Ozval se mi nový nick JM /děkuji na Královské Vinohrady/. A upozornil mne na švýcarský web Die Weltwoche. Zajímavé, zajímavé a zase zajímavé. Ale nejen to – JM z něj vytáhl opravdu zajímavý text a dokonce si dal práci i s překladem Jde o
Bekenntnisse eines Russland-Verstehers: Meine Grosseltern waren antirussisch. Mein Vater sagte «Moskau, einfach!». Im Eishockey lagen meine Sympathien nie im Osten. Heute aber weigere ich mich, ins schrille Russland-Bashing einzustimmen
v překladu
Vyznání člověka, který chápe Rusko: Moji prarodiče byli antitiruští. Můj otec říkal: „Moskva, jízdenka bez návratu!“. V ledním hokeji moje sympatie nikdy nebyly na východě. Dnes se však odmítám zapojit do fanatického tlučení do Ruska
Roger Köppel 28.2.2023
Přiznávám svou vinu. Jsem „Russland-Versteher“ (ten, který má porozumění pro Rusko). Anavíc přesvědčený. Navíc moje to jako poslání porozumět všemu co nejkomplexněji. Porozumění je lepší než nepochopení ve všech ohledech.
Porozumění znamená, že si člověk nešetří námahou při hádce. Před mnoha lety bývalý švýcarský bundesrat Kaspar Villiger při ceremoniálu udílení novinářské ceny v Curychu řekl, že pro něj žurnalistika začíná ochotou vidět „středobod pravdy“ i také tam, kde si nemyslíte, že jej můžete najít.
Villigerovo otvírání očí
Když Villiger formuloval své myšlenky, ozvalo se souhlasné echo. Když se dnes podíváme na média, zbylo z této ochoty vidět „bod pravdy“ až šokujícně málo. Villiger měl pravdu. Jeho prohlášení mi otevřelo oči. Žurnalistika je proces lepšího porozumění světu, hledání pravdy všude.
Pozor: rozumět není totéž jako ospravedlňovat, ale každý dobře podložený úsudek předpokládá, že se skutečně zapletu do předmětu sporu, který má být rozsouzen, takže se zabořím do materiálu. Spisovatel Martin Walser mi to jednou vysvětlil takto: „Než budu soudit jiného člověka, musím si jeho názor na 99,99 procenta osvojit.“
Než budu mluvit o Rusku, rád bych tuto myšlenku trochu vyostřil. Domnívám se, že jedním z nejdůležitějších úkolů kultury, jejíž součástí je žurnalistika, je zprostředkovat porozumění, otevřít lidem cesty, únikové cesty do světů, které neznají nebo o kterých se domnívají, že je znají, aniž by je skutečně poznali.
Moje angažmá v Rusku začalo zkušeností nevědomosti, kulturním šokem. Z domova jsem k Rusku přistupoval velmi kriticky. Moji prarodiče zažili druhou světovou válku, bombardování Königsbergu a poté nápor Rudé armády, která se mstila Němcům za strašlivé zločiny wehrmachtu na východě.
Asi není přehnané, když svého dědu, který o této době často mluvil, popíšu jako žádného přítele Rusů a už vůbec ne přítele komunismu. Jeho názory se shodovaly s názory mého otce, který čelil jakékoli kritice americké politiky během studené války verdiktem: „Moskva, jízdenka bez návratu.“ Rusko nemělo u nás doma žádné zastání.
Nechyběly ani sportovní tendence. Byli jsme, a stále jsme, hokejoví fanoušci. Technicky jsme obdivovali „Sputniky“, ruskou reprezentaci, ale v každém zápase, který si pamatuji, jsme fandili vždy soupeřům tehdy téměř neporazitelných bruslařských kouzelníků z východu. Politicky negativní obraz Ruska přibarvil všechny ostatní sféry.
