Názor je úsudek

napsal Leo K.

Chtěl bych tady představit svůj názor, že předpona post-, která vyjadřuje něco, co následuje (postmoderní, postkapitalismus, postdemokracie a další), je v případě demokracie zase jenom vychytralým způsobem, jak lidi přesvědčit, že demokracie je překonaná. Množí se totiž hlasy, že podstata demokracie eroduje, podřizuje-li se ekonomickým nárokům, které hranici mezi legálním a nelegálním stále více smazávají. Vzpomeňte si na proslulý výrok, že nelze rozlišit „špinavé a čisté“ peníze, ale jenom zdaněné a nezdaněné příjmy. Dochází tak opravdu k masivní privatizaci samotné demokratické politiky, která je nejenom stále více závislá na moci peněz, ale svobodná soutěž politických stran, se mění na sponzorovanou soutěž vykonavatelů zájmů mocných ekonomických skupin, jejichž nadnárodní charakter navíc ani nekoresponduje s tím, co zbývá z národních zájmů. A místo posílení demokracie a odstranění vazeb systému na moc finančního kapitálu, manipulace o překonání demokracie směřuje k předání veškeré moci, včetně zákonodárné, nadnárodním subjektům. Před tím bych se chtěl pozastavit u pojmů názor a postoj.

Názor je úsudek, jehož pravdivost nelze ověřit. Jeho existence vychází jenom z toho, že jej někdo zastává a na jeho pravdivost nemá vliv počet lidí, kteří mají stejný názor. Spíše platí opak, že čím je společnost více rozrůzněna v názoru na stejný jev – to znamená, že na stejný jev existuje více různých názorů – tím je společnost zdravější. Přílišný sklon k názorové jednotě může předznamenat extremismus. Změnit názor není nic zvláštního, pokud se například přesvědčíme, že předchozí informace byly chybné nebo neúplné.

Někdy dodatečně zjistíte, že to, o čem jste si mysleli, že je informovaný názor, byl jen úsudek, založený na nedostatečném nebo chybně interpretovaném souboru faktů spolu s vyvolanými emocemi. Míra informovanosti interpretovanými fakty souvisí daleko víc s osobností interpreta, než s vaší vzdělaností. Vzdělání neexistuje proto, aby vás pronásledovalo.

Zato změnit postoj bývá daleko obtížnější, ne-li nemožné. Postojem rozumíme sklon ustáleným způsobem reagovat na předměty, osoby, situace a na sebe sama Všechny postoje jsou relativně trvalé, přičemž v jednotě postoje lze rozeznat jako složky názor na subjekt postoje, který je postaven na všech informacích, které člověk o věci získal, na rozumových úvahách o věci, citový vztah a tendenci k chování vůči subjektu postoje, tedy snahu jednat ve prospěch objektu nebo proti němu.Postoj se vytváří dlouhodobě, na jeho tvorbě se podílí dosavadní životní zkušenost.

Požadavek na změnu postoje nastává, když je postoj zúženě vydávaný za názor a subjekt postoje není sto pochopit, proč by měl změnit „názor, na který má přece právo.“ Zatímco názorově různá společnost je prostředím, ve kterém mají šanci všechny hlasy, společnost, jejíž členové mají podobně rozrůzněné postoje, se není schopná domluvit na společném krédu (nemám na mysli náboženský význam slova), na společných hodnotách.

