Už naše děti

napsal Leo K.

Pozoruji, že už naše děti, a co teprve vnuci, pod vlivem zduřelé politiky lidských práv absentují od povinností (vždyť mají přece práva) a ztrácejí smysl pro odpovědnost. A to, co zbývá, marní na rokování o marginálních problémech jakými jsou genderové záležitosti, které trápí téměř zanedbatelný počet jedinců v populaci nebo naopak se zbytečně angažují v čistě přírodním jevu, jakým je klimatická změna. Nejsou sto pochopit, že změnu klimatu nemůže lidstvo ovlivnit, stejně jako to, že na té změně nenese lidstvo měřitelnou vinu. A že za celým humbukem jsou „jen a jen“ peníze.

Že nelze poručit větru, dešti, ale lze pracovat na tom, jak se té změně přizpůsobit.

Vadí i bezmezná tolerance k nechuti potenciálních migrantů pracovat na své vlastní roli a umožňovat jim bezpracný život v Evropě, který ovšem rozkládá naší vlastní společnost. Příchozí, kteří sem přišly „za lepším,“ se z logiky znaků jimiž se liší od majority sestěhovávají a vytvářejí etnické ostrovy, ghetta. Místa kde platí zvyky, tradice a právo jimiž se od majority liší. V zemích, které mají malou hustotu obyvatel (například v RF, v USA, v Kanadě či v Austrálii) to prochází a vytváří to dojem pestrého a zajímavého prostředí. To ovšem není žádný falešný multikulturalismus,

ale ve skutečnosti se jedná o apartheid,

tentokrát vytvořený a akceptovaný minoritami. Oddělený vývoj, který v těch jmenovaných státech vychází z přání menšin a nevadí majoritě.

Je to svým způsobem podobné historické tužbě sudetských Němců po autonomním Deutsch-Böhmen.

V evropském národním prostředí ta autonomnost naráží na hodnoty, které místní majorita označuje za své a jedinečné. Ale ani evropské národy nejsou umělým konstruktem, přes to, že to tvrdí řada „autorit.“ Ač pojem národ je výsledkem procesu, který začal s novověkem a měl – podle stejných autorit – skončit s globalizací, je jeho znovuoživení způsobeno konfliktem mezi dvěma principy. Občanským a principem, který můžeme popsat třeba slovem pokrevní.

Nemusíme za oceánem vidět Brownswille, Harlem, Chinatown, Bronx, stejně jako nevnímáme Čečensko či Tatarstán v Ruské federaci, ale měli bychom s určitými obavami vnímat Molenbeek-Saint-Jean v Bruselu. Máme přece vlastní zkušenost, ať se jmenuje Chánov, Janov, nebo z doby, kdy jsme měli společný stát, romské osady na východním Slovensku.

Tenhle kulturní náraz, konflikt, řeší Evropané sice různě, ale většinou s ohledem na svoji koloniální minulost, která jim stále ještě přináší výhody. Ať jako Francouzi, kde každý občan je s přijetím občanstvím prostě Francouz bez ohledu na rasu a etnické zvláštnosti nebo jako Angličané, kteří preferují občany bývalého impéria, nad kterým slunce nezapadalo, nyní občany téměř stejně rozlehlého commonwealthu. Logicky s tím mají potíže seveřané (Dánové, Norové, Švédové), kteří žádné kolonie neměli (odmyslíme-li si Grónsko), ale hlásají ideologii otevřené společnosti. Teprve dodatečně zjišťují, že náklady takové společnosti mají jisté limity dané ochotou původní majority takové otevření financovat.

Vlastní zkušenost nám říká, že není divné existuje-li nemalé množství občanů, které sleduje takový vývoj s obavami. A proto také není divné, že se našel politický subjekt, který tuto národnostní kartu zdvihl. A vlastně není ani divné, že se našli „politici,“ kteří jim tuto kartu odpírají. Ve své nadutosti, opírajíce se o své vzdělání, se domnívají, že mají právo diktovat národu, co má být jeho prioritou. Na své služebné a veřejností zaplacené poslání dávno zapomněli, připomínajíce svazáky padesátých let.