Ve škole to vypadalo trochu jinak. Duch doby se točil doleva. Většina médií psala v závěrečné fázi – o níž nikdo tehdy neměl ani tušení – té studené války kritičtěji proti Americe než proti Sovětskému svazu. V každém případě byla na levici tendence romantizovat komunismus. Mnoho intelektuálů věřilo v morální nadřazenost rudé ideologie.
Tato nálada, která mne na univerzitě nenechala úplně nedotčeného, byla silně otřesena „Černou knihou komunismu“ od dvou francouzských autorů. Zde byl poprvé předložen rejstřík zločinů spáchaných na celém světě ve jménu socialismu. „Konec jedné iluze,“ shrnul vše pařížský historik Francois Furet.
Na mé cestě k pochopení Ruska na mě zvláště zapůsobila kniha britského autora Martina Amise: „Děsný Koba“ (Koba the Dread), kompaktní a strhující popis Stalinových nepředstavitelných zvěrstev. Pohled do pekla Gulagu, do ledového pekla sibiřské krutosti a mučení podstatně utvářel můj dojem z ruské historie.
Moskva zajiskřila
To mohlo dodnes zůstat důležitým emocionálním referenčním bodem. Všechno, co se stalo v Rusku od pádu komunismu, od Jelcina po Putina, ať se nám to zdá jakkoli pochybné a odpudivé, nic se v odsouzení a brutalitě neblíží tomu, co spáchali ruští komunisté ve jménu své ideologie. .
S tímto postojem plným naděje, že v Rusku, díky zhroucení sovětského komunismu, nevyhnutelně došlo ke kvantovému civilizačnímu skoku, jsem ve 2000-tých zahájil své první cesty do Moskvy. Chtěl jsem si udělat představu o Rusku za vlády Putina, za politika, který byl už v té době dost kontroverzní.
Mluvil jsem se státními úředníky, prezidentskými poradci, jedním náměstkem ministra zahraničí, několika významnými představiteli opozice, podnikateli a jedním známým ruským vydavatelem. Psal se rok 2005. V Moskvě to jiskřilo. Město se už nedalo srovnávat s šedou pouští, do které jsem přišel jako sportovní reportér v roce 1992.
V jednom však si byli téměř všichni informátoři shodni: Putin zachránil Rusko před rozpadem. Byl tou silnou, spořádanou rukou, která ukončila nepokoje a chaos postsovětského období 90. let, podvázala feudální vládu oligarchů a zastavila výprodej surovin podle soukromých zájmů.
Dokonce i jeho kritici připustili, že Rusko se za bývalého agenta tajné služby vyvíjelo pozitivně. Putin byl, po dlouhé době, první nealkoholik v čele Kremlu. Uvědomil jsem si, jak blízko bylo Rusko propadu na dno, ekonomicky se rozkládající obří mrtvola státu roztaženého přes jedenáct časových pásem, podle našich měřítek neovladatelný kolos.
My Švýcaři jsme bytostně občany malého státu a demokraté. Velmoci nám nic moc neříkají. Autokrati se netěší našim sympatiím. Nemáme ponětí, co to znamená držet pohromadě takovou zemi rozměrů a historie Ruska. Těžko srovnatelné s našimi švýcarskými metodami utvrzenými naší dohodyschopnou demokracií.
Neříkám to proto, abych ospravedlnil autoritářské vedení. Ale musíme prostě uznat, že Rusko nebylo nikdy ve své dlouhé historii spravováno demokraticky. Parlamentarismus je pozdní výdobytek. Autokracie, jak napsal americký historik Richard Pipes, je „historickou konstantou“ v Rusku zcela jiného formátu, než v jiných vládních státních systémech.
Kromě toho je tu ještě něco, co je na Západě často přehlíženo: ten pokus o demokratizaci Ruska po té přeměně zvenčí, ono zavedení tržní ekonomiky, se děsivě nevyvedl. Recepty amerických teoretiků ztroskotaly. Dominovaly dravý kapitalismus a korupce. Rusové si svou vlastní cestu museli teprve najít.