Určitá šance existuje tehdy, jestliže jsou tyto postoje věcně chybné. To, že takové věcně chybné postoje zastává velké množství lidí, nemá s jejich oprávněností či nesprávností nic společného. Věcně chybný postoj úzce souvisí s mírou informovaností, s pojmovou neujasněností, ale především s psychologickými faktory. Daleko snáz se souhlasí s davem, než proti němu. Souhlas většího počtu subjektů upevňuje postoje. A potom již nejde o názor, ale o neuměle interpretovaný postoj. Věcná chyba se ale přece jenom odhaluje lépe Realitě je ovšem jedno, co si myslíte. Coca Colou se neumývají skvrny od krve na asfaltu. Čísla na zalepeném rohu tetrapacku trvanlivého mléka neudávají, kolikrát bylo vrácené prošlé mléko převařeno. Důchodcům romského původu, kteří nesplnili minimální dobu zaměstnanosti, se nevypočítává důchod z celostátního průměrného výdělku a Evropa nebyla nikdy multikulturní, ve smyslu zdvižené černé rukavice olympijského vítěze v Mexiku (Black Power). To nejsou názory. To jsou jenom mýlky, a to mýlky vzniklé chybnou informací nebo neporozuměním. Vždyť například doktrína státního multikulturalismu vyzývala různé kultury, aby si žily svými oddělenými životy. Jenom pojmová neujasněnost, jenom drobná mýlka. Ale jsou to mýlky vytvářející postoje. Jestliže se tyto „zaručené zprávy“ vyvracejí, není to proto, že by někdo chtěl potlačit jejich nositele. Špatně informovaní lidé nejsou v žádném případě utlačovanou menšinou. Jenom se po nich žádá, aby se lépe informovali. Přehlížením vzniku takových postojů, například mlčenlivou ignorancí takových „zpráv“, dochází k extremizaci společnosti, a k „řešení“ rozporů mezi stoupenci jednotlivých postojů represivními složkami státu. Občany demonstrující za názorovou jednotu a ty, kteří vidí v názorové jednotě projev extremismu pak odděluje policie! Tedy dochází ke vzniku podmínek, které brání vzniku a rozvoji občanské společnosti, kde podle Masaryka je praxí demokracie diskuse.

Měli bychom si přiznat, že žijeme v systému, který je schopen manipulovat lidmi víc, než kterýkoli jiný systém v minulosti. Parlamentní „demokracie“ je za těchto okolností jen pimprlovým divadélkem vytvářejícím iluzi, že tu existuje účinná kontrola politiky. Ve skutečnosti jde o politiku prosazování soukromých ekonomických zájmů a funkce státu je tomu zcela podřízena. Tkví v udržování pořádku, podpoře akumulace kapitálu a zdání legitimity.

Vlády moderních států nereprezentují všeobecné zájmy veřejnosti, ale z větší části jen zájmy konkrétních podnikatelských skupin. „…veřejnost neví, co se děje, a dokonce ani neví, že to neví…“ říká výstižně Noam Chomsky.

Základní způsob, jak ve veřejné sféře plnit soukromé zájmy a zároveň vzbuzovat zdání legitimity, je přitom zakrývat skutečné záměry ideologickým nánosem. Naoko svobodné myšlení denně podléhá tvrdé indoktrinaci. Jde o rozsáhlou manipulaci společenského vědomí, a to pomocí všech dostupných společenských institucí. Politický systém funguje díky několika mantrám, základním tvrzením, které se lidem podsouvají už od jejich útlého věku. Zatímco v dětství sehrává tuto úlohu zejména rodina, s přibývajícími lety se jedinec dostává do sítí informační manipulace, o kterou se starají především média.

Jejich funkce je po marginalizaci rodiny a náboženství, v moderní společnosti pro zachování systému, klíčová. Jejich úlohou je indoktrinovat a ohlupovat veřejnost, nenápadně vnášet hodnotový žebříček založený na vlastnictví do společenského vědomí, odklánět pozornost veřejnosti od vážných témat a produkovat poslušnost a apatii. Jde o proces kontrolované socializace, který vytváří takové lidi, jaké existující systém pro své fungování potřebuje, pokračuje Dalibor Hejna z Technické univerzity v Liberci.

Z indoktrinace není v podstatě úniku a systém na každém kroku upevňuje svou nadvládu nad lidským myšlením. Přitom ale nejde o žádnou konspiraci. Manipulace se nedomlouvá na tajných dohodách v nějakých zakouřených špeluňkách, ale vyplývá jednoduše z faktu, že mnozí z těch, co nezávisle na sobě rozhodují, vycházejí ze stejného světonázoru, ze stejných hodnot, které si navzájem sjednocují, ať se tyto akce jmenují Bildenberg nebo Trilaterální komise (jsou to zajímavé přednášky, jak říkal Vladimír Dlouhý či Karel Schwarzenberk), sledují stejný cíl – zisk pro korporace. Důvod manipulace je systémový, v žádném případě nejde o náhodu.