To slovo svazáci jim padne i tehdy, když si třeba svazáky nepamatují.

Ti tehdy také propagovali nový svět, o kterém nic nevěděli nemajíce životních zkušeností.

Svojí tvorbou, svým vystoupením, nakonec legitimovali i případy nad kterými si dnes právem odplivujeme, jako honbu na generála Bohuslava Ečera, Heliodora Píku nebo Miladu Horákovou.

Jsem pamětník, proto si zacituji i když už paměti musí pomoci internet –

V roce 1945 Jiří Šotola:

A jdem a jdem a jdem. Prapor vlá nad hlavami. Kdo nedrží krok s námi, dejte mu řemenem! Vrah leží v krvi, trp, myj naši potupu! Kladivo a srp jsou v rukou zástupů.

Pavel Kohout ke smrti Stalina:

… A proto věřte, světa chudí, že slunce Stalin nezhasne, že bude, hoříc v naší hrudi, vydávat světlo úžasné.
Vždyť on je síla našich pluků a v nich zas budoucnost vás všech. Uchopte, bratři, naši ruku v těžkých a přece slavných dnech.
Vy v Chicagu i v Asturii, boj nekončí! Boj začíná! Je mrtev Stalin. Ale žijí dílo a žáci Stalina!

Milan Uhde ke smrti Gotwalda:

… Pohlédnu na Hrad: v Jeho okně už zhasli, zhasli, nesvítí
a černý večer přelaskavý bdí jako matka u syna. Ověnčen kvítím první slávy hospodář tiše usíná,
jak lehá otec ustaraný. A pevně stojí jeho lid. Do bitev půjde Gottwald s námi, vzbudí ho těžká vůně lip. Do bitev půjde před řadami.

Na jejich následníky (jako jsou němečtí Zelení či velmi mezinárodní Antifa) platí velmi případně slova Jana Trefulky, kterými (na svou dobu odvážně a „drze“) kritizoval „tvorbu“ Pavla Kohouta:

… je obětí jistého prostředí, kromě kterého nepoznal nic důkladně. Je to prostředí elitních svazáckých souborů velkých továren, prostředí tak trochu vyhýčkané, skleníkové, kde mládež dostává největší vymoženosti socialismu jako dar, s minimem vlastního úsilí, s minimem protivenství. V tomto prostředí se snadno osvojují i pronášejí poučky a hesla a prosycují slovník mladého člověka, který je přijímá, aniž zažil do hloubky jejich obsah a dosah. Vše je mu jasné, o problémech nepřemýšlí; nedovede o nich samozřejmě říci nic jiného, než co četl nebo slyšel…

(TREFULKA, Jan, 1954. O nových verších Pavla Kohouta − polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 11.

Předešlé odstavce nemají sloužit jako obhajoba Okamurovy SPD, která není demokratickou stranou, natož stranou přímé demokracie. Je stranou oligarchy, byť nesrovnatelného s Andrejem Babišem. Přesto se odvážila jít s načrtnutým tématem podmínek existence českého národa do politické soutěže a její výsledky naznačují, že to není zanedbatelný problém významné části občanů. Už jenom samotný pojem národ vyvolává u řady „Evropanů“ až epileptické křeče při popírání jedinečnosti historie obyvatel České kotliny.

Setkáváme se až s kobercovým náletem na naše historické momenty zcela v souladu s Orwellovým 1984, kde se historie přepisovala neustále tak, aby vyhovovala aktuálním potřebám. Pád totality 1989, otevřel prostor nejen demokracii, ale i silám, které oživují staré spory o výklad našich národních dějin.

