Klam

napsal Leo K.

Technet ze 16. listopadu přinesl článek, odvolávající se na práci „On testing the simulation theory“ (arXiv je elektronický archiv preprintů vědeckých prací z oblasti přírodních věd, volně dostupný na internetu) z roku 2017, který se zabývá otázkou zda žijeme v realitě tak jak ji vnímáme, nebo v někým vytvořené simulaci? Simulační teorie říká, že vše kolem nás je simulace, která se odehrává v obrovském superpočítači nějaké vyspělé civilizace, a vesmír, včetně nás a naší reality, je důmyslný podvrh.

Není to nic nového, se základem této myšlenky (Platonova jeskyně) si pohrávali již starověcí filozofové, mezi veřejností začala být populární až po příchodu slavné sci-fi trilogie Matrix do kin.

Autor, Radek Chlup, český religionista, publicista a překladatel, který působí na Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nicméně v závěru článku nechává zaznít skeptickému hlasu. Ten tvrdí, že na poznání zda lze rozpoznat simulaci od reality nezáleží. Země je totiž jediný domov, který máme. A než se zabývat sci-fi scénáři o simulovaném vesmíru, civilizace by měla řešit skutečné hrozby ohrožující její existenci, klimatické změny a vzestup technologie.

Jenže co když právě klimatická změna a vzestup vlivu technologií jsou jenom simulací hrozby?

Jestliže fyzik Thomas Campbell přišel s projektem nazvaným „Do we live in a Virtual Reality?“ – tak projekt se zmýlil v osobě. Z hlediska fyziky nemá Thomas Campbell ani nejmenší šanci rozpoznat to, co jasně vidí každý sociolog.

Jsou skutečnou realitou bezmocní lední medvědi, potápějící se tichomořské ostrovy, tající ledovce, mroži vrhající se na smrt, umírající Velký bariérový útes, plastový odpad v Pacifiku, okyselení oceánů, tání polárních ledovců, bezprecedentní lesní požáry, vymírání druhů…?

Na Turnaji mistryň v Mexiku rozplakala nejen Martinu Navrátilovou pětadvacetiletá česká tenistka Barbora Krejčíková svým veřejným projevem:

„Měli jsme velmi statečné studenty a občany, kteří vyšli do ulic a demonstrovali. A díky nim a jejich oběti moje generace teď může žít v krásné zemi bez omezení a svobodně,“

řekla za potlesku tribun a zmínila případ Navrátilové. Opakovala tím virtuální mýtus 17. listopadu tak, jak se ho podařilo zabudovat do mysli většiny národa.
Když zapátráme v paměti, vynoří se nám ale poněkud jiný obraz. Komunistický režim
v roce 1960 vyhlásil dosažení socialistického cíle a oháněl se socialistickým humanismem.
Poslední říjnový večer v roce 1967 ale

potlačil s použitím nepřiměřeného násilí spontánní studentskou demonstraci,

která se odehrála v reakci na havarijní podmínky strahovských kolejí. Albert Schweitzer řekl:

„Humanita spočívá v tom, aby člověk nebyl nikdy obětován cíli.“

Je to obměna Masarykova

„Cílem humanity je člověk.“

Režim zradil vlastní doktrínu a provinil se stalinským /a také jezuitským, pozn.vlk/

„Účel světí prostředky.“

Tento barbarský incident, pro který se ustálilo označení „strahovské události,“ vyvolal nejen mezi pražským studentstvem velkou vlnu nevole a bývá označován za první vlaštovku pražského jara. Veřejností (i komunistickou) se ozývalo: „Bijí naše děti!“ Například předválečný člen komunistické strany V. Suchánek vyjádřil ve svém dopisu z 15. listopadu 1967 nespokojenost nad tím, že se rektor dostatečně nezastal svých studentů, a odvolával se zároveň na své zkušenosti z demonstrací za první republiky:

V televizi když vidím, jak policajti mlátí demonstranty a studenty v Americe, tak si vždy vzpomenu, jak jsme demonstrovali proti nezaměstnanosti, proti bídě a hladu za první republiky. Vím, co je to mít jelita od pendreku […]. Pro mě, starého komunistu, je to škaredé pomyšlení, že se lidé nesmí dovolávat svých práv ráznějším způsobem a demonstrací […]. A ještě něco k VB. Je to něco hrozného, když se socialistická VB vrhá na pokojnou demonstraci studentů a mlátí je stejně jako kapitalistická policie.

