Harold Pinter- Umění, pravda a politika, projev při přebírání Nobelovy ceny za literaturu v roce 2005

pro Kosu  našel a přeložil JM

Nobelova cena za literaturu 2005

Harold Pinter

Jeho proslov (45 minut, video v originálním odkazu) byl předem zaznamenán při jeho pobytu v nemocnici a promítnut na předávací slavnosti 7. prosince 2005 v Börssalen na Švédské akademii ve Stockholmu a ten večer na britském TV kanálu More 4.

Umění, pravda a politika

(zkrácený překlad)

V roce 1958 jsem napsal toto:

„Neexistují žádné tvrdé rozdíly mezi tím, co je skutečné a co je neskutečné, ani mezi tím, co je pravdivé a co je nepravdivé. Věc není nutně ani pravdivá, ani nepravdivá; může to být pravda i nepravda.‘

Věřím, že tato tvrzení stále dávají smysl a stále platí pro zkoumání reality prostřednictvím umění. Takže jako spisovatel za tím stojím, ale jako občan nemohu. Jako občan se musím ptát: Co je pravda? Co je nepravda?

– – –

Politický jazyk, jak jej používají politici, se na toto území nepouští, protože většina politiků se podle nám dostupných důkazů nezajímá o pravdu, ale o moc a o udržení této moci. K udržení této moci je nezbytné, aby lidé zůstali v nevědomosti, aby žili v neznalosti pravdy, dokonce i pravdy svých vlastních životů. To, co nás proto obklopuje, je obrovská tapisérie lží, kterými se živíme.

Jak každý tady ví, ospravedlněním invaze do Iráku bylo to, že Saddám Husajn vlastnil vysoce nebezpečný soubor zbraní hromadného ničení, z nichž některé bylo možné odpálit za 45 minut a způsobit děsivou zkázu. Byli jsme ujištěni, že je to pravda. Nebyla to pravda. Bylo nám řečeno, že Irák měl vztah s Al Kajdou a sdílel odpovědnost za zvěrstvo v New Yorku z 11. září 2001. Byli jsme ujištěni, že je to pravda. Nebyla to pravda. Bylo nám řečeno, že Irák ohrožuje bezpečnost světa. Byli jsme ujištěni, že je to pravda. Nebyla to pravda.

Pravda je něco úplně jiného. Pravdou je, jak Spojené státy chápou svou roli ve světě a jak se rozhodnou ji zrealizovat.

Než se ale vrátím do současnosti, rád bych se podíval do nedávné minulosti, čímž mám na mysli zahraniční politiku Spojených států od konce druhé světové války. Domnívám se, že je naší povinností toto období podrobit alespoň nějakému i omezenému zkoumání, což je vše, co nám zde čas dovolí.

Každý ví, co se stalo v Sovětském svazu a po celé východní Evropě během poválečného období: systematická brutalita, rozšířená zvěrstva, bezohledné potlačování nezávislého myšlení. To vše bylo plně zdokumentováno a ověřeno.

Já však tvrdím, že zločiny USA ve stejném období byly zaznamenány pouze povrchně, natož aby byly zdokumentovány,  aby byly vzaty na vědomí, natož rozpoznány jako zločiny vůbec. Věřím, že se to musí řešit a že pravda má značný vliv na to, v jaké situaci se svět nyní nachází. Sice byly Spojené státy do určité míry omezeny existencí Sovětského svazu, jejich činnost po celém světě jasně ukázala, že dospěly k závěru, že mají volnou ruku k tomu, aby si dělaly, co se jim zlíbí.

Přímá invaze do suverénního státu nebyla ve skutečnosti nikdy oblíbenou americkou metodou. Většinou dávaly přednost tomu, co označovaly jako „konflikt nízké intenzity“. Konflikt nízké intenzity znamená, že tisíce lidí umírají, ale pomaleji, než kdybyste na ně shodili bombu jedním šmahem. Znamená to, že infikujete srdce země, že založíte zhoubný výrůstek a sledujete, jak gangréna kvete. Když je obyvatelstvo potlačeno – nebo ubito k smrti – což jest totéž – a vaši vlastní přátelé, armáda a velké korporace, pohodlně sedí u moci, jpředstoupíte před kameru a řeknete, že demokracie zvítězila. V letech, o nichž mluvím, to bylo v zahraniční politice USA běžné.

