Paralelní polis

napsal  Leo K.

Vypůjčil jsem si název samizdatového textu z roku 1978, ve kterém se pokusili Václav Benda, Milan Šimečka, Ivan M. Jirous, Václav Havel, Ladislav Hejdánek a další, dát značně nesourodému československému undergroundu nějaký sjednocující étos. Musely se tam vejít vulgarity The Plastic People of the Universe, reformní snahy církevního hnutí (např. Nová orientace), až po filosofii Jana Patočky a třeba Jiřího Němce.

Byl to Ladislav Hejdánek a nikoliv Václav Benda, jak tvrdí Wikipedie, který doporučil, aby se Charta 77 právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. Sám koncept paralelní společnosti, který spočíval

-v neustálém poukazování na porušování občanských práv a svobod státem, který se k nim zavázal, na „druhou“ kulturu, odlišnou od „oficiální,“

-ve vytváření paralelních vzdělávacích, politických a právních struktur

…a který vedl k zuřivým reakcím režimu, nebyl vůbec nic nového. Pokud dokážeme utlumit emoce a uvažovat až na dřeň pragmaticky, musíme uznat, že i principy jednání Konrada Henleina a Karl Hermanna Franka s prvorepublikovým režimem splňovala

ze sudetoněmeckého pohledu

disidentskou myšlenku boje za společnost, která není „pokořena“ zákony a rozhodnutími zástupců veřejné moci, ale společnost, která je založená na vlastních hodnotách, které jí nejsou vnucovány centrální autoritou, a podle toho je konstituovaná a organizovaná. Podle tohoto konceptu jde o vytvoření paralelní společnosti, která je vůči státní moci v rovném postavení a má dokonce před státní mocí přednost při sebeorganizaci a sebezajištění. Vlastně snaha o destrukci společnosti.

Tedy myšlenku která je vlastní jakémukoliv disentu ať se podíváme do Běloruska nebo do Spojených států. Může vůbec stát nebo i nějaká jiná forma společnosti dlouhodobě odolávat nátlaku takových kverulantů, byť by tvořili i jen menšinu společnosti? To je relevantní otázka, která vede k zamyšlení nad existencí a cíly „pražské kavárny,“ Milionu chvilek pro demokracii a jiných nátlakových skupin v demokracii. A to přesto, že máme řadu důvodů pochybovat zda tu skutečnou demokracii vůbec ještě máme.

A to už vůbec nemluvím o vrstvách obyvatelstva, které ať z jakýchkoliv důvodů, hrají roli „černých pasažérů,“ ne kvůli barvě pleti, ale protože se vezou aniž by přispěli. S konečnou platností jsme se na příkladě Mosteckého Chánova a Slováci na příkladě romských osad přesvědčili, že ghettoizace, byť s dobrým úmyslem, problém paralelní společnosti neřeší.

Na území úspěšného státu může existovat pouze jedna státní moc

– a ta nemůže tolerovat paralelní struktury, které se staví vůči státní moci do rovného postavení či dokonce při sebeorganizaci do přednostního postavení. Každý takový povedený pokus hrozí dezorganizací státu a ten, nechce-li být trvale stalkerizovan, má jenom dvě trvalá východiska. Buď nelítostnou represi nebo rozpad systému.

Komunistickou totalitu šlechtí, že volila druhou možnost.

Málem bych zapomněl zmínit ještě sofistikovanější verzi paralelní polis. A to případ, kdy je paralelní mocenské centrum součástí státu. Kdy byrokratické „služby“ státní moci „opravují“ politickou moc a stavějí se do pozice „krku, který hlavou hýbe.“

Jestliže obvykle jmenujeme jako příklad americký „deep state,“ tak se jenom stydíme přiznat, že obdobný stav je i u nás.

Připomeňte si momenty, kdy se politická moc přes všechny překážky nakonec napříč politickým stranám o něčem dohodla (např. odměny zdravotníkům za mimořádné nasazení)…„a ono to najednou drhlo. Máme v tom – zvláště tady, ve střední Evropě – dlouhou tradici. Za c&k Rakousko-Uherské říše existoval legální institut placené protekce. Když jste u správného úředníka zapravili jistý obolus, dostalo se vám přímluvy nebo upřednostnění třeba až u dvora, což se zachovalo i v lidovém šprochu: „Císařpán je hodnej, jenom ti jeho rádcové…“

Washingtonský „deep state“ má jediný primát v tom, že u něj lobbují zástupci těch světově nejbohatších korporací.

