Koho pálí pravda?

napsal Leo K.

Kdo by si pomyslel, že dnes (1. března 2019), budu přepisovat stejnou historku, jakou jsem popsal už před třemi roky. Je to příběh jednoho z aktérů strašlivé války, kterou „spojenci“ nakonec vyhráli, aby se následně postavili proti sobě. Protože každý z nich chtěl mít nad druhým navrch, verboval do svého tábora nezúčastněné, aby se přidali k jedinému nositeli správné pravdy, ke spravedlivému šiřiteli demokracie.

Myslíte, že se příběh udál v minulém století? Ale kdepak. Je tomu už 2 435 let.

Na ostrově Mélos (dnes Milos) tehdy přistáli vyslanci Aténského námořního spolku, kteří se rozhodli si dosud neutrální ostrov podmanit. Vzhledem k tomu, že převaha Athén byla zřejmá a Sparta ostrovu nemohla přijít včas na pomoc, navrhli vyslanci Mélským vzdát se bez boje. Zotročení bylo ale pro ostrovany největším zlem, nesnažit se mu za všech okolností vyhnout by bylo důkazem zbabělosti. Atéňané jim nabídli východisko z dilematu. Následuje Thukydídova řeč, klasické dílo, starověká představa spravedlnosti:

Pokud jde o nás, nepovedeme tu dlouhé a málo přesvědčivé řeči, plné ozdobných slov, nebudeme tvrdit, že je přirozené, abychom my byli vládci impéria, protože jsme porazili Peršany, nebo že máme právo odvety, protože jste nás poškodili; a nemyslíme si ani, že má smysl přesvědčovat nás, že jste se neúčastnili našich vojenských tažení, protože jste kolonie Sparty, nebo že jste nám nijak neublížili; považujeme naopak za legitimní snažit se dosáhnout možného na základě našich i vašich skutečných záměrů, protože jak vy, tak

my víme, že v komunikaci mezi lidmi se bere spravedlnost v úvahu, jen pokud síly všech stran jsou vyrovnané, jinak mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit.

Z toho, že budoucnost je vždy nejistá, vyplýval ale pro Mélské mravní imperativ klást odpor i přesile, nelze přece vyloučit, že nenastanou okolnosti, které jim umožní se ubránit.

Nenastaly.

Mélští byli poraženi a Atéňané pobili všechny zajaté dospělé obyvatele, z dětí a žen udělali otroky, ostrov obsadili a později tam vysadili 500 kolonistů. Peloponéské války, jak se nazývá konflikt mezi Aténami a Spartou, nakonec ale vyhrála Sparta a skončil „zlatý věk aténské demokracie.“

19. června o 2 434 let později:

Nejvyšší představitelé Belgie, Itálie, Španělska, Portugalska, Lucemburska, Norska, Nizozemska, Německa a Kanady dostali od amerického prezidenta Donalda Trumpa dopisy, lišící se jen v určitých detailech podle konkrétní země.

„Norsko zůstává jediným spojencem NATO, který sdílí hranici s Ruskem a přitom mu chybí důvěryhodný plán, jak dávat dvě procenta svého HDP na obranu,“ napsal Trump v dopise norské premiérce Erně Solbergové. Plné znění listu datovaného k 19. červnu zveřejnila tento týden norská média.

Americký prezident v něm podle komentářů jasně ukázal, co od Norska ve světle blížícího se červencového summitu NATO v Bruselu očekává. V textu dopisu Trump připomíná setkání se Solbergovou v Bílém domě počátkem roku 2018, kdy společně hovořili o modernizaci norské armády včetně nákupu stíhacích letounů F-35.

Být americkým daňovým poplatníkem, tak se mi také nelíbí, že financuji obranu Evropy a moji evropští partneři vlastní obranu ignorují a rozhazují peníze v rámci budování sociálního státu,

říká v reakci na výroky Donalda Trumpa Jiří Hynek.

Ten pán je manažerem, rádoby politikem a vedoucím Stálé delegace České republiky při Poradní skupině NATO pro průmysl a od roku 2011 prezidentem a výkonným ředitelem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky. Chlubí se titulem doktora přírodních věd, který získal na UK z oboru matematické informatiky, teoretické kybernetiky a teorie systémů, ač si nedokáže spočítat, že svrchu citovaný výrok se dá přeložit do srozumitelné češtiny takto:

Jak to, že se Evropa ekvivalentně nepodílí na ziscích našich (amerických) zbrojovek?

Jiří Hynek působil také jako prezidentský kandidát navržený (dnes už asi neexistující) stranou Realisté. Být panem Petrem Robejškem, tak se od jeho výroků co nejrychleji distancuji.

Kdyby existoval nějaký žebříček nedokumentovatelných lží, tak na prvním místě je tvrzení, že

Ruská federace je latentním agresorem Evropy.