Tragédie v Nikaragui byla velmi významným případem. Rozhodl jsem se to zde nabídnout jako silný příklad amerického pohledu na její roli ve světě, tehdy i nyní.

Byl jsem přítomen na schůzce na americké ambasádě v Londýně koncem 80. let.

Kongres Spojených států se chystal rozhodnout, zda dát více peněz pro Contras na jejich kampaň proti státu Nikaragua. Byl jsem členem delegace hovořící jménem Nikaraguy, ale nejdůležitějším členem této delegace byl páter John Metcalf. Vedoucím orgánu USA byl Raymond Seitz (tehdy číslo dvě na velvyslanství, později sám velvyslanec). Otec Metcalf řekl: ‚Pane, mám na starosti farnost na severu Nikaraguy. Moji farníci postavili školu, zdravotní středisko, kulturní dům. Žili jsme v míru. Před několika měsíci na faru zaútočily jednotky Contras. Zničili všechno: školu, zdravotní středisko, kulturní dům. Znásilňovali zdravotní sestry a učitele, vraždili lékaře tím nejbrutálnějším způsobem. Chovali se jako divoši. Požádejte prosím, aby vláda USA stáhla svou podporu této šokující teroristické činnosti.

Raymond Seitz měl velmi dobrou pověst jako racionální, zodpovědný a vysoce sofistikovaný muž. V diplomatických kruzích byl velmi respektován. Poslouchal, odmlčel se a pak s jistou vážností promluvil. „Otče,“ řekl, „já ti něco řeknu. Ve válce vždy trpí nevinní lidé.‘ Nastalo mrazivé ticho. Zírali jsme na něj. On se ani nezachvěl.

Nevinní lidé skutečně vždy trpí.

Konečně někdo řekl: ‚Ale v tomto případě byli „nevinní lidé“ oběťmi strašlivého zvěrstva dotovaného vaší vládou, jednoho z mnoha. Pokud Kongres povolí pro Contras více peněz, budou se konat další zvěrstva tohoto druhu. Není tomu tak? Není tedy vaše vláda vinna podporou vražd a ničení občanů suverénního státu?‘

Seitz byl neochvějný. „Nesouhlasím s tím, že uvedená fakta podporují vaše tvrzení,“ řekl.

Když jsme odcházeli z velvyslanectví, jeden americký poradce mi řekl, že se mu moje hry líbily. Neodpověděl jsem.

Měl bych vám připomenout, že v té době prezident Reagan učinil následující prohlášení: ‚Contras jsou morálním ekvivalentem našich otců zakladatelů‘.

Spojené státy podporovaly brutální Somozovu diktaturu v Nikaragui více než 40 let. Nikaragujský lid v čele se Sandinisty svrhl tento režim v roce 1979, což byla dechberoucí lidová revoluce.

Sandinisté nebyli dokonalí. Měli svůj podíl na aroganci a jejich politická filozofie obsahovala řadu protichůdných prvků. Ale byli inteligentní, racionální a civilizovaní. Dali si za cíl vytvořit stabilní, slušnou, pluralitní společnost. Trest smrti byl zrušen. Statisíce chudých rolníků byly vzkříšeny z mrtvých. Více než 100 000 rodin získalo právo na půdu. Bylo postaveno dva tisíce škol. Poměrně pozoruhodná kampaň za gramotnost snížila negramotnost v zemi na méně než jednu sedminu. Bylo zřízeno bezplatné školství a bezplatné zdravotnictví. Kojenecká úmrtnost se snížila o třetinu. Obrna byla vymýcena.

