Žluté boty

napsal Leo K.

Fungující společnost se nepozná podle svých nejsilnějších, ale naopak svých nejslabších aktérů. Žijeme tu své životy a díky demokracii si úradkem společnosti, kterému říkáme volby, platíme lidi, kterým propůjčujeme část moci, aby společnost nasměrovali k jejímu rozvoji. K tomu, aby i ten nejslabší článek naší společnosti byl dostatečně silný k prožití důstojného života. Nebyli jsme a nejsme nadále připraveni na stav, kdy si tito lidé obecně sdílené pojmy jako svoboda nebo demokracie privatizují a nárokují pouze pro sebe a pro své lokaje. Nebyli jsme a nadále nejsme připraveni na stav kdy veřejnoprávní media, tedy naši zaměstnanci, které si platíme, místo aby hlídali vládu zda se nezpronevěřuje svému úkolu, vytváří hlavně v publicistice nekonečné příběhy o souboji dobra se zlem…

Kde dobro představuje vláda!

A tím se z role hlídače postavila do pohodlné služebné role, která se vyhýbá společenským konfliktům. Podobně si lze vysvětlit počínání vlády. Ekonomický analfabet, v roli ministra financí, místo aby hledal příjmy do rozpočtu si hraje na Harpagona.

Ach, peníze, penízky, vy moji zlatí drahouškové!

Na rozdíl od Molièrova Lakomce nejsou ale peníze, které ministr financí spravuje, jeho. Nejsou to ani peníze o které se ministr nebo vláda svou činností zasloužila. Jsou to peníze, které odvádějí občané, podnikatelé a právnické osoby, aby politická vláda měla prostředky k zabezpečení a rozvoje společnosti. Je to konec konců stát, který vytváří podmínky podnikatelských zisků. To je ovšem ministrův, lépe řečeno vládní problém. Vytvářet podmínky prosperující společnosti umí jenom (pan) politik. Ale protože si na politika jenom hraje, nehledá příjmy, ale škrtá ve výdajích nedbaje toho, že nikdy a nikdo se ještě k prosperitě neproškrtal. Rozpočtové škrty nakonec dopadají na chátrání veřejných služeb a ve výsledku jen dále rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými. Vybírat správné daně znamená najít obecně přijatelný rámec.

Obecné shodě se blíží návrh, že správným způsobem zdanění miliardářů je progresivní daň z bohatství. A konečně, jelikož si nemůžeme vybrat rodiče, existují silné meritokratické důvody, proč bychom měli zděděné bohatství zdanit více než příjmy z výdělečné činnosti nebo bohatství vytvořené vlastními silami. Z toho vyplývá, že ideální daňový systém by měl kromě progresivních daní z příjmu a majetku zahrnovat také progresivní dědickou daň. Co na to Stanjura?

Proč ale nehledat také příjmy tam kde jsou nasnadě, například zdaněním nadnárodních společností, to zdůvodňuje ministr různě. Strach, že tyto společnosti vyhrožují svou mobilitou (že mohou odejít), je právě tak falešný, jako cokoliv, co tato vláda deklaruje. Jak to mohu tvrdit? Jednoduše. V hysterii související s vpádem ruských vojsk na Ukrajinu byl a je vytvářen obrovský emotivní tlak na západní byznys, aby se stáhl z Ruské federace. Je však řada velkých firem, které této výzvě ukazuje prostředníček. Zatímco 191 zahraničních společností z Ruska odešlo a dalších 1169 na tom pracuje, přibližně 1223 jich zůstává. Dalších 469 vyčkává, jak se situace vyvine, to prosím uvádí Kyjevská ekonomická škola. Například z těch, které známe od nás: farmaceutická společnost Johnson&Johnson, britská banku HSBC, americká investiční společnost Goldman Sachs, britský výrobce tělových produktů a potravin Unilever a americký drogistický koncern Procter & Gamble. Proč tyto společnosti neodešly? Vědí, že konkurence na takový krok čeká. Dobře totiž vědí, že stáhnou-li se jednou z lukrativního trhu, je jejich návrat velmi nepravděpodobný. Hrozba mobilitou funguje jenom tam, kde jde o monopol. A takový stav ani u nás nehrozí.

