Technologická dystopie

napsal Leo K.

Dan Přibáň je cestovatel a novinář, který se proslavil projektem Transtrabant, do jisté míry lze tedy říct cestovatel střelený nepohodlím. Na svých cestách pěti kontinenty se svým rozhrkaným cirkusem (2 Trabanti, 1 Maluch a motocykl Jawa 250) se neustále pral s poruchami, „díky“ kterým navštívil množství různých malých dílniček a poznal spoustu svérázných postav různých světových kultur a přesto prohlásil:

 

Projížděli jsme provincií Sin-ťiang a to, co jsme viděli, byla taková technologická dystopie, že by to nejspíš vyděsilo i spoustu autorů sci-fi. Neuměl jsem si představit, že by něco takového mohlo existovat. Tak masivní využití technologií jsem v životě neviděl. Čína využívá moderní techniku dost odpudivým způsobem.

Celá Čína v poslední době žije zaváděním takzvaného osobního skóre – všechno, co děláš, od práce přes dopravní přestupky až po chování na internetu se ti zapisuje do osobní karty a podle toho se ti různě přiznávají nebo upírají práva. Kdo má špatné skóre, nemůže třeba cestovat letadlem a tak. A v Sin-ťiangu se to úplně zvrhlo do absurdna.

Protože Ujgurové mají zakázáno jakkoli se projevovat etnicky. Mezi prohřešky patří třeba to, že nosíš hodinky na pravé ruce. To se tam z nějakého důvodu považuje za odboj proti systému. Stejně jako nošení plnovousu. Obojí stačí, aby člověk skončil v převýchovném táboře – těch je tam spousta, podle satelitních fotek jsou v nich zavřené stovky tisíc lidí. Oficiálně se tomu říká „chodit do školy“. Prakticky každá rodina někoho v takovém lágru má.

Ne že by se tam umíralo, časem lidi zase pouštějí, ale člověka tam na několik měsíců strčí za nějakou takovou pitomost typu hodinek nebo plnovousu. Moderní technika je všude, právě díky ní mají úřady celou oblast pod kontrolou. V životě jsem si neuměl představit, že by něco takového mohlo existovat. Začíná to u všudypřítomných kamer. To samozřejmě není žádná novinka, kamery jsou všude, ale tady jde o množství. Na sto dvaceti kilometrech mezi hranicí a prvním městem byla kamerová brána na každém kilometru. Doslova na každém. Měřil jsem to na počitadle na palubní desce.

Směrem do vnitrozemí to pak trochu zřídne, ale nad pět kilometrů ten interval nejde nikde. A pozor, nejen na hlavní silnici – rámy s kamerami byly i na odbočkách na polní cesty. Kamery na silnicích pochopitelně neslouží jen k identifikaci aut a řidičů, zároveň měří i rychlost. Číňané před nimi dost hystericky zpomalují, protože každý kilometr navíc znamená záznam do osobní karty, a tudíž průšvih.

A teď pozor: v noci ty kamery každé auto fotí – s bleskem. Což je podle mě vysloveně psychologická záležitost – technika pro noční vidění rozhodně není nic nedosažitelného. Ale oni ti raději prásknou bleskem do oka. Když se to děje každou čtvrthodinu, nepřeješ si nic jiného než už být konečně pryč.

Taky benzinky stojí za to. Nevím, jestli je to tak v celé Číně, ale v Sin-ťiangu jsou to normální opevněná stanoviště. U vjezdu, který hlídá voják, musíš ukázat občanku s RFID čipem, snímač pípne a pak teprve se ti otevře závora. Cizinci tam sami nemají vůbec možnost natankovat. Musíš mít čínského průvodce, jehož občanka ti umožní vjet dovnitř.

Mimochodem policisté a vojáci tam nenosí pistole, zato mají elektrická kopí. To je tyč s bodcem, která dává elektrické rány. K tomu nosí elektrické štíty – kdo se dotkne, dostane taky ránu. Fakt jako ve filmu – středověk křížený s budoucností.

Je pravda, že dokud posloucháš rozkazy na slovo, chovají se nesmírně slušně. Dokonce se i usmívají, dávají najevo respekt, rozhodně z nich nemáš pocit takové té povýšené buzerace jako v Rusku. Ale nechci si ani představovat, co by se strhlo, kdybys dělal něco proti jejich vůli nebo kdyby dostali povel, že se mají chovat jinak než slušně.