Spojené státy odsoudily tyto úspěchy jako marxisticko-leninskou subverzi. Z pohledu vlády USA toto představovalo nebezpečný příklad. Kdyby Nikaragua měla dovoleno stanovit základní normy sociální a ekonomické spravedlnosti, kdyby jí bylo dovoleno zvýšit úroveň zdravotní péče a vzdělávání a dosáhnout sociální jednoty a národní sebeúcty, sousední země by si začaly pokládat stejné otázky a dělaly by stejné věci. V El Salvadoru v té době samozřejmě existoval ostrý odpor proti stávajícímu režimu.

Již dříve jsem mluvil o ‚tapisérii lží‘, která nás obklopuje. Prezident Reagan běžně popisoval Nikaraguu jako ‚totalitní žalář‘. Média a určitě i britská vláda to obecně považovala za přesný a spravedlivý komentář. Ale ve skutečnosti neexistovaly žádné záznamy o eskadrách smrti za sandinistické vlády. Nebyl zaznamenán žádný důkaz o mučení. Neexistoval žádný záznam o systematické nebo oficiální vojenské brutalitě. V Nikaragui nebyli nikdy zavražděni žádní kněží. Ve vládě byli ve skutečnosti tři kněží, dva jezuité a misionář z Maryknollu. Totalitní kobky byly ve skutečnosti hned vedle, v El Salvadoru a Guatemale. Spojené státy svrhly demokraticky zvolenou vládu Guatemaly v roce 1954 a odhaduje se, že více než 200 000 lidí bylo obětí po sobě jdoucích vojenských diktatur.

Šest nejvýznačnějších jezuitů na světě bylo v roce 1989 na Středoamerické univerzitě v San Salvadoru brutálně zavražděno praporem pluku Alcatl vycvičeném ve Fort Benningu, stát Georgia, USA. Nesmírně statečný muž, arcibiskup Romero, byl zavražděn při sloužení mše. Odhaduje se, že zemřelo 75 000 lidí. Proč byli zabiti? Byli zabiti, protože věřili, že lepší život je možný a mohl by být dosažen. Tato víra je okamžitě kvalifikovala jako komunisty. Zemřeli, protože se odvážili zpochybnit status quo, nekonečnou rovinu chudoby, nemocí, degradace a útlaku, což bylo jejich rodným právem.

Spojené státy konečně svrhly sandinistickou vládu. Trvalo to několik let a značný odpor, ale neúnavné ekonomické pronásledování a 30 000 mrtvých nakonec podkopalo ducha nikaragujského lidu. Byli vyčerpaní a znovu zasaženi chudobou. Kasina se nastěhovala zpět do země. Bezplatné zdravotnictví a bezplatné školství skončily. Velký byznys se vrátil s pomstou. „Demokracie“ zvítězila.

Ale tato „politika“ nebyla v žádném případě omezena na Střední Ameriku. Bylo vedeno po celém světě. Bylo to nekonečné. A jako by se to nikdy nestalo.

Spojené státy po skončení druhé světové války podporovaly a v mnoha případech zplodily každou pravicovou vojenskou diktaturu na světě. Mám na mysli Indonésii, Řecko, Uruguay, Brazílii, Paraguay, Haiti, Turecko, Filipíny, Guatemalu, Salvador a samozřejmě Chile. Hrůzu, kterou Spojené státy způsobily Chile v roce 1973, nelze nikdy očistit a nelze ji nikdy odpustit.

V těchto zemích zemřeli statisíce lidí. Opravdu k tomu došlo? A lze je ve všech případech připsat zahraniční politice USA? Odpověď zní ano, skutečně se odehrály a lze je připsat americké zahraniční politice. Ale vy o tom nic nevíte.

Nikdy se to nestalo. Nikdy se nic nestalo. I když se to dělo, nestalo se to, bylo to jedno. Nebylo to zajímavé. Zločiny Spojených států jsou systematické, neustálé, kruté, nelítostné, ale jen velmi málo lidí o nich ve skutečnosti mluvilo. Musíte to nechat na Americe. Celosvětově uplatňovala zcela klinickou manipulaci s mocí, zatímco se maskovala jako síla pro univerzální dobro. Je to brilantní, dokonce vtipný, vysoce úspěšný akt hypnózy.