…Uměle se oživuje i starý spor o výklad našich dějin, do protikladu se kladou F. Palacký (a s ním i T.G.Masaryk a A.Jirásek) a J.Pekař. Přitom se zamlčuje, že v podstatných věcech je mezi nimi naprostá shoda. Uznávaný historik J.Pekař, ač katolík a ctitel baroka, napsal o husitství: „Hrdinný a vítězný zápas Čechů husitských za pravdu, tj. za prohloubení a zopravdovění náboženského života, zůstane největší slávou českých dějin.“ Jana Žižku označil za „božího bojovníka“, který v době náboženské exaltace a doznívající vlny chiliasmu hájil ohněm a mečem svatý zákon a trestal mravní zkázu a ničil „hříšná díla pýchy a marnosti světské…“ jak jinde píše prof. Stanislava Kučerová.

Je ostudou roku, kdy jsme mluvili o stoletém výročí založení suverenního státu Čechů a Slováků, že do síně slávy byl uveden Petr Pithart, právník, filozof, politik a vysokoškolský učitel

a zároveň jeden z autorů nejhoršího hanopisu „Češi v dějinách nové doby,“ který se tváří jako svědomí národa. Kniha byla vydána ve značném nákladu a je reprezentativní publikací nového ideového pojetí českých dějin, které nevykládá ze systematického studia podloženého pramenným materiálem, ale vytváří je hodnotícími soudy vlastních úvah a ze zorného úhlu katolické církve. Vyzdvihuje do popředí období baroka, dehonestuje národní obrození a zpochybňuje vznik samostatného československého státu. Nehledě k tomu, že odmítá jeho demokratickou reprezentaci tvořenou Masarykem a Benešem.

Knihu mají na svědomí tři autoři. Právě Petr Pithart, psychiatr Petr Příhoda a historik Milan Otáhal, kteří se skryli pod pseudonymem Podiven. To měl být – podle některých svatováclavských legend – sluha a druh sv. Václava. Je skutečně až podivné, jak věrně navázali na protektorátní tradici spolehlivého leníka Římské říše národa německého, které vedlo k tvorbě vyznamenání Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava.

Jestliže mluvím o hanebné úloze Petra Pitharta, nechci zamlčet, že není zdaleka jediný. Zkuste třeba následující články: Největší hrozbou je nacionalismus; Není pravdivé definice národa; V ohrožení bije Babiš na buben nacionalismu; Skončí nacionalismus definitivně ve 21. století? O čem česká historie neučí; Jiří Leschtina, když zpochybňuje prof. Aleše Gerlocha. Samozřejmě tím, že vytrhl slova z kontextu a nedosti na tom, ještě mu připsal kodifikaci řeči, což prof. Gerloch neřekl. Jeho slova byla následující: Ústava nezná český národ jako státotvorný. Česká republika by ale nemohla existovat bez českého národa. To přitom neznamená vyloučení občanského principu, tak jak je v ústavě dnes, ale sepjetí všech těchto principů.
Do ústavy by mohla být např. vložena věta, že „ČR je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních a etnických menšin, s níž jsou trvale spjati. Právním vyjádřením tohoto trvalého svazku je státní občanství.”

V reálné praxi má deformace národní historie prováděná údajně pod heslem jejího pročištění své dramatičtější dopady. Ostatně, snaha v první fázi zcela srovnat vinu německého nacismu s poválečným odsunem Němců z Československa, my starší, pozorujeme s rostoucím zděšením. Do této morální žumpy nás vedle bývalého disentu tlačí ještě tak zvaná politická korektnost, protože znemožňuje otevřeně diskutovat o faktech a jevech a ohrožuje tím přežití společnosti. Je smutné, že to máme zaplacené konzumerismem, který zkresluje pořadí důležitosti hodnot ve prospěch nezávaznosti, sebestřednosti a v neprospěch obětavosti a povinnosti.

Zesměšňování české národní historie, zejména v těch ústředních bodech, o které se v uplynulých dvou staletích opírala národní konstrukce, sice probíhá velmi amatérsky, nicméně může být úspěšné v situaci, kdy všeobecně upadá znalost dějin. Národních, evropských i světových. Za těchto podmínek je možné velmi snadno zničit základy národního uvědomění, neboť to na historické tradici spočívá celou svou vahou.