Média každodenně informují o nevyhnutelnosti trhu, podsouvají nám teze o egoismu jako lidské přirozenosti či „pravdy“ o tom, že jedině bohatství, kariéra a konzum mohou lidi učinit šťastnými. Přes všechny absurdnosti, nemorálnosti a negativní důsledky kapitalistického systému nás masmédia neustále ubezpečují o tom, že jedině tento systém si může i navzdory svým excesům udržet funkčnost, protože je údajně postavený na lidské přirozenosti a racionalitě. Moc se drží díky tomu, že lidem podsouvá falešné vědomí reality. Jakékoli myšlení je pro udržení systému nebezpečné. V informační době je pro elity nejdůležitější odvrátit pozornost mas od skutečných problémů a ohlupovat je zábavním průmyslem. Samozřejmě elity potřebují lidi schopné technicky myslet, ale lidé mají rozum používat jen instrumentálně, nikoli hodnotově. Nemají se zamýšlet nad podstatou, jen nad řešením technických problémů. Nemají spekulovat o absurditě systému, jen efektivně řešit každodenní situace. Nejvyšším společenským cílem se stala prázdná racionalita a bezobsažná efektivita. Lidé se přeměnili na disciplinované masy konzumentů, jejichž základním cílem je optimálně fungovat, přizpůsobit se, chovat se tržně, flexibilně, účelově a oportunisticky. A samozřejmě platí, že tento stav je vlastně Matrixem, zvlášť pokud si jej lidé neuvědomují.

Užitečnost médií je také v tom, že nemanipulují lidmi 24 hodin denně, v každém příspěvku a v každé zprávě. Média, kvůli věrohodnosti, musí nabízet v zásadě realistický obraz světa a manipulace musí být nenápadná. Navenek se může zdát, že současná média jsou dostatečně kritická, vždyť přece poskytují vytrvalou kritiku společenských nešvarů. Tím se ale vzbuzuje jenom dojem, že společenský systém je kritizovaný a stále se pracuje na jeho zlepšení. Média jsou představována jako neúnavný obránce pravdy, spravedlnosti a demokracie. Navenek kritická média mají vytvořit iluzi, že systém je otevřený a svobodný. Média však nejsou dobročinné instituce, jejichž cílem je chránit demokracii a udržovat lidi informovanými. Jsou to především komerční subjekty, které usilují o zisk. Aby co nejvíc bohatla, potřebují prodávat co nejvíc reklamního prostoru. Aby ho mohla prodávat co nejdráž, potřebují hodně konzumentů, kteří čtou nebo se dívají na jejich produkty.

Obraz světa, který média nabízejí, proto reprezentuje úzké zájmy a hodnoty vlastníků těchto médií a odběratelů jejich reklamních služeb, tedy těch nejbohatších složek společnosti. Mediální manipulace zasáhla celou společnost a prakticky pohltila jakýkoli prostor oficiálního diskurzu, ze kterého by bylo možno se základním systémovým ideologickým nastavením vzepřít. Ale v zákulisí se přece jenom odehrává příběh odporu a alternativních hodnot. A to dává malou, ale přece jenom jakousi naději na změnu. Abychom na ni byli připraveni a aby svět po ní nebyl horší než dnes, je třeba hledat a promýšlet alternativy systému.

Je děsivé, že od takových osudových událostí minulého století, kterými byly dvě světové války a svržení atomových bomb na civilní obyvatelstvo dvou měst, nás dělí jenom desítky let a dnes se naprosto jasně ukázalo, že žádná z těchto událostí, ani jejich souhrn nebyl otřesem, který probouzí z lhostejnosti.

Každá z těchto událostí vybledla, a byla překryta procesem produkce a konzumace. Každá z uvedených událostí se transformovala na pouhou součást a projev procesu, v němž se devastují krajina, města a – duše lidí. Každá ideologie, tj. zvrácenost, převrácenost, mystifikace a zaslepenost, vzniká z pověrečné úcty k modlám. Cosi nového je pozvednuto na místo svrženého boha a z lidí se stávají modloslužebníci, kteří přisluhují modlám – svým fantasmagorickým výtvorům. Modlou mohou být prozaické věci, jako stát, strana, rasa, majetek, trh, peníze nebo veřejné mínění. Ve zvrácené představivosti byly obdařeny nadpřirozenými vlastnostmi a zaujímají místo zázračného nejvyššího jsoucna, jemuž lidi slouží a obětují sebe i jiné.