Už si nepamatuji kdy bylo volební heslem: Dokázali jsme, že dokážeme.

Že morálka není ekonomickou kategorií nás poučil už v devadesátých letech Václav Klaus Ale, že peníze mají schopnost ovlivnit morálku a udělat z rozhodování věc neosobní aritmetiky víme už od pradávna. Že se tím pádem dají ospravedlnit věci, které by se jinak zdály pobuřující a obscénní – no a?

Co mám proti neoliberalismu? Neuznává společnost. Nic takového jako společnost neexistuje – říkala Margaret Thatcherová a dodnes říká Václav Klaus

– existuje jenom množina jednotlivců, z nichž každý má svůj jedinečný osud a vlastní očekávání.

Tím, obě osobnosti, popírají veřejnost a mimo jiné i veřejné služby, protože podle této „filosofie“ se každý jedinec může rozhodnout zda bude klientem komerční služby. Po Babišově prohře v prezidentských volbách se ale podstata tohoto druhu politiky zase obnažila. Ukázalo se, že bojuje-li se za demokracii, tak vždy a pouze jen s důrazem na demokracii coby ekvivalent neoliberalismu. Nikoliv coby ekvivalent sociálního smíru, emancipace a především: důrazu na důstojný život, ve kterém je tu stát i proto, aby lidem v krizi pomáhal, nikoliv je ještě dále zatěžoval. Proto ministr Válek dumá nad poplatky ve zdravotnictví 75 let po vzniku britské NHS, která se zrodila z dlouhodobého ideálu,

že dobrá zdravotní péče by měla být dostupná všem bez ohledu na bohatství. 

V české společnosti je 719 tisíc lidí v exekuci. To není žádné Kainovo znamení, prostě se ocitli v situaci, kdy už nedokážou dluhy splácet. Přesto se k nim česká společnost chová jako ke zločincům. Ano, někteří z nich možná byli nezodpovědní (stejně je ovšem zajímavé, že společnost není tak přísná na nezodpovědné věřitele). Ale rozhodně ne všichni. Valná většina z nich měla prostě smůlu. Ale vláda jim hází klacky pod nohy. V dohodách o oddlužení se bojí reakce věřitelů, čili dnes v ČR nejsou ohroženi lidé v nájemním bydlení, na ubytovnách, v azylových domech nebo bez domova.

Ne, společnost se prý bojí o práva majitelů nemovitostí a investičních bytů.

Největší nadnárodní společnosti na světě přesunuly v roce 2019 37 % zisků – neboli 969 miliard dolarů – vydělaných v jiných zemích (mimo zemi sídla) do daňových rájů. Jak na daňové ráje reagovaly naše vlády?

Snižováním nebo rušením daní z příjmu právnických osob,

i když pozvolným způsobem. Za posledních 30 let klesla sazba daně z příjmů právnických osob ze 45 % na 19 % (od roku 2010). Zároveň se vláda více spoléhala na DPH, která jsou regresivní a ze své podstaty zvyšuje příjmovou nerovnost.

Dávno předtím, než zbytek ruského impéria přepadl Ukrajinu, tu byly vojenské intervence USA a NATO v Jugoslávii („NATO má prst na vypínači, můžeme vám vypnout proud, kdykoli potřebujeme a kdykoli chceme,“ komentoval tiskový mluvčí Severoatlantické aliance bombardování jugoslávské civilní infrastruktury), v Iráku, Sýrii, Libyi, Afghánistánu, všechny s velkým počtem civilních obětí; byly legitimizovány politikou lidských práv, kterou americký historik Samuel Moyn nazval „poslední utopií.“ Proč? Protože politika lidských práv je neoliberálním updatem západního nároku na univerzální panství nad tím, co dělá z člověka jednotlivce: místo revoluční změny státního aparátu a třídní struktury společnosti je nyní podmínkou emancipace mas

zajištění práv všech občanů Země být jednotlivci „na stejný způsob“ jako my

– a to znamená mít právo být racionálně konzumujícími a produkujícími egoisty, jak nám přikazují ekonomové.

