Tisíce květů

napsal Leo K.

Podívejte se na kreslený vtip Pavla Kantorka, kde je pohled do nádherně rozkvetlé zahrady a na prahu domku stojí paní: „Děti, děti, pojďte se podívat, blbost kvete!“

Kdysi, když jsem ho žádal o povolení použít jeho jiný vtip, psal jsem mu do Toronta; teď už je ale delší čas mimo tento svět, tak vám musí stačit odkaz, abych neporušil autorské právo jeho dědiců. Stále ale platí, že blbost vykvétá tisícerými květy netušených barev.

Tak například L’Oréal údajně přestane zmiňovat bělicí účinek u svých výrobků, protože schytal kritiku během protestů proti rasismu. Asi ten bělící účinek za mnoho nestál. Tomu rozumím. Ale zdůvodnění, že to rozhodnutí udělala firma kvůli konotaci s rasismem, je tak neuvěřitelný sarkasmus, že bourá i nedorozumění s černou dírou (rasismus?).

Je pravdou, že několik jedinců to vzalo vážně, ale to je marginální jev. Také mám v rodině „dcerku,“ které se musí každý vtip vyložit a která i v padesáti letech používá i na služební záležitosti aplikace facebooku (WhatsApp a messenger). To všechno s poznámkou, že zabezpečený mail je pomalý, neakční a tudíž nebezpečný.

Komunistická strana Číny je „ústřední hrozbou naší doby,“ řekl ministr zahraničí USA Mike Pompeo v lednu 2020. Čína dnes prý navíc představuje větší hospodářskou výzvu než kdy představoval Sovětský svaz. Vždyť již od roku 2014 předstihla Ameriku v HDP podle parity kupní síly. Na některých trzích – zejména v oblasti finančních technologií – je Čína již před Spojenými státy. To zase říká v The New York Times Niall Ferguson.

Pořád marně přemýšlím, proč my se vymezujeme vůči těmto zemím? Vzájemné odstraňování překážek obchodu bylo úhelným kamenem založení Všeobecné dohody o clech a obchodu GATT (Československo bylo zakládajícím členem). A když se rozvíjející země stala úspěšnou, měli bychom jí klást co největší překážky, aby nás nepřerostla? Když tak mluví ministr zahraničí supervelmoci, rozeznáváme v jeho řeči obavy domácích monopolů. Tomu se říká ekonomická diplomacie, ale sleduje to rozvoj nebo je to spíše snaha udržet stávající pozici za každou cenu?

Hlídací pes zveřejnil dokument Andrewa Smalla, který působí jako výzkumný pracovník při Radě zahraničních vztahů EU. Rada na svých stránkách 13. května zveřejnila jeho policy paper, kde podrobně rozebírá jednotlivé body narůstajících rozporů a konfliktů mezi zájmy EU a čínskou politikou vůči evropským státům i na globální úrovni. […]

Působení ČLR je v přímém rozporu s evropskými hodnotami, ať už jde o ekonomické zájmy, lidská práva nebo například ochranu životního prostředí a udržitelný rozvoj. Nejde zde tedy zdaleka jen o ekonomickou konkurenci, ale o základní agendy prosazované evropskými státy a o základní hodnoty liberální demokracie. V tomto světle se tak postupně mění i postoj některých evropských lídrů například k otázkám angažování Číny v budování evropské dopravní infrastruktury či nové generace digitálních sítí. Small uzavírá:

„Hlubší ekonomická integrace s Čínou mohla být dlouhodobou aspirací v případě, že by podmínky byly dobré a čínský trh by zůstal i nadále pro evropské země důležitým. Ale pokračování v současné trajektorii bez vážnějšího přehodnocení nově se formující ekonomické krajiny, které vyvstává z pandemie, by rozhodně nemělo být v současné době prioritou.“

Evropské vlády i EU jako celek by měly zvážit, do jaké míry je žádoucí dlouhodobě rozvíjet partnerství se „systémovým rivalem propagujícím alternativní modely vlády“ i za cenu popření základních evropských hodnot.