Otevření stavidel a informační revoluce po roce 1989 začalo rychle vytvářet jiný typ kapitalismu, jehož základní rysy i předpoklady byly nastíněny v podobě tzv. Washingtonského konsenzu (Pojem Washingtonský konsenzus označuje desatero hospodářských pravidel, které měly představovat standardní reformní balíček pravidel, jež byly uznávány ve washingtonských institucích, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka a ministerstvo financí USA. Následně se začal používat pojem Washingtonský konsenzus v širším významu, kdy odkazuje na obecnější ekonomické orientace směrem k výhradně tržnímu přístupu) Byl spojen s nástupem tržního fundamentalismu a rychlým odbouráváním bariér v mezinárodním obchodu.Ve spojení s nástupem moderních komunikačních technologií, které umožňují globální přenosy dat a komunikaci v reálném čase, vznikl vpravdě globální trh.

To mělo několik zásadních dopadů na vztah kapitalismu a demokracie. Tak především byl povýšen neoliberalismus na globální doktrínu, jejímž jedním rysem byl výrazný odklon od principů, z nichž vyrostly státy blahobytu — tedy odklon od jisté rovnováhy mezi státem, potažmo politickou demokracií, a trhem. Trh byl v této nové, globální rovnici povýšen nad stát.

I kdybychom ale odhlédli od této nové „ideologické“ konstelace, i v reálném životě začaly národní státy náhle ztrácet kontrolu nad globálně fungujícím trhem. Rychle se ukázalo, že dokonce ani politické reprezentace největších a nejmocnějších států světa, či dokonce nadnárodních uskupení, jako je Evropská unie, nemusejí být pro globální trh rovnocenným partnerem, protože jejich případnou regulaci a omezení trhu v rámci jejich teritorií globální trh lehce obejde svojí schopností přesunout těžiště svých aktivit jinam. Situace by samozřejmě byla jiná, kdyby se politika dokázala globalizovat stejně rychle jako kapitalismus, jenže se tak nestalo. V případě demokratických zemí přibývá navíc ještě jeden negativní faktor, kterým je pomalost demokratické politiky. Demokratické země se prostě dostaly po roce 1989 do vleku globálního kapitálu a i to je, mimo jiné, důvod, proč země, jako je Čína, se svým autoritářským systémem, získala v tomto novém systému kompetitivní výhodu. Dokáže na různé poryvy globálního kapitalismu reagovat mnohem rychleji, dokáže také lépe využívat svých výhod. A dokáže si také lépe vynutit na kapitálu ústupky tam, kde je potřebuje.

Demokratické státy tak nejsou ani schopny kontrolovat vznik nejrůznějších dluhových pastí, které vznikají globálně a v globální sféře, která je z větší části mimo politickou kontrolu. Ba už nejsou schopny ani čelit útokům kapitálu na ně samotné, jak se ukázalo, když došlo, k ekonomické krizi v roce 2008.

Ilona Švihlíková správně popisuje jak vyděšené státy pod tlakem „trhu“ a proti zkušenosti Islandu, napumpovaly do záchrany soukromých nadnárodních firem, které byly prý příliš velké na to, aby mohly padnout, tisíce miliard, na což si musely půjčit, jen aby se o několik let později, oslabeny dluhy, samy ocitly coby kořist spekulativního kapitálu pod obrovským tlakem. Přitom argument, že některé firmy jsou příliš velké na to, aby mohly padnout, vycházel i ze zjevně zbytečné privatizace veřejných statků, což znamenalo, že se do značné míry smazal rozdíl mezi soukromým a veřejným v řadě oblastí, například penzijních systémech. Státy tak ani neměly jinou volbu než uznat, že v podobě záchrany neodpovědných soukromých firem zachraňují vlastně úspory a penze svých občanů. Výše zmíněná nerovnováha mezi silou globálního trhu a národní politiky má devastující účinky na demokracii i v jiných ohledech. Není ku příkladu vůbec jasné, jak má, a zda vůbec může, tradiční parlamentní demokracie fungovat v prostředí, kde je celá řada zásadních rozhodnutí činěna za hranicemi národních států. Zvlášť tam, kde je veřejný prostor rychle kolonizován soukromými zájmy, často majících svůj původ za hranicemi národního státu. Ve spojení s neoliberální ideologií, v níž je stát viděn jako jakási zbytnělá zbytečnost, dochází také k rychlé privatizaci státních funkcí či, v podobě „outsourcingu“ jejich odevzdávání do rukou soukromého sektoru, často daleko za vlastními hranicemi.

