Jak na to ?

napsal LeoK.

Kdysi jsem slyšel jednoho Američana prohlásit, že nechápe mentalitu našeho národa, protože rodiče v Michiganu mu vždy říkali:

„Jestli se budeš mít dobře nebo budeš třít bídu, záleží jenom na tobě. Když budeš tvrdě pracovat a budeš vždy pozitivní, dopracuješ se k úspěchu.“ V téhle zemi /myšlena ČR/ je ale každý úspěšný člověk podezřelý, že jeho úspěch založila nějaká zlodějina či jiná „levárna.“

Nad těmi slovy jsem se mnohokrát zamýšlel. „V mé armádě má každý pěšák ve své tornistře maršálskou hůl,“ říkal jako působivou reklamu už Napoleon Bonaparte, ale má takové tvrzení vůbec nějaký reálný podklad?

Určitý rozdíl je ve vyšší průměrné životní úrovni, která je v USA daná vyšší mírou odpovědnosti jednotlivce. Ta se projevuje nižším daněním, „lacinějším státem,“ ale také mnohem menším podílem veřejných služeb proti evropskému„welfare“ modelu. Jenže chybějící lidská tvář, to je přesně to, co vytýkáme kapitalismu po zhroucení socialistického bloku, který mu byl svým sociálním zaměřením nevítaným konkurentem.

Dnes je i ve Spojených státech evidentní, že ve stávajícím systému nelze zbohatnout prací,

a pro mnohé je dokonce problém se v něm prací uživit. Přesto kapitalismus živí v lidech, kteří si to nedovedou spočítat, iracionální naději, že

„možná zrovna já budu mít štěstí a vypracuji se na milionáře.“

Že s úpadkem školství je takových stále více, vypadá jako cynismus jenom zdánlivě. Ale hlavně proto také neexistuje většinová poptávka po pádu kapitalismu jako ekonomického systému. Spíš ho trošku poopravit.

A jde to vůbec? Proč by to nešlo, když to v sedmdesátých letech fungovalo?

Se socialistickým blokem padly i bariéry a proto platí: vyrábět a prodat co nejrychleji a co nejvíce, než nás dožene konkurence. Pro řadu obyvatel je to skvělá zpráva, protože to také znamená relativně nízkou cenu. Kvalitu neřeší i když nekvalitní produkty většinou méně vydrží a musí tak být častěji obměňovány. Nízké mzdy jsou důvodem k přijímání forem práce, které sice krátkodobě přinesou kvůli nižším odvodům více peněz, například jako falešná OSVČ ve švarcsystému, nebo dohoda o pracovní činnosti s měsíčním výdělkem menším než 3 000 Kč a bonusem hotových a nezúčtovaných peněz, dlouhodobě jsou ale nevýhodné. Nezakládají totiž právo na rodičovskou, nemocenskou či důchod.

Mladá generace takové „starosti“ nemá. Výchovnou funkci rodiny už dávno převzal Facebook a Youtube. Bublina Youtube překonala už v roce 2013 jednu miliardu unikátních přístupů. Být Youtuberem se jeví velké části tohoto „publika“ jako vytoužené zaměstnání. Videa dětských gangů se dostávají na sociální sítě a byť jsou po čase vymazaná, vytvářejí cosi jako simulaci počítačové hry ve skutečném prostoru. Ovzduší násilí jako zábavy rozhodně neprospívá kultuře chování. Takto „vychovaný“ člověk zvolna ztrácí vědomí souvislostí až do situace, kdy v podstatě nepostřehne, že už není pánem ve svém domě, ale následuje nějakého Vůdce. Svět, ve kterém platí síla a bezpráví, si nachází stále stupidnější výmluvy, a protože násilí a bezpráví se děje téměř každý den, stává se zvykem, vlastně normou. Smířit jejich svět s reálným bude oříšek pro příští generace…

Nejrozšířenějším způsobem, jak vyjít s nízkou mzdou, je všemožné šetření. Rozhodneme se čeho se zřekneme úplně a čeho jenom částečně a tak se typicky šetří na rekreaci sil, kultuře a vzdělávání, ale také na různých formách prevence od té zdravotní až po placení pojištění nebo odkládání úspor. To ale může být v dlouhodobé perspektivě nákladnější, jenže kdo by myslel na to, co bude za měsíc, za rok, za pět let, když řeším co bude zítra či pozítří když nezaplatím alespoň v posledním termínu nájem.

