National Interest -Washington se neustále odcizuje svým politickým partnerům

Když je to dneska  o americké politice a  jaké důsledky generuje, tak si dáme zase  jednou  článek z National Interestu. Amerického konzervativního webu.

Upozornil mne na něj Borísek.  Jemuž  tímto děkuji. Uniklo by mi to. Takže  National Interest a jeho

Washington Keeps Alienating Its Policy Partners

podle překladače

Washington se neustále odcizuje svým politickým partnerům

Namísto nenápadného dvoření se Číně, Saúdské Arábii a Turecku americká administrativa a její spojenci v Kongresu neurvale požadovali, aby tyto a  další státy vyhověly přáním USA.

od Teda Galena Carpentera

Hlavní prioritou Bidenovy administrativy, když vypukla rusko-ukrajinská válka, bylo zajistit maximální mezinárodní podporu pro strategii penalizace a izolace Moskvy. Je jasné, že strategie selhala mimo NATO a vojenské aliance Washingtonu ve východní Asii. „Globální jih“ byl okázale nevšímavý k tomu, aby se postavil na americkou stranu v rusko-ukrajinském konfliktu, k velké frustraci administrativy.

Američtí představitelé nereagovali dobře na opatrný, kvazi-neutrální postoj, který zaujaly klíčové mocnosti v Asii, Africe a Latinské Americe. Místo toho jsou představitelé americké  administrativy (stejně jako klíčoví členové Kongresu) stále arogantnější, naštvanější a dokonce pomstychtiví, čímž se tyto země dále odcizují. Způsob, jakým Washington řeší vztahy s Čínskou lidovou republikou (ČLR), Saúdskou Arábií a Tureckem, zdůrazňuje politickou tupost.

Největší ranou pro cíl administrativy – získat mezinárodní podporu pro sankce a jiné formy nátlaku proti Kremlu byla neschopnost získat spolupráci Číny a Indie. Stupňující se tlak (a dokonce i implikované hrozby) jejich  vlády nikam  nepohnuly. Úroveň spolupráce ČLR, včetně společných vojenských cvičení, s Moskvou se skutečně zvýšila. Je pravda, že prezident Si Ťin-pching nabádal Kreml, aby přestal s i jen vágními hrozbami ohledně možného použití jaderných zbraní na Ukrajině. Navzdory rostoucímu rozhořčení nad rušivým chováním ruského prezidenta Vladimira Putina však Peking nevykazuje žádné známky toho, že by se přidal k sankčnímu režimu vedeném USA.

Spojené státy logicky měly odložit další spory, které vedly  s ČLR, na vedlejší kolej, pokud chtěl Washington získat větší spolupráci na ruském problému. Místo toho administrativa a její spojenci v Kongresu zhoršili bilaterální napětí v mnoha otázkách. předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové Provokativní návštěva na Tchaj-wanu letos v létě byla jedním z incidentů vládnutí  prezidenta Joea Bidena, Opakovaná prohlášení že Spojené státy mají závazek (ve skutečnosti povinnost) přistoupit na obranu Tchaj-wanu, pokud bude ostrov napaden – přestože zákon o tchajwanských vztazích z roku 1979 takový závazek neobsahuje – rovněž zhoršovala bilaterální vztahy. Spojené státy se ani na okamžik nezamyslely  nad politikou  rychlého hromadění vzdušných a námořních sil v západním Pacifiku, aby pomohly snížit napětí.

Jako by tato opatření nestačila k stále většímu  odcizení Pekingu, administrativa na začátku října dospěla k závěru, že je vhodný čas zahájit salvu proti čínské ekonomice zavedením rozsáhlých technologických omezení . Nové opatření zahrnovalo ustanovení zakazující Číně používat polovodičové čipy vyrobené pomocí amerických nástrojů kdekoli na světě. Představovalo to zdaleka nejtvrdší ekonomické opatření , jaké kdy bylo vůči Pekingu nastoleno od normalizace diplomatických vztahů. agentury Bloomberg Analýza to popsala jako „ podraz čínského technologického průmyslu, který ho připravil o pokročilé čipy – a prostředky k jejich výrobě – životně důležité pro všechno od chytrých telefonů po samoříditelná  auta.

Není jasné, že tyto nepřátelské kroky byly pouze reakcí na odmítnutí ČLR připojit se k protiruské koalici, protože bilaterální třenice léta narůstaly. Rozzlobenost na neutralitu Pekingu vůči rusko-ukrajinské válce však téměř jistě byla přinejmenším jedním z faktorů. V každém případě bylo načasování hrozné a spíše snížilo než zvýšilo vyhlídky, že by se Čína mohla rozhodnout jednat  proti Putinovi.

Přístup Washingtonu ke vztahům se Saúdskou Arábií, pokud jde o politiku Rijádu vůči Rusku,  není ani trochu obratný. V létě roku 2022 Biden osobně naléhal na saúdskou vládu, aby zvýšila produkci ropy, aby zmírnila tlak na růst již tak závratně vysokých cen energií, které narušovaly ekonomiky evropských členů NATO. (Kolaterálním přínosem zvýšeného toku ropy ze Saúdské Arábie a dalších zemí OPEC byla pravděpodobnost, že tento krok pomůže zabránit růstu cen benzínu ve Spojených státech těsně před volbami do Kongresu v polovině období.) Místo zvýšení produkce však Rijád a jeho partneři v OPEC se na začátku října rozhodli snížit produkci o 10 procent.

