Za Jiřím Menzelem

Jestli něco  píši doopravdy  nerad, jsou  to nekrology. Šetřím s nimi  na  Kose jak mohu.  Jednak proto,  že  psát  o ztrátě  někoho či něčeho  je doopravdy deprimující  záležitost, ale  především z  toho důvodu, že  se, tak  říkajíc,  už  kácí v mém lese. A kdo si  rád  chce  sáhnout  na ostří nevyhnutelné pily, co se k němu blíží?  I  když ten  dnešní  za  Jiřím Menzelem  i ten minulý za  Karlem Gottem  je o poražených velkokmenech  o půl generace  starších ode mne. Nicméně  na  člověka, vedle  nostalgie  a  velkého  smutku, padne  i  strach. Říkající  …. no však víte.

Ale  dnes  je  tématem  pan Jiří Menzel.  Internet  je momentálně plný rozjímání a   vzpomínek  opravdových osobností, ale především tzv. celebrit, z nich  každá má zapotřebí  sdělit, jak velká ztráta  to pro ni  osobně je,  jak si s panem Jiřím ohromně  rozuměli a  vlastně  fungovali jako jedno tělo jedna  duše a k tomu přidá nějaké to společné  selfíčko,  aby  to jako potvrdilo.

Ničím z  tohohle  vám neposloužím. Jen řeknu, že  moje generace  vlastně  doprovázela  narůstající  filmografii pana Jiřího a brodila se  s ní životem. Především tím normalizačním. Jeho filmy  ji činily  výrazně, opravdu výrazně – snesitelnější.

Nevím jak vy, co to pamatujete, ale pro mne, a  to nejsem  žádný  filmový  nadšenec a  fanatik, ale  já  měl tenkrát  s každým  filmem   typu Slavnosti sněženek, Konec  starých časů, Vesničky  střediskové či Postřižin  na nějaký  čas  dojem, že  otevřelo  jakési  normálně  nepřístupné okno  a  dovolilo  čerstvému, svěžímu vzduchu  proniknout  do  té nehybné, šedivé a  otupující  bolševické zatuchliny.

Ano zatuchliny.  Protože  ta  už neumožňovala  to  okno  rozevřít naplno a zejména  na pořád,  jak se zdálo, že  tomu je v samých  začátcích  Menzelova  filmování. Viz jeho asi nejlepší tituly  vůbec

Perličky  na dně, Skřivánci na  niti, Rozmarné léto a přirozeně  oscarové  Vlaky.

Tohle  je  můj osobní výběr  z pozůstalosti pana  Jiřího. Nikomu jej  nevnucuji. Zejména  ne  těm, co přísahají  na  Cimrmany. Ale  ti  pro mne nic  neznamenali a neznamenají  v žádné podobě. Ani v té pana  Jiřího.

Ale jak  říkám,  nikomu  svůj názor  ani výběr  nevnucuji. Protože  podstatná je jen jedna  věc – žádný  další nový  film pana  Jiřího už  se nedočkáme.  Škoda….

Opravdu  škoda?

Když  si prohlížím kompletní  filmografický přehled  Jiřího Menzela, pak se  nemohu ubránit  dojmu, že  se  skládá jako by  ze tří částí

té počáteční, neváhám říci  PREMIOVÉ –  vše  co natočil do roku  1969

té vysoce  hodnotné, ale  přeci jen  už  standardní – vše  do roku  1990

a to potom

Za sebe dodávám, že  TO POTOM  mi nijak neschází. Takže  opravdu škoda?

Ano,  ale ve  smyslu  že  škoda je  každého dobrého člověka, co hodně umí a je  schopen potěšit  ostatní. To pan Jiří bezesporu  dovedl. Takže  s konečnou platností a definitivně  – škoda!

Nemám  žádnou osobní zkušenost  s  panem Jiřím.  Současná záplava  internetového dojetí z něj dělá  div ne  anděla  s  bělostnými  křídly  a  svatozáří nad  hlavou. Tomuhle  cukrkandlovému  sentimentu se  dá lehce propadnout.  A  nejspíš  bych do něj sklouznul v tomto textu  také, kdyby..  kdybych si  jako  obyčejně nepamatoval  pár  věcí  navíc, které se do toho cukrkandlu  kolem  Jiřího Menzela  ani nehodí.

