napsal Xaver
Mám jednu divnou úchylku, ke které se přiznám, protože není ani trestná, ani se za ni nehodlám stydět-furt mám rozečtené dvě a někdy i tři knihy, mezi nimiž volím podle nálady.
Tuhle na počátku noci mě nebavila ani jedna, takže jsem šel hrabat po nějaké další do našich knihoven; máme jich pět a v nich knih jako ten pověstný mnich: už nedůstojně – co jsme se na některé načekali ve frontách za onoho času! – ubývají tím, že jimi po částech plním nedalekou knihobudku. A měl jsem štěstí, protože jsem sáhl opravdu po jedné skvělé – s údivem, že tak pozdě…Totiž pořízena byla už v roce 1992 i s vlastnoručním podpisem autora: Ladislav Mňačko: „Siedma noc“. (Přeložena z německého originálu, Bratislava 1990.)
Důvod, proč vám ho chci a jeho dílo tady jen velmi stručně připomenout, je dosti významný: v lednu minulého roku jsme mohli totiž oslavit 100. výročí jeho narození, ale zapomněli jsme (hlavně já, který pro KOSU napsal už medailonky k řadě osobností, jako Churchill, Presley, Malthus, Alzheimer či Touring)!!!! Zapomněli… Nicméně je to ještě horší! Dal jsem do vyhledávače zadání „100. narozeniny L. Mňačka“ a výsledek – nic. Alekdyž to nevyšlo na superkulatiny, tak alespoň dnes..101 je také úžasné číslo a vždycky platilo a platí, že pozdě je lépe než nikdy.
Ale vím bezpečně o jednom místě, kde nezapomněli…
Ladislav Mňačko je všude uváděn jako slovenský spisovatel, novinář, reportér a dramatik, avšak jeho rodné kořeny leží v jiné zemi: narodil se totiž na Moravě ve Valašských Kloboukách 29. ledna 1919, odkud se ještě v jeho dětském věku rodina odstěhovala na Slovensko. (Jaká historická náhoda?! Pět kilometrů jižně od Valašských Klobouk – v Brumově se narodil o pár let později stejný buřič a bořič komunistických mýtů a tabu – Ludvík Vaculík. Jejich životní dráhy se však v mnohém lišily.) Zřejmě je tam nějaká tajemná danost, která přivádí na s vět buřiče…
A Klobučané jako jedni z mála si svého slavného rodáka při této příležitosti důstojně uctili, jak vyplývá z následujících odkazů, poskytnutých Městským úřadem.
Ladislav Mňačko, původně přesvědčený komunista, po zkušenostech padesátých let a na základě poznání nejhorších vlastností mocných té doby, s nimiž se jako reportér stýkal (Gottwald, Čepička, Slánský, Široký, Bacílek, Barák, Kopecký – toho doslova nesnášel), i po odhalení stalinského kultu osobnosti jako jedna z prvních výrazných osobností prozřel a od komunistické myšlenky se začal odvracet. Své odhodlání v tomto ohledu začal projevovat o mnoho let dříve než pozdější disidenti. Podobně jako Ota Šik na poli ekonomickém, začal L. Mňačko prolamovat už počátkem šedesátých let tabuizovaná témata v politice, kultuře, ideologii.
Výrazně se to projevuje třeba v díle „Oneskorené reportáže“ (1963), kde hrdinové jednotlivých příběhů bojují proti bezmoci, bezpráví, zkorumpovanosti a svévoli, proti neschopnosti stranických vůdců a zneužívání moci – neblahým charakteristikám, jimiž se vyznačoval komunistický režim a jeho představitelé. Jejich ostrá kritika se pak od té doby táhne jako červená niť celým jeho dílem. Například ve zmíněném románu „Siedma noc“ (který je ovšem tematicky zaměřen jiným směrem, jak zmíním dále) o nich promlouvá následovně (přeloženo ze slovenštiny):
„V Únoru se měli ze dne na den přeorientovat, změnit všechno v sobě i okolo sebe. Z vyhazovačů tunelů (narážka na Karola Bacílka obviněného kdysi z úmyslu vyhodit železniční tunel) se najednou měli stát inspirátoři, tvůrci a strážci zákonů, měli rozhodovat o tisících naléhavých otázkách, o kterých neměli ani ponětí, měli hospodařit a disponovat s miliardovými sumami, při čemž se jim, věčně chudým, točila z nich hlava, najednou respektovat zákony, které nikdy nerespektovali: měli vládnout, najednou měli vládnout. A to právě uměli ze všeho nejméně, neboť na to jim nestačilo ani vzdělání, ani intelekt a už vůbec ne dlouholetou destruktivní činností formovaný charakter.“
Nepřekvapí, že zoufalý z tohoto poznání a také na základě čím dál většího nátlaku, emigroval v roce 1967 do Izraele. Na to byl zbaven čs. státního občanství a vyloučen z KSČ. V průběhu Pražského jara se však vrací, ale po srpnové okupaci opět emigruje do Rakouska, kde dále tvoří v německém jazyce. Kromě několika románů vydaných doma (např. slavný a zfilmovaný Smrt si říká Engelchen) v emigraci mezi léty 1968-1990 publikoval ještě několik větších prací, např. Siedma noc, Čo tomu predchádzalo, Niekto to prežije, Slávnostný prejav, Kam nevodí Inturist a další. Závěr života tráví po Listopadu v Praze a při jedné návštěvě Bratislavy 24. února 1994 unavený a nemocný nečekaně opouští tento svět.