Máte-li pro své dítě jen jednu sadu oblečení a obuvi (co ty kluku děláš, že na tobě oblečení jen hoří), jdete do „sekáče“ a neřešíte podporu tuzemské výroby a neblahý dopad na českou ekonomiku. Nezajímá vás politika a dokonce ani dlouhodobé důsledky pro zdraví či životní prostředí vám nepřipadají jako vhodná kritéria vašeho rozhodování. Společenský život a styk se světem vám simuluje nějaká tiskovina typu Blesku nebo případně Facebook. Nutnost dlouhodobě uplatňovat strategii přežití do dalšího měsíce, do dalšího dne, je strašlivě vyčerpávající záležitost, kterou nemůže vystihnout reportér, který se rozhodl ustát takovou situaci nějakou omezenou dobu.

Politoložka Kateřina Smejkalová v článku „Ve společnosti bez chudoby jsou šťastnější všichni“ říká:

Že neustálá ekonomická nejistota zrovna nepřispívá k optimismu, stabilitě a soudržnosti společnosti, je zřejmé. Boj za vyšší mzdy se tedy zcela očividně týká všech, ať už mají sami v peněžence, kolik chtějí. Je bojem za stabilitu a pospolitost společnosti a její schopnost zvládat problémy, které ji potkají. Minimální důstojná mzda je novým argumentem do existující debaty a nástrojem, který může být v tomto boji užitečný, i a zejména pro odbory.

Sociální (postaru společenský) řád kapitalismu je postaven na stejném principu jakým si loupeživé bandy zmenšovaly počet svých spolupodílníků.

Pro jednoho dost, pro dva málo.

Nejbohatších 26 lidí světa vlastní stejně majetku jako celá polovina světové populace. Denně bohatli o 55 miliard, píše Oxfam. To ale znamená, že kdyby se majetek těch 26 nejbohatších rovnoměrně rozdělil mezi tu polovinu populace (3,8 miliardy lidí), každý by měl zhruba dvojnásobek toho, co měl předtím.

To není právě povzbuzující zjištění pro změnu systému.

Karel Marx totiž – zhruba shrnuto – řekl:

Distribuce bohatství ve společnosti je základem fungování „společenského řádu“. Dokud je nerovnoměrná, tento řád nemůže fungovat ani setrvat, a proto prochází neustálými periodickými změnami. Tyto změny zajišťuje „třídní boj“ mezi „chudými“ a „bohatými“. Tyto změny dokazují, že neexistuje soubor norem a hodnot sdílených celou společností. Ta se rozvrstvuje jen na základě majetku.

Jenže společenský řád, kde jsme všichni měli plus mínus stejně, jsme si vyzkoušeli a přesvědčili jsme se, že státní represe, která to zajišťovala, brání osobní iniciativě. Teď jsme ale zase svědky, že neregulovaný kapitalismus dovedl majetkovou nerovnost až do stadia kterou Jan Keller nazval nesouměřitelností. Ten nesouměřitelný majetek je tak obrovský, že běžnému miliardáři typu Křetínského, Babiše, Komárka či Vítka, za předpokladu, že by zůstal bez jakéhokoliv přijmu a každý den by rozpouštěl 1 milion Kč, by jej vyčerpal za téměř 200 let.

Teď se – nejen u nás – řeší dostupnost bydlení. Růst cen bytů a růst nájmů začíná být kritický, media upozorňují na stav, kdy až 70 % příjmů rodiny jde jenom na uspokojení tak základní potřeby jakou je střecha nad hlavou. Posuzuje se a srovnává stav ve Vídni a v Praze. Diskutuje se vliv sdíleného bydlení, které se změnilo ze sociálního nástroje na prostředek podnikání. A konstatuje se sice opatrně, ale jasně, že soukromý kapitál sice v nemalé míře do bydlení jde, ale za cenu zhodnocení, které prostě řada občanů „neutáhne. “ Když se podíváme jak to řešili v minulém režimu „komunisté,“ tak vidíme, že se za veřejné prostředky stavělo 20 let 70 000 bytů ročně. Když se podíváme do diskutované Vídně, tak vidíme aktivní úlohu municipálu, který reguluje výstavbu soukromým kapitálem v obecný prospěch. Naproti tomu hypoteční krize ve Spojených státech vznikla proto,

že finanční kapitál nabídl občanům místo dostupného bydlení dostupné hypotéky.

