Cesta ke svobodě

napsal Leo K.

Vlkův  úvod:

Dnes  je  výročí  tzv. Vítězného února.  Kterýžto den je mnohými  označován  jako  den, kdy  u nás  končila na  40 let svoboda. Soudím, že naprosto ideálně  tedy  pasuje  dnešní text pana Lea – cesta ke  svobodě. Když  tedy  každého 25.února  už  třicet let  říkáme -ČERNA, tak si popišme, jak jsme  si namalovali tu  naší -BÍLOU… Nebo že by  nebyla  tak úplně  bílá nebo snad  dokonce jen jaksi dost šedá nebo….. no nechám to na  panu Leovi a na  vás. Abyste  si odpověděli třeba na otázku a to základní  – jsme  dnes  svobodnější? A  další podobnou – umíme s naší svobodou zacházet? Al e už  je opravdu nejvyšší  čas pustit  ke  slovu pana Lea:

 

 

Když se Jiří Dienstbier starší a Hans-Dietrich Genscher  23. prosince 1989 sešli v Rozvadově na hranicích a společnými silami přestřihli ostnatý plot, symbolicky otevřeli cestu ke svobodě…

Opravdu?

Je naše společnost svobodná? Ani tahle otázka není správně položená. Měla by znít: Může být naše společnost svobodná, když media (rozhlas, televize, tisk), která informují o důležitých událostech a jsou roznětkou veřejné diskuse a tvorby veřejného mínění,

reprodukují jeden jediný názor?

Poukazuje-li někdo na to, že se se vstupem do svobodného světa viditelně zhoršila pouliční bezpečnost, objevili se žebráci a bezdomovci, je rychle odkázán právě na svobodu, která s sebou nese i rizika.

Kdy jedinec není nesvéprávný pod paternalistickým dohledem všemocného státu, ale plnohodnotným a svobodným strůjcem vlastního života, který ale zároveň nese důsledky svého jednání.

Jakkoliv by stálo za diskusi, jestli uvedené sociální jevy jsou opravdu jenom důsledkem svobodného jednání jednotlivců, kterých se to týká, tak je pozoruhodné, že

šíření jiného než (schváleného) středoproudého názoru je, na rozdíl od uvedených sociálních jevů, hodnoceno jako společensky škodlivý jev a jeho šiřitele za škůdce, bezmála zločince.

Audiatur et altera pars – Budiž slyšena i druhá strana – stará zásada klasického práva, jako kdyby vůbec neexistovala. Bavíme se o Krymu, o Venezuele a čteme a slyšíme jenom názory euroatlantických spojenců. Kde jsou hlasy z opačného tábora? Ruské, kubánské případně mexické? Bavíme se o množství exekucí, o zálohovaném výživném. Kdo zde zastupuje exekuované či svobodné matky? Olga Richterová, Jana Maláčová? Zvolili si je snad ti exekuovaní či živořící matky za své mluvčí? Proč jsou jejich trable diskutovány zprostředkovaně?

Odvoláváme se na spojence, jednou z EU, podruhé z USA. Co ale teď, když jde na lámání chleba a jejich názory se různí? Spoléháme se. Jenže v roce 1938 si naše vláda také myslela, že má spojence. Nakonec to dopadlo tak, že naši „spojenci“ by byli schopní označit Československo agresorem pokud by nepřijalo Mnichovský diktát. Není příznakem neomluvitelné slabosti že jsme ochotni předřadit cizí zájmy svým, rezignovat na  své národní zájmy a konec konců i na svoji  identitu? Jsme opravdu svobodni?