Proti komu jinému by se Evropa měla bránit? V čase kdy se horovalo pro americký radar v Brdech se oficiálně říkalo, že jde o obranu proti zločinnému Íránu. Hm… Ta nejpřímější spojnice Praha-Teherán měří cca 3 700 km. Že by měl Írán tak výkonné rakety? Ostatně mě nenapadá ani ten nejmenší důvod, proč by měl Írán jakkoliv škodit Evropě, zvláště když tam evropské firmy rozvíjejí své investice. Zato má stále rozmíšky s USA. Leda, že by se veřejně říkalo Írán a myslela se tím Ruská federace. Že by už neplatilo ono zvolání z roku 1990:

Paní učitelko, už nám můžete říkat pravdu..?

Anebo je to tak, že Ruská federace, která má sice ekonomiku zhruba srovnatelnou s Itálií, ale zdědila po Sovětském svazu rozsáhlý atomový arsenál, slouží zbrojně průmyslovému komplexu Spojených států (a sdružených zemí) jako strašák na poli, aby bylo proč vyrábět,

ale hlavně prodávat zbraně?

V žádném evropském, potažmo českém dokumentu, se tvrzení, že Rusko je potenciálním agresorem, neobjevuje, ale neustále je nám otloukáno o nos, že se hrozbám ruské dominance nebráníme dostatečně. Nejít o vážnou věc, tak tu hrozbu přirovnám k paní Columbové ze stejnojmenného seriálu. Ta hrozba je přitom vyvolána uměle a cílevědomě. Ještě v roce 1991 to vyjádřil Mitterrandův ministr zahraničí Roland Dumas v exkluzivním rozhovoru pro Respekt (č.26/1991):

…NATO je vojenským společenstvím, a i když brzy podstoupí výraznou proměnu, zůstane vojenskou aliancí. Kdyby do ní vstoupily všechny východoevropské země, znamenalo by to posun hranic vojenského souručenství až na sovětské hranice. A viděl jste, jaké obtíže přineslo sjednocení vašeho západního souseda a vstup sjednoceného Německa do NATO. Představte si, že by se něco takového podniklo se všemi bývalými členy sovětského bloku. Vznikly by stejné problémy, jen v daleko intenzívnější podobě. Rozhodně by to vyvolalo velmi silnou reakci v některých sovětských kruzích…

Tak v roce 1991 se to vědělo i v nejvyšších politických kruzích a v roce 2019 se to neví? Nejen mezi politiky, ale ani i mezi běžnými občany? Přesto se to stalo

a tanky Bundeswehru se octly při cvičení v Pobaltí, poprvé od roku 1941, 700 km od Moskvy.

Provinilá strana přitom použila tu nejprimitivnější taktiku každého zločince. Vmísit se do davu a volat: „Chyťte ho!!!“

Někdy se vyskytuje i snaha obvinit Ruskou federaci z agrese v případě rusko-gruzínské války v roce 2008 nebo z okupace Krymu.

Ale prvně jmenovaný případ je lež potvrzená i nezávislou komisí EU

a v druhém případu je záměrně vynecháván kontext, kterým byl kyjevský Majdan, jeho násilnosti a jeho cíle. Kdyby Ruská federace nereagovala, přišla by o přístup do Černého moře. Že se obyvatelé Krymu opakovaně od roku 1991 dožadovali buď připojení k Ruské federaci nebo alespoň rozsáhlé autonomie (kterou jim Kyjev opakovaně odmítal), je v téhle souvislosti podružné.

Dalším ukazatelem lži, že spojenci v NATO tu jsou pro mír, je existence amerických základen ve Spolkové republice Německo. Je v nich deponováno více než 35 000 vojáků. Srovnejte to s počtem amerických vojáků v Afghánistánu – 14 000. Podivuhodný nepoměr, že?

12. září 1990, 45 let po skončení druhé světové války, byla v Moskvě podepsána Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (německy Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, anglicky The Treaty on the Final Settlement With Respect to Germany), která měla nahradit mírovou smlouvu Spojenců s poraženým Německem. Smlouva kodifikovala několik závažných bodů:

• oba německé státy se zavázaly uznat hranici na Odře a Nise
• počet příslušníků ozbrojených sil sjednoceného Německa bude snížen na 370 000
• Německo bude jako celek členem NATO 
• Německo si nečiní nároky na vlastnění atomových, biologických a chemických zbraní
• jednotky sovětské armády budou z území NDR staženy nejpozději do konce roku 1994

a zvláště pak článek 7, který ukončuje okupační statut Německa a který zní:

(1) Francouzská republika, Svaz sovětských socialistických republik, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké tímto ukončují své práva a povinnosti vůči Berlínu a Německu jako celku. Výsledkem je ukončení souvisejících čtyřstranných smluv, rezolucí a postupů a zrušení všech odpovídajících čtyř institucí.

