy ani neměl sílu číst.  V tom roce bylo Kalinovy 88 roků a v druhé polovině roku těžce onemocní. Dočkal se i 17. listopadu, on komunista s přesvědčení. Jak prožíval konec vlády jedné strany?  Jak asi vnímal tehdejší novou společenskou atmosféru. Umírá 26.listopadu 1990.

Vážení Kosíři, mám rád knihy i rozhlasové pořady Stanislava Motla. Je to poctivý novinář, zvyklý stovky hodin pátrat v archívech a hovořit s mnoha pamětníky, aby nám mohl zpřístupnit neuvěřitelné příběhy naši historie. Zrovna tak jsem měl rád pana Petránka a Terezu Spencerovou, kteří už nejsou mezi námi.

Vlkův dovětek:

O nějakém Antonínu Kalinovi jsem do tohoto okamžiku neměl ani tušení! O někom, kdo hravě  překonal jak Oskara  Schindlera, tak Nicholase  Wintona. Jak počtem zachráněných, tak především  místem, kde  onen zázrak uskutečnil.  Sir Winton i Schindler  disponovali volností pohybu a možností svobodného manévru.  Což nijak nesnižuje  jejich  superhrdinství a superhumanismus.  Ani v nejmenším.  Ale  Kalinova  činnost  se  odehrávala doslova na ostří táborové sekery!!!!

V situaci, kdy každý hrál především sám na sebe, pro něj jeho vlastní  život neznamenal nic. Opakovaně  kvůli cizím sázel ten svůj. Dnes a denně.

Jak to, že o takovémhle člověku nevíme zhola  nic? Či skoro nic.  Prezident  Zeman mu v roce 2012 udělil alespoň Medaili Za  zásluhy I. stupně. A tím je jeho ocenění završeno.   V České republice….

Sir Nicholas Winton a tuzemská vyznamenání?

Václav Havel mu v  roce 1998 dal Řád TGM

Miloš Zeman později Řád Bílého lva

V  Česku vznikla  petice  za  udělení Siru Wintonovi  Nobelovu cenu míru.  Do června 2013 ji  podepsalo petici zasazující se o udělení Nobelovy ceny Nicholasi Wintonovi celkem více než 213 000 lidí, přičemž přes 133 000 petentů připojilo své podpisy v rámci vzdělávacího programu Loterie života, určeného pro žáky a studenty základních a středních škol….

O Kalinovi se  české děti a studenti neučí…

Sir Winton má , po právu sochu na  Hlavním nádraží v Praze.

Nedá mi  to – musím se  právě dnes zeptat – jak je možné, že  cizí humanista  a  hrdina  je pro nás  daleko více, než stejně  statečný a stejně lidský občan našeho  státu?

Vyjádřený rozdílem Medaile za zásluhy  versus Řád  Bílého lva?  Například….

Neuvěřitelně  tristní srovnání!

Stát Izrael  se  s týmž  vypořádal nesrovnatelně  lépe  – oba  ocenil titulem Spravedlivý mezi národy, který se uděluje lidem jiného vyznání, kteří přispěli k záchraně Židů.

V rodné zemi Antonína  Kaliny  zjevně nejsme  schopni  schopni  být spravedlivými ani mezi sebou, resp. mzi svými velkými mrtvými!  Důvod?  Ten konstatoval už kolega Řezníček ve  své anotaci – Kalina  byl komunista….

Smutný den vítězství….