Tehdy to ještě režim ustál, nakonec rok poté i za pomoci otevřené intervence 21. srpna. Koncem osmdesátých let režim odhodil humanistickou zástěru úplně a instaloval a cvičil Pohotovostní pluk proti demonstrantům. Když pak 17. listopadu 1989 došlo k nesmyslnému zásahu na Národní třídě – objevil se „mrtvý student Šmíd“(dokonce přikrytý vlajkou), Uhlem a Žantovským spěšně oznámen do Svobodné Evropy a do Reuters, tak už režim situaci nezvládl. Ne, že by se nepokoušel, ale Gorbačov už nebyl Brežněv a na přímou otázku dal přímou odpověď:

Это ваше дело

a jediné zbývající osobnosti Miroslavu Štěpánovi rozzlobení dělníci ČKD vrátili ozvěnou: „Nejsme děti!“ A to už byl jiný level. Stateční studenti?

Poručík Ludvík Zifčák, který sehrál úlohu mrtvého studenta, rozhodně nebyl studentskou akvizicí.

A s režimem skoncovala generální stávka. Tím nepopírám, že v následujících dnech revolučního chaosu studenti sehráli významnou roli. Mýtus z jejich úlohy udělaly halasné řeči hoštaplerů, karieristů a příživníků z politických (ne)ziskovek a samozřejmě vládnoucí moc.

Noví porevoluční mocnáři potřebovali klid, aby nám mohli po kapkách podávat neoliberalistickou ideologii. Měli jsme pochopit a zapsat do našich tvrdohlavých palic, že

Nejdůležitější částí politického systému je ekonomika. Proto není nic důležitějšího než HDP. Morálka není ekonomická kategorie. Je jenom jeden svět, proto musíme myslet globálně. Když každý bude na každém závislý posílí to obchod a odvrátí konflikty.

Jenom zapomněli dodat, že to je cesta k vybudování systému úspěšných nadnárodních korporací a světa nemyslících spotřebitelů ovlivnitelných reklamou. Vítězný liberalismus se svým individualismem, podceňováním národů, atomizací společnosti, důrazem na zisk, menšiny, expansionismem, není demokracií. Proto bylo cílem vybudovat iluzi (virtuální realitu), že cestou k prosperitě, stabilitě a odvrácení konfliktů je právě liberalismus.

Natolik úspěšně, že velká část společnosti tomu věří doposud.

Jistě, zbytek společnosti tuší, že opak je pravdou a řada jedinců i ví, že hlavním cílem této ideologie je zisk nadnárodních korporací a co nejdůkladnější destrukce podmínek pro demokracii, která je hybnou silou úsilí o rovnost lidí, o jejich důstojnost a spravedlivé uspořádání. Snad

nejvýstižnějším příkladem destrukce a záměny hodnot je současná snaha o dosažitelné bydlení.

Místo toho, aby systém nabídl způsob jak se prosadit proti moci developerů, hořekuje nad stoupajícími úroky hypoték. Hypotéka je vlastně jistá obdoba podnikatelského úvěru. Rozdíl je v tom, že podnikáme proto, abychom vytvořili zisk. Při pořizování bytu ale občan nepodniká, nýbrž hledá právo usídlit se, mít střechu nad hlavou. Je to součást programu státu. Hypotéka (občanský úvěr) by tedy neměl sloužit výdělečnému účelu bank.

Čili záměna hodnot jak vyšitá.

Ostatně, může být ekonomika nadřazena duchovním, kulturním a obecně lidským zájmům? Ekonomika přece musí sloužit a není-li na první pohled vidět komu, tak se za touto skutečností skrývá háček.

Každá moc se snaží sama sebe prosadit a proto je nepřátelská vůči demokracii.

Reálná moc v našem státě se opírá o majetek, peníze a vliv. Jsou to struktury, které jsou vůči demokracii krajně nepřátelské. To není pomluva ani Bůh ví jaký objev. Je přirozené, že moc, která prosazuje vlastní partikulární zájmy má s rovnoprávnými hlasy všech občanů problém.

Zvláště když musí předstírat, že obhajuje demokratické hodnoty.

Je skutečně kardinální iluzí soudit, že nad demokracií vládnoucí oligarchické síly nadnárodních korporací Západu i velkého domácího kapitálu ctí demokracii a svobodu občanů. Není lepšího zákazníka a spotřebitele nad člověka, který má dostatek svobody k tomu být zákazníkem a spotřebitelem co možná nejaktivnějším.