Na jedné z mých cest mi jistý podnikatel vysvětlil, že Západ konečně musí uznat, že Rusko se považuje za hluboce evropskou zemi. Rusko je křesťanské, jeho literatura a hudba jsou součástí západního dědictví. Rusko dokonce dvakrát zachránilo Evropu před hroznými diktátory. Rusové za to ale sotva kdy získali nějaké uznání.
Na tuto epizodu jsem si vzpomněl, když jsem v roce 2015 četl v novinách, že kvůli Putinově anexi Krymu se většina západních vůdců před sedmdesáti lety pozdržela účasti na ruské slavnostní vzpomínce konce druhé světové války. Ve vyhlazovací válce Wehrmachtu proti „slovanským podlidem“ zemřelo 25 milionů Rusů. Bez Stalina by Hitler nebyl poražen.
Opět jsou intelektuálové více bezzbranní než surovci.
Obamův výsměch „regionální mocnosti“
Ponížení oslabené velmoci nikdy nedopadne dobře. Historie nás tak učí. Po první světové válce bylo Německo zašlapáno do prachu. Následky byly hrozné. Po skončení studené války bylo hrdým, citlivým Rusům dáno vědět, že – jak se ušklíbl americký prezident Obama – oni jsou pouze „regionální mocností“.
Ano, i já považuji expanzi NATO na východ za historicky nevyhnutelnou. Polsko, Maďarsko a pobaltské státy se bolestnou zkušeností uprchly pod západní deštník. Kdo zná historii těchto zemí, pochopí legitimní bezpečnostní potřeby, které si pro sebe ale mohou nárokovat i několikrát brutálně napadeni Rusové ze Západu.
Ukrajina je jiná kapitola. Zde za zásadní poznatky vděčím dlouhému rozhovoru s Viktorem Orbánem. Maďarský šéf vlády je v médiích neprávem kritizován za to, že je důvěrně blízko k Putinovi. Orbán je patriot, který sdílí kritický pohled mnoha Maďarů na Rusko, protože Rusové v letech 1848 a 1956 brutálně potlačili povstání v Budapešti.
Orbán mi vysvětlil, že z ruského pohledu Ukrajina není prostě jen cizí zemí. Kyjev je považován za „matku všech ruských měst“, ve středověku tam byla založena Ruská pravoslavná církev. Nemyslí si, že Putin chce dobýt tu dávno k Rusku patřící Ukrajinu, jeho cílem je spíše zabránit tomu, aby se Ukrajina dostala do NATO.
Díky Orbánovi jsem pochopil, že Evropu a Rusko spojují velké společné zájmy. Rusové, pokud neschopni se sami industrializovat, by západní know-how potřeboval. My jsme závislí na ruských surovinách. EU a Rusko jsou partneři, žádní oponenti. Ta ukrajinská krize by se neměla tak usilovně vařit, aby vyvolala konfrontaci, pravil. To byl rok 2015.
Vlajky EU a kulomet
Mezitím se toho stalo hodně. Na východě Ukrajiny už osm let zuří občanská válka. OSN hovoří o 14 000 mrtvých Ukrajincích na Donbasu, aniž by naše veřejnost vzala o tom nějakou obzvláštní pozornost. Naše média místo toho píší o Putinově „vyhlazovací válce“, ačkoli Rusové zatím pravděpodobně zabili méně Ukrajinců, než Ukrajinci zabili Rusů, vlastně ruských Ukrajinců.
Ještě stále se zkoumají důvody, které před více než sto lety vedly k rozpoutání první světové války. Pokud ale jde o Ukrajinu, jsme však přesvědčováni, že všechny otázky jsou již dávno vyjasněny a že důkladný rozbor s výkladem pozadí je nežádoucí, přímo zakázaný.
Před několika lety jsem byl v Kyjevě na pohovoru s oligarchou a vrcholnou političkou Julií Tymošenkovou. V její kanceláři jsem si všiml mnoha vlajek EU – a kulometu namířeného na návštěvníka. Jeden opravdu mohl vidět ten vnitřní rozkol Ukrajiny. Východ tíhnul k Moskvě, Západ se snažil dostat do Evropské unie.
