Dnes je to 70 let od popravy Milady Horákové. Český mediální prostor se plnil už minimálně týden tou 70 let starou krvavou špínou a hrůzou. Jinak inscenovanou vraždu, navíc vraždu ženy, nelze nazvat. Obludný čin zůstane obludným , ať plyne čas jak chce rychle.
Vražda s justiční inscenací, navíc kvůli prosazení určité jedině správné ideologie je tou nejodpornější, která se může stát. Kromě bestiálních vražd dětí. A proces s exekučním finálem takovouhle obludností jednoznačně byl.
Komunisté si ovšem tehdy posloužili nanejvýš špatně. Sami sobě a to dobrovolně si na čelo vypálili cejch politických vrahů a nikdy se jej nedokázali zbavit. Tím spíše ne, že pravdu nešlo utajit a že jednou se na světlo boží dostat musela ať se snažili sebevíce. Tímhle činem jednou pro vždy pošpinili všechno dobré, co chtěli a mohli společnosti přinést.
To, co v krvavé atmosféře 50-tých let kolovalo o procesu s Miladou Horákovou jako přísně selektivně sdělovaná informace mezi těmi, co si mohli důvěřovat, se pro každého, kdo o to stál, stalo zjevnou a známou pravdou nejpozději v roce 1968. A od té doby to krvavé tajemství už nešlo vrátit zpět pod zámek. Masky byly strženy.
Je tu ovšem jeden problém. Že nyní je celá ta hnusná a odporná krvavá story vytahována v rámci politického boje, kdy je opět, skoro všemi prostředky protlačován jediný správný názor.
Přiznávám, že když kolem mne zněly ty tirády o Miladě Horákové, párkrát mne napadlo, co by asi tak tahle výjimečná žena řekla na současné liberální a kdo ví jaké třeštění, povolující na informačním mainstreamu, zase, opět jen a jen ten jeden správný názor?
Minulý pátek vysílal Český rozhlas Plus rozhovor s dcerou paní Milady- Janou Kánskou. Desítky let už žije ve Spojených státech. Jde o seniorku vysoce pokročilého věku. Ovšem skvěle svěží mysli, s brilantní češtinou. Žasl jsem nad obojím. A také nad noblesou jejího uvažování a vyjadřování. Kdy několikrát odmítla to, co se jí snaživý intervjůk vlkládal do úst. Kdy se ji snažil roubovat na současné světové i české události.
Zůstala prostě svá. Asi jako její matka. Evidentně patří k těm, kteří mají pevný žebříček hodnot a je rozhodnuta se jich držet do konce svých dnů. Tak jak velí rodinná tradice. Protože jablka nepadají daleko od svých stromů.
Myslím, že by se dnes Dr. Milada Horáková dost divila vymývání hlav, které nyní ti s jediným správným názorem konají na veřejnosti v jejím jménu. Pod všeobjímajícím heslem – připomínáme osud Milady Horákové, aby se už nikdy nemohl zopakovat. Jako by, alespoň co by se za nehet vešlo, hrozilo, že že se do našich krajů může vrátit stalinský teror…..
Co bezesporu ovšem latentně hrozí, jsou společenské výbuchy, reflektující chyby a přešlapy našich elit. Jejich neschopných řešit opravdové a fatální výzvy dnešního světa, takže je většinou zametají pod koberec, či je bagatelizují nebo ostrakizují ty, co je hodlají nastolit k veřejné diskusi nebo, když už nezabírá vůbec nic, vytahující před veřejnost pseudoproblémy. Mající s reálným životem asi tolik společného, jako stalinský model komunismu s demokracií.
Odbočím. Cosi jsem dohledával k jednomu článku a jaksi se v nekoncetrovanosti dost překlepl. Takže nechtě mi Vševěd Google mezi doporučenými linky a hesly vyhodil i jméno Ethel Rosenbergová.
Já zrovna na ČRo Plus slyšel jak to komunistům, 30 let po jejich pádu a v podstatě totální nicotě, na které vůbec nic nemění skutečnost, že se bez jejich podpory neobejde agent Bureš a jeho současná vládní formace, nandává Lída Rakušanová právě přes Miladu Horákovou a výročí jejího procesu.
V uších mi zní Rakušanová, na monitoru vidím Ethel Rosenbergovou. Z radia slyším, jak se musíme vyrovnat s komunistickou minulostí, jak nás stále ohrožuje a zejména v nás starých a starších vězí jak v koze a neumožňuje nám pochopit v plné šíři demokracii. Natož ji žít. A jak je nutné ty 70 let staré hrůzy připomínat, protože jinak … Protože jinak ztratíme svobodu.
Za Miladu Horákovou se drží, k tomu neblahému výročí v podstatě trvalá panychyda. A z monitoru na mne hledí Ethel Rosenbergová.
Ta trvalá polittryzna nás nemohla nás minout a neminula. Soudím, že jestli je nějaké nebe, má tam paní Milada nepochybně svoje místo. A že se potkává s řadou takových jako byla ona sama. Například s Boženou Němcovou, Matkou Terezou, Johankou z Arcu a tak podobně. ale kdybych si měl vsadit s kým asi mluví hodně a hodně často a zejména v těchto dnes, můj tip by zněl – už zmíněná Ethel Rosenbergová.