A přece národ má své opodstatnění nejen když vítězí sportovci, kteří nás reprezentují. Národ nemá mít žádný rasový či etnický podtón. Říkáme, že občanský a národní princip se na rozdíl od občanského a pokrevního (kmenového) principu, vzájemně nevylučují. Jeho nejdůležitější vlastnost je sourodost způsobů chování a hodnot převládajících v hranicích daného státu. Sourodost usnadňuje fungování a posiluje stabilitu společnosti, protože s těmi, kteří nám jsou podobní, snáze spolupracujeme zejména proto, že si s nimi rozumíme takříkajíc „naslepo.“

V dnešním „rozháraném“ světě roste pozitivní význam a hodnocení stejného jazyka, prostorové blízkosti, podobných zkušeností a názorů, upřednostňování lokálního apod. Lidé oceňují národní celek pro jeho srozumitelnost, sourodost, soudržnost a akceschopnost. To a nic jiného je podstatou rostoucího významu národní perspektivy.

Petr Robejšek správně říká:

Národy fungují hospodářsky a politicky lépe než nadnárodní spolky právě proto, že jejich členy spojuje nejenom jazyk, historická zkušenost a společné povědomí o tom, co se má a co se nemá dělat, ale i neviditelná síť vzpomínek a zážitků vedoucích k pocitu sounáležitosti. A sport je jeden ze zdrojů jejich vzniku. Vlastní národ také zřejmě nejlépe uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod ve světě a poskytnout jim jistotu v čase zmatků. Národ je paměť a znalost reálii; je to důvěrně známé sociální a materiální prostředí. Národ je odlišnost a sounáležitost.

Falešná politická korektnost nás nutí obcházet nepříjemné a nenazývat věci pravým jménem. Vedle toho se v Evropě objevil nový předmět zástupného boje. Nazývá se bojem proti „fejk njůs.“ Ivan Bartoš v Pirátských listech říká:

Řada politiků stále častěji hovoří o boji proti fake news, tedy falešným zprávám. Lež je ovšem stará jako lidstvo samo a s moderními technologiemi se zvyšuje pouze rychlost jejího šíření. V okrajových případech skutečně může jít o trestný čin (jako v případě šíření poplašných zpráv), na to ale již naše právo dávno myslí a rozhodně není třeba dál utahovat kohoutky. Věřím, že ve finále nás může rozmachu fake news zbavit jen důraz na vzdělání člověka a jeho schopnost pracovat s informacemi. Volání po zásahu shora zavání prostou rezignací na rovinu osobní zodpovědnosti, která je přitom pro svobodnou společnost tak důležitá. 

Řešení leží na dosah ruky. Akorát, jak už tomu u skutečných řešení bývá, není rychlé a neexistuje k němu zkratka. Spočívá v odpovědnosti za svobodu. Pokud si budeme myslet, že všemu rozumíme a není se již co učit, také se již nic nového logicky nenaučíme, protože si k poznání sami uzavřeme cestu. Pokud ale budeme klást důraz na vědomí, že mnohé neznáme, budeme kritičtější k vlastnímu úsudku a zároveň se budeme zbavovat role pěšáků v hrách těch, kterým na nás ve skutečnosti vůbec nezáleží.

Má pravdu. Vznikl v nás dojem, že faké news jsou tady s internetem. Nikoliv. Jsou tady už dávno a dříve jsme jim zvykli říkat FÁMA. Co těch bylo!

V bedně s banány byl jedovatý pavouk. Američtí šerifové umývají zakrvácený asfalt Coca Colou. Když dáte do Coca Coly zašlou či rezatou minci, do rána je stříbrolesklá. Dělník, brigádník, spadl do tanku s červeným vínem. Přišlo se na to, až když se po letech užívání tank čistil.

Pro fámu jako pro nic jiného platí věta, že jediný rozdíl mezi realitou a fikcí je ten, že fikce potřebuje být věrohodná.

