Stále větší chaos ohledně reálných možností Západu

napsal Leo K.

Stále větší chaos ohledně reálných možností Západu se jmenuje článek, který vyšel 2. června v Britských listech. Jeho autor, Boris Cvek je český chemik, publicista a filozof, který se zabývá klasickou beletrii, náboženskými úvahami a výzkumem využití disulfiramu v onkologii. A také výzkumem možností jak využít staré, nepatentovatelné léky pro nové medicínské indikace. Jako publicista píše názorové články od roku 2003 pro ChristNet, Hospodářské noviny, Respekt, Přítomnost, Mladou frontu, Lidové noviny, Literární noviny, A2. Systematicky píše do Britských listů, kde mu vyšlo přes dva tisíce příspěvků Ve své podstatě dost renesanční osobnost.

Nepíšu tenhle článek proto, že bych chtěl akurátně polemizovat S Borisem Cvekem, potažmo s Britskými listy, ale proto, abych nastavil zrcadlo myšlenkovému chaosu, do kterého nás, podle mého názoru, zavedla nedůstojná západní propaganda, u nás prosazovaná Petrem Fialou, Janou Černochovou, Janem Lipavským, Vítem Rakušanem a dalšími, vydatně podporovanou nájemnými psáči s „veřejnoprávní“ Českou televizí v čele.

Chci-li něčemu nastavit zrcadlo nesmím se vyhnout originálu – před zrcadlem. Boris Cvek píše:

Musím říci, že nejhorší na všech těch debatách o tom, jaké sankce ještě uvalit na Rusko nebo jakými zbraněmi na Ukrajině pomoci, je nepřehlednost, různá míjející se nebo přímo proti sobě jdoucí stanoviska expertů i představitelů západních zemí – a pak ještě, což je nejhorší, jejich promítnutí do médií a politiky. […]

Když uvažuji nad možnostmi Unie, jde mi na prvním místě o to, aby Unie nezničila sama sebe. Velmi pozorně naslouchám tedy argumentaci, že se zbavit úplně ruského plynu bude možné až za pět let a že do konce roku 2022 to budou dvě třetiny. U těch dvou třetin se ale častěji a častěji ptám, zda to není přehnané, aby to vypadalo politicky dobře. V otázkách kolem embarga na ruskou ropu, které vlastně nebude tak úplně embargem na ruskou ropu, se orientuji přes četnou mediální vystoupení politiků a analýzy expertů ještě méně –

a stále více pochybuji o tom, že je cílem hrát s veřejností poctivou hru. 

Je tam příliš mnoho zájmů, zejména zájmů velkého průmyslu, na které nelze jasně dohlédnout. Velký průmysl samozřejmě souvisí s tím, jak prosperuje Unie jako celek. Pád průmyslu může mít katastrofální následky na životy lidí, na soudržnost společnosti, na politický vývoj. Už teď se aspoň v Česku zdá, že na podzim dojde k sociální katastrofě tak jako tak. Stále dokola opakuji: pokud by Putin dokázal rozbít Unii a konvertovat ji k fašismu, je to největší vítězství, jakého mohl dosáhnout. […] 

Rozhodně nejde v západní bezradnosti o žádné spiknutí, o nějaké mocné polobohy, kteří v klidu ze zákulisí táhnou za nitky. Jde o chaos v době velké krize a lámání toho, čemu říkáme business as always. Nic není obvyklé, vše se láme a měníme, žijeme v novém světě a nevíme, jak bude vypadat. Jen by bylo dobré, kdyby západní veřejnost mohla mít jasněji a zejména nebyla vystavena nereálnému rauši, ani nereálnému defétismu, nýbrž objektivním, férovým pohledům, které lidi spojují na pevné půdě neidealizované reality.

Článek vlastně nepopisuje konflikt, ale podivuje se z morálního hlediska lobbistickým tlakům na potrestání jednoho účastníka. Soud ještě neproběhl, ale bič se musí přichystat. Jestliže vzdělaný intelektuál Cvekova ražení napíše článek, který nenabízí racionální vstupy ani racionální výstupy, lze se divit, že na něj reagují jeho čtenáři takto? Z tak zvané diskuse vybírám:

Rusko jako takové prohrálo, když začalo tuhle válku proti celému Západu. velmi bych se obával, pokud by v Evropě v zimě nebylo jak zajistit energii protože pak by nastala nutnost odpovědět na otázku… a co teď s tím? pak už by nebyl brán zřetel na nějaké ruské fňukání a kvikot o překračování červených, rudých či hnědých linií, které si kolem sebe ten národ nacistů kreslí.