Když pak člověk čte Živě a dočítá se, že ve městských bytech v Pekingu je zaváděn vstup do objektu detekcí obličeje:

Hlavním argumentem pro nasazení biometrické technologie je zvýšení bezpečnosti nájemníků. Do budovy se nedostane nikdo, kdo není v systému evidován jako obyvatel. Částečně se tímto způsobem může eliminovat i případná snaha o nezákonné pronajímání bytů. Peking tak chce zajistit, aby omezený počet bytů byl přidělen pouze osobám, které je skutečně potřebují.

Další z vyzdvihovaných funkcí je možnost dohledu nad staršími obyvateli, kteří bydlí osamoceně. Pokud v určitém období nevstoupí do budovy nebo ji neopustí, může správce nemovitosti provést kontrolu, zda se dotyčnému něco nepřihodilo.

Ke konci roku 2018 byla technologie identifikace tváře nasazena ve 47 objektech. Peking ji chce postupně prosadit ve všech svých domech. Do konce června 2019 by tak měla dohlížet na přibližně 120 tisíc nájemníků městských bytů.

Chytré zámky otevírají dveře po srovnání informace o obličeji návštěvníka s uloženými snímky nájemníků a rodinných příslušníků v databázi. Na základě toho pak rozhodují, zda daná osoba má, či nemá přístup do budovy.

Městské byty v Pekingu jsou většinou určeny k bydlení rodinám s nízkými příjmy. Průměrný měsíční nájem za byt v Pekingu se pohybuje kolem 5 000 čínských jüanů, což je v přepočtu asi 16 500 korun. U veřejných bytů může být nájemné i méně než 2 000 jüanů za měsíc (tj. cca 6 600 Kč). Právě proto město v posledních měsících zintenzivňuje úsilí o potlačování nezákonného podnájmu ve veřejných bytech.

Anebo záměr čínské vlády dobudovat systém „sociálních kreditů“, který bude ukazovat, jak dobrým a prospěšným občanem každý jednotlivec je. Aktuálně prochází testovacím provozem s miliony lidí – účastní se ho některá města a některé technologické platformy. Pozitivní aktivity budou kredit vylepšovat, škodlivé aktivity kredit snižovat.

Co přesně bude způsobovat poklesy či růst, je tajné, ale je celkem jasné, že směrem dolů vás povedou porušování pravidel, ať už těch jasně daných zákony (řízení, kouření, znečišťování), ale i uměle vytvořených. Tam může jít o přílišné hraní počítačových her, sdílení fake news a vůbec jinak nevhodného obsahu. Navíc jde o Čínu, takže kladný a záporný vliv bude silně založen i na ideologii a chování v souladu se společenskými normami.

Nízká míra sociálního kreditu v Číně za pár let vedla například k zákazu létání pro nejméně devět milionů lidí a také k zákazu zakoupení bussiness třídy na cestu vlakem. Trest ale může přijít i za dlouhé hraní počítačových her. Náruživým gamerům byla snížena rychlost internetu (obdobně jako uživatelům šířících fake news a hoaxy). Prohřešků se najde celá řada – včasné neplacení účtů, příliš tráveného času na sociálních sítích, nakupování zbytečných či „státem nechtěných“ věcí, jízda na černo, přecházení či jízda na červenou, ale třeba i nezastavení před přechodem.

Malý kredit pak může rozhodovat i o studiu na nejlepších školách, o práci na vrcholných postech firem i státních úřadů, nebo o nadstandardním ubytování. V některých městech Číny došla situace dokonce tak daleko, že se na veřejných prostranstvích začaly na reklamních obrazovkách objevovat i fotky „nedobrých“ občanů se jménem i popisem prohřešku. Celé město se tak může dozvědět, že dotyčný má například dluhy, či způsobil dopravní nehodu.

Toto masové zne(po)užívání techniky pochopitelně opravňuje nejistotu nad používáním čínské techniky a pobuřuje evropské koryfeje lidských práv.

Když odhlédneme od tragikomedie, kdy Tomáš Petříček poučuje představitele stopadesátkrát většího státu, tak musíme poctivě uznat, že Číně prostě z evropského pohledu nerozumíme. Ať je to evropskou sebestředností, která je přesvědčením, že Čínu musí otevřít současná evropská lingua franca, tedy angličtina, tak i přesvědčením, že naše anticko-křesťanská civilizace je ta jediná správná.

Jenže východoasijský morální kodex je také tisíce letí starý, vychází z konfuciánství, které je nepřekvapivě založeno na humanitě, etice a lásce. Základem Konfuciova učení je představa, že lidé mají žít v harmonii. Za tímto účelem vypracoval systém mezilidských vztahů a principy dobré vlády. Panovník má za úkol vládnout tak, aby se lidu jeho země vedlo dobře, a lid má povinnost panovníka ctít. Zpronevěří-li se však panovník svému poslání, má lid právo panovníka svrhnout a dosadit na trůn lepšího.

