Shnilým jádrem není demokracie…

napsal Leo K.

 

Snad žádný stát nechce svoji budoucnost realizovat jenom jako ekonomické přežívání. Vždy potřebuje nějaké ideje k nimž se mohou vztahovat naděje a ideály jeho občanů. A vždy se vyskytnou pokusy o vylepšení lidského údělu celkovou změnou společenských poměrů.

Takovým pokusem o změnu společenských poměrů je i demokracie.

Demokracie je spjata s ideálem rovnosti mezi lidmi, aby nikdo nebyl nucen podrobovat se svévoli jiného člověka a nemohl se bránit. Jednalo o přeměnu společnosti řízené císařem, „Tatíčkem,“ vůdcem či jiným autokratem na společnost ovládanou zdola pomocí delegace moci

na důsledně kontrolované delegáty.

Zdroj moci se v ní přesouvá z vrcholu pyramidy do její základny. Ta změna není myslitelná bez rovnosti všech občanů v oblasti práv a svobod. Další klíčovým prvkem demokracie je princip svobodné komunikace.

Nesmí existovat téma, o kterém by se nesmělo debatovat.

To je nesmírně důležitý princip, protože

jenom jeho dodržování může zajistit, že se procesy obejdou bez násilí.

Dnes ale takto málokdo uvažuje. Demokracie nyní pro lidi znamená jenom proces, kdy médiemi zmanipulovaný člověk vhodí papír do volební urny, případně skutečnost, že se střídají levicové a pravicové vlády a udržují tak systém moci v rovnováze, která ovšem vylučuje skutečnou změnu.

Málokdo v politickém světě dnes přemýšlí o tom, zda je skutečně demokratické,

že celou politickou moc reálně ovládá malá menšina složená z finančníků, politiků a kapitalistů,

proč musí průměrný člověk poslouchat šéfy, bohaté či mocné, zda by nebyla lepší přímá demokracie, proč média marginalizují postoje kritizující ekonomickou moc.

Dalším takovým pojmem je svoboda. Kdysi znamenala ideál osvobození všech jednotlivců od všech forem podřízenosti, odstranění moci člověka nad člověkem.

Dnes je svoboda definována pomocí liberální definice šířené establishmentem, totiž tak, že člověk je svobodný, pokud může volit vládu a může dělat cokoliv, co zákon nezakazuje.

Vidíme ztrátu původního ideálu, vše je redukováno na zcela mechanický proces.

Přitom důležitá svoboda je právo pochybovat. Pochybovat, aby si člověk nemusel být jistý. Není to poněkud divné? Lidé si často váží svých jistot. Umožňují jim totiž úspěšně předvídat budoucnost. Lze toho dosáhnout systémem omezení, která nastaví řád.

Jenže řád byl vždy vytouženou metou autokratických vládců,

protože dokázal omezit na minimum sporné situace; takové, kde musela rozhodnout jiná osoba. Třeba nezávislý soud. Řád ale připomíná klapky na očích koně. Nedovolí vidět všechny souvislosti.

Dovolí rozvoj pouze v deklarovaných směrech.

Chci, abychom nezapomněli na význam této svobody a nedopustili, aby byla omezena. Cítím svou zodpovědnost v této věci jako interpret, říkal Richard Feynman, jenž si je vědom hodnot úspěšné filozofie nevědomosti. Cítím povinnost hlásat význam této svobody a učit, že pochybností se netřeba bát, naopak, že je máme vítat jako možnost dalšího rozvoje.

Svoboda pochybovat je spjatá s nutností rozhodovat.

Zvolit mezi deseti možnostmi znamená odmítnout devět ostatních. Tedy pokud máte reálnou možnost zvolit kteroukoliv z těch deseti. Jestliže víte, že si něčím nejste jisti, máte možnost to zlepšit.

Už jsme zažili, že lidem zakázali myslet. Už jsme zažili, že se lidé nemohli po dlouhá časová období rozvíjet. Věřím, že budoucí generace budou svobodné – budou smět pochybovat, rozvíjet se, pokračovat v nádherném dobrodružství objevování nových cest jak řešit problémy, jak něčeho dosáhnout. Proč se tedy stále s problémy potýkáme? Protože jsme stále znovu a znovu na začátku.