Národy mají samozřejmě právo na sebeurčení. Každá suverénní země se smí sama rozhodnout, s kým se spojí. Co zní hezky teoreticky, je ve skutečnosti často složitější. Když Kubánci, ve svém vlastním rozhodnutí, chtěli v roce 1962 rozmístit sovětské jaderné střely, Američané, těžce zasaženi ve své zóně vlivu, pohrozili jadernou válkou.
Ho Či Min, zakladatel moderního Vietnamu, cestoval na Versailleskou mírovou konferenci v roce 1919, aby se tam setkal s americkým prezidentem Wilsonem. Wilson právě zveřejnil svých 14 bodů o právu národů na sebeurčení. Ho chtěl vzít Američana za slovo a odstranit francouzské okupanty z Vietnamu. Nedostal ani termínu na rozhovor.
Pokud by mezinárodní právo fungovalo jako řešení všech problémů, nebyly by žádné další války. Když se Kosovo v 90. letech prohlásilo za nezávislé, NATO zaútočilo na suverénní zbytek Jugoslávie, aby bránilo právo Kosovanů na sebeurčení. Porušení mezinárodního práva bylo odůvodněno zabráněním „genocidy“, pro kterou dodnes neexistují žádné důkazy.
Sleduje Putin se svým útokem na Ukrajinu stejný scénář? I on tvrdí, že hájí právo menšiny na sebeurčení. Svou invazi odůvodnil odvrácením „genocidy“, kterou ta druhá strana, stejně jako Jugoslávie, popírá. Mezinárodní právo je ale především také to, co velmoci ve svém vlastním zájmu vždy dle situace nalžou.
Přesto se domnívám, že Západ jednal na Ukrajině hloupě a kontraproduktivně. Stačí se jen podívat na mapu. NATO spolklo velké části staré Varšavské smlouvy. Dnes se Rusko dokonce cítí zatlačeno za hranice první světové války, kdy se muselo podvolit Němcům v hanebném Brest-Litevském míru.
Na medvědech je něco dobromyslného, příjemného. Když je podrbete a namažete jim kolem pusy trochu medu, jsou legrační, roztomilí. Ale běda, když někdo toho medvěda provokuje. Pak zmutuje v běsnící bestii. Nicméně, zažili jsme takovou nějakou metamorfózu, bestializaci ruského medvěda, v osobě Vladimira Putina?
Každá hlava státu musí převzít odpovědnost za dobrodružství, do kterých se vrhá, a za katastrofy, které rozpoutává. Neexistuje žádné základní právo útočit na jiné státy jen proto, že se člověk cítí ohrožen ve svých geopolitických zájmech. A samozřejmě naše sympatie patří těm malým, těm, kteří byli napadeni, obětem agrese.
Přesto si lze, ba dokonce musíme položit otázku, o čem Američané a Ukrajinci přemýšleli, co je napadlo, když 10. listopadu 2021 podepsali společnou „Chartu“, ve které se zavázali prohloubit a posílit Ukrajinu v integraci „euroatlantické instituce“ obrany, tedy do NATO.
Ta dohoda je explozivní. Naše média o tom sotva informují. Ministři zahraničí USA a Ukrajiny se dohodli na užší spolupráci, politicky, ekonomicky a vojensky. Cílem je integrace Ukrajiny do „euroatlantických institucí“. Cílem je znovu získat „územní integritu“.
Jak si to představovat? Krym je nyní součástí Ruska. Na východě byli roky rozmístěni ruští vojáci. S touto chartou se Ukrajina, povzbuzená Washingtonem, vydala na kurz přímého střetu s Moskvou. Naprogramovaná eskalace. Putin celé roky opakuje, že NATO-Ukrajina ohrožuje zájmy Ruska. Opět byly jeho požadavky jen slovy do větru.