Změnu v tomto postoji jasně signalizují některé nedávné aktivity evropských politiků, například otevřenější podpora Tchaj-wanu kterou v posledních měsících vidíme i v ČR…

Jako autor článku je uveden Sinopsis (Čína v kontextu a souvislostech) – dílo sinoložky prof. Olgy Lomové, která bohužel nedovede ani referovat o svém obědě aniž by zmínila korupci, samolibé autoritářství a sociální nespravedlnost v Číně. Je dokonale sehraná s mainstreamem a proto také lidé ze Sinopsis ovládli veškeré debaty v České televizi. I v sinologii však existuje alternativa a tou je web Sinoskop.

Já se nechci utápět v odborných debatách a dám spíše na osobní zkušenosti Čechů a Slováků žijících v Číně. Hlavně jde o Lukáše Codra herního redaktora, který je v Číně od roku 2008 a Slováka Pavla Dvořáka tlumočníka čínštiny a organizátora netradičních výletů po Číně, který o Číně píše od roku 2009. Lukáš Codr (přezdívkou Čočik) zdůrazňuje neustále, že se o politiku nezajímá, nicméně se nevyhne ve svých videích (která nemonetizuje. Není klasickým Youtuberem a točí je z radosti sdílených zážitků) různým poznámkám, když vysvětluje některé charakteristiky. Když však na něj udeřila Martina Černotová z Lidovek řekl:

Po několika trpkých zkušenostech jsem dospěl k přesvědčení, že se s moc lidmi v Česku nedá o čínské politice rozumně bavit, protože mají o zdejší situaci naprosto bizarní představy, které odpovídají spíše životu v KLDR (a trochu se děsím, co se bude dít v komentářích pod tímto rozhovorem).  Realita je taková, že naprostá většina Číňanů politiku neřeší a nezajímá se o ni, protože má na jejich život naprosto minimální vliv. Lidé jsou tu zvyklí postarat se o sebe sami a stát jim nehází klacky pod nohy, což je věc, ze které by si měli podle mého názoru vzít příklad hlavně úředníci v Bruselu a všelijací čeští sociální inženýři, kteří mnohdy přicházejí s naprosto absurdními regulacemi…

Těmi několika stručnými větami řekl mnohem víc než Pavel Dvořák, který na totéž spotřebuje násobně více slov a kterého můžete sledovat zde.

Jsem ale v rozpacích v hodnocení toho, zda jde jenom o blbost mainstreamu, který jakoby si neuvědomoval, že v podmínkách digitálního světa se jednostrannost vždy a zákonitě proflákne. Nebo jestli se jedná o systémový nedostatek osobností, které jsou schopny jít proti srsti nejen deklarovaným oponentům, ale především vystupovat i proti pohodlným pravdám vlastního tábora.

Jako bychom se nemohli zbavit dědictví Goebbellsovi osobnosti. „Současný názor, že novináři vytvářejí hnutí, je falešný. Hnutí vytvářejí novináři-agitátoři, kteří obratně využívají propagandy ve svých úvodnících.“ Goebbels si vyzkoušel, kam až může útočný tisk zajít, prostřednictvím svého týdeníku Angriff. Jím vytvářená nacistická propaganda byla založena na pěti hlavních přístupech:

1. na úzkém utilitarismu ve smyslu cílení na jasně vymezené subjekty,
2. na zlehčování až demonstrované pohrdání racionálními argumenty,
3. na specifickém odvolávání se na emoce,
4. na útočných, neustále opakovaných heslech,
5. na populismu postaveném na stereotypech a sloganech. (Čerpáno z magisterské práce Zuzany Houzarové)

S hanbou je nutno přiznat, že tento systém používají naše media hlavního proudu dodnes. Neexistuje jediný racionální důvod proč bychom se měli bát Číny a Ruska, v myslích lidí tak tomu, „díky“ třicet let trvajícímu ideologickému nátlaku, je.

…Převrat Evropy v sociální stát, nabízející jinde ve světě neznámý rozsah bezpracných příjmů formou štědrých sociálních dávek. Převrat Evropy z kontinentu států, plně zodpovědných za svůj, vlastními hranicemi vymezený prostor v Evropskou unii, která vytvořila fuzzy prostor všeobecné nezodpovědnosti. Ideová pomýlenost Evropy – politická korektnost, multikulturalismus (neúcta, ne-li odpor k vlastnímu národu), genderismus stavící na hlavu tradiční názory na rodinu a na vztahy mužů a žen, a další ničivé -ismy. Konkrétní pozvání migrantů německou kandéřkou a osudové váhání evropských pseudo-elit, zda migraci zastavit či jen přerozdělovat bylo pak posledním rozhodujícím impulsem. (Klaus, Weigl 2015).