Když se pak nedostavily splátky a dluhová bublina splaskla, tak známý scénárista, režisér a kontroverzní milionář Michael Moore k následné finanční krizi napsal v roce 2008, jak je jeho zvykem, skandální článek. Moore nadsazuje, paroduje, ale jeho vývody o nutnosti regulace nejsou od věci a já si myslím, že jeho 12 let starý článek stojí za to znovu zveřejnit:

Rád bych navrhl vlastní plán na záchranu finančního systému. Mé návrhy, jejichž seznam uvádím níže, jsou založeny na jednoduchém a prostém přesvědčení, že se bohatí musejí prostřednictvím svých platinových záruk zachránit sami. Lituji, pánové, ale vždyť vy nám to opakujete pořád: There … is … no … free … lunch. Nikdo nemůže dostat oběd zadarmo. A děkujeme vám, že nás učíte, abychom nenáviděli lidi, kteří jsou závislí na podpoře v nezaměstnanosti. Takže my vám žádnou podporu vyplácet nebudeme.

Zde je můj návrh, nyní známý jako „Mikův záchranný plán.“ Má deset jednoduchých, jasných bodů. Těchto:

1. Jmenujte mimořádného prokurátora, který obžaluje všechny osoby, které na Wall Street vědomě přispěly tomuto kolapsu. Než vydáme na cokoliv jakékoliv svoje další peníze, Kongres se musí zavázat, že bude trestně stíhat všechny osoby, které měly něco společného s pokusem zničit naši ekonomiku. To znamená, všechny osoby, které se dopouštěly insider trading, podvodů s cennými papíry, nebo jakékoliv činnosti, která přispěla k tomuto kolapsu. Ty musejí skončit ve vězení. Tento Kongres musí požadovat jmenování mimořádného prokurátora, který energicky bude stíhat všechny osoby, které vytvořily tuto krizi, i každého, kdo se pokusí obdobně podvádět veřejnost v budoucnosti.

2. Bohatí musejí zafinancovat vlastní záchranu. Znamená to, že budou nuceni bydlet pouze v pěti domech a ne už v sedmi. Budou se muset omezit jen na 9 automobilů a ne mít jich 13. Budou muset jmenovat levnějšího kuchaře pro své miniteriéry. Ale v žádném případě nebudou pracující lidé a střední vrstvy, poté, co Bush snížil rodinné příjmy během svého funkčního období o více než 2000 dolarů, financovat bohatcům koupi další jachty.

Pokud opravdu potřebují těch 700 miliard dolarů, mohou si je lehce opatřit takto:

a) Každá dvojice, která vydělává více než milion dolarů ročně, a každý jednotlivý daňový poplatník, který vydělává více než 500 000 dolarů ročně, bude po dobu pěti let platit desetiprocentní příplatek k daním. (Je to plán senátora Sanderse.) To znamená, že bohatí budou pořád ještě platit míň, než když byl prezidentem Jimmy Carter. Tím se získá 300 miliard dolarů.

b) Jako v téměř každé jiné demokracii, každá transakce na burze bude zdaňována daní ve výši 0,25 procent. Tím se získá více než 200 miliard dolarů ročně.

c) Protože je každý akcionář vlastenecký Američan, akcionáři se vzdají na čtvrt roku svých zisků a poskytnou tyto peníze ministerstvu financí na záchranu finančního systému.

d) 25 procent velkých amerických korporací v současnosti neplatí vůbec žádné federální daně z příjmu. Příjmy z federálních daní podniků v současnosti dosahují 1,7 procent HDP, zatímco v padesátých letech to bylo 5 procent. Zvýšíme-li podnikatelské daně na úroveň z padesátých let, získáme tím dalších 500 miliard dolarů.