Bill Clinton 24. března 1999 zahájil silami NATO bombardování Bělehradu. Během 78 dní trvajícího bombardování byla těžce poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Náletem ze dne 24. dubna bylo zničeno rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize. V některých případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, čínské velvyslanectví, nemocnice v Bělehradě atd.). Šlo o finále rozbíjení Svazové republiky Jugoslávie. Několik řízených střel dopadlo také do Bulharska. Celkem bylo zničeno 34 mostů.

Od té doby bylo nad slunce jasné že považovat NATO za obraný pakt…

jsou jenom kecy a že Rusové mají také svůj kus pravdy. Tehdejší postoj České republiky byl tak půl na půl. Miloš Zeman sice schválil po konzultaci s ministrem zahraničí přelety aliančních bombardérů, ale v národu sílil pocit zrady, protože Jugoslávci nám jako jediní v roce 1968 nabízeli lidskou a diplomatickou pomoc. Miloš Zeman se nakonec v roce 2021 omluvil a srbský národ požádal o odpuštění.

V celé naší historii, leda s výjimkou husitství a „Spanilých jízd“ byli obyvatelé České kotliny ve vleku událostí kolem nás. A vždy záleželo na tom jak se naše „panstvo“ k nim postavilo. Ale reakce naší vlády na klimatické inženýrství je opravdu bezpříkladně zhovadilá. Každý, kdo říká „klimatická krize“ a volá po „klimatické neutralitě“, věří, že má univerzální

legitimitu pro jakoukoliv restrukturalizaci. 

Mění se klima? Tak musíme dělat všechno pro to, abychom se změně přizpůsobili. Příkladem nám mohou být vědci. Tedy skuteční muži vědy a nikoliv jenom „zelení“ fanatici. V prosincovém čísle časopisu Plant Physiology byla publikována studie vědců z Boyce Thompson Institute (BTI) a Cornell University, která poskytuje komplexní obraz o změnách genové exprese v reakci na vodní stres u ovoce – konkrétně u rajčete. Jedná se o vůbec první studii tohoto typu. Vzhledem k tomu, že se očekává, že změna klimatu povede k častějším obdobím sucha, tento objev, který by mohl pomoci rostlinám přizpůsobit se nedostatku vody, je zcela zásadní.

Ano. To je způsob jak se přizpůsobit změnám. Kdežto horování pro ZASTAVENÍ změny klimatu jsou jenom nezodpovědné pokusy zelené lobby na změně klimatu trhnout peníze. Rétorická cvičení o tom, že Česká republik, která vyváží elektřinu a je zcela soběstačná, jsou u konce. ČEPS vyplodil dopadovou studii, která to beze všech pochybností potvrzuje. „Dovoz elektrické energie přesáhne 10 procent spotřeby elektřiny v ČR,“ píše se ve zprávě. Není na čase přestat se zabývat malichernostmi a prostě tu zelenou ideologií pomatenou soldatesku z českého i evropského parlamentu (i komise) upozornit, že jí zvoní hrana? […]

„Po roce 2030 pak MAF CZ 2022 indikuje další zhoršení situace, které by mohlo vést k vážným problémům s přiměřeností soustavy,“ píše se ve zprávě. Není to nějaké fiktivní datum. Je to přímá reakce na požadavky Evropské unie, kde si Fialova vláda za českého předsednictví vysloužila velkou pochvalu od Franse Timmermanse, nejvyššího fanatika Green Dealu. Pochvalu za urychlení přijetí sporných opatření, která povedou přesně k tomu, co se ve zprávě ČEPS dočítáme. Ke změně naší země z exportní na importní, velké nejistotě, výpadkům elektřiny, lokálním blackoutům.

Nic nebrání umělému optimismu premiéra vydávat za úspěch i tyto vyhlídky. Ostatně už dávno mu motivaci navrhuje Wenzel Lischka. Originál si přečtete na odkazu, ale výňatek přece jenom dám:

Oproti Rakousku-Uhersku se u nás poměry rozhodně zlepšily. Alespoň v některých ohledech. Především netrpíme pod diktátem Rakousko-uherské monarchie, ale Evropské unie. Nehrozí nám I. světová válka, ale III. světová válka. Pokrok nelze zastavit.