Evropské pseudoelity zcela podlehly neomarxistickému levičáckému progresivismu a v jeho duchu koncipují novou utopii. Chtěly by „lepší“ svět, kde zmizí národy i lidské rasy. zmizí kulturní rozdíly i rozdíly mezi muži a ženami…(Na bojišti Evropské integrace; Institut Václava Klause, str. 89)

Levice…sociální stát, LGBT pride, genderismus, #Me too. Levičáctví – kontraproduktivní nesmysl chabých mozků a nezodpovědných politiků. Levice si formou sociálního státu zcela bezostyšně kupuje voliče. Že to není zadarmo je jasné, stojí to nadměrný byrokratický aparát, tedy lidi, kteří nevytvářejí skutečné hodnoty, kteří naopak hodnoty vytvořené jinými odčerpávají a navíc jen těm kdo je vlastně živí, jen komplikují práci a život. Zbavuje občany svobody a odpovědnosti za sebe rozhodovat a jednat. Svoboda je nejvyšší společenskou hodnotou v každé civilizované a demokratické společnosti. Je to hodnota, která mnohokrát převyšuje veškeré sociální jistoty. Jen svobodný, iniciativní a odpovědný občan si zaslouží slušnou životní úroveň… Dystopický svět, který se „pomalu mění v jednu velkou lidovou republiku“ a v němž „Spojené státy jsou jedinou zemí, kde se lidé zatím nemusejí uchylovat k vyhrabávání kořínků, aby neumřeli hlady.“ To je svět radikálního sobectví Ayn Randové, která problém současného světa nevidí v konfliktu chudých a bohatých, ale člověka a státu, lidských práv a diktatury. A to je také zpráva, kterou nám pravice servíruje dnem i nocí, zcela v duchu Goebbelsovych principů.

Je už trapné připomínat, že pojem levice a pravice vznikl na konci XVIII. století v Generálních stavech, kdy zasedali přívrženci nového řádu nalevo a zastánci starého řádu, reakční aristokraté napravo. Je mnohem užitečnější uvědomit si kdo byli (levicoví) přívrženci nového řádu.

Byla to městská třída dnešních kapitalistů, kteří se domáhali spravedlnosti proti (nezaslouženým) privilegiím dědičné aristokracie. Levice byla iniciátorem změny, pravice stoupencem stávajících pořádků. A na tom principu se za dvěstě let nic nezměnilo mimo to, kdo dnes představuje levici a kdo pravici.

Dědičná aristokracie prakticky zmizela a její místo v parlamentech zaujala třída dnešních kapitalistů.

Ale principiálně je pravice nadále stoupencem stávajících pořádků a levice jsou ti zbývající, těch deset milionů „obyčejných“ občanů.

Levicí nikdy nebyli a ani nebudou zastánci práv marginálních menšin. Společnost, má-li přežít, se totiž ve vlastním zájmu nikdy neřídí jednotlivými odchylkami ale tím, co prospívá většině i když ty odchylky respektuje. Viktor Heumann může menstruovat, kdy se mu zachce, ale společnost se jeho odchylkou nemůže řídit.

Pohlaví (německy Geschlecht) navzdory jeho mínění jsou biologicky jenom dvě a vlivem různých, v podstatě zdravotních, dysbalancí mohou být různě vyvinutá či naopak nevyvinutá.

Dělat z toho ale levicový světový názor, je buď blbost nebo daleko spíše záměr představit levici jako množinu nesvéprávných jedinců nevyznávajících svobodu, což je ovšem účelový trend pravicového vidění světa, který tu vládne od devadesátých let.