Možná to byla provokace, která nakonec medvěda rozzuřila. Jistě, Ukrajinci mohou svobodně uzavírat spojenectví, jak chtějí. Rusové se ale odvolávají i na mezinárodní právo. Článek 8 Istanbulské úmluvy OBSE z roku 1999 stanoví: Žádný účastnický stát nesmí posílit svou bezpečnost na úkor bezpečnosti jiného účastnického státu.
Pokud někdo neustále varuje druhého, že pokud překročí určitou hranici, bude válka, kdo je pak za tu válku zodpovědný? Ten, kdo začne tu válku, nebo ten druhý, co překročil tu červenou čáru? Tak se ptá jeden arabský diplomat, se kterým jsem mluvil v Bernu. Další mi říká, že Putin byl tak hloupý, že padl do americké pasti na medvědy.
Dávné předsudky se vyklají
Uvidíme. Při pohledu na politický debakl, který nyní propuká kvůli válce na Ukrajině, je mi smutno. Nemohu souhlasit s nenávistí vůči Putinovi. Neúčastním se svatořečení Zelenského. Štve mě hloupá arogance Západu a švýcarského parlamentu, jenž se vzdal neutrality.
Rostoucí rusofobie je ostudná. Dávné předsudky se vyklají. Zažíváme návrat do nejprimitivnějšího klanového běsnění a barbarství. V německých médiích se šíří nadšení pro válku. Britské noviny volají po novém Churchillovi, což ale dělá z Putina nového Hitlera. Opět jsou intelektuálové bezbranní vůči násilníkům.
Jako člověk, který má porozumění pro Rusko (Russland-Versteher), listuji ve svých knihách a poznámkách. Doufám v návrat míru a zdravého rozumu. Američané uvízli v šablónách studené války, pekelně odhodláni rozdělovat svět na dobro a zlo. Mírové soužití, ochota rozumět, hledat „bod pravdy“ v druhých, dokonce i v nepříteli, je dnes potřebnější než kdy jindy.
Autor:
Roger Jürg Köppel (narozen 1965) je švýcarský politik, novinář, podnikatel a publicista. [1] V současnosti je členem Švýcarské lidové strany (SVP). Zastává také pozici vydavatele a šéfredaktora v pravicovém švýcarském týdeníku Die Weltwoche , kterou zastává od roku 2006. V minulosti působil jako šéfredaktor Die Welt od roku 2004 do r. 2006. Köppel vstoupil do Švýcarské lidové strany (SVP) v roce 2015 a napadl švýcarské federální volby . Byl zvolen poslancem Národní rady a poté zvolen do zahraničního výboru. [2] [3] [1] [4] [5]
Za mne naprosto senzační článek!!!!! Na úrovni Johna Mearsheimera, či Geoffreyho Sachse! Köppel není žádné vořezávátko. Nýbrž velmi respektovaný švýcarský novinář, vydavatel a konzervativní politik. S neoddiskutovatelně demokratickým ukotvením. Žádný maňásek typu Fialla, Rakušan, Jurečka, Pekarová – Adamová, Bartoš nebo teď čerstvě instalovaný vší moudrosti futrál na Hradě.
Tohle napíše špičková švýcarská persona. Na vlivném webu! U nás by ani jedno, ani druhé nešlo!!! Holt jednoduchý a hmatatelný rozdíl mezi Švýcary a námi! Ten nejpodstatnější bych řekl. Neměřme se se zahraaničím podle dostupnosti aut premiových značek, vybavení domácností elektronickými cingrlátky, neporovnávejme možnosti dovolenkových cest do exotických destinací. Jediné měřítko, které má smysl je míra svobody, možnost volného projevu, ať je jakýkoliv, ale především OSOBNÍ STATEČNOST a ODPOVĚDNOST JEDNOTLIVCE!!!
Nic více neplatí!
Děkuji JM za odvedenou práci a skvělý výběr!
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra ! Prostě Kosa zostra! 