Je zapotřebí dodat, že mimořádná moc korporací a finančních institucí nevznikla rozhodnutím lidu. Byla vytvořena soudy a právníky při vytváření vývojové etapy, která slouží zájmům soukromé moci. Důvod je v systému financování předvolební kampaně, a který je v zásadě legalizovaná korupce, kde jsou kandidáti koupeni firmami dokonce ještě dříve, než jsou zvoleni. A, samozřejmě, vědí, kdo je jejich pánem – vědí pro koho pracují – a přijímají zákony, které dávají firmám větší moc.

Národní demokratický proces se stává iluzorním, jestliže zejména ekonomický vývoj určují síly více méně mimo jeho kontrolu. Demokracie nemůže fungovat bez veřejného prostoru a některých veřejných statků, které jsou globálním kapitalismem stále více privatizovány. Globální trh už zdaleka není formou občanské společnosti, z níž vyrostla národní demokracie.

Globální kapitalismus je založen na vlastnictví mnohem méně spojeném s konkrétními lidmi. Z jejich pohledu je demokracie problém, a tak zkouší nejrůznější dohody, které jsou navrženy k ukončení tohoto problému. Tak například Severoamerická dohoda o volném obchodu NAFTA (stejně jako připravovaná CETA, TTIP, TiSA a TPP) ve skutečnosti obsahuje ustanovení umožňující společnostem žalovat vládu v cizí zemi, aby se zbavily zákona, o kterém si myslí, že narušuje jejich zisky v té zemi. Takže cizí společnosti mají větší moc než občané té země. Existují pokusy toto rozšířit i mimo NAFTA. Například, toto je jeden z cílů takzvané zóny volného obchodu Ameriky, rozšíření tohoto principu na všechny státy Jižní Ameriky a Karibiku, a mnohostranná dohoda o investování měla toto rozšířit na celý svět. Tyto dohody nejsou dohodami o volném obchodu. Ve skutečnosti jsou to obchodní dohody řízené korporacemi, které předávají korporacím kontrolu nad světovým obchodem, aby se tak eliminoval volný obchod. Aby daly moc firmám místo zákonům a policiím. Globalizace je velmi zvláštní způsob, komentuje Richard Stallman, jak zvýšit životní standard lidem v zámoří. Řekněme, že Američan dostává 20 dolarů na hodinu, aby něco udělal, a vy dáte jeho práci Mexičanovi, který dostane možná 6 dolarů za den, a co se stalo je, že jste vzali velké množství peněz americkému dělníkovi a dali nepatrný zlomek, něco jako pár procent, mexickému dělníkovi a zbytek získala korporace. Takže je-li vaším cílem zvýšit životní standard mexických dělníků, tohle je všivácký způsob.

Řekněme to takhle – státní dirigismus nebo tržní individualismus, není ničím, v čem bychom mohli najít světélko budoucnosti. Země, kde za vše zodpovídá stát, není svobodnou zemí, jak ostatně známe z vlastní zkušenosti. Země, v níž tržní princip ovládá veškerou lidskou činnost, není rozhodně férová, jak ostatně zjišťujeme právě teď, v současnosti; a země, v níž existuje jenom vypreparovaná občanská společnost bez jednotícího státu, by byla naprosto oprávněně kritizovaná jako anarchistická. Celý smysl občanské společnosti spočívá v připomenutí, že nikdy neexistuje jenom jedno řešení problémů, jak se nám snaží namluvit politici, nýbrž neurčitý počet všech schůdných možností. Občanská společnost je takový soubor nevládních institucí, který je dost silný, aby mohl fungovat jako protiváha státu, jeho byrokracie a jeho politických tendencí. Ponechává státu funkce garanta míru a arbitra zásadních zájmů, ale zabraňuje mu atomizovat zbytek společnosti a ovládnout ho.