Musíme se pro příště vyvarovat typické chyby, kdy soudíme, že všechna řešení známe.

Jak dojdeme k závěru, že nikdo nesmí nic jiného vymýšlet, je konec racionality. Prohlásíme-li „There is not Alternative,“ ustrneme.

Společnost je dalším pojmem. Ta byla původně chápána jako organický celek, který svým vědomým úsilím může zlepšit svůj úděl, když lidé budou na základě dohody společně vytvářet lepší podmínky pro všechny.

Dnes je společnost chápána jako ekonomická entita produkující rostoucí HDP, což je vydáváno za jedinou myslitelnou formu pokroku.

Vše je odcizené a redukované na peníze, na komoditní fetiš.

Spolupráci nahradila soutěž a svoboda je chápána jako možnost vyšplhat se k moci po zádech druhých. Myšlenka svobodné společnosti jako síťové struktury, ve které žádný člověk není politicky ani ekonomicky podřízen jinému člověku, se vytratila. Jsme systémovými procesy rozdělováni na atomizované jednotlivce, schopné spolupráce pouze na základě donucování ze strany finančníků a šéfů.

Dalším aktuálním pojmem je soukromí. Kdysi to bylo právo jednotlivce na integritu vnitřního psychického života.

Dnes je soukromí tím, co zbude, když si represivní složky prolobbují své fízlovací praktiky.

Velmi aktuální je také údajně demokratický odpor menšin vůči výsledkům demokratických procesů. Dá se komentovat takto:

Pokud nevěříme v právo na svobodu projevu u těch, se kterými nesouhlasíme, nevěříme v něj vůbec.

Iluzivní pluralita a demokracie má za úkol zastírat reálné formování vědomí a nevědomí. V tomto procesu sehrávají elementární roli masmédia, ale nejenom ta.

Člověk v tísni, „ obecně prospěšná společnost,“ snaživý žák americké NED ( to je americká nezisková organizace pro soft power,  jejímž cílem je podpora demokracie v zahraničí.) v rámci svého programu Jeden svět na školách, „učí“ o moderních dějinách.

Armády mediálních odborníků – profesionálních tvůrců reklamních hypnóz zneužívají poznatků hlubinné psychologie a sociologie. Tak, jako výsledek systémové manipulace, vzniká umělé veřejné mínění. Zaniká vyšší umění, které v dřívějších dobách nahrazovalo transcendentní duchovní sféru. Tu, kterou si v Evropě dříve monopolizovalo křesťanství. Umění nahrazuje zábava. Bezduchá a přečasto vulgární, slouží ztrátě citu pro nemateriální myšlení. I proto přestává být zbylému umění rozuměno.

Nevadí – očima médií přece kult růstu životní úrovně legitimizuje systém.

V dobách „reálného“ socialismu, v sedmdesátých a osmdesátých letech už dávno vyprchalo ono nadšení šedesátých let, kdy jsme si mysleli, že když potáhneme všichni za jeden provaz a vyměníme ty geronty ve vedení státu, tak to tomu kapitalismu natřeme.

Zrada ikon jakými byli Dubček, Černík, Smrkovský a další nás donutila se stáhnout z veřejného prostoru do individuality. Přesto si lidé našli různé cestičky a vzdor nesvobodě vytvářeli a upevňovaly vzájemné vztahy. Tak vznikl festival trampské písně Porta (pod krytím SSM), různé církevní oslavy (pod názvem lidové tradice) nebo i režimem potlačované (např. Palachův týden). Vznikala jakási nepříliš okleštěná varianta skutečné občanské společnosti.

To všechno, na rozdíl od dnešních neziskovek, bez nároku na příspěvek ze státního rozpočtu.

Co se změnilo, že si najednou nejsme schopni si vzájemně naslouchat? Jednou ze zásadních změn je cena peněz. Za bolševika platilo, že i když jste se nějak domohl peněz, nic moc jste za ně nepořídil, kdežto

dnes si za peníze pořídíte všechno myslitelné i nemyslitelné,

zdraví, certifikát na vzdělání, tituly nebo i jiné lidi. Výrok Václava Klause, že morálka není ekonomickou kategorií, byl epilogem nad zánikem neutilitárních mezilidských vztahů. Jeho další výrok, že peníze jsou vždy až na prvním místě, předznamenal dobu, kdy budete platit i za to, že vrháte stín.