Tady jsou viditelné meze kritického myšlení. Přece posuzuji-li nějakou událost a hodnotím její budoucí dopady, nemohu se spolehnout na obecně emotivní zpravodajství typu:

„Franta bije Pepu. Já to říkal. Už dávno měl být v kriminálu! A teď si, hajzl jeden, dovoluje!“

Co se vlastně na Ukrajině stalo nám pomůže objasnit Ocamova břitva. Zkusme bez emocí zauvažovat o čem vlastně válka na Ukrajině je? Rusko si chce vytvořit nárazníkový pás (Doněcká a Luhanská republika a Bělorusko) to jest rozšířit jím (Ruskem) ovládaný prostor na úkor Ukrajiny, a získat lepší kontrolu nad svým blízkým okolí. A nejde vynechat oslabení západního vlivu v jeho bezprostřední blízkosti. To pochopitelně narušuje zejména západní postoje, zájem o nové trhy, o vliv na bezprostřední blízkost Ruska, a zajištění surovinových dodávek. Také EU a NATO vidí ten konflikt očima konečně nových úkolů, které jim umožňují přežít, když už delší dobu je zjevná jejich postupná degradace.

Dokladem úpadku EU je třeba Green Deal řešící téměř neměřitelný vliv na klima za cenu riskantní sázky na fungování technologií, které ještě v průmyslovém měřítku vůbec neexistují.

Takže eventuální integrace, nebo příprava na vstup Ukrajiny do EU a NATO je novým prvkem, vítaným vzrušením a odpovídá jejich aktuálnímu zájmu. Vyvarujme se, alespoň protentokrát, a priori postojů a hodnocení.Válka nikdy, a to ani ta na Ukrajině, není boj koncentrovaného dobra s koncentrovaným zlem. Především si nepleťme zájmy a postoje. Rozdíl mezi postoji a zájmy nejlépe a zcela plasticky ilustruje naše současná vláda.

Zaujímá postoj, že dělá maximum pro občany našeho státu, ačkoliv svými činy vyjadřuje vůli bruselské byrokracie.

Ve většině států je to tak, že se jejich postoje vytrubují do světa, ale skutečnou pohnutkou jednání jsou národní zájmy. O nich se ovšem ve „slušné“ politice nahlas nemluví. Předseda nejvyšší rady Ukrajiny Ruslan Stefančuk vyjádřil postoje Ukrajiny takto:

… Ukrajina od Německa očekává rychlé rozhodnutí o transferu nových a moderních zbraní. Stefančuk především vyzval k tomu, aby Ukrajině byly poskytnuty těžké zbraně: samohybné houfnice, několik raketometů, protiletadlové systémy a protilodní střely.
Podle nejvyššího zákonodárce, pokud Ukrajina válku prohraje, ruští vojáci budou brzy v EU. „Evropané mají pocit, že globální mír není příliš stabilní. A že ruský prezident Vladimir Putin učinil pouze první krok. Pokud Ukrajina válku prohraje, ruské jednotky budou do měsíce v Polsku, Litvě, Estonsku a Lotyšsku,“ řekl.

Věříte tomu, že ruské jednotky budou dobývat Polsko, když horko těžko se svým expedičním sborem dobývá Donbas? Říkejte tomu pohádky nebo třeba propaganda, ale ční z toho nevyřčený vzkaz:

Ujišťovali jste nás svou podporou a teď nás v tom chcete nechat?

Bojuje Ukrajina za Evropské státy? Určitě ne. Bojuje za svoji státnost, za své hranice. Bojuje Ukrajina za demokracii? Určitě ne, vždyť rozpaky EU, když se Ukrajina vnucuje teď a hned, vychází z konstatování, že demokracie tam má až příliš značné mezery. Ten konflikt zájmů Ruska a Západu je reálný. Je to prostě nešťastná konstelace, ale v historii zase nic moc neobvyklého. Čili stručné shrnutí:

Válka na Ukrajině je extrémním projevem konfliktu Ruských a západních zájmů.

Že se pustí Rusko do prosazování svých zájmů silou všechny překvapilo, protože jeho hospodářství měřeno HDP se obvykle srovnává s HDP Itálie. Vývoj války a stav ruské ekonomiky však dává za pravdu těm, kteří říkají, že HDP asi není nejlepším měřítkem ekonomické odolnosti země. Mnoho různých komentářů se také zaměřuje na budoucí stav věcí. Jak ta válka po jejím ukončení změní svět. Největší oblibu získává názor, že se svět po této válce rozdělí na dva obchodní bloky: asijský čínsko-ruský, a americko-evropský, přičemž tím, kdo ztratí, kdo prohraje, má být Evropská unie.

Už konstatování, že Evropská unie má být loserem tohoto příběhu, ukazuje, že je něco špatně.

Válka na Ukrajině přece není v evropském zájmu. Dokonce lze říct, že je začátkem pádu Evropy. Ruská část Evropy se svými 4 miliony km² tvoří cca 38 % rozlohy celé Evropy. S trhem energetických a jiných surovin je ten vztah obdobný a vzájemná výhodnost dobrých vztahů je mimo jakoukoliv diskusi.

Ztráta Ruska je pro Evropu hlubokou ránou se špatnou prognózou.