Chyba se může stát každému. Jenom blbec ale opakuje stále stejnou chybu, říká Zeman. Opravdu věříte tomu, že západní státy by šly do konfliktu třeba s Ukrajinou kvůli Česku či Slovensku? Semknutí se okolo „evropských hodnot“ jako nějakého náboženství nevytváří žádnou kulturu, žádný emotivní vztah, žádnou sounáležitost, žádnou nezištnou angažovanost, jakou třeba cítíme vůči Slovensku. Nikoho netrklo, že tento „západ“ byl okamžitě připraven nás trestat, když jsme měli v rámci EU (náhodou) jiný názor. Vzpomenete ještě na devadesátá léta? Co udělal „západ“ s cukrovary, s papírnami a j. Spojenci. Hlavně, že se na ně „můžeme spolehnout.“

Volá se po kritickém rozumu. Asi právem. Vždyť i relativně střízlivě uvažující Pavel Šplíchal píše:

„Nemůžeme si už dál dovolit čekat na dospělé, aby chránili naše právo na čisté a bezpečné životní prostředí a přírodní bohatství, které potřebujeme nejen proto, abychom přežili, ale také aby se nám dařilo. Víme, že my sami jsme těmi lídry, na které jsme čekali!“ píší na svých stránkách mladí aktivisté z hnutí Zero Hour.

Středoškoláci ve Spojených státech, Belgii, Nizozemí, Německu, Švédsku i dalších zemích masově vstupují do debaty o klimatické změně. Ve vybrané dny nechodí do školy a místo toho protestují v ulicích. Logika jejich nebývalého zájmu o politiku je prostá. Pokud nedojde k zásadní změně, dnešní náctiletí nebudou za svých životů ušetřeni těch nejdrastičtějších dopadů klimatické změny. Adresátem jejich protestů jsou politici a dospělí. Zatímco padesátník na Západě může ještě doufat, že se ho ty nejhorší dopady změny klimatu za jeho života nedotknou, lidé narození po roce 2000 nemají takovou naději ani teoreticky.

V Evropě odstartovala hnutí středoškoláků minulý rok tehdy patnáctiletá Švédka Greta Thunberg, která vyhlásila stávku a místo chození do školy začala protestovat před budovou parlamentu proti nepřestávající destrukci planety.

Pro tuto a jí podobné zprávy platí víc než na cokoliv jiného modifikovaný výrok Jana Trefulky z roku 1954, kterým kritizoval budovatelské verše Pavla Kohouta:

… jsou obětí jistého prostředí, kromě kterého nepoznali nic důkladně. Je to prostředí elitních mládežnických organizací, prostředí tak trochu vyhýčkané, skleníkové, kde mládež dostává největší vymoženosti společnosti jako dar, s minimem vlastního úsilí, s minimem protivenství. V tomto prostředí se snadno osvojují i pronášejí poučky a hesla a prosycují slovník mladého člověka, který je přijímá, aniž zažil do hloubky jejich obsah a dosah.

Vše je jim jasné, o problémech nepřemýšlí; nedovedou o nich samozřejmě říci nic jiného, než co četli nebo slyšeli…

Nebudu zde opakovat, že je to především vina medií, která publikují jen jeden (alarmistický) názor, protože prodávat strach je výnosné. Jedině strach v titulku vyvolává silné emoce. Ale je to také, a nikoliv v druhé řadě, vina vzdělávacích soustav, která kladou větší důraz na encyklopedické vzdělání než na kritické myšlení.

Jakoby byl jejich vzorem Kim Peek, který v životě přečetl asi 11 000 knih. Dokázal číst velice rychle (dvojstranu za 1–2 minuty, přičemž každé jeho oko četlo jednu stránku) a dokázal si doslova zapamatovat 98–99 % obsahu. Uměl přiřadit den v týdnu ke každému datu až 1500 let zpět. S lehkostí si zapamatoval např. všechna americká poštovní směrovací čísla, telefonní a jiné seznamy, tabulky apod. ale například matematické úlohy na vyšší úrovni řešit neuměl. Jeho IQ přitom dosahovalo pouhých 73 bodů. Na druhé straně byl skvělou ilustrací kapacity lidského mozku, kdyby ji lidé uměli využít.