Toto by mělo stačit na nápravu nynější krize. Bohatí si budou moci ponechat své rezidence i své služebnictvo a naše vláda Spojených států („Vlast především!“) bude mít i trochu peněz na opravu některých silnic, mostů a škol.

3. Zachraňujte lidi, kteří přicházejí o dům či o byt, ne lidi, kteří si chtějí postavit osmou rezidenci. 1,3 milionů nemovitostí je právě nyní v Americe konfiskováno osobám, kteří v nich bydlí, protože si nemohou dovolit další splátky. To je jádrem tohoto problému. Takže namísto poskytnutí těchto peněz bankám formou daru, dotujte každou tuto hypotéku částkou 100 000 dolarů. Donuťte banky, aby hypotéky znovu vyjednaly, aby majitel začal splácet dluh na základě dnešní hodnoty jeho nemovitosti. Aby tuto pomoc nespolkli spekulanti či ti, kdo se snaží vydělávat na rychlém prodeji či koupi domů, zaveďte podmínku, aby tato pomoc byla jen pro první příbytek, v němž občan bydlí. A oplátkou za příspěvek 100 000 dolarů na existující hypotéku dostane vláda svůj podíl na této hypotéce, aby z toho mohla posléze získat nějaké peníze. Takže bude celkový původní náklad napravení hypotéční krize v jejich kořenech (namísto pomoci peněz chtivým poskytovatelům hypoték) 150 miliard dolarů, nikoliv 700 miliard dolarů.

A řekněme si to upřímně. Lidé, kteří si nemohou dovolit platit dál hypotéky, to nejsou „osoby zosobňující nebezpečné riziko.“ Jsou to naši američtí spoluobčané a jediné, co chtěli, bylo to, co všichni chceme a většina z nás to přese všechno ještě dostane: vlastní dům. Ale během Bushových let miliony těchto spoluobčanů přišly o slušná zaměstnání, která kdysi měly. Šest milionů lidí upadlo do chudoby. Sedm milionů lidí přišlo o zdravotní pojištění. Všichni byli svědkem toho, jak jejich reálné mzdy poklesly o 2000 dolarů. Ti, kdo se odvažují pohrdat těmito Američany, kteří se stali obětí celé řady katastrof, by se měli stydět. Budeme lepší, silnější a šťastnější společnosti, až si všichni naši občané budou moci dovolit bydlet v domě, který sami budou vlastnit.

4. Pokud vaše banka nebo firma dostane nějaké naše peníze v rámci záchranného balíčku, tak ji budeme vlastnit. Je mi líto, tak se to dělá. Jestliže mi banka poskytne peníze, abych si koupil dům, pak ta banka vlastní ten dům, dokud tu půjčku celou nesplatím – i s úroky. Totéž musí platit pro Wall Street. Pokud potřebujete k přežití nějaké peníze, pokud vás vláda považuje za bezpečné riziko – a pokud rozhodne, že poskytnout ty peníze je dobré pro společnost – pak můžete dostat půjčku, ale my vás budeme vlastnit. Pokud půjčku přestanete splácet, prodáme vás. Tak to udělala švédská vláda a ono to fungovalo.

5. Všechny předpisy musejí být obnoveny, Reaganova revoluce je mrtvá. K této katastrofě došlo, protože jsme dovolili lišce, aby spravovala klíče od slepičárny. V roce 1999 vypracoval Phil Gramm zákon, který odstranil všechny předpisy, které regulovaly Wall Street a náš bankovní systém. Zákon byl schválen a Clinton ho podepsal. Toto řekl senátor Phil Gramm, hlavní Mc Cainův hospodářský poradce, po podepsání tohoto zákona:

„Ve třicátých letech lidé věřili, že receptem na všechno je vláda. Byli přesvědčeni, že stabilita a růst vzniká, když vláda dohlíží na fungování volných trhů. Dnes tento zákon rušíme, protože jsme se poučili, že vládní zásahy nejsou správné. Poučili jsme se, že svoboda a konkurence jsou správné. Poučili jsme se, že svoboda a konkurence podporují hospodářský růst a stabilitu. Jsem hrdý na to, že jsem zde, protože toto je důležitý zákon; je to deregulační zákon. Jsem přesvědčen, že to je cesta do budoucnosti a jsem nesmírně hrdý na to, že se mi ji podařilo realizovat.“