Jestliže ji lze přičítat bruselskému vedení, tak se jedná o zradu na Evropanech. Snad tyto řádky ujasní proč neaktivističtí Němci a Francouzi přistupují na požadavky sankcí poměrně laxně. Zvláště Německá afinita k Rusku je už i historicky zjevná na rozdíl od Velké Británie, která nostalgicky vzdychá po svém bývalém Impériu. Proč tedy k zánětu na Ukrajině došlo? Tím, kdo z toho těží jsou Spojené státy, kterým – na nich z velké části závislá slabá Evropa – vyhovuje jak z hlediska trhu, tak z hlediska geostrategického. Protože mohou Evropu pustit ze zřetele a věnovat se Číně, jako závažnější konkurenci.

Postojem atlantický „spojenec,“ který ale o svých zájmech moc nemluví.

Co mě k tomu závěru vede? Spojené státy podporovaly už Majdan v roce 2014. Ústy Viktorie Nuland před Kongresem jsme se dozvěděli, že částkou 5 miliard $. V odposlechnutém telefonátu z roku 2014 diskutuje Nuland s Geoffrey Pyattem, velvyslancem USA na Ukrajině, o tom, kteří vůdci protestů na ukrajinském Majdanu by se měli dostat do vlády a kteří ne, a co by se jim mělo říct. Z jejich rozhovoru je zřejmé, že to byla americká strana, kdo do jisté míry určoval pravidla hry a kontroloval politický průběh událostí Euromajdanu. Ostatně „Fuck the EU! – Exactly!“ si můžete poslechnout ještě dneska.

Mocenská ambice Ruska je nepochybná, ale existuje také mocenská ambice Západu. Ale jsou to mocenské ambice světového šerifa, ambice Spojených států. Šest nebo sedm „balíčků“ protiruských sankcí, které navrhla bruselská byrokracie představuje účinnou překážku jakékoliv trochu dobré budoucnosti Evropy.

V praxi to znamená zvážit jak s nimi naložit a jak naložit s politickým vedením, které nás zavedlo do této pasti, do pozice, která není v našem zájmu.

Jestliže se přesto rozhodneme plnit zájmy Spojených států pak jedině za podmínek, které pro nás neznamenají ztrátu. Diplomacie má rozumnou zásadu alespoň formálně uznávat suverenitu druhého účastníka a každé řešení musí obsahovat zisky a ztráty tak, aby ten druhý neměl pocit, že ztratil všechno, a byl ochoten dosáhnout rovnováhy a podílet se na ní. Tato rovnováha není nikdy trvalá, ale je to pořád lepší než současný stav.

EU se dostala do slabé situace zejména tím, že se zcela chybně snažila uskutečňovat své velmocenské sny jako přívěšek Spojených států. Atlantické spojenectví je obrazem rozdílů mezi postoji a zájmy. Dokud si tuto skutečnost nepřiznáme, budeme v Evropě na tom jenom o trochu lépe než např. Kanada, Portoriko či Panama na americkém kontinentu.

Americká politika nejenom vůči ukrajinské otázce, ale vůbec směrem k Evropě, je nesena obavou z možného vzestupu konkurenta, který má ruské zdroje a německou technologii. Proto Spojeným státům vadí Rusko v Evropě. Vadí jim mnohem více, než EU sama, protože ta svůj sen o síle „zásluhou“ chybných kroků nenaplnila. Ale opět, jde o zcela normální průběh politického boje – byť se „spojencem.“

Článek, jehož závěr se blíží, je reakcí na popis chaosu od Borise Cveka a je inspirován rozhovorem s Petrem Robejškem. Píšu inspirován, protože na některé detaily mám odlišný názor. Přesto ho chci na závěr citovat.

Rád bych, aby si ti posluchači, kteří slovo „spojenec“ potřebují, uvědomili, že s morálními kategoriemi v politice se nedostaneme příliš daleko ohledně poznání toho, co se děje. I když my sami máme morální pohled, tak aktéři uvnitř, o kterých mluvíme, a na které se díváme, se z logiky věci, a často to jsou i takové povahy, chovají nemorálně. Pro mě je to, co se stalo mezi Ruskem a Ukrajinou, selháním hlavně analytické, realistické politiky, politiky těch, kteří vědí, co vždycky říkala. Pravdu měl Henry Kissinger, že to je umění hledání rovnováhy. A v tomto hledání rovnováhy bylo selhání na obou stranách. Já tam skutečně vidím až elementární řemeslné chyby, a to právě v tom, jak pochopit toho druhého, sdělit mu své vlastní myšlenky a najít rozumné vyrovnání. Toto umění se jako by z politiky vytratilo, a proto myslím, že jsme se dostali až do takto dramatické a tragické situace. Momentálně se do sebe obě strany zakously tak, že je potřeba opravdu velké státníky, nebo spíše Pána Boha, aby se to nějakým způsobem trošku zchladilo a urovnalo, a pak vyvíjelo rozumnějším směrem.

Válka na Ukrajině je extrémním projevem konfliktu Ruských a západních zájmů a Evropa v tom konfliktu hraje roli obětovaného pěšce v dámském gambitu. O Ukrajinu vůbec nejde.