Jádrem učení je myšlenka, že společnost správně (harmonicky) funguje tehdy, zná-li každý své místo a svou roli a je-li vše pojmenováno pravým jménem. Základem společnosti je rodina. Úspěch Konfuciova učení spočívá mj. v tom, že jeho stručně formulovaná ponaučení umožňuje komentátorům obecné pravdy aktualizovat. Konfucianství ovlivnilo nejen vývoj Číny, ale i vývoj okolních zemí, Vietnamu, Koreje, Japonska a dalších. Pět klasických knih se stalo osnovou východoasijské civilizace. Jsou to sbírky příběhů, návodů, rad a pojednání o lidských ctnostech, které byly celými generacemi považovány za nezpochybnitelné pravdy vycházející ze slavné minulosti.

Ve srovnání s křesťanstvím je konfuciánství méně teistické a netrvá na dogmatech. Proto se nedivme, když nás čínský představitel sice zdvořile vyslechne, ale trvá na svém. V odkazovaném článku ostatně sinolog Štěpán Pavlík říká:

Dlužno dodat, že čínský komunistický režim si je vědom řady deficitů, nicméně stále převládá názor, že příliš rychlé uvolnění poměrů by mělo neblahé následky pro rozvoj země, proto k demokratizačnímu procesu dochází velmi opatrně. 

Někdy je to však i jenom dvojí metr z naší strany. Dan Přibáň se například zmiňuje, že jejich průvodcem byl Ujgur Abdul, oficiálně však Číňan, který nesmí veřejně zdůrazňovat znaky své ujgurské islámské etnicity. Jako byly ty hodinky na pravé ruce (Prorok užíval svou pravou ruku k jídlu, pití, oblékání se a svou levou ruku k ostatnímu – ze sbírky Abú Dáwúda), nebo plnovous s depilovaným knírem).

Ale něco podobného máme v Evropě také, ve Francii a nikdo se nad tím nepozastavuje. Ve Francii je zakázáno zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství. Každý, kdo se stane francouzským občanem je Francouz, bez ohledu na svou etnicitu a je povinen ctít protiklerikální zákony francouzské republiky.

Ale k meritu věci. Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) vydala zprávu, ze které vyplývá, že nejvíc žádostí o mezinárodní patenty podaly v roce 2017 dvě čínské firmy, společnost Huawei Technologies, která podala 4024 žádostí a čínská firma ZTE podala 2965 žádostí. Na třetím, čtvrtém a pátém místě následují americká společnost Intel (2637 žádostí), japonská firma Mitsubishi Heavy Industries (2521) a americká firma Qualcomm (2163).

Mezi deseti největšími žadateli na světě je sedm asijských podniků, jedna americká firma a jedna evropská firma. Podle statistických údajů předběhly počítačové technologie digitální telekomunikaci a staly se oblastí, která tvoří největší podíl žádostí o uznání patentu, na druhém a třetím místě byly elektrické stroje a zdravotnické technologie.

Jenom tak mimochodem: bývalý významný hráč Motorola byla v roce 2014 odkoupena čínskou společností Lenovo.

Huawei je, jak se zdá, ze všech současných hráčů na trhu v nejlepší výchozí pozici – pokud se tedy nebudeme bavit o množících se zákazech. V současné době existuje pouze jeden skutečný dodavatel 5G technologií, a tím je Huawei. Je také největším držitelem patentů, které se 5G týkají, má jich už zhruba 1500. Firma jen v minulém roce investovala 13,2 miliardy dolarů (15 procent z celkových tržeb) do výzkumu a vývoje, přičemž hnací silou těchto investic je 5G. Zároveň oznámila navýšení těchto investic na 15 až 20 miliard dolarů ročně. Mezi 20 až 30 procenty z toho má jít na základní výzkum, doposud to bylo asi 10 procent.

Částky, které investují západní konkurenti, jsou výrazně nižší. Finská Nokia, pod kterou spadá i koupený Alcatel-Lucent, si navíc na rozvoj 5G musela půjčit od Evropské investiční banky 500 milionů eur. Švédský Ericsson si od stejné instituce půjčil 250 milionů eur. Obě firmy zároveň masivně propouštějí a prochází restrukturalizací.

Srovnávat se nedají ani roční tržby. Huawei je za rok 2017 na zhruba 92 miliardách dolarů, zatímco Nokia na 26 miliardách a Ericsson na 24 miliardách dolarů. Huawei nyní na globálním trhu s telekomunikačními technologiemi drží celosvětový podíl 22 procent, Nokia má 13 procent, Ericsson 11 procent a další čínský hráč ZTE je na 10 procentech. Huawei už je také za vedoucím Samsungem dvojkou na trhu s chytrými telefony. A to v obou případech v podstatě nefiguruje na americkém trhu.