Svoboda slova a projevu zůstávají v platnosti také jenom díky tomu, že jsou proti nadvládě kapitálu bezmocné a neúčinné. Srovnej rozhořčení a jeho dopad, když při současné pandemii proběhla výzva, aby se farmaceutické firmy zřekly dočasně patentů na své vakcíny, aby země třetího světa mohli naočkovat své obyvatele a rekci fy Pfizer/BionTech, která zvýšila cenu jedné lahvičky cca o 5 $. Angličané si svobodu slova vyzkoušeli na nečisto už dávno. V londýnském Hyde Parku se nachází místo, které je esencí svobody slova. Každý sem může o nedělním odpoledni přijít a veřejně vyjádřit svůj názor na jakékoli téma. Speakers‘ Corner byl kdysi dávno dějištěm plamenných projevů Karla Marxe i George Orwella. Tvrdí se, že svoboda slova je indikátorem demokracie. Já bych si tím tak jistý nebyl.

Kdyby slova měla sílu pohnout společnost k revoltě proti oligarchii, pak by svoboda slova okamžitě zmizela.

Athéňané v klasické Periklově době nepovažovali za plně svobodného člověka, který se musel živit prací svých rukou, nebo nějaké výrobky prodával někomu jinému. Podle tehdejšího mínění neměl čas věnovat se plně veřejným záležitostem. Řecká demokracie se pokusila nastolit řád, ve kterém by se všichni plnoprávní občané podíleli na správě obce.

Moderní demokracie se snaží podřídit správu obcí a států pokud možno všem občanům.

Každá akce vyvolává reakci. Především těch, kteří ve správě obce (státu) vidí příležitost pro své partikulární zájmy. Aby občané do možných příležitostí moc neviděli, objevil se typ demokracie zastupitelské. A pak už stačí malá úprava ideálu zastupitelské demokracie, špatný výběr elit a chybný styl vládnutí a hned je nad slunce jasné z čeho se

vyvinul dnešní politický systém na šikmé ploše k diktatuře.

A aby nakonec ani tato zastupitelská forma demokracie nebyla schopna plnit vůli občanů,

prosadil velký kapitál svou moc penězi a vlivem, čímž postavil svoji vládu vysoko nad vládu občanů, které odkázal ke spotřebě, zábavě a kariéře na jeho institucích.

Systém reprezentativní demokracie klesl tak hluboko, že nepracuje ve prospěch malých stran, ale ani ve prospěch občanů – a ti všichni si mohou a musí pomoci sami.

Svépomoc je a v nadcházející hospodářské krizi ještě bude zdaleka nejsilnější motiv společenské změny.

Při dosahování co největší míry samosprávy a soběstačnosti malých celků vznikne „vedle“ a mimo dosah odcizené vysoké politiky společnost patřící a sloužící obyčejným lidem.

Cesta jak rozbít monopol oligarchické politiky je ve vytvoření paralelních částí společnosti, které si budou hledat cesty bez ohledu na vůli centrálních politiků ( ohnisky svépomocné ekonomiky, výchovy, zdravotnictví nebo lokální infrastruktury).

Zase to není nic nového. Jestliže jsem v předchozích odstavcích psal o reálné moci v našem státě, která se opírá o o struktury jež drží majetek, peníze a vliv a které jsou vůči demokracii krajně nepřátelské, tak analogické struktury (nejsou to instituce) prosazují svůj vliv i globálně. Využívají k tomu přesně stejné nástroje, které jsem popsal. Paralelní části společnosti žijící v iluzi, že pomáhají správné věci a vydávající se za její demokratické neziskové části. A tam je jejich Achillova pata. Odstřihněte je od finančních zdrojů a hned se ukáže zda je jejich neziskový zápal skutečný.

Raději vzpomínáme na slunné dni Řecku než na příhodu, při které jsme promáčeli boty a klepali v mrazu kosu. Využiji textu Iva Šebestíka na stejné téma:

Proto je člověk po celé dějiny své existence více nakloněn iluzím než hledání pravdy. Pravdou jsou posedlí pouze jednotlivci, z nichž někteří jsou pro ni ochotni nechat se i zničit. Všechny náboženské systémy jsou založené na iluzi spravedlnosti, lásky, odpuštění či spravedlivého trestu, a proto přetrvají každou kritiku rozumu a logiky. Rozum a logika jsou proti příjemné iluzi naprosto bezmocné. […]

S iluzemi a mýty se žije opravdu lépe.

Ti lidé, kteří v České republice tak urputně (a primitivně) bojují proti výsledkům demokratických voleb, si jsou většinou dobře vědomi toho, co dělají.

Při pohledu do zrcadla vědí velice dobře, s kým mají tu čest

a jistě jim není z toho právě nejlépe na duši. To, že někteří z nich pijí přes míru, je takto docela dobře vysvětlitelné. Stejně tak alespoň někteří soudnější zaměstnanci mainstreamových médií, kteří svoji soudnost ale musí tajit před svým okolím, mají v zásadě o sobě a své práci jasno.