Nejlepší je příklad: V A2larmu je jímavě vykresleno jak by měli být levičáci vnímáni veřejností:

Dva kamarády, kteří spolu ve školce stavěli sněhuláky a na střední spolu kouřili trávu a bojovali proti náckům, rozdělí spor o způsobu organizace revoluční akce. „Rozevlátí eseři nikdy nemohli stát v čele revoluce,“ káže přísně mladý bolševik, který se ráno sprchuje studenou vodou a matraci si podkládá prvním vydáním Kapitálu. To už je pro jeho kamaráda ze školky příliš velké sousto. Na silvestrovské chlastačce společně zjišťují, že jejich vzájemná nenávist je větší než jejich nenávist ke kapitalismu.

V dalším přejímám několik řádků se stejným tématem z komunitistického (pozor! ne z komunistického!) webu Standy A. Hoška:

Z uvedeného plyne, že zásadním znakem opravdové levice je „alternativnost“ současného systému. Žádná strana, která není protisystémovou vůči dneska dominujícímu liberálnímu kapitalismu, nemůže mít levicový rodný list.

Takže podle mne opravdovou levicí je subjekt který:

– Odmítá soukromé vlastnění minimálně bank, síťových struktur, přírodních zdrojů, bytových domů, půdy a všech nosných producentů každé regionální ekonomiky.

-Neodmítá marxismus, spíše s ním tvůrčím způsobem polemizuje.

– Válku uznává jenom jako obranu při napadení, tedy ani preventivní napadení nepřipouští. Mír je pro ni neměnnou konstantou bez alternativy

– Odmítá dominanci zastupitelské demokracie a hledá účinné metody správy obcí a regionů metodami přímé demokracie.

– Odmítá vnímat a provozovat politiku jako soutěžení o moc, ale pouze a jen jako službu v oboru správy věcí veřejných.

– Snaží se udržovat proporci mezi svobodou a rovností v takovém stavu, aby zajistila slušný život naprosté většiny obyvatel obcí, regionů až světa.

-Hledá co nejúčinnější cesty zajišťující takové snižování sociálních, především vlastnických, rozdílů mezi lidmi, které postupně  zlikviduje možnost nadvlády člověka nad člověkem.

– Není fanaticky aktivní v žádném módním hnutí, od homoaktivismu přes genderismus po klimaalarmismus. Všechny při tom pozorně studuje a snaží se dopátrat jejich eventuálního přínosu pro budoucnost.

– Obecně se vždy snaží adaptovat jak svou teorii, tak především praktické bytí na nové podmínky. Konkrétně to znamená, že nechce změnit svět, především svět přírody, čti jediného prostředí své existence. Konkrétně to znamená, že kupříkladu nedovolí obrovské plýtvání zdroji, pokoušející se  zastavit nevyhnutelné procesy, jakou je třeba změna klimatu, ale tyto zdroje vynaloží na přizpůsobení se všeho lidstva následným obrovským změnám, které jakékoliv neodvratitelné změny klimatu nutně způsobí. #Me too, jež se z dávné, poctivě myšlené iniciativy, v posledních letech zvrhlo v obviňování a dokonce trestání bez důkazů, považuji doslova za zvrhlost soudcokracie údajně svobodné a demokratické společnosti. Každou ženu, která si teprve po desítkách let „vzpomene“ na to, že byla sexuálně obtěžována, či zneužita, bych odsoudil za zatajování trestného činu a tím napomáhání k jeho opakování.

Znovu se podívejte na Kantorkův vtip. Nepřeberné jsou květy blbosti.

Mám pokračovat?

Roušky…kus hadru na hubě z nás dělá ovčany…Proto ji „hrdinové očurávali“ na účet těch ostatních, jen nám to neřekli.

Evropská unie nám diktuje…Zajímavé, teď se proti tomu postavili Němci. Německý Spolkový ústavní soud obvinil Soudní dvůr Evropské unie z „překročení jeho mandátu“. V prosinci 2018 Soudní dvůr EU rozhodl ve prospěch programu nákupu dluhopisů Evropskou centrální bankou. Německý Spolkový ústavní soud uvedl, že rozhodnutí Soudního dvora EU bylo ultra vires (mimo jeho pravomoc), a proto není závazné. Čl. 5 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii stanoví:

Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.

Už Werich si stěžoval, že blbců je jako by je někdo shazoval z nebes…