Osvícenští vědci 17. a 18. století si svoji pokrokovou filosofii a životní postoj, kterými porazili církevní privilegia, nevypěstovali studiemi tehdy moderních dějin, ale důsledným návratem ad fontes (k pramenům) a osvojením principů racionalismu, logiky, humanismu a etiky. Jestliže však naše elity – v tomto případě ministr školství do medií říká:

„Schůzka s ředitelem BIS jenom potvrdila, že v této době hybridních hrozeb je víc než kdy jindy potřeba věnovat pozornost vytvoření dostatečného prostoru pro vyváženou výuku moderních dějin. Měl by to být také jeden z cílů revize rámcových vzdělávacích programů,“ řekl po schůzce ministr Robert Plaga.

tak není divu, že hitem serveru Aktuálně jsou články psychiatra Radkina Honzáka.

Všechny školáky (výjimkám čest) dnes straší matematika a tomu strachu vydatně pomáhají media, nejen články jak „zastaralými“ metodami se dnes vyučuje, ale také publicitou názorů například Ondřeje Šteffla, který byl kdysi docela dobrým učitelem (pamatuji si ho), kdežto od doby, co založil svoji soukromou firmu SCIO, stal se z něho výkonný odpůrce funkčního státního školství ač je tím státním školstvím zprostředkovaně placený.

Přesto stačí jen ta nezákladnější úvaha. Země dostává od Slunce tok záření o výkonu 180 000 TW, což odpovídá 18 000 krát násobku energie vyprodukované celým lidstvem. Pro puntičkáře W = J/s. Jinými slovy, všechna energie vyprodukovaná celým lidstvem tvoří 0,0056% toho, co dostáváme od slunce. Zdaleka ne všechny emise, které vznikají při produkci energie jsou škodlivé. Ve skutečnosti to jsou jednotky procent a proto vliv lidské činnosti na klima (neplést si klima s počasím) je ještě stonásobně menší.

Změna klimatu je planetární jev, jeho příčiny neznáme, ale jsou také planetární. Domnívat se, že lidstvo je ho schopno jakkoliv ovlivnit je nemístná domýšlivost. Existuje ovšem řada odvětví, pro která šíření strachu z klimatické změny je živou vodou, zvláště jsou-li doplněná STÁTNÍMI závazky v oblasti energetiky – viz současné Německo. Stavitelé plynových kotelen, výrobci kabeláží atd. prožívají svůj euforický sen.

Lidstvo má přitom zkušenost s klimatickou změnou, dokonce i písemně dokumentovanou. Je jí jak raně středověké teplotní optimum zhruba mezi lety 1000 – 1200, kdy byla průměrná teplota asi o 1 – 1,5°C vyšší než dnes, tak malá doba ledová, zase zhruba mezi lety 1500 – 1700, kdy byla průměrná teplota zase o stejnou hodnotu nižší než dnes. Teplotní optimum mělo za následek populační explozi, malá doba ledová zase naopak úbytek populace. Otázkou zůstává nakolik to můžeme přičítat válkám a také morovým epidemiím. Každopádně se s tím středověká a raně novověká společnost vypořádala. Jinak bychom tu nebyli.

Smysl má docela určitě se připravit na tu změnu, přizpůsobit jí svoji činnost – asi se to nejvíce týká zemědělství i z hlediska hospodaření s vodou. Smysl má dokonce i ústup od uhlí jako od cenné suroviny, kterou spalovat je bezuzdným plýtváním. Pokud si ale pamatuji, říkalo se to ve všech dobách, A dodnes se to zásadně nezměnilo. To ovšem platí nejen o uhlí, ale o všech fosilních palivech, jakkoliv je jejich prospekce optimistická.

Jednou dojdou.