Jejich působení nachází ale odezvu u části veřejnosti, která se iluze drží právě proto, že jí připadá příjemnější než pravda. Například soudí, že Spojené státy představují pojistku demokracie a svobody, aniž berou v úvahu fakta, která obojí iluzi spolehlivě vyvracejí. Mají za to, že být jejich spojencem znamená podílet se na jejich prospěšném působení ve světě, aniž by je napadlo, že být „spojencem“ USA znamená především být jejich bezprávným vazalem.

Afinita k USA, kterou část české společnosti pociťuje, je ale tak trochu dědictvím pocitu nedostatečnosti z období reálného socialismu, jímž část obyvatel Československa trpěla. Doma prázdné obchody, na Západě všeho nadbytek.

Patřit tedy k Západu bylo a zůstává snem mnoha lidí, snem ve kterém se ale zcela rozplývá otázka rovnosti.

Iluze říká, že se Češi dnes konečně zase těší respektu svých západních partnerů. Cynická realita ale varuje před relativností tohoto pocitu, neboť ona pracuje s historickými fakty a bere v úvahu zcela nemorální principy, na kterých se ustavila nadvláda kapitálu nad demokracií. viz rozhovor Jany Bobošíkové s Erikem Bestem.

A pro změnu zase pokus o historický Matrix.

„Dosáhli jsme mnohého. Ale historie sudetských Němců bude vyvážená tehdy, až sudetoněmecký sněm oslavíme v Česku,“

řekl Seehofer, za což se mu dostalo hlasitého potlesku. Myšlenku uspořádání takového sjezdu považuje za velikou. Prohlásil to v bavorském Řezně na 70. sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Podle našich médií by takovou akci přivítali lidovci a Piráti.

„Přivítat bývalé obyvatele a jejich potomky v jejich původním domově je krásné gesto. Dá se očekávat, že jako čerti z krabičky vyskočí různí pseudonárodovci. Jejich nenávistí a poštváváním by se ale organizátoři, ani český stát neměli nechat zastrašit,“

řekl Jan Lipavský. Inu nejde jenom o to, že Německo stále nechce uznat Mnichovskou dohodu nulitní od samého počátku. Jenže německy mluvící obyvatelstvo Československa se fakticky postavilo proti státu, ve kterém žilo.

I když již tento stát neexistuje,

Česká republika jako jeden z nástupnických států Československa, obsahuje všechna území, kdysi osídlená německy mluvícími obyvateli a zabrání tzv. Sudet Hitlerem v roce 1938 se jí bytostně týká. Heim ins Reich, Sudetští Němci si za svou vlast Německo vybrali v roce 1938 rádi a s nadšením.

Vše mají na svědomí dvě nesmiřitelné verze minulosti.

Podle jedné byla první světová válka světovou revolucí, v níž zvítězila demokracie nad aristokratickým rudimentem středověku, zotročené národy se osvobodily z Rakousko uherské nadvlády a střední Evropa se přiblížila demokratickému Západu;

Podle druhé verze (hlavně německy píšících historiků) první světová válka zaplnila střední Evropu umělými života neschopnými státy, jako bylo Československo (Missbildung, „patvar“), skrze něž prosazovali Francouzi a Britové své velmocenské zájmy. Tato verze má své zastánce i mezi těmi, co se hlásí k češství. Vyznával jí například Emanuel Mandler, Bohumil Doležal, Tomáš Krystlík a teď se zařadil i Jan Lipavský

Ano, Československo byl stát ztělesňující vliv Francie, Anglie a USA ve střední Evropě, který tu měl omezit německý vliv, a to znamená vliv kmenového a pokrevního pojetí státu a evropského pořádku vůbec:
„Soukmenovci, .. v roce 1919 nám bylo upřeno právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát,“

řekl Henlein 15. září 1938.

Ale tito Němci byli už po celá staletí součástí českého státu, království, jehož hranice a instituce existovaly více než tisíc let!

Kořenem všeho zla ve střední Evropě, z něhož vyrostl nacismus, je neobčanské pojetí státu, představa, že subjektem práva na sebeurčení je „němectví,“ soukmenovství, a ne „politický národ,“ tedy občané, kteří se stávají národem ne na základě kmenovém nebo pokrevním, ale aktivní loajálností k institucím svého historického státu.