Kam to vede jsme mohli sledovat po celou dobu Trumpova prezidentství. Je pozoruhodné, že třebaže s uvedenými argumenty obecně souhlasíme, v politické praxi různé nátlakové akce ospravedlňujeme – máme přece demokracii – nebo jim i ustupujeme.

Za model společnosti, která dlouho ustupovala lze použít Francii. Republikánské zřízení se deklaruje jako sekulární společnost všech Francouzů a Francouzem se stává každý, kdo příjme občanství Francouzské republiky bez ohledu na víru a barvu pleti.

Právě svobodou víry se ale ohrazují rozkladné síly velké části muslimské komunity. Je tedy islám tím zločinem, který rozděluje společnost? Po vražedném útoku na učitele, který ukazoval žákům jako příklad svobody projevu karikatury Mohameda otištěné v časopisu Charlie Hebdo, prezident Macron po příjezdu na místo činu prohlásil, že útočník cílil na svobodu vyjadřování. „Dnes byl zavražděn občan, protože byl učitelem a protože vyučoval o svobodě projevu,“ řekl prezident s tím, že se jednalo o islamistický terorismus. „Celá země stojí za svými učiteli. Tmářství a násilí, které ho doprovází, nezvítězí.“
Problém zda je to skutečně náboženství, zda je to islám sám, který je podstatou zla, řešil v jiném projevu, jehož malou část přebírám:

Problémem je islamistický separatismus. Tento vědomý, teoretizovaný, politicko-náboženský projekt se uskutečňuje opakovaně v rozporech s hodnotami republiky. Jeho výsledkem je až příliš často konstituce paralelní kontraspolečnosti, které se projevuje odchodem dětí od těchto hodnot, rozvoj komunitních sportovních a kulturních praktik, které jsou zase záminkou pro výukové principy neodpovídající zákonům republiky. Je to indoktrinace a jejím prostřednictvím negace našich principů, rovnosti žen s muži a lidské důstojnosti. Problémem je tato ideologie, která tvrdí, že její vlastní zákony jsou nadřazeny zákonům republiky.

Poukázání na muslimskou paralelní polis je poněkud pozdní procitnutí, po zprávě generálního inspektora školství Jean-Pierre Obina z června 2004. Obinova zpráva (Znaky a projevy náboženské příslušnosti ve školách) popisuje a varuje před fenoménem náboženského separatismu mezi mladými francouzskými muslimy. Zdůrazňuje, že „individuální nebo kolektivní projevy náboženské příslušnosti,“ mají tendenci „se dynamicky množit a diverzifikovat;“ že mohou ovlivnit všechny oblasti osobního, rodinného a společenského života, protože řada francouzských čtvrtí se dostaly do rukou imánů a náboženských sdružení, které je ovládají.

Ale také to, že školské instituce republiky jsou zapojeny do tohoto hnutí, nad rámec běžných „mediálních emocí“ kolem islámského šátku.

Na hodinách dějepisu a geografie muslimští studenti odmítají studovat stavbu katedrál nebo vůbec vnímat kapitoly o byzantském církvi či připustit existenci předislámských náboženství v Egyptě, případně Sumerský primát písma. Zpráva rovněž zdůrazňuje, že sekularismus je v občanské výchově zpochybňován jako vládní protináboženský a tudíž utlačovatelský akt. Časté je popírání holocaustu. Na hodinách matematiky odmítají používat jakýkoli symbol jenom vzdáleně podobný křížku. Na střední odborné kuchařské škole zase odmítají upravovat vepřové maso. Zpráva zahrnuje i odmítání kurzů biologie reprodukce, protože je žáci považují za příliš nestydaté. Setkává se také se snahou manifestovat svou příslušnost k muslimské komunitě oděvem.

Zpráva konstatuje, že pravděpodobně nejrozšířenější reakcí učitelů je autocenzura; a to do takové míry, že se sami učitelé uchylují k „autoritě“ Koránu. Vrcholem je, když učitel učí s Koránem na svém stole […] a jakmile dojde ke sporům, tak jej použije jako arbitra. To už je skutečné teologizování sekulární pedagogiky. Výše uvedený projev prezidenta Francouzské republiky je sice pozdní, ale významnou reakcí ve významu, že dále už ustupovat není možné.

Jean-Pierre Obin je jeho vystoupením rehabilitován. Takového triumfu se německý Thilo Sarrazin zatím nedožil.

Po vydání knihy Deutschland schafft sich ab byl odvolán z předsednictva Spolkové banky, vyloučen z SPD, mnichovské nakladatelství Random House odstoupilo od smlouva na vydání jeho nové knihy… Dále si zavařil prohlášením, že výrok německé kancléřky Angely Merkelové, že „islám je součástí evropských tradic a kultury“ je buď pravdivou banalitou – pokud vyjadřuje, že jsou námi vítáni, když se integrují – nebo nepravdou – tvrdí-li, že islám patří k evropským tradicím a kulturám.