Tento zákon musí být zrušen. Bill Clinton může pomoci tím, že se postaví do čela úsilí zrušit Grammův zákon a zavést ještě přísnější regulace našich finančních institucí. A pak mohou znovu zavést i regulační zákony pro letecké společnosti, pro kvalitu potravin, pro ropný průmysl a všechny další organizace, které ovlivňují náš každodenní život. Veškerá regulační opatření, která budou provázet každý „záchranný balíček,“ musí jít ruku v ruce s financemi na jejich realizaci a s konkrétními tresty pro všechny, kdo předpisy poruší.

6. Jestli je to příliš velké, takže to proto zkrachovalo, je to příliš velké na to, aby to existovalo. Bylo dovoleno vytvářet megafúze, nevynucovaly se protimonopolní a protitrustové zákony, a tak vznikla celá řada finanční institucí a korporací tak velkých, že už jen pomyšlení na jejich krach znamená ještě větší krach celého hospodářství. Žádná firma nebo dvě by neměly mít takovouto moc. K takzvanému hospodářskému „Pearl Harboru“ nemůže dojít, když existují stovky – tisíce – institucí, v nichž lidé mají uloženy své peníze. Když existuje deset automobilek, pokud jedna z nich zbankrotuje, není to celostátní katastrofa. Když máte ve městě tři různé deníky, které vlastní tři různí majitelé, pak vám nemůže vnucovat propagandu jediná mediální společnost. Zákony musejí být prosazovány tak, aby nevznikaly obří dominující společnost, které padnou s jedinou ranou prakem do oka, obr padne a zemře. A žádné instituci by nemělo být dovoleno zavádět finanční projekty, jimž nikdo nerozumí. Když to nedokážete vysvětlit dvěma větami, neměli byste brát od nikoho peníze.

7. Plat žádného ředitele by neměl být více než čtyřicetkrát větší než plat průměrného zaměstnance ve firmě a žádný ředitel by neměl dostávat žádný „zlatý padák“ kromě onoho velmi velkomyslného platu, který vydělával, když v podniku pracoval. V roce 1980 vydělával průměrný americký ředitel firmy čtyřicetpětkrát více než zaměstnanci. V roce 2003 vydělávali ředitelé 254x více než jejich zaměstnanci. Po osmi letech Bushe nyní vydělávají 400x více než průměrný zaměstnanec. Jak se tohle může dít ve veřejně vlastněných (akciových) společnostech, je nepochopitelné. V Británii vydělává průměrný ředitel firmy osmadvacetkrát více než průměrný zaměstnanec. V Japonsku vydělává ředitel firmy jen sedmnáctkrát víc! V Americe je to šokující. Vytvořili jsme katastrofu, v níž jsme se octli, protože jsme dovolili lidem nahoře neuvěřitelně napuchnout miliony dolarů. To musí přestat. Nejenže by neměl žádný ředitel, který dostane finanční pomoc, aby se dostal z této katastrofy, z toho mít osobní zisk, ale ředitelé, kteří dovedli svou firmu ke krachu, by měli být z firmy vyhozeni, než dostane podnik jakoukoliv pomoc.

8. Je nutné posílit vládní záruky úspor, důchodů a nemovitostí. Obama správně požadoval, aby vláda garantovala úspory lidí v bankách do výše 250 000 dolarů. Ale tatáž vládní ochrana musí být poskytnuta penzijním fondům. Lidé nesmějí mít obavy, zda peníze, které si střádají na stáří, budou skutečně k dispozici. To znamená přísný státní dohled nad firmami, které spravují fondy svých zaměstnanců. Soukromé penzijní fondy musejí být také ochráněny a možná by se neměly investovat do kasina zvaného burza. Naše vláda má povinnost zaručit, že nikdo, kdo v této zemi zestárne, nebude muset mít obavy, že bude na mizině.