(2) Spojené Německo má proto plnou suverenitu nad svými vnitřními a vnějšími záležitostmi.

Smlouva podléhala kromě toho ratifikaci a tak plnou suverenitu Německo nabylo 15. března 1991. Proč má ale plně suverénní Německo na svém území americké základny? Jaká je jejich úloha? Mají snad bránit Německo? Ale proti komu?

Nebo je to jen taková hra na nezávislost a je pravdou, že existuje tajný „Kanzlerakt,“ který podřizuje německou nezávislost zájmům Spojených států až do roku 2099. Není žádným tajemstvím, že zájmy Spojených států a zájmy zbrojně průmyslového komplexu jsou totožné. Ať tajný dokument existuje, nebo je pouhým konspirativním vyjádřením německé loajality k USA, je nyní vystaven tvrdé zkoušce. Přímočaré úsilí Donalda Trumpa zavrhnout všechny smlouvy a dohody pokud nejsou pro Spojené státy jednoznačně výhodné ukáže nakolik jsou Němci suverény na svém území.

Něco zajímavého se můžeme dočíst i u Zaorálka:

…Senátor Bernie Sanders tvrdí, že v Afghánistánu bojujeme hlavně kvůli americkému zbrojně průmyslovému komplexu. A dokládá to velmi zajímavými čísly o tom, kolik stojí válka. Nechci být černobílý. Ale jednou už musíme říct, že na žebříčku sto osmdesáti nejzkorumpovanějších zemí světa je Afghánistán na druhém místě.

A sami jsme se na tamní korupci podíleli. Za udržení relativního klidu, bezpečnosti cest a přechodů jednoduše platíme tamním vojenským vůdcům.

V rámci takzvaného vývozu demokracie Afghánce učíme, že za všechno se platí. A co je nejdůležitější: Afghánistán je dnes předním světovým vývozcem opia, potřebného na výrobu heroinu. Po západní intervenci vzrostla výroba opia v Afghánistánu asi o dvě stě procent a já se bojím pomyslet, jak vypadá chobotnice, která na tomhle vydělává. Je to nepochybně spojené s obrovskými zájmovými skupinami. O tom všem se ale u nás radši nemluví…

Proč se o něčem nemluví? Buď proto, že jde o něco, co nesnese „denní světlo,“ nebo proto, že to mluví proti našim „zásadám,“ že by to na nás vrhalo špatné světlo. Kromě toho – co je to šíření demokracie? Je to svého druhu ideologie. Stejného druhu jako například křesťanství nebo islám. Šíření křesťanství mečem a ohněm jsme odsoudili, ale stejně, ba mnohem surověji šířit demokracii – to se smí?

Na konci tohoto roku to bude už rovných 30 let, co se změnil systém. Tedy jistě dost dlouhá doba, aby se dalo bilancovat. Zisky a ztráty. Vlastně co se změnilo ? V podstatě nic, toliko, že levicové bolševiky, nahradili bolševici pravicoví, ve smyslu, že vítěz bere vše.

… tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí...zpívala Marta Kubišová

Ale vždyť iniciativa činnosti státu zase nevychází z lidu.  Vlastně současná vrchnost, která se shodou okolností ocitla u koryt rozhoduje téměř navlas stejně jako bývalé ÚV KSČ o tom, co si lid má myslit,

teď už to máme potvrzené i z Bruselu.

Lidu se nikdo nezeptá zda se vůbec stalo vhodným neustále měnit, zákony, vyhlášky, stanovy a jiné směrnice, panstvo ve své domnělé nebetyčnosti, samo rozhodne o nutnosti změny. Ani tu změnu nám k diskusi nepředloží, samo si ji schválí.

„Sametová“ revoluce nebyl mocenský převrat, ale největší majetkový přesun do „správných“ kapes od Bílé Hory. ,,Nejsme jako oni“ Po třiceti letech trvání jejich vlády se potvrdilo, že mají pravdu v tom smyslu, že jsou mnohokrát horší. Na jméno Československo jsme byli hrdí, dnes Českou Republiku, „Česko,“ prodáváme za úsměv „Spojenců.“

Ještě poznámku ke svobodě. Někdy se vymezuje jako možnost volby. Skutečné možnosti volby jsou ovšem omezené tím, jaké máme před sebou alternativy. Řecký pojem svobody původně znamenal jen společenské postavení člověka, který svojí obživou na nikom nezávisí, a odlišoval ho od závislého otroka.

„Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“ (Aristoteles).