A teď ta otázka – má tenhle jev něco společného s demokracií?

Když nějací dva pitomci ukradli a rozstříhali prezidentskou standartu, tak zbytek národa oněměl smutkem nad jejich charakterem. Přehnaná oslava symbolů je směšná, nacistická adorace symbolů byla obludná, ale krást národu symboly znamená připravovat ho o identitu. To jim nedošlo?

V dobách starověkého helenismu expandovala řecká kultura daleko na východ a střetávala se s kulturami okolních starověkých národů, přičemž docházelo k jejich vzájemnému ovlivňování a přizpůsobování v duchu synkretismu a univerzalismu.

Vytvořila se tak komunikační a kulturní pouta, která spojovala celé Středomoří a Blízký východ v jednu civilizační oblast.

S úpadkem impéria Velké Británie po druhé světové válce přebírali její roli Spojené státy. Její doktríny, Monroeova, Johnsonova a Reaganova – citujme ho: „Má představa americké politiky v otázce Sovětského Svazu je jednoduchá a někdo by mohl říci až moc jednoduchá. Je to tak: My vyhrajeme, oni prohrají“ – Ronald Reagan, leden 1971 –

vytvořila z pozice síly komunikační a kulturní pouta, která pod názvem euroatlantická civilizace spojovala země na obou stranách Atlantického oceánu.

Nikdo se příliš nezabýval tím, že vliv Ameriky (soft power) vycházel z rozdílných geografických a historických zkušeností. S drobnostmi (v Evropě se vždy pila cezená káva, patřilo k dobrému tónu mít ponožky v jakékoliv obuvi a právě tak se nechodilo v pracovních kalhotách do společnosti a mnohé další) jsme se vypořádali snadno. Trochu zaráží, že Demokratická strana Spojených států je označována jako levicová, když nepléduje ani pro minimální dobu zákonné zaměstnanecké dovolené nebo pro placenou mateřskou, bezplatné zdravotnictví, školství a sociální péči.

Vrtá mi hlavou jaký program má tedy ve Spojených státech pravice?

Když Sovětský svaz tvrdě potlačil maďarské povstání a z Vietnamu se do Států vracely rakve potažené vlajkami hvězd a pruhů, zmatení levicoví intelektuálové – připomeňme si zděšení Václava Klause:

Vzpomínám-li na své působení na amerických univerzitách, když jsem v závěru šedesátých let prožil jeden semestr na Cornellské univerzitě, musím přiznat, že „reakcionářem“ jsem i tam byl tehdy já a revoltující Students for Democratic Society (SDS) byli – v naší terminologii – „progresivními levičáky.“–

tak ti levicový intelektuálové našli svůj raison d’etre v hnutí hippies. Na vzniku hnutí se samozřejmě podepsal také volný sex, rockenroll, nebo LSD. Příslušníci hnutí hippies začali vyznávat vše přírodní a hlásili se k původnímu způsobu života Indiánů, začali hájit práva Afroameričanů, kritizovali konzumní způsob života Američanů

a hlavně odsuzovali válku ve Vietnamu.

Výrazným znakem členů hippies byly „korálky lásky,“ čelenky, pásky, náramky a hlavně květiny. Dnes dědicům hnutí hippies říkáme „sluníčkáři“ nebo také nová levice. Jejím programem je prosazovat vše odlišné, zvláště to, co většinovou společnost provokuje.

Abychom si rozuměli, hippies bylo hnutím intelektuálů, vyšších a středních tříd. Rozhodně, až na zcela marginální výjimky, se v něm neangažovali děti horníků, ocelářů, přadlen nebo hispánských sklízečů ovoce. Kdepak korálky, třásně. Takový loser (česky lůzr), aby se odlišil, si maximálně rozvázal tkaničky tenisek a kalhoty po svém starším a objemnějším bratrovi spustil na půl žerdi. V té době se dostal ke slovu filosof revoluce Herbert Marcuse.

