National Interest – Ukrajina potřebuje řešení, ne nekonečnou válku

Nedávno Kosa přetiskla  rozhovor Foregein Policy  s válečnou hecířkou  Fionnou Hillovou, která fungovala  jako poradkyně pro bezpečnost  tří  amerických prezidentů. Dneska jsem sáhl po obdobě  Vlastní  hlavou. A uvědomují si, že takhle to jít na Ukrajině  dál nemůže. A  že svět  nesmí skákat podle  Zelenského a  že  Rusko vznáší  naprosto legitimní požadavky  na  svou bezpečnost! Všěe najdete v  textu  NI s názvem

Ukraine Needs Solutions, Not Endless War

podle překladače

Ukrajina potřebuje řešení, ne nekonečnou válku

Žádná ze stran nemůže naplnit své maximální válečné cíle: Rusko nemůže dobýt celou Ukrajinu a Ukrajina nemůže komplexně vyhnat ruské síly.

od Stevena Simona Jonathana Stevensona

Působivý vojenský výkon ukrajinských sil posílil názor, že přímé vítězství proti Rusku je možné. Ale jakési  ukrajinské vítězství, které vytlačí ruské síly z východní Ukrajiny, je čím dál nepravděpodobnější. Opotřebovací válka vede  do stavu, kdy z nebezpečné eskalace dělá lákavou možnost pro obě země. V souladu s tím by mělo být pro Spojené státy a jejich spojence prioritou příměří a oddělení sil. Spojené státy mají nástroje a zkušenosti, jak toho dosáhnout.

V této fázi panuje hrubá shoda, že válka pravděpodobně skončí dohodou. Toto urovnání bude variací dohody Minsk II podepsané v roce 2015 po ruské infiltraci do oblasti Donbas a anexi Krymu, která upevnila slabé příměří a zavedla částečnou demilitarizaci, vnější monitorování a politické reformy. Ruská invaze na Ukrajinu samozřejmě následovala po zhroucení Minsku II, ale nebylo to ani tak důsledkem struktury dohody, jako spíše toho, že obě strany přitvrdily své pozice a věřily, že existují lepší možnosti, jak dosáhnout svých cílů. Náklady na současný konflikt si vynutí rekalibraci, díky které bude Minsk dispozice přitažlivější.

Žádná ze stran nemůže naplnit své maximální válečné cíle: Rusko nemůže dobýt celou Ukrajinu a Ukrajina nemůže komplexně vyhnat ruské síly. Každá strana také potřebuje minimální záruky. Ukrajina potřebuje záruky, že se Rusko nebude nadále snažit vymazat ji z mapy, zatímco Rusko nedovolí NATO rozmístit se zde  podél jeho hranic. Nejsou to nepřiměřené požadavky. Ukrajina je mezinárodně uznanou suverénní zemí. Bez ohledu na falešně falešné záminky, které ruský prezident Vladimir Putin nabídl, je to náklon Ukrajiny k Západu, který vedl jeho válku, která implikuje skutečné ruské zájmy . Obě země vyžadují bezpečnostní záruky.

Existuje také rozšířená domněnka, že protože nepřátelští vůdci (zejména Putin) nejsou ochotni vyjednávat, rozhovory vzejdou až z nyní probíhající opotřebovací války, až budou oba bojovníci vyčerpáni. Tento pohled nenabízí stabilní dočasné řešení hlubokého geopolitického sporu. Obě strany mají vážné obavy, které by mohly vést k prudké a rychlé eskalaci.

Ukrajinci se obávají, že evropská podpora je křehká. Vliv ruské „gasektomie“ na německou ekonomiku a politiku letos v zimě by mohl oslabit jeho již tak nerovnoměrnou podporu Ukrajině. Pokud Němci přeběhnou, další Evropané mohou je následovat Ukrajina také ztrácí tisíce vojáků a civilistů, zatímco její infrastruktura je drcena. Nehledě na budoucí příslib členství v Evropské unii (EU), Ukrajinci pravděpodobně tuší, že čím déle bude válka pokračovat, tím bude obnova beznadějnější  a tím méně budou nakloněni potenciální dárci ji platit.

Pro Rusko válka vyčerpává jejich vojenské prostředky. To by je mohlo nechat bez schopnosti promítat moc – zejména v Sýrii, do které jsou stále investovány. Co je závažnější, navzdory Putinovým jaderným hrozbám by válka mohla povzbudit další státy v blízkém zahraničí Ruska. A vzhledem k tomu, že NATO brzy přijme Finsko a Švédsko , poškozená ruská armáda se bude muset více rozprostřít. A konečně, Moskva se musí obávat, že by se Německo mohlo rozhodnout, že nejlepším způsobem, jak vyřešit své ekonomické a politické problémy, by bylo zdvojnásobit podporu Volodymyra Zelenského v naději na rychlejší ukončení války.