Taková úvaha není složitá. Všechny potřebné údaje (sluneční záření zachytávané Zemí, světová produkce energie, kolísání klimatu v historických dobách) jsou na internetu volně dostupné a ověřené z více zdrojů. Stačí kritický rozum, který dokáže odlišit spekulativní a věcnou interpretaci faktů. Co říci demonstrantům, kteří se staví za tu spekulativní interpretaci? Jan Werich v takovém případě říkal:

„Buď jsou navedení, nebo zaplacení.“

Ten první případ je snad ještě horší než ten druhý, protože předpokládá synchronizované působení mnoha různých faktorů, od žurnalistů prodávajících své svědomí za měsíční plat, přes státem podporované působení nevolených subjektů na školní mládež (viz program Jeden svět na školách), až po zfanatizované aktivisty (např. Otakar van Gemund, nebo senátor Marek Hilšer, dříve k nim patřil Jan Šinágl a další), kteří se domnívají, že skrze jejich „spravedlivé“ rozhořčení mají právo nejen vynášet soudy, ale také je provádět.

Už nevím pokolikáté zdůrazňují, že jde o jedovaté ovoce výběrového systému lidských práv, který zcela proti logice nahradil ideu humanity. Určil a právně zakotvil úmyslně děravý systém práv, o které se jednotlivci nezasloužili. Nemusíme nutně vycházet z Bible, kde Bůh říká:

„…nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.  Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.  V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš…“

I bez Bible víme, že náš život je podmíněn prací. To je ta povinnost a teprve splněný závazek dává možnost uplatňovat první lidské právo – odpočívat po práci.

Všechna lidská práva vyplývají z plnění povinností

Přerušení toho vztahu mezi právem a povinností bylo ve dvacátém století snad horším zločinem než sama válka. Nárokovat práva aniž se o ně jakkoliv zasloužím stojí i za migračním tsunami. Ale nejenom za těmi hromadnými jevy. Rozbití vztahu mezi příčinou a následkem stojí za zpochybňováním víry v budoucnost, za zpochybňováním vzorů, za zpochybňováním biologických rozdílů mezi ženami a muži, stejně jako za atakem na klasickou rodinu.

Za  podmínek dezintegrace společnosti nemá ani stát a jeho instituty potřebnou autoritu. Neexistuje tu  příklad hodný následování.

Chybí představa státu jako res publica – věc společnou

Nejsou obnovovány hodnoty společně sdílené a společnost integrující. Nejsou tu vize, kterým stojí za to věřit, nejsou tu ani osoby, které je možno obdivovat (Masaryk, Rašín, ale třeba také kapitán Morávek nebo Hanzelka a Zikmund. Ti byli směněny za Michala Davida, Šafářovou, Patrasovou a další.). Každý rodič přitom ví, že nejúčinnější výchovou je výchova vzorem. A právě ty subjekty úcty a obdivu. které by nás spojovaly navzájem pro život  v přítomnosti, s odkazem předků v minulosti, a které by oduševňovaly i naše děti na cestě do budoucnosti, nám fatálně chybí.

Není tím postižena jenom morální (nevím jestli slovo morální je v této souvislosti na místě) stránka společnosti, ale nepřímo i materiální. Jsou tu dnes už  všudypřítomné zbytnělé představy o vlastním já. Jedinec je pohlcen představami o svém jedinečném  sebeuplatnění, sebeprosazení, sebeuspokojení.

Ani ho nenapadne, že  mohou existovat i nějaké obecnější, skupinové, např. celonárodní zájmy. Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže  poskytnout  ideový základ pro  budování českého státu, nemluvě o tom, že schází nějaká rozumná koncepce reindustrializace země českým kapitálem. To proto, že dokud bude rozhodující silou cizí kapitál, budeme se stále trápit odlivem jeho zisků. Sektor služeb, který je u nás poměrně rozvinutý, nemůže ekonomiku táhnout, pokud se rozevírají nůžky příjmů a ubývá počet lidí, kteří v něm jsou schopni utrácet.

Dnes je pozdě obviňovat z rozkladu společnosti a z rozpadu českého průmyslu duo Andreje Barčáka a Vladimíra Dlouhého, kteří zrušili ochranná cla téměř na nulu, případně Václava Klause s jeho kuponovou privatizací, která umožnila rychlou přeměnu průmyslového státu na kolonii západu.

Tito pánové vyznávali svobodu bez odpovědnosti. Svobodu na účet národa.

Svoboda vypadá jinak a je především odměnou za práci