Výrazné zlepšení jsme zaznamenali i v oblasti sociální. Chudoba se stala luxusem, který si nemůžete dovolit. V tomto ohledu jsme na tom rozhodně lépe, než za reálného socializmu, kdy chudoba byla zakázána. Tenkrát jste museli někde pracovat a někde bydlet. Nyní nemusíte. 

Vzhledem ke klimatu, s tím bydlením je to u nás problém. On byl vlastně již od dob, kdy po zemi chodil Kristus pán: „Lišky mají svá doupata, ale syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ 

Míst v azylácích je omezeně. Bydlí se i pod mosty, ale stále to není tak hrozné, jako v naší vysněné Americe. V naší vysněné Americe se nežije, ale prožívá Americký sen. Tak jej prožíváme také, zvláště pokud za to máme dobře zaplaceno.

On ten reálný socializmus nebyl tak hrozný, jak se nám starým nepřátelům socialismu snaží namluvit mladí občané, jacísi dnešní uvědomělí svazáci, kteří jej nezažili, a jejichž rodiče i prarodiče byli v KSČ, SČSP, SRPŠ, ROH, Svazarmu, ČSLA, SNB a jinde. Po zkušenostech s buržoazní demokracií bychom již proti proletářské demokracii tolik nebrojili. 

Dnes ani moc nebrojíme proti buržoazní demokracii. Je nám jasné, že bude hůře, a že na ni budeme vzpomínat v dobrém. Existenční boj totiž přituhuje. Prostý chudobný život si nemůžete dovolit.

Za reálného socializmu jste podepsali nájemní smlouvu, smlouvu o odběru elektřiny a smlouvu o odběru plynu, a měli jste na 20 či více let pokoj. Pak již jenom zbývalo chodit do práce, sportovat a na pivo. Scházela vám týden před výplatou stovka? Tak jste si ji půjčili od příbuzných nebo od známých či přátel.  

Abyste úplně nezblbli, poslouchali jste Svobodnou Evropu, půjčovali jste si, četli, opisovali a šířili nežádoucí literaturu. Na poslouchání Svobodné Evropy vám komunisté prodávali rádio sovětské výroby, které bylo možné poslouchat bez rušení. Blbci se trápili s drahým japonským tranzistorákem z Tuzexu.

Bylo veselo. Bylo to jednoduché. Za všechno mohli komunisté. Podle komunistů za všechno mohli kapitalisté. Všichni si díky tomu připadali mravně čistí. Návštěv psychologů, sexuologů a psychiatrů nebylo potřeba. Byla by to ostuda. Dnes je ostudou, pokud je nenavštěvujete…

Proč se divíme úpadku společnosti, když stále volíme méně a méně příslušné panstvo do orgánů, které nám mají vládnout. Nerozumím tomu. Málokdo by šel k zubaři jehož vzděláním by byla například kulturní antropologie. Ale do sněmovny volíme lidi, kteří jsou ochotni zastávat funkce o nichž nic nevědí. A tak je elektrikář ministrem financí, agronom (rostlinolékař) ministrem práce a sociálních věcí, němčinář ministrem vnitra, bankovní manažer ministrem zemědělství, novinář ministrem dopravy, analytik informačních systémů ministrem životního prostředí atd. a vše korunuje graduovaný češtinář, který alespoň jako jediný alespoň své vzdělání využívá k tomu aby vydával faily (fiasko, selhání, nezdar) své vlády za její úspěch.

Tito lidé vůbec nechápou tragikomičnost svých rolí.

Znal jsem člověka, který měl na svých navštívenkách před svým jménem „Vážený pan…“ Co si máme myslet o vládě kde je to podobné? Jak to připomíná padesátá léta minulého století: „Stačí ti tvůj stranický čich, soudruhu a když si nebudeš vědět rady strana ti pomůže.“ Zoufalost, nehoráznost a vůči občanům této země bezprecedentní drzost.

Když nový prezident jmenoval Petra Hladíka ministrem, byl tam samozřejmě také přechodný správce ministerstva, Marian Jurečka, ve společenských šatech

– a žlutých botách…