Vzhledem k těmto skličujícím možnostem bude jedna nebo obě strany v pokušení prolomit patovou situaci dříve, než se sama zlomí. Zelenskyj by se například mohl rozhodnout rozšířit údery proti vojenským cílům v Rusku. Rusko, neochotné smířit se s porážkou, ale vojensky utvrzené, by mohlo zesílit útoky proti civilním cílům a zahájit údery proti cílům NATO spojené s dodávkami pokročilých zbraní a zásob ukrajinským silám. A pokud by někdy nastala situace, kdy by Rusové použili taktické jaderné zbraně, vypadalo by to hodně jako patový scénář, který se nyní odehrává. Prudká eskalace by učinila možnost vyjednávání ještě vzdálenější, potenciálně by přitahovala aktéry  zvenčí a rozšiřovala válku.

Existují srovnatelné historické okolnosti. Když Egypt nebyl schopen získat zpět Sinajský poloostrov v opotřebovací válce s Izraelem, rozhodl se konflikt eskalovat. Výsledkem byla Jomkipurská válka v roce 1973, která si vyžádala americké a sovětské nukleární smluvní odstrašení, ropné embargo, které vykolejilo americkou ekonomiku, a smrt tisíců Izraelců a Arabů. V tom případě Spojené státy zprostředkovaly příměří a bez zameškaní se pustily do intenzivní kyvadlové diplomacie s cílem vyjednat „dohody o stažení“, které oddělily soupeřící armády a přesvědčily je, aby se stáhly zpět na předem stanovené linie. Neutrální mírové síly pod záštitou Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (OSN) byly v Sýrii zasazeny, aby sledovaly dodržování předpisů, podobné síly mimo OSN na Sinaji. Jak nebezpečí překvapivého útoku ustupovalo, stala se uskutečnitelná seriózní jednání dříve  nemyslitelná  a vyvrcholila trvalou izraelsko-egyptskou mírovou dohodou uzavřenou v Camp Davidu v roce 1978.

Mezi tehdejší érou velmocenské bipolarity a méně uspořádanou velmocenskou soutěží dneška jsou samozřejmě velké rozdíly. Ale obecná pointa platí: i když to znamená, že váš kapitál je bezpečný, patová situace není váš přítel. Takové patové situace jsou ze své podstaty nestabilní a zaujaté směrem k eskalaci. Nejlepším způsobem, jak z toho ven, je dostatečně omezit obavy obou stran, aby bylo možné smysluplné rozhovory o konečné hře.

Zdá se, že v rusko-ukrajinské válce ani jedna ze stran nemá v tuto chvíli tendenci mluvit s tou druhou. Ale jedním z účelů diplomacie je zkoumat záměry protivníků – a spojenců – v krizi. Přesuny zbraní jsou klíčem k nastavení jeviště. Spojené státy a NATO by měly dát Ukrajině jasně najevo , že pokud se naskytne diplomatická příležitost, očekávají, že ji Kyjev využije, a pokud ne, mohli by zavřít kohoutek. Poselství pro Rusko by bylo využít takové příležitosti, nebo Ukrajinci dostanou mnohem více zbraní.

Spojené státy spolu se svými evropskými partnery by také měly udělat, co mohou, aby podpořily diplomatické příležitosti. Západní diplomatické podnikání by mohlo zahrnovat návrhy na omezení ukrajinských a ruských sil a zbraní ve vzájemně určených demilitarizovaných zónách, včetně námořních oblastí, které vylučují Krym. I když se interpozice sil OSN může zdát fantazijní, Putin považuje Radu bezpečnosti za adekvátní místo pro výkon ruské moci. I když to Moskva použila převážně obstrukčním způsobem, mohl by nyní považovat uvážlivě vybrané síly OSN za užitečný způsob, jak prosadit příměří bez zapojení NATO.

Pro Spojené státy a jejich spojence v NATO je dobré a dobré nadále vyzbrojovat Ukrajinu. Je však také čas povzbudit obě strany, aby začaly zkoumat možnosti politického řešení dříve, než eskalace uvrhne diplomacii ještě dále z dosahu. A pokud Spojené státy a NATO nepodmíní vojenskou pomoc konstruktivním politickým zapojením Ukrajiny do diplomatického rozuzlení, budou jim chybět páky, aby mohly efektivně pracovat na dosažení stabilního cíle.

Autoři:

Steven Simon je členem Roberta E. Wilhelma na MIT a hlavním analytikem Quincy Institute for Responsible Statecraft a sloužil na ministerstvu zahraničí a ve štábu Národní bezpečnostní rady v administrativě Reagana, George HW Bushe, Clintona a Obamy.

Jonathan Stevenson je vedoucím pracovníkem Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) a šéfredaktorem časopisu Survival a působil ve štábu Národní bezpečnostní rady v Obamově administrativě.

Zkouším si představit, že by něco takového  vydal  Respekt…  Já  vím, Apríl bud e až za tři čtvrtě  roku…