Řekl jsem vám, že Spojené státy jsou bezpochyby největší show na světě. Může být brutální, lhostejná, pohrdavá a bezohledná, ale také velmi chytrá. Jako obchodník je v tom sám se sebou. A jeho nejprodávanější komoditou je sebeláska, je to vítěz. Poslouchejte, jak všichni američtí prezidenti v televizi říkají slova „americký lid“, jako ve větě: „Říkám americkému lidu, že je čas se modlit a bránit práva amerického lidu, a žádám americký lid, aby důvěřoval svému prezidentovi v akci, kterou se chystá podniknout jménem amerického lidu.“

Je to skvělá finta. Jazyk je vlastně používán k tomu, aby udržel myšlení na uzdě. Slova „americký lid“ poskytují skutečně smyslný polštář jistoty, že nemusíte přemýšlet. Stačí si lehnout na polštář. Polštář možná dusí vaši inteligenci a kritické schopnosti, ale je velmi pohodlný. To se samozřejmě netýká 40 milionů lidí žijících pod hranicí chudoby a 2 milionů mužů a žen uvězněných v obrovském gulagu věznic, který se rozprostírá po celých USA.

Spojené státy se již nezatěžují konfliktem nízké intenzity. Už nevidí žádný smysl býti zdrženliví nebo dokonce záludní. Své karty vykládají na stůl beze strachu a bez bázně. Jednoduše kašlou na OSN, mezinárodní právo i kritický nesouhlas, který považují za bezmocný a irelevantní. Za sebou mají také svou vlastní bečící ovečku, ubohou a netečnou Velkou Británii, kterou si drží na vodítku.

Kam se podělo naše morální cítění? Měli jsme vůbec někdy nějaké? Co tato slova znamenají? Vztahují se k pojmu, který se dnes používá jen velmi zřídka – svědomí? Svědomí, které se týká nejen našich vlastních činů, ale i naší spoluodpovědnosti za činy druhých? Je to všechno mrtvé? Podívejte se na Guantánamo. Stovky lidí zadržovaných bez obvinění více než tři roky (psáno v roce 2005), bez právního zastoupení nebo řádného procesu, technicky zadržených navždy. Tato zcela nelegitimní struktura je udržována v rozporu s Ženevskou konvencí. To, čemu se říká „mezinárodní společenství“, to nejen toleruje, ale sotva o tom přemýšlí. Této zločinné nehoráznosti se dopouští země, která se prohlašuje za „vůdce svobodného světa“.

Myslíme na obyvatele Guantánama? Co o nich říkají média? Občas se objeví – malá položka na straně šest. Byli posláni do země nikoho, odkud se už nikdy nemusí vrátit. V současnosti mnozí drží hladovku, jsou nuceni krmeni, včetně britských občanů. Žádné jemnosti v těchto postupech nuceného krmení. Žádné sedativum nebo anestetikum. Jen hadička zastrčená do nosu a do krku. Zvracíš krev. Tohle je mučení. Co na to řekl britský ministr zahraničí? Nic. Co na to řekl britský premiér? Nic. Proč ne? Protože Spojené státy řekly: kritizovat naše chování na Guantánamu je nepřátelský čin. Buď jsi s námi, nebo proti nám. Takže Blair zmlkne.

Invaze do Iráku byla banditským činem, aktem zjevného státního terorismu, který prokázal naprosté pohrdání konceptem mezinárodního práva. Invaze byla svévolnou vojenskou akcí inspirovanou řadou lží a hrubé manipulace s médii, a tedy i s veřejností; aktem, jehož cílem bylo upevnit americkou vojenskou a ekonomickou kontrolu nad Blízkým východem a který se v krajním případě – když se všechna ostatní zdůvodnění nepodařilo ospravedlnit – maskoval jako osvobození. Hrozivé prosazení vojenské síly odpovědné za smrt a zmrzačení tisíců a tisíců nevinných lidí.