Jak administrativa, tak kritici Rijádu v Kongresu zuřili, když Bidenův tým pro zahraniční politiku obvinil Saúdskou Arábii z „ připojování “ se k Rusku. V polovině října Biden varoval, že Saúdové budou čelit „důsledkům“ za to, že se vzepřeli výzvě Washingtonu po zvýšení těžby ropy. Někteří prezidentovi spojenci v Kongresu navrhli legislativu k odvetě ukončením amerických prodejů zbraní do království. Na rozdíl od represivních opatření uvalených proti Číně, kde směs motivů nebyla zcela jasná, nárůst protisaúdských nálad v Bílém domě i v Kongresu výslovně souvisel s nepříznivým dopadem, který by omezení těžby ropy mělo na USA vedené společenství a jeho  politiku proti Rusku. Představitel Ro Khanna (D-CA), jeden ze spolupředkladatelů donucovací legislativy “ Snaha amerického lidu za účelem podpory Putinovy ​​nesvědomité války musí mít důsledky,“ uvedl v prohlášení .

Největší rozhořčení Washingtonu ohledně domnělé zrady amerického partnera bylo namířeno proti Turecku, které je členem NATO. Odklon Ankary od politiky, o kterou Washington usiluje, se rovná naprostému odpadlictví, zejména s ohledem na sankce na ruský vývoz energií. Turecko téměř od začátku dávalo vyšší prioritu co nejrychlejšímu ukončení války na Ukrajině prostřednictvím vyjednávání, než aby se snažilo Rusko přinutit, oslabit a ponížit. Prezident Recep Tayyip Erdogan opakovaně nabídl, že bude hrát roli prostředníka .

Erdogan je stále otevřenější ve své kritice přístupu USA a NATO k jednání s Ruskem. Začátkem září kritizoval  kolegy z aliance za to, že se zapojovali do opakovaných provokací vůči Moskvě. Naopak vyjádřil svůj záměr pokračovat ve „vyváženější“ politice své země. Jedním z projevů pokračujícího flirtování s Moskvou bylo počátkem října rozhodnutí pozvat Rusko, aby postavilo druhou jadernou elektrárnu v Turecku, což bylo v přímém rozporu s přáním USA.

Ankara také profituje z prudce rostoucích cen energií způsobených západními sankcemi. Turecko se stalo klíčovým hráčem v energetických záležitostech, zejména tím, že působí jako prostředník při marketingu ruského vývozu ropy – často je prodává kolegům z NATO se značnou přirážkou. Bidenova administrativa nadále zvyšuje tlak na Erdoganovu vládu, aby přestala podkopávat sankce NATO proti Rusku, s malým zjevným účinkem.

Většina viny za pokračující politickou frustraci jde na konto  samotné administrativy. Prezident a jeho poradci během týdnů bezprostředně před a po ruské invazi na Ukrajinu neučinili nezbytné kroky, aby zajistili, že klíčoví regionální aktéři budou na jejich palubě na  výzvu z Washingtonu k sankcím a izolaci Ruska. Nedostatek podpory mimo blok NATO jako by zaslepoval americké úředníky.

Namísto nenápadného dvoření se tak důležitým hráčům, jako je Čína, Saúdská Arábie a Turecko, administrativa a její spojenci v Kongresu neurvale požadovali, aby tyto země splnily přání USA. Vedoucí představitelé administrativy ani nebyli ochotni odsunout trvající třenice s  Pekingem, Rijádem Ankarou na vedlejší kolej, aby zlepšili vyhlídky na jejich větší spolupráci v otázce Ruska. Místo toho, jak Bílý dům, tak představitelé Kongresu přijali opatření, která zhoršila napětí s těmito vládami. Tento proces byl učebnicovým příkladem nekompetentnosti zahraniční politiky.

Ted Galen Carpenter, vedoucí pracovník v oboru obrany a zahraniční politiky na Cato Institute a přispívající redaktor v National Interest , je autorem třinácti knih a více než 1100 článků o mezinárodních záležitostech. Jeho poslední knihou je Unreliable Watchdog: The News Media and US Foreign Policy (2022).

Jen dodám, že  Borísek mi  psal, že  tam není nic nového, že Kosa o tom už  častokrát psala a  vše už dávno a  dávno zaznělo v Hodině  vlka na SVSK.

Samozřejmě, že to je pravda. Na  druhou stranu  – když totéž vyjde na renomovaném americkém webu je to přeci jen  jiná  váhová kategorie. A  jiný dopad. Jakkoliv  nám tohle  mainstream nenabídne. Jednak proto, aby nás  neobtěžoval, ale především proto, abychom nezačali myslet nevhodným směrem. V USA  se to smí…. Smutné.