Například  to jak veřejně  sešlehal prutem v  Karlových Varech  na  tradičním festivalu v  roce 1998 Jiřího  Sirotka, když se  zásadně nepohodli  o to, kdo z nich  natočí film dle  Hrabalovy  knížky  Obsluhoval jsem  anglického krále. S  patřičným komentářem.

Nebo  na  dávno zapomenutý  skandál, kdy proti němu  vyjela  řada  těch, co ho dnes  blaho a  svatořečí a nenechala  na  něm tehdy  niť  suchou. Když v  roce  2013 na  festivalu  v indickém Goa, kde dostal cenu za  celoživotní přínos  světovému filmu ve  svém laudáciu  prohlásil:

„Podporuju cenzuru, protože někteří lidé nejsou dostatečně dospělí,“ konstatoval. ….“Doufám, že dnešní mladí lidé nebudou v příštích letech tak hloupí, jako byli ti starší.“…..“Veškerá mládež sleduje americké filmy, které jsou určeny lidem s mentalitou dvanáctiletých hochů,“….

Následovala  těžká kanonáda  proti panu Jiřímu od těch jedině  a  věčně  správných!  Dovolil si prohlásit, že  cenzura  v určité  formě, kvůli nedospělosti  nemalé  části lidí je nutná. Aby  bylo zastaveno  šíření hlouposti,hulvátství, násilí.  Nepřípustné,  kacířské, bolševické, protidemokratické!!! Navíc  v kombinaci s vymezením se proti  hollywoodské produkci, takto vrcholu  americké  kulturní produkce  – ještě nepřípustnější,  kacířštější. Vždyť přece hollywoodské  celebrity  udávají světový  tón liberální demokracie  už  nejméně  dvě  desetiletí!   Nepřípustné!  Dnes je  tehdejšími kritiky, kteří v něm tehdy  okamžitě  rozpoznali postkomunistického ďábla,  adorován co by  anděl….  Zvláštní svět, na mou věru!

Ale  to se dostáváme  jinam. Já  tyhle  úvahy rozhodně dál rozvíjet nehodlám.

Po JiřímMenzelovi  zde  zůstanou  jeho filmy. A co bude lidstvo lidstvem si je  určitě  bude promítat. Kvůli  nadčasové poetice, moudrosti, radosti ze  života, slušnosti, uměřenosti.

Přemýšlím nad  tím, který  z  jeho  filmů tak nějak popisuje jeho samého.  A když  si vzpomenu na  ten varský incident  se  Sirotkem a  jeho  vyjádření v Goa, pak mi z  toho vychází  nejlépe Konec  starých  časů. A jeho hlavní protagonista. S Jiřím Menzelem k nám nepochybně  dorazil konec  starých  časů.Nejméně  těch  filmových. Ty nové jsou plné  braku.  Toho prvoplánového či  toho in, spojeného s „novými hodnotami“ a překrucováním  vlastní historie. A  sebepojímáním se  „elit“.

A na závěr  ještě něco  – děsím se toho, že  se nyní, zejména krátce před  volbami, jeho odchodu  zmocní  oba hlavní  čeští politikářští papaláši. Tak jako to učinili s  Karlem Gottem. Doufám, že  jim v tom vdova zabrání. Kvůli nám všem. Za  sebe  říkám, že  ani trochu  nestojím o  to, aby se jeho památky  ujmuli   ty  dva klony  figury, kterou  ve  Skřiváncích na  niti zosobnil  Rudolf  Hrušínský.  Což ti oni hrozně  rádi a  s plnou kvalifikací. Jiří Menzel totiž vyznával slušnost. A nesnášel ty, co mají mentalitu  dvanáctiletých hochů.To první  ani jeden z nich nezná, to druhé oba  využívají a zneužívají.  Stejně  tak  mi  bude vadit,  když si nyní Jiřího Menzela budou zkoušet ukrást  ti jedině  správní, co mu po Goa  spílali a spílali…

Nechme  prosím  pana  Jiřího tiše  spát, nerušme  jeho  konečné rozjímání a  zapalme  mu  svíčku a  přidejme  tiché poděkování.