Přinesli jsme iráckému lidu mučení, kazetové bomby, ochuzený uran, nespočet náhodných vražd, utrpení, ponižování a smrt a nazýváme to „instalací svobody a demokracie na Blízký východ“.

Kolik lidí musíte zabít, abyste mohli být označeni za masového vraha a válečného zločince? Sto tisíc? Řekl bych, že víc než dost. Proto je spravedlivé, aby Bush a Blair byli obžalováni před Mezinárodním trestním  soudem. Ale Bush byl chytrý. Mezinárodní trestní soud neratifikoval. Proto pokud se nějaký americký voják nebo třeba politik ocitne na lavici obžalovaných, Bush varoval, že pro  na ně pošle námořní pěchotu. Tony Blair však soud ratifikoval, a proto je možné ho stíhat. Můžeme soudu sdělit jeho adresu, pokud o to bude zájem. Je to číslo 10 na Downing Street v Londýně.

Smrt je v tomto kontextu irelevantní. Bush i Blair umísťují smrt daleko na druhou kolej. Nejméně 100 000 Iráčanů bylo zabito americkými bombami a raketami, než začalo povstání v Iráku. Jejich smrt úředně neexistuje. Zde je prázdno. Nejsou ani zaznamenáni jako mrtví. „My nepočítáme mrtvé“, řekl americký generál Tommy Franks.

Na počátku invaze byla na titulní stránce britských novin zveřejněna fotografie Tonyho Blaira, jak líbá na tvář malého iráckého chlapce. „Vděčné dítě,“ řekl popisek. O několik dní později se na vnitřní stránce objevil příběh a fotografie dalšího čtyřletého chlapce bez rukou. Jeho rodina byla zabita raketou. Byl jediný, kdo přežil. ‚Kdy dostanu ruce zpátky?‘ ptal se. Od příběhu byl upuštěno. Ne, Tony Blair ho nedržel v náručí, ani tělo žádného jiného zmrzačeného dítěte, ani tělo žádné krvavé mrtvoly. Krev je špinavá. Zašpiní vám košili a kravatu, když v televizi pronášíte upřímný projev.

Dva tisíce zabitých Američanů je ostudná svízel. Do hrobů jsou převáženi za tmy. Pohřby jsou nenápadné, mimo nebezpečí. Zmrzačení hnijí na lůžku, někteří až do konce života. Mrtví i zmrzačení tedy hnijí v různých druzích hrobů.

(Dále zde autor recituje úryvek z básně Pabla Nerudy „Vysvětluji pár věcí“ )

– – –

(a potom pokračuje:)

Dovolte mi, abych zcela jasně uvedl, že citací z Nerudovy básně v žádném případě nesrovnávám republikánské Španělsko s Irákem Saddáma Husajna. Cituji Nerudu, protože nikde v současné poezii jsem nečetl tak silný niterný popis bombardování civilistů.

Již dříve jsem řekl, že Spojené státy jsou nyní zcela upřímné, když vykládají karty na stůl. To je ten případ. Jejich oficiální deklarovaná politika je nyní definována jako „dominance celého spektra“. To není můj termín,  je jejich. „Dominance v celém spektru“ znamená kontrolu země, moře, vzduchu a vesmíru a všech souvisejících zdrojů.

Spojené státy nyní udržují 702 vojenských zařízení po celém světě ve 132 zemích, samozřejmě s čestnou výjimkou Švédska. Nevíme, jak se tam dostali, ale jsou tam v pořádku.

Spojené státy vlastní 8 000 aktivních a funkčních jaderných hlavic. Dva tisíce jsou v pohotovostním režimu, připraveny k odpálení s 15minutovým zpožděním. Vyvíjejí nové systémy jaderné síly, známé jako ničitelé bunkrů. Britové, vždy ochotně spolupracující, hodlají nahradit své vlastní rakety Trident. Na koho asi míří? Na Usámu bin Ládina? Na vás? Na mě? Na Joe Doe? Na Čínu? Na Paříž? Kdo ví? Víme však, že toto infantilní šílenství – držení a hrozba jejich použití – je jádrem současné americké politické filozofie. Musíme si připomenout, že Spojené státy mají stálé vojenské zázemí a nejeví žádné známky, že by z něj chtěly slevit.