Předchozí věta vyhlíží jako definice, kterou ale není. V tradičních společnostech vzniká řada velmi stabilních a autonomních podstruktur, které koexistují se státem a jsou jeho protiváhou – společenství rodová, „subkomunity udržující vnitřní solidaritu pomocí rituálu a definované v termínech rodových závazků“(připomeňme si, v této souvislosti, potíže státu v Afganistanu nebo Somálsku).

Člověk tradiční společnosti je v moci „buď krále, nebo bratranců“, říká trefně Gellner, analytik tradičních společností. Moderní občanská společnost ale nemůže být založena ani na faktoru zrození, ani na ritualizované akceptaci a už vůbec ne na podřízenosti „bratrancům“. Běžně chápeme občanskou společnost jako „třetí sektor“, přičemž prvním sektorem se rozumí trh, v němž subjekty i cíle jsou soukromé, a druhým sektorem je vláda, kde subjekty i cíle jsou veřejné. Ve třetím sektoru, v občanské společnosti, jsou subjekty soukromé a cíle veřejné; čtvrtým sektorem je korupce, kde subjekty jsou veřejné a cíle soukromé. Žádoucí stav věcí je tedy takový, kdy se lidé stávají aktivními členy občanské společnosti, a tím i skutečnými občany. Zda nás takováto činnost činí šťastnými, může zatím zůstat otevřenou otázkou. Zbývá shrnout, že občanská společnost a svoboda jsou sice nerozlučně spjaty, ale neplatí, že občanská společnost je dána přirozeným pokrokem civilizace. Je ale demokratickým východiskem ze současné krize hodnot. Musíme ji žádat, tvořit, bránit a rozvíjet, pokud se chceme vyhnout byrokratickému státu i nebezpečí tržního fundamentalismu.

Návrat k tradiční agrární společnosti typu Vidlák, není možný, a jelikož je globalizace naším osudem, musíme se také starat o její společenské důsledky. Již z tohoto důvodu se vyplatí bránit spolky a jiné dobrovolné činnosti, které nejsou včleněny do hybridního uspořádání s hospodářskými podniky nebo státními zařízeními.. To, že nejsou svázány se státem nebo tržními subjekty formou „převlečených“ think tanků (viz například CEP či Liberální institut, které jsou místo na občanském principu založené a udržované politickými stranami či spíše byznys zájmovými uskupeními), je nejdůležitější částí předchozí věty.

Klíčem k občanské společnosti není určitý organizační princip, nýbrž dobrovolná lidská činnost. Ať se občanská společnost skládá pouze z osobních iniciativ, z komun nebo dokonce z náboženských společností – důležitý je fakt, že je-li jakákoliv změna bez použití násilí možná, stojí za to za ní plédovat. Na druhé straně by bylo příliš zjednodušující, kdybychom přehlédli dvě věci. Občanská společnost nemůže fungovat jinak než v právním řádu. A tedy stát, nebo jiný zastřešující útvar, musí zůstat garantem dodržování právního řádu. Občanská společnost se vždycky vymezuje ve vztahu ke státu nebo jiného zastřešujícího útvaru a nelze ho tedy prostě vynechat. A opět – bylo by na druhé straně příliš zjednodušující, jak se začasté děje, chápat občanskou společnost jako to, co zbude, jestliže odečteme trh a stát a to proto, že občanská společnost ve smyslu tohoto článku, je regulativem nejen trhu, ale i byrokratického a politického aparátu státu. Občanská společnost se přece nezříká parlamentní demokracie, jenom ji staví pod permanentní kontrolu. Této kontrole se pak nevyhne ani bolavé místo státní byrokracie, která ač je nevoleným subjektem – je prováděcím orgánem zacházení s veřejnými prostředky.

Tak tedy postdemokracie? Odpověď musí znít: NE! Nechat si brát demokracii za cenu appeasementu vůči nadnárodním kupčíkům, je cestou do konzumerismu. Proč k sakru, nechcete dát šanci prohloubení demokracie?

Vlkova poznámka:

je otevřena diskuse!