9. Všichni by se měli zhluboka nadechnout, uklidnit se a nepřipustit, aby převládl strach. Vypněte televizi! Toto není druhá Velká hospodářská krize. Svět se nehroutí. Politikové a komentátoři nám lžou tak zuřivě, že je velmi obtížné nebýt tím vyvoláváním strachu postižen. Nynější sedmiprocentní pokles indexu Dow Jones není nic proti Černému pondělí r. 1987, kdy burza za jediný den přišla o 23 procent své hodnoty. V osmdesátých letech udělalo bankrot 3000 bank, ale Amerika nikoliv. Tyto instituce vždycky mívají problémy a nakonec to dopadne dobře. Musí, bohatí nemají rádi, když mají problémy se svým bohatstvím. Mají osobní zájem na to, aby se situace uklidnila a aby se mohli vrátit do vířivky.

Přestože je situace šílená, desetitisíce lidí tento týden dostaly půjčku na koupi nového auta. Tisíce lidí dostaly v bance hypotéku na koupi nového domu. Studenti, kteří se právě vrátili na univerzitu, zjistili, že jim banky rády poskytnou na patnáct let studentskou půjčku. Život jde dál. Zajímavé je, že americká veřejnost na tu kampaň strachu neskočila. Proč národ nepřijal vážná varování od prezidenta? No, můžete opakovat, že „Saddám má tu bombu“ jen několikrát, než si lidé uvědomí, že jste prolhaný pytel hoven. Po osmi dlouhých letech už toho má národ dost.

10. Založte národní banku, „Lidovou banku.“ Pokud opravdu máme nutkání vytisknout bilion dolarů, namísto toho, abychom to dali bohatým, proč to nedáme sobě? Když teď vlastníme Freddie a Fannie, proč nezaložit lidovou banku? Banku, která by poskytovala levné půjčky pro lidi, kteří si chtějí koupit dům, začít podnikat, studovat, financovat léčení své rakoviny či vytvořit nový velký vynález? A když teď vlastníme AIG, největší americkou pojišťovnu, učiňme další logický krok a založme zdravotní pojištění pro všechny. V dlouhodobé perspektivě nám to všem ušetří peníze. A nebudeme dvanáctí na žebříčku průměrné délky života (v roce 2019 na 38. místě-pozn. Leo K). Budeme mít delší život, budeme mít prospěch z důchodu, který nám bude garantovat vláda, a dožijeme se dne, kdy podnikatelští zločinci, kteří způsobili takové problémy, budou propuštěni z vězení a my jim budeme moci pomoct reaklimatizovat se v civilním životě – v životě s pěkným domem a automobilem, který nejezdí na benzín a který byl vynalezen za pomoci financí z Lidové banky.

A jak to dopadlo? To si přece ještě všichni pamatujeme.

Ztráty se zaplatily z veřejných rozpočtů.

Nestálo by za to, vzít si z toho alespoň poučení?

Vlkův  dodatek:

Naprosto nebylo mým záměrem k článku Lea  K.  cokoli dodávat. A nebyl bych to udělal, kdyby mi kdosi nepřeposlal  český  překlad  původních  požadavků  francouzských  Žlutých vest.

Jeho první  část, celkem  4, vypadá takto:

I. EKONOMIE PRÁCE

1. Obecný zákon pro daně. Zabudovat do ústavy nemožnost pro stát odebírat na daních více než 25% bohatství obyvatelstva

2. Okamžité zvýšení minimální mzdy, důchodů a životního minima o 40%

3. Masivní nárůst zaměstnanosti státních zaměstnanců pro navrácení kvality veřejných služeb: nádraží, nemocnice, školy, pošty,…

4. Bydlení: plán vybudovat 5 milionů nízkonákladových bytů s cílem snížení nájemného, cen nemovitostí a zvýšení dynamiky hospodářství a zaměstnanosti. Těžce trestat prefekty a starosty, kteří nechají nocovat bezdomovce venku

5. Banky: snížit jejich velikost, aby byla zajištěna větší ochrana před krizemi, rozbít monopoly, oddělit spekulace od úspor a zakázat veřejné podpory

6. Zlikvidovat zadluženost: tato byla již několikrát splacena

Ta podobnost jejich požadavků s  tím, co navrhoval jako adekvátní reakci  na finanční krizi roku 2008 Michael Moore  je  do očí bijící!