Mnoho tisíců, ne-li milionů lidí v samotných Spojených státech je prokazatelně znechuceno, zahanbeno a rozhněváno jednáním své vlády, ale za současného stavu věcí netvoří soudržnou politickou sílu – zatím. Je však nepravděpodobné, že by se úzkost, nejistota a strach, které můžeme ve Spojených státech denně pozorovat, zmenšily.

Vím, že prezident Bush má k dispozici mnoho mimořádně schopných autorů projevů,  já sám bych se rád přihlásil k této práci. Navrhuji následující krátký projev, který by mohl pronést v televizi k národu. Vidím ho vážného, s pečlivě učesanými vlasy, vážného, vítězného, upřímného, často svůdného, někdy používajícího ironický úsměv, podivně přitažlivého, mužného muže.

‚Bůh je dobrý. Bůh je skvělý. Bůh je dobrý. Můj Bůh je dobrý. Bin Ládinův Bůh je špatný. Jeho je zlý Bůh. Saddámův Bůh byl špatný, až na to, že žádného neměl. Byl to barbar. Nejsme barbaři. Nesekáme lidem hlavy. Věříme ve svobodu. Stejně tak Bůh. Nejsem barbar. Jsem demokraticky zvolený vůdce demokracie milující svobodu. Jsme soucitná společnost. Podáváme soucitné tresty elektrickým proudem a soucitné smrtící injekce. Jsme velký národ. Nejsem diktátor. On je. Nejsem barbar. On je. A on je. Všichni jsou. Mám morální autoritu. Vidíš tu pěst? To je moje morální autorita. A nezapomeň na to.“

Život spisovatele je velmi zranitelná, téměř nahá činnost. Nemusíme kvůli tomu plakat. Spisovatel se rozhoduje a zůstává u toho. Ale je pravda, že člověk čelí mnoha vichrům, z nichž některé jsou vskutku ledové. Jste na vrcholu na vlastní pěst. Nenajdete žádný úkryt, žádnou ochranu – pokud nebudete lhát – v tom případě jste si ovšem vybudovali vlastní ochranu a – dalo by se říci – stali jste se politikem.

Dnes večer jsem se několikrát zmínil o smrti. Nyní budu citovat svou vlastní báseň s názvem ‚Smrt‘.

– – –

Když se díváme do zrcadla, myslíme si, že obraz, který se nám naskýtá, je přesný. Ale stačí se pohnout o milimetr a obraz se změní. Ve skutečnosti se díváme na nekonečnou škálu odrazů. Někdy však spisovatel musí zrcadlo rozbít – protože právě na druhé straně zrcadla na nás hledí pravda.

Věřím, že navzdory existujícím obrovským skutečnostem, je na nás občanech, neochvějným, přímým a prudkým intelektuálním odhodlání definovat skutečnou pravdu o našich životech a našich společnostech, závazek, který přechází na nás všechny. Je to vlastně naše povinnost.

Pokud takové odhodlání nebude vtěleno do naší politické vize, nemáme naději na obnovu toho, co je u nás takřka ztraceno – důstojnost člověka.

Myslím, že  se mnou budete souhlasit,  že  JM našel pro Kosu doslova  senzační text!!!

Opakuji, že  byl přednesen   v roce 2005 Haroldem Pinterem, když přebíral Nobelovu cenu za literaturu!!!!

Zkouším si představit strnulé ksichty  přítomných papalášů…..  Ale nemám dost fantazie….

Copak  by  na to asi řekli představitelé  české kulturní fronty, všichni  ti Svěrákové , Steigerwaldové,  Bartoškové a podobní, co se  dnes  v servilitě  doslova předbíhají?

Nejspíš  něco o Pinterovi , Putinově  zaprodanci….