Narodil se sice v Berlíně a doktorát získal na univerzitě ve Freiburgu, ale brzy a správně zjistil, že NSDAP je pro synka židovských rodičů smrtelným nebezpečím. Proto emigroval a posléze se usadil v USA, aby se do Německa už nikdy natrvalo nevrátil. Stal se průkopníkem syntézy myšlenek Karla Marxe s Freudovou psychoanalýzou. Jeho kniha Éros a civilizace (1955) jako nic jiného vystihovala zmatky tehdejších univerzitních intelektuálů a tady lze hledat začátky tak zvané Nové levice.

Podle Marcuse… vytvořili západní kulturu synové, kteří chtěli spát se svými matkami a zavraždit své tyranské otce (otcovražda). Plni vinny pak synové obnovili otcovskou tyranidu – a výsledkem byl evropský člověk. Marcuse spekuloval o svržení západní tyranie očistnou událostí vzpourou menšin a žen, které západní kulturu rozdrtí, čímž zvěstují utopii osvobozenou od logiky i rozumu, vedenou frankfurtskými intelektuály. Marcuse tuto katarzi nazýval „návratem potlačeného.“ Platí, že čím více rozdílností, tím více problémů, ze kterých lze těžit při bourání společenského řádu.

Jestli jste četli pozorně: …očistná událost…vzpoura menšin a žen…rozdílnost… ze kterých lze těžit při bourání společenského řádu…tady se zrodilo to, že

nejvyšší hodnotou nejsou dovednosti a znalosti, ale právě a pouze odlišnost. Místo kultury, negramotnost a události na sociálních sítích; místo respektu k druhému pohlaví, hnutí #metoo, protože je jí už dávno cizí galantnost, rytířskost, společenské chování, tanec a etiketa vůbec. Začíná být nebezpečné pomoci ženě při návštěvě z kabátu. A čím více problémů, tím snadněji lze rozbít demokracii.

V polovině 60. let se Marcuse stal jedním z ideových vůdců amerického hnutí proti rasismu a válce ve Vietnamu, které se rozšířilo – a spolu s ním i proslulost Marcuse – po celém světě, zejména v západní Evropě. Marcuse prožil sen každého filozofa – jeho studie byly studovány, vycházely ve velkých nákladech, vyvolávaly polemiky a nová levice a studentská hnutí se pokusily Marcusovy teze prosadit do společenské praxe.

Marcuse platil za hlavního autora kritické teorie v protestním hnutí. Jeho Eros a civilizace a Jednorozměrný člověk se staly základními teoretickými prameny. Marcuse nechtěl podlehnout revolučním fantaziím, které mohou přecházet v revoluční třeštění. Nemohl ale ignorovat skutečnost, o níž sám často psal;

radikální změna zdánlivě daného údělu člověka se bez fantazie neobejde.

Všiml si, že tímto druhem politické fantazie oplývalo právě protestní hnutí, a trval na tom, že intelektuál je povinen účastnit se bojů, které sezná jako spravedlivé a pokrokové. Jeho americká zkušenost však byla v protikladu s německým studentským hnutím.

Od Marcuse již nepotřebovalo teoretické teze, ale praktický návod, jak konkrétně provést revoluci a zúčtovat s kapitalismem.

Takovou radu ale Marcuse neposkytl a poskytnout ani nemohl. A tak na přednášce Dějiny, transcendence a sociální změna v květnu 1968 zklamaní radikálové Marcuse vypískali a přednáškový sál opustil předčasně. Upadající Marcusova sláva se potvrdila v Římě v červnu 1969 (přednáška za účasti ikon německého a francouzského protestního hnutí jako např. Cohn-Bendita). Ani zde přednášku nedokončil a opustil sál za střetu svých příznivců a odpůrců a výkřiků „Otrok zaměstnavatelů, Herberte, proč tě platí CIA.“

Bůh revoluce, kterého vzývali skandováním Marx, Mao&Marcuse, padl.

Princip svobodné komunikace a svobody slova je pro demokracii natolik klíčový, že se všechny násilné střety odehráli proto, že tenhle princip byl porušen. Jestliže mám svobodu slova, musím počítat s tím, že ji má i můj oponent a mám-li se s ním na čemkoliv domluvit,

měl bych mu pozorně naslouchat místo abych přemýšlel, co mu odpovím až na mě přijde řada.