Čeští (tzv. Sudetští) Němci se nikdy nevzdali svého neobčanského postoje. Svého „kmene či německé krve,“ které považují za nadřazené a oslavují faktem svých sjezdů. „Právo na vlast“ musí znamenat jen právo všech k ústavě loajálních obyvatel získat snadno občanství státu, v němž žijí a pracují. Nikdy nic více…

Úplně jinou stránku soudobé virtuální reality ozřejmuje například Michal Rybka:

V záchvatu environmentálního žalu děláme nesmysly, jako je masová výroba solárních panelů, které se vyrábějí v Číně – a to z větší části s pomocí energie z uhelných elektráren. Anebo pěstujeme biopaliva, což je úplně nejhorší zdroj energie ve smyslu energie získané proti energii vložené, často dokonce záporné (!) – a to nemluvím o tom, že když „biomasu“ získáme a zpopelníme, ochuzujeme půdu o hmotu, která by se do ní v normálním ekologickém cyklu zase vrátila, takže ji aktivně vyčerpáváme a ničíme. Doporučuji vám seznámit se s životem německého chemika židovského původu Fritze Habera, který vyvinul Haber-Boschův proces, který dokázal vytvářet čpavek katalytickou syntézou přímo ze vzduchu – a vyrábět levná hnojiva, za což dostal Nobelovu cenu. Říká se, že zhruba polovina dnešní populace žije pouze díky tomuto výrobnímu procesu! Zároveň se tento pán podílel na vývoji efektivní výroby výbušnin a zabýval se vývojem chemických zbraní pro vilémovské Německo – a jeho práce ve svých důsledcích vedla k vývoji Cyklonu B. Je to vskutku příběh hodný antické tragédie. A to je základní problém s jakýmkoliv pokrokem: Můžeme ho použít ke zlepšení naší situace – anebo ho obrátit proti nám samotným. Odvržením pokroku si nepomůžeme – a prosté rady typu „nejezte, nekupujte, nemějte děti, přestaňte existovat“ ve skutečnosti žádné řešení nejsou. Ani extrémně úsporné rady typu „jsem raw vegan, který se myje v potoce, mám napůl zakopaný pasivní dům, a proto mi na laptop a zářivku stačí vlastní solární panel“ žádným řešením nejsou, pokud tedy nehodláte žít a zemřít jako poustevník. S dostatkem energie můžeme dělat všechno: Těžit, vyrábět, recyklovat, hydroponicky pěstovat, vyrábět umělou magnetosféru, podporovat biosféru, přežívat pod povrchem světů. Bez dostatku energie se můžeme tak maximálně modlit, aby nám na zahradě vzešlo proso. Málokdo si uvědomuje, že jen dostatek snadno dostupné energie nám dovoluje mít efektivní zemědělství a dost hnojiv na to, abychom vůbec mohli přežít v současných počtech. Pokud o dostupnou energii přijdeme a kombajny nebudou moc sklidit úrodu, protože je zrovna zataženo a ony nejsou nabité, jsme jednoduše v pytli…

Na závěr bych se vrátil k začátku, fyzik Thomas Campbell s projektem nazvaným „Do we live in a Virtual Reality?“ – pravděpodobně neuspěje. „Matrix“ v českém podání není nepoznatelný. Proto každý sociolog (mimo Tomáše Halíka) má kompetence rozeznat virtuální realitu v chápáni minulosti stejně jako v současnosti.

Jestliže potom tato iluze vykresluje budoucnost – ptám se Oliverem Cromwellem jakou má taková predikce cenu.

Stojí za to připomenout jeho poslední řeč parlamentu:

„Je nejvyšší čas, abych skoncoval s Vaším vysedáváním na tomto místě, které jste zneuctili Vaším pohrdáním všeho ctnostného a poskvrnili Vaším praktikováním každé neřesti. Jste sebranka a nepřátelé každé dobré vlády. Jste banda nájemných lumpů a stejně jako Ezau byste svoji zemi prodali za kus žvance a stejně jako Jidáš zradili svého Boha za pár drobných.

Existuje aspoň jedna ctnost, kterou jde teď mezi Vámi najít? Existuje nějaká neřest, která Vám není vlastní? Věřící nejste o nic víc, než můj kůň. Zlato je Vaším Bohem. Kdo z Vás ještě neumlčel své svědomí za úplatek? Existuje mezi Vámi aspoň jeden, který by sebenepatrněji pečoval o dobro našeho společenství?

Vy špinavé děvky, copak jste svými nemorálními principy a podlými pletichami neznesvětili toto posvátné místo a z Božího stánku neudělali doupě zlodějů? Jste hnusně odporní celému národu. Byli jste sem lidem pověřeni pro nápravu křivd, což naplníte svým odchodem! Takže! Seberte si své saky paky a zavřete za sebou dveře.

Ve jménu Božím, táhněte!“