Huawei během svého růstu nepochybně výrazně těžil z levné pracovní síly v Číně a podpory ze strany státu. Čína je obrovský trh, který firmě pomohl finančně vyrůst a investovat do expanze v zahraničí. Čína je pro Huawei stále největším odbytištěm poskytujícím velké peníze, hned za ní je ale Evropa. Huawei byl historicky schopný díky kombinaci více těchto faktorů nabídnout technologie, které jsou špičkou, v modulárním provedení a také za velmi dobrou cenu.

Dobrou cenu si Huawei bude moci udržet i nadále – a nemusí jít nutně o dotované podstřelování (i to je možné, protože se pak lze „zahojit“ na následných službách). Mobilní operátoři musí soutěžit o mobilní frekvence a nakoupit hardware a další služby, což pro ně představuje obří náklady. Rádi proto využijí technologii, která je dobrá, modulární a za nízkou cenu. Investovat do domácích evropských značek představuje náklady navíc.

Hraje se ale také o to, kdo bude definovat mezinárodní 5G standardy, ze kterých pak tahounům těchto oblastí potečou licenční poplatky. Čína byla ve 4G a 3G spíše na okraji, do 5G ale dlouhodobě strategicky investuje a nyní chce být tím, kdo standardy bude určovat a inkasovat peníze za licenční poplatky. Očekává se, že podíl čínských firem v případě 5G výrazně naroste a společně se přiblíží k asi 40 procentům.

Tato skutečnost dopadla i na plánovaný největší ICT obchod v historii. Americký prezident Donald Trump opět pod záminkou bezpečnosti zarazil, aby společnost Broadcom za 117 miliard dolarů koupila amerického výrobce čipů Qualcomm. USA vadilo, že je Broadcom formálně vedený jako firma ze Singapuru. A to i přesto, že její výkonný ředitel má americké občanství, většina zaměstnanců Broadcomu působí ve Státech a Broadcom chtěl jako součást obchodu své sídlo přesunout do Kalifornie.

Jde skutečně jenom o souboj korporací a proto soudím, že postoj České republiky by měl těžit z lepší technologie, ať je jejím nositelem kdokoliv. V minulém článku jsem popsal stanovisko německého Spolkového úřadu pro bezpečnost informační techniky (BSI), který se v kauze Huawei vyjádřil, že k tomu, aby mohl Huawei zakázat, mu chybí důkazy. Výrobce prý spolupracuje a zpřístupnil jim komplet kódů. Žádný problém zatím nebyl zjištěn. A nic se na tom nezměnilo ani koncem roku.

Německý BSI pochopitelně není institucí, kterou bychom se měli řídit. Stejně tak ale není důvod slepě následovat tvrzení Spojených států, které mají v kauze vlastní zájmy. Existuje ale Agentura Evropské unie pro bezpečnost sítí a informací (ENISA), která je odborným centrem pro kybernetickou bezpečnost v Evropě. Nezjistil jsem na jejich webu žádné varování, natož důkazy o nebezpečnosti hardwaru nebo softwaru společnosti Huawei.

Bylo by ostatně nesmírně naivní myslet si, že tím, že když vyřadíme konkrétního špičkového výrobce technologií z našich sítí, že si zajistíme kybernetickou bezpečnost. Racionální bezpečnostní politika by měla fungovat úplně jinak. Jak?

• Klíčové systémy státu a státní správy provozovat odděleně

• Zálohovat jejich činnost kombinací zařízení více výrobců (toto opatření je zároveň nutné i z hlediska spolehlivosti)

• Zařízení důsledně auditovat a monitorovat jejich vlastní komunikaci, popř. jim i zamezit přístup k internetu

• Požadovat po výrobcích součinnost při auditech bezpečnosti, popř. přístupy ke kódům, tak jak to udělala fa Huawei v Německu.

• Pro selhání každého prvku technologického řetězce mít připraveny krizové scénáře

Spojenecké závazky vůči USA by nás neměly zavést do stejné uličky jako v Afghánistánu, kde chce Andrej Babiš navýšit naši misijní účast a Američané chtějí stáhnout dvě třetiny z kontingentu 14 000 vojáku. Pro srovnání: Ve Spolkové republice jich mají v současnosti 35 000. Abychom z České republiky neudělali takovou technologickou dystopii jakou je současná Čína se musíme snažit my sami. Respektive naši politici v parlamentu. A my zase tím, že prostě žvanily do parlamentu při volbách nepustíme. A nemá s tím nic společného původ technologie, kterou budeme používat.