Ano, pozapomněli jsme umění naslouchat a proto neumíme vést dialog. Naše společnost je ukázkou toho, že každý si vede svůj monolog a snaha „domluvit se“ s protějškem v komunikaci, je pouze deklarovaná. Přitom každá snaha o vzájemnou komunikaci je tisíckrát užitečnější, protože předchází zlobě a násilí. Mluvit spolu a domluvit se je úhelným kamenem demokracie. Masaryk to zkrátil na slavný výrok: „Demokracie je diskuse.“

Proto by nemělo existovat tabuizované téma. V okamžiku, kdy někoho umlčíte, nic nevyřešíte, pouze problém zamaskujete. Skutečně existují lidé, kteří žijí v představě, že informace jsou tak toxické, že stačí, abyste si přečetli Mein Kampf a udělalo to z vás nacistu. To ale není pravda, tyto informace vás pouze podpoří v tom, v co sami věříte. Marxista nevznikne tím, že si přečte Kapitál a marxistů se nezbavíme tak, že pomalujeme Marxův hrob a spálíme jeho myšlenkovou produkci. To je nesmyslná a nebezpečná iluze.

Ale stále znovu a znovu se objevují pokusy někoho nebo něco vytlačit s povozu, mimo společnost. „S komunisty se nemluví!“ prohlašují někteří pomatenci, kteří ve svém fanatickém zápalu nechápou, že i oni mají svobodu mluvit a být slyšeni. A tak se dovezla „No platforming.“ Ten termín označuje snahu zamezit nějaké osobě veřejně vystoupit na určité akci nebo místě, protože její názory jsou považovány za nebezpečné nebo neakceptovatelné. Respektive může jít jak o snahu, kdy se skupina lidí snaží instituci přesvědčit, aby veřejné vystoupení nepovolila nebo odvolala, ale může to být i oficiální politika té které instituce.

Je to vlastně přesný opak principu demokracie, který říká, že neexistuje téma, které bychom nemohli prodebatovat.

Německá CDU se tedy nemůže a také se neodvolává na demokracii, když nemluví s AfD. Zato u nás se demokracií ohání všichni, co tak zvaně nemluví s KSČM nebo s SPD.

Jak lze také využít No platforming napověděla také DVTV. Jakub Poner se věnuje módnímu návrhářství, jeho sestra obstarává pro firmu marketing. Jakub Poner dostal zakázku od první dámy Ivany Zemanové, aby jí, a její dceři Zuzaně, ušil šaty na inauguraci, která proběhla minulý rok. Vedle šatů pro první dámu a dceru Zuzanu ušil Jakub Poner i kravatu pro prezidenta. A sklidil za to kritiku z řad odpůrci Zemana, kteří mu nepřejí nic dobrého. Fascinující, ale rámcově pochopitelné, fanatiků je dost. Na obou stranách.

Před nějakým časem vypustila DVTV do světa rozhovor Ponerových, který vedla moderátorka Smetana. Zamlčeným předmětem rozhovoru bylo – Jak jste se mohli opovážit ušít pro tu zrůdu šaty?

Dovolím si citovat jednotlivé otázky Smetany:

-„Mě zajímá, jestli se vás politický postoj nedotýká, nejsou tam žádné sympatie směrem k Hradu?“, „Čili byste šili pro jakéhokoliv prezidenta?“,

-„Je někdo, s kým byste za žádných politických okolností nespolupracovali, když ne z politických, tak z jiných důvodů?“,

-„Na vaší přehlídce v Karlových Varech byli třeba Jaroslav Faltýnek nebo Monika Babišová, proč jste je zvali?“,

-„Neuvažujete o tom tak, že by zrovna Geislerové mohlo vadit to, že pracujete pro českého prezidenta, kterého ona hlasitě kritizuje? Napadlo vás to?“

Obzvláště pěkná manipulace je hned zpočátku rozhovoru, kdy Smetana v jedné větě zmíní, že Ponerovi dříve šili spodní prádlo pro nevěstince a nyní šili slavnostní róbu pro první dámu.

Dostali jsme se na samé dno lidskosti, cosi shnilého tu zřetelně zavání… ale demokracie, vážení, demokracie v tom opravdu nejede.