Stoikové zdůraznili „vnitřní“ svobodu člověka, který dokáže rozumem krotit své choutky a ovládat vášně. Na to navázal Pavel z Tarsu: svobodu ohrožuje „otroctví hříchu“, tj. vnitřní neschopnost jednat správně. Křesťanství postupně prosadilo, že jistou míru svobody potřebuje každý člověk, aby mohl odpovídat za svůj život před Bohem. Od pozdního středověku vystupují do popředí politické svobody městského člověka a jejich ochrana před despotismem, což později vedlo k deklaracím „lidských práv a svobod“ v americké a francouzské revoluci.

Občanské a politické svobody se tu chápou jako individuální a nezrušitelná či přirozená práva každého občana. Jenže jakou cenu mají formální občanské svobody, pro člověka, trpícího v důsledku prekérních (neplnohodnotných) pracovních smluv existenční i časovou tísní? Jenže to obsahem jiného článku.

O nezodpovědných politicích, kteří jsou ochotni směnit budoucnost jimi řízeného národa za svůj okamžitý prospěch je daleko méně zpráv. A co říci o těch, kteří jim slouží? Ano, dá se najít pochopení pro Tomáše Petříčka, Jefima Fištejna, Karla Schwarzenberga a další, protože Mélští nevyměnili hrdost a zaplatili strašlivou cenu. Jestliže hledám současné srovnání a porovnávám lokaje režimu s islámským sebevražedným atentátníkem, vychází z toho ten islámský lépe.

Protože se obětuje ve jménu své víry!

Nebetyčná drzost, se kterou se tito lokajové hlásí k Evropě ač je charakterizuje odpor k dějinám a smysl pro příběhy lidí, odpor k věčným esencím a smysl pro pomíjivé, odpor k „intencím struktur a smysl pro intence života“ a absurdita imperiální racionality. Kteří si nevzali žádné poučení z éry americko-sovětské bipolarity. Co bude zárukou míru ve věku (nukleárního) unipolarismu? Věk unipolarismu ve své americké neokonzervativní verzi je jen jiné označení pro situaci, v níž jedna z velmocí je přesvědčena, že získala takovou převahu, že může svým úderem zbavit protivníka možnosti odvety.

Mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit…

Nejdůležitějším tématem dialogu Athéňanů s Mélskými je ale vztah mezi silou a rozumem: rozumné řešení předpokládá vyrovnanost sil všech stran, jinak si silnější dělá, co chce.

V první polovině 20. století svět zažil dva konflikty předtím nepředstavitelných rozměrů – první a druhou světovou válku. Oba tyto konflikty přinesly tolik obětí a materiálních ztrát, že se otázka spravedlivého vedení války začala probírat intenzivněji než kdy předtím. Výsledkem bylo založení Společnosti národů a v roce 1920 deklarace jejího Paktu.

Jenže zakládající osoba Společnosti národů, USA ji nikdy neratifikovala a tak se vlastně nestala ani jejím členem.

Francie a Velká Británie pak nebyly schopny najít účinný mechanismus, aby organizace dokázala důrazně prosadit své cíle. Totálně selhala proti agresivním krokům fašistické vlády v Itálii (okupace Habeše, dnešní Etiopie), nacistické v Německu (účast ve španělské občanské válce, anšlus Rakouska, uzavření Mnichovské dohody), ani militaristické v Japonsku (okupace Mandžuska, válka v Číně). Menší členské státy postrádaly významnější vliv na chod a rozhodování organizace, což způsobovalo napětí mezi nimi na jedné straně a Británií a Francií na straně druhé. Oficiálně byla rozpuštěna v roce 1946, ale svůj vliv ztratila již před válkou.

Po druhé světové válce byla vybudována Organizace spojených národů, mezinárodní organizace dohlížející na dodržování lidských práv, zachování globální bezpečnosti a zajištění spolupráce mezi jednotlivými státy. Organizace spojených národů je orgánem autorizujícím humanitární intervence, vojenské akce a použití síly. Její role je být legitimní autoritou (skrze Radu bezpečnosti), tedy tím, kdo má právo vyhlásit a autorizovat spravedlivou válku.

Opět se však opakují stejné chyby, které vedly k zániku Společnosti národů například ignorace genocidy Tutsiů v Rwandě 1994, intervence NATO v Kosovu, kde byly autorizovány až následující mírové mise a agrese NATO nebyla odsouzena a potom samozřejmě invaze do Iráku 2003, kdy tehdejší generální tajemník Organizace spojených národů Kofi Annan v emotivním rozhovoru (BBC News, 2004) uvedl, že podle jeho názoru byla invaze Spojených států do Iráku nelegální a proti pravidlům stanoveným v Chartě Organizace spojených národů.

Bylo by na čase, abychom si přestali lhát do vlastní kapsy. Účasti ve vojenských blocích říci už konečně NE a konečně si přiznat, že demokracie bez sociální spravedlnosti neexistuje.

A že příčinou všech běd je jenom právě ta sociální spravedlnost, což vyjadřuje už staré přísloví: „Nechoď Janku s pány na led…“