Neznám celé jeho dílo – a možná ani nebylo všechno přeložené, co napsal v němčině – ale v románě „Siedma noc“ se snad nejvyhraněněji rozchází s ideologií socialismu, zejména toho totalitního, exportovaného z Moskvy. Poslední kapkou byla totiž srpnová okupace Československa, kterou odsuzuje břitkou ironií i nebývale sžíravou kritikou.
Na ukázku jedna krátká ilustrace (opět vlastním překladem ze slovenštiny):
„Lapsus? Nevadí. I nadále budou mlátit prázdnou slámu. Předstihnou přitom i velmistra Goebbelse, který svého času definoval známou poučku, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ani se trochu nepokoušejí o změnu pomocí drobných nápadů. Omílají stále to samé bez ohledu na to, zda tomu někdo věří či ne.
Rusové budou vypadat přesně tak, čeho se vždy nejvíc obávali: směšní a absurdní. Nikoli po prvé pošlapali zásady, jaké ve vztazích mezi národy sami vehementně a vytrvale označovali za nevyhnutelné. Teď tyto zásady pošlapali tak, že v jejich šlépějích už nikdy neporoste tráva.“
K onomu zmíněnému rozchodu s neživotnou ideou komunismu, s jejímž dosavadním „praktikováním“ na základě svých životních zkušeností – a okupace byla poslední kapkou – nechme na závěr promlouvat jeho samotného částí předmluvy k uvedené knize:
„Knihu Siedma noc jsem psal s horkou hlavou a v návalu zlosti. Chtěl jsem v ní zachytit zážitky, dojmy a pocity občana našeho státu, prožívajícího první dny vpádu sovětských vojsk do Československa. Pokusil jsem se objasnit a komentovat příčiny této agrese a vyvodit z nich důsledky pro sebe i pro oba naše národy. Zároveň jsem chtěl protestovat proti násilí hrubě porušujícímu principy mezinárodního práva a platné mezinárodní dohody o nezrušitelnosti hranic suverénního státu. Nakonec jsem chtěl aspoň částečně zúčtovat s vlastním podílem na událostech, které vpádu předcházely, s podílem kdysi nadšeného komunisty, sledujícího krach systému, který někdy nadšeně pomáhal budovat a teď považuje i za svůj omyl a neúspěch.“
Tím bych tuto opožděnou připomínku 100. výročí narození L. Mňačka ukončil; jako opravdu jednoho z prvních, kteří zahájili odpor proti negativním až zločinným charakteristikám scestné ideologie, navíc cíleně zneužívané jednou mocností. Toto není hodnocení jeho literárního díla, na to nemám „kapacitu“ a nebylo to účelem. A dovolím si uzavřít zmínkou, která se snad nikoho nedotkne: Ladislav Mňačko tvrdě vystupoval proti rozdělení společné republiky, v které prožil celý život (zemřel zhruba rok po rozdělení), takže byl vlastně jeden z prvních československých odvážlivců, kteří se postavili komunistickému režimu – dávno předtím, než se začalo formovat „oficiální“ disidentské hnutí…A ještě něco: napadá mi jeho srovnání s jiným vynikajícím autorem Johannem M. Simmelem, oba byli nesmlouvaví odpůrci a kritici totalitních režimů.
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra ! Prostě Kosa zostra! 