Ty hle dvě dámy spojuje stejný osud. Věřily svým ideálům a chtěly pro lidstvo to lepší. Narazily na mocné své doby a jejich brutální užívání, respektive – zneužívání moci. Pro obě jejich pravda a víra představovaly tu nejvyšší hodnotu a to ve stejném čase a politickém klima. Obě skončily stejně na popravuovaném a těžce zmanipulovaném procesu, kdy verdit byl dán předem z nejvyšších míst.
Nehodlám plíživě relativizovat vinu stalinských dogmatiků na popravě Milady Horákové. Je obludná a nezměrná, trvalá. A doopravdy platí, že jsme povinní učinit vše, aby se nic podobného v naší civilizaci už nikdy neopakovalo. Dovolím si ovšem tvrdit, že justiční vražda Ethel Rosenbergové je stejně odporná. Spíše odpornější. Protože přišla už po Miladě Horákové. A přišli s ní ti, co dobře věděli co a jak v tom nahraném komunistickém monstrprocesu. Kteří se hrozili komunistické zvůle a svévole tvrdili, že jsou štítem demokracie. A přesto paní Ethel poslali za paní Miladou…… V podstatě ze stejných důvodů.
My jsme nepochybně se svou minulostí, alespoň co se stalinských procesů týče především toho s Dr. Horákovou, řekl bych – vyrovnáni. Dnes už jde, více méně o vymítání ďábla a postkomunistický exorcismus těch málo pevných ve víře, těmi, co vedou svoje války 30 let po té, co reálně skončily.
Ovšem jsem velmi a velmi zvědav, jestli 29. března 2021 až uplyne také 70 let od okamžiku kdy byli manželé Rosenbergovi porotou shledáni vinnými a odsouzeni k trestu smrti někdo v mainstreamu alespoň okrajově toto výročí připomene.
Pro ty co jim ono druhé jméno nic neříká si dovolím ocitovat pár základních údajů z Wikipedie. Nicméně udělají dobře, zejména ti mladší, když si příslušné heslo přečtou a to důkladně, celé. A to především ti, co jsou mým dnešním textem pobouřeni, rozhořčeni,naštváni, uraženi a tak podobně. Demokracie a její obrana je všechno jiné jen ne jednosměrka. Kam vjet mohou jen ti, co mají ten jediný správný názor.
Takže jdeme na tu citaci:
29. března 1951 byli manželé Rosenbergovi porotou shledáni vinnými na základě zákona o špionáži z roku 1917 z toho, že předali cizí vládě informace týkající se národní bezpečnosti. 9. dubna vyhlásil soudce rozsudek, jímž byl trest smrti pro Julia i Ethel Rosenbergovi (obžaloba zpočátku pro Ethel požadovala pouze trest vězení). Obhajoba následně podala odvolání, čímž byl výkon trestu odložen. Obvodní soud v New Yorku a Nejvyšší soud ve Washingtonu změnu rozsudku zamítly. Rozsudek byl soudcem Kaufmanem definitivně podepsán 21. listopadu 1952. Výkon trestu byl určen na druhý lednový týden roku 1953.
Začátkem roku 1953 se na americké i mezinárodní úrovni rozběhla kampaň na podporu manželů Rosenbergových. Významné osobnosti poukazovaly na nedostatečnost důkazů prokazujících jejich vinu. Rozluštěné sovětské telegramy, které vinu Rosenberga jednoznačně prokazovaly (ne však jeho ženy), zůstaly dál střeženy jako tajemství a osoby, které je četly, musely mlčet. V únoru 1953 zamítl Dwight Eisenhower žádost obhajoby o milost. O oddálení či dokonce zrušení popravy se snažila i FBI. Vyšetřovatelé totiž doufali, že pobyt ve vězení by Rosenberga natolik zlomil, že by mohl začít vypovídat o dalších sovětských agentech ve Spojených státech. 25. května zamítl žádost o udělení milosti Nejvyšší soud USA. Výkon trestu byl stanoven 18. června 1953.
Začátkem června oznámila obhajoba, že chce znovu obnovit soudní řízení z důvodů objevení nových skutečností (objevil se údajný stolek, který manželé měli používat jako schránku na mikrofilmy) a zjištění, že hlavní svědci obžaloby, manželé Greenglassovi, lhali. Soudce Kaufman žádost zamítl. 16. června prezident Eisenhower odmítl udělení milosti pro E. Rosenbergovou. Ještě 17. června zamítl obvodní soud žádost o znovuobnovení procesu; soud totiž rozhodoval podle zákona o špionáži z roku 1917, který však byl nahrazen zákonem o atomové energii v roce 1946. Podle něj může být trest smrti vynesen pouze jedná-li se o úmyslné poškození USA. 19. června, v den popravy o tomto faktu jednal Nejvyšší soud, který námitku v hlasování zamítl (špionážní činnost probíhala před vydáním nového zákona). Ve dvě hodiny odpoledne 19. června zamítl prezident Eisenhower druhou žádost o milost.