Stalo se v srpnu 1984. kdy oblastní federace veřejných prací regionu l´ Ile-de-Frace rozeslala do více než šesti set podniků služební sdělení o nehodě, která se stala dvěma zaměstnancům jednoho nejmenovaného podniku. Dělník a svářeč manipulovali s jističem, když došlo k události s osudovými a dosud neznámými důsledky. Aby na práci lépe viděli. odložili ochranné helmy. Nedopatřením zapnuli obloukovou elektrickou lampu. Oba muži měli kontaktní čočky. Když přišli z práce domů a chtěli své čočky odložit, oddělila se jim s nimi rohovka a oba muži oslepli.

Podle fámy vyzařuje elektrický oblouk mikrovlny(!) schopné téměř okamžitě odpařit tekutý film, ve kterém kontaktní čočka v oku plave, takže tase pak přilepí na rohovku. Kdyby tomu ovšem tak skutečně bylo, tak by se přehřála svářečům elektrickým obloukem krev a vůbec tělní tekutiny.

Exemplární fáma si vzala na mušku i EU.

Modlitba Otče náš má 66 slov (v anglické verzi), Desatero 297 slov, proslulý projev Abrahama Lincolna 266 slov, výnos Evropské komise o zelí 26 622 slov.

Nemusím snad dodávat, že žádný takový výnos Evropské komise neexistuje. Ale nespočet dalších fám by zaplnil možná docela tlustou knížku. Pochopitelně, že i v době neinternetové se proti fámám bojovalo, většinou však neúspěšně. Např. v šedesátých letech se úřady v mnoha velkých městech Spojených států snažily zabránit šíření fám, které by podle dosavadních zkušeností vedly k rasovým nepokojům. Je zřejmé, že v tomto případě se fámy objevily jako důsledek latentního rasového konfliktu a že přání potlačit jejich šíření bylo snahou léčit příznaky nemoci a nikoliv její příčinu. Tohle uvádím jako téměř aktuální záležitost, protože podobné fámy (fake news) se objevují právě dnes. /poznámka: všechny ukázky fám jsou z knihy Fáma…nejstarší médium světa od Jean-Noël Kapferera, PRÁCE 1992/

Fámy se často rodí z nedůvěry v oficiální verzi a proto je klíčem k prevenci fám důvěryhodnost pramenů. To je ovšem problematické, protože získat punc důvěryhodnosti, k tomu nestačí prohlašovat to o sobě, ale získat pověst člověka, který za všech okolností říkal pravdu, ať je jakákoliv. To se ovšem politikům nelíbí a tak některé informace neuveřejňují nebo je alespoň „vylepšují.“

Z historicky známých osobností si takovou pověst vybudovali dva velice rozdílní muži: Winston Churchill a Che Guevara. Po celou dobu války se ve Velké Británii fámy o rozsahu škod vyskytovaly jen velice vzácně, protože Winston Churchill neváhal nazývat věci pravými jmény a informoval obyvatelstvo o škodách přesně, byť byly sebevětší. V zemích Jižní Ameriky si zase Che Guevara získal velký kredit pro svůj zvyk neutajovat ani ty nejnepříjemnější zprávy.

To je ovšem diametrálně jiný přístup, než v našich končinách, kdy s údivem čteme kolem 8:00 hodiny průřez světovým tiskem od Terezy Spencerové a porovnáváme ho s tím, co přináší rozhlas a televize. Ivan Bartoš má pravdu, ale bude to chtít hodně pokory každého z nás, abychom – jeho vlastními slovy – „byli kritičtější k vlastnímu úsudku a zároveň se tak zbavovat role pěšáků v hrách těch, kterým na nás ve skutečnosti vůbec nezáleží.“

Fanatik je člověk, který zdvojásobí své úsilí, když zapomněl své cíle. Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet. Jediný rozdíl mezi realitou a fikcí je ten, že fikce potřebuje být věrohodná.