….
Mezinárodní ohlas
Proti procesu a odsouzení k smrti podporovaném americkou vládou však protestovala část americké i mezinárodní veřejnosti. Mezi protestujícími byli též nekomunisté, nositelé Nobelovy ceny vědci Albert Einstein či Harold Urey, američtí komunisté a levicově orientovaní umělci jako Nelson Algren, Dashiell Hammett, Jean Cocteau, Diego Rivera, Frida Kahlo, Pablo Picasso či černošská mezinárodní Longshoremenova asociace žádali zastavení procesu.
Poprava
Do poslední chvíle se FBI snažila přimět oba odsouzené k výpovědi o špionážní činnosti, čímž by si zachránili život, neboť by následovalo nové vyšetřování a snížení trestu. Oba manželé ale vypovídat (a tedy přiznat svou vinu) odmítli.
Julius Rosenberg byl přiveden k elektrickému křeslu a ve 20.08 hodin konstatoval lékař smrt. Ethel Rosenbergová zemřela deset minut po svém manželovi.
Nový pohled na proces a popravu Ethel Rosenbergové
Zatímco později odtajněné dokumenty potvrdily špionážní činnost Julia Rosenberga, názory na usmrcení jeho manželky i nadále rozdělují americkou společnost.[1]
V pozdních rozhovorech s novináři a historiky spoluodsouzení David Greenglass a Morton Sobell tvrdili, že Ethel Rosenbergová se na špionáži nijak nepodílela, i když o ní zcela jistě věděla.[2][1] Greenglass prohlásil, že svou sestru Ethel před soudem falešně obvinil, aby dosáhl slibovaného snížení trestu pro sebe a milosti pro svou manželku Ruth (ta před soudem byla pouze v roli svědkyně). Tehdejší zástupce prokurátora William P. Rogers přiznal, že obvinění Ethel mělo za účel Rosenberga zastrašit a dostat z něj přiznání a jména dalších špiónů, což se však nepodařilo.[3] Také nedávno odtajněné dokumenty z procesu potvrdily, že Greenglass i jeho manželka Ruth během vyšetřování a před velkou porotou vypovídali o Ethel jinak, než později před soudem. Takže žalobce buď naváděl svědky ke křivému svědectví, nebo předkládal soudu svědectví, o němž věděl, že je falešné.[4] Přitom zveřejněné dokumenty projektu Venona ukázaly, že Ruth Greenglassová měla od sovětské tajné služby přiděleno krycí jméno, avšak Ethel Rosenbergová nikoliv.[1] [5] Na základě těchto zjištění vydala Městská rada v New Yorku prohlášení, v němž popravu Ethel Rosenbergové označila jako nespravedlivou.[6]
Může mi někdo vysvětlit, v čem se proces s Ethel Rosenbergovou lišil od toho s Miladou Horákovou? Já vidím rozdíl jediný. Dr. Horáková dostal trest nejvyšší nikoli proto, aby její manžel změkl.
Troufnu si konstatovat, že Česká republika se ohledně Dr. Milady Horákové se svou minulostí vyrovnala. Mohou totéž o sobě říci Spojené státy? Tamní elity se dosud za tenhle proces a speciálně smrt paní Ethel neomluvily. Kortešové té nejliberálnější z liberálních demokracií, protlačovači práv všech znevýhodněných a utlačovaných jaksi mají čas na to aby se zastali i těch nejméně představitelných bizarních exotů, ale není známo, že by někdo nějak zkoušel komunikovat, natož rehabilitovat oběť justiční vraždy ve Spojených státech. Která se navíc stala v době, kdy v řadě amerických států panovala tuhá rasová segregace. Jež se vyrovnala v každodenním životě třídnímu teroru komunistického Československa. Takže znovu – vyrovnaly se Spojené státy se zabitím Ethel Rosenbergové? Není o tom nic známo. Současné společenské a politické zemětřesení v USA odpovídá víc než přesvědčivě. Jsou svrhávány sochy otců zakladatelů – Washingtona, Jeffersona. Dokonce je skácen i pomník Kryštofa Colomba. A mnohé další. Přibude k nim i Ike, kterého si nesmírně, spíše neskonale vážím? Dvakrát odmítl udělení milosti, ačkoli k tomu bylo dost dobrých důvodů. Česká republika má svou dějinnou reflexi a katarzi za sebou. Spojené státy nic takového rozhodně říci nemohou. Plameny z ulic tamních měst mluví jasnou řečí.
Je snad jeden život cennější než druhý?
Proto soudím, že jestli je nějaké tam nahoře, pak si obě dámy mají o čem vyprávět. Ony si to mohou dovolit. Obě vědí, co už stojí výše – totiž že demokracie je všechno jiné, jen ne jednosměrka, do níž smějí vjet jen ti, co mají jediný správný názor.
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra ! Prostě Kosa zostra! 