Zkrátka Německo si s ním vyřídilo své účty tak, jak si to sám předpověděl v knize

Teror ctnosti: O hranicích názorové svobody v Německu.

Jak se s tím vypořádává Česko? Zatím nijak, žádné velké komunity migrantů tu nevznikly a těch pár nigerijských drogových dealerů na Václavském náměstí má určitě policie v merku. Tlak EU, přijmout migranty z Řecka, Itálie, Španělska atd. ale roste i když je nesmyslný. Česká republika není cílovou destinací, nicméně může být otevřenými dveřmi do Schengenského prostoru a tak můžeme číst jenom úvahy.

I když se reakce Francie […] může označit za opožděnou, podstatnější bude, jak daleko evropské země zajdou. Nejde jen o ochranu před útočníky ukrytými mezi migranty. Radikálové také nevyužívají jen sítě salafistických mešit, které jsou podporovány zeměmi Blízkého východu a Perského zálivu, zejména Saúdskou Arábií.

Unikají odhalení i proto, že se mnozí přistěhovalci neintegrovali do společnosti a vytvořili si diasporu podobnou ghettu, ve které se řídí vlastními pravidly a zákony a často pomohou souvěrci a soukmenovci proti státu, který vnímají jako cizí. Touží sice žít v západní Evropě, kde se mají mnohem lépe než doma, ale hodnoty evropské kultury neuznávají, i když právě ty umožnily její hospodářský rozvoj, z něhož sami tyjí. Přesto se nepokoušejí začlenit, netouží po integraci do kultury, která je jim cizí, ale současně jim vadí, že nemají úplně rovnocenné postavení. A to je problém.

Nově příchozím lze odepřít občanství, když neprokážou loajalitu a nepřijmou hodnoty evropské společnosti. Ovšem v zemích EU žijí miliony potomků přistěhovalců, kteří mají občanství, a přesto se nezačlenili a necítí se příslušníky země, kde se narodili; píše Alex Švamberk

Na problematiku migrantů ze středního východu je často dotazován Petr Pelikán, který je orientalistou, arabistou i aktivním překladatelem. Člověk, který zasvětil celý svůj život arabskému světu, v jehož univerzitách studoval řeč i islám.

Podle jeho osobních zkušeností migranti hledají v Evropě sen o lepším životě, který znají z internetu a sociálních sítí. Ten tu ale najít nemohou a na otázku moderátora proč by Česká republika nemohla pomoci v migrační krizi přijetím padesáti sirotků položil řečnickou podotázku, proč zrovna padesát sirotků a proč ze Sýrie, když ve světě jsou bezprizorní miliony dětí. Všechny tyto otázky měly podle něj být zodpovězeny předtím, než by se vyhlásil plán nějaké děti přijmout. 

Většina migrantů sice usiluje o to, aby se dostali někam, kde je život snazší a bohatší, například do Švédska nebo Německa, ale zároveň nechtějí žít způsobem té či oné země a nejsou k ní loajální. „Takže vytváří své komunity a žijí, pokud to jde, svým způsobem života, jako ve svých domovinách,“ říká.

Podle svých četných osobních zkušeností s migranty, jimž často dělá tlumočníka, dospěl k názoru, že to obvykle nejsou lidé v bezprostředním ohrožení a většinou jde o příslušníky středních vrstev. Dokonce je přesvědčen, že hlavním impulsem k tomu, aby odešli ze Sýrie, není válka. Podle něj je to podružná příčina. Na druhé straně ale upozorňuje, že syrská válka zdaleka není dobojována, jak někteří tvrdí, nicméně tzv. islámský stát již takové nebezpečí jako dříve nepředstavuje.

„Evropa by především měla řešit imigranty, kteří jsou již v Evropě.

A jak tedy migraci řešit? Pokud tady není loajalita k hostitelským evropským zemím, tak mají jít zpátky domů?

Teď už to právě nejde. Jakmile jsme jim dali občanství, trvalé pobyty, tak už se jich zákonnou cestou, podle těch norem, které tady vládnou, nemůžeme dost dobře zbavit. Myslím, že ten model, který měl být nastolen, měl být spíše, jako je třeba v Perském zálivu: Přijeďte pracovat. Vydělejte si peníze, ale nemůžete se usazovat natrvalo. 

Dokud migrantům nezvnitřní hodnoty a zákony, které tvoří Evropu, dokud budou vytvářet uzavřená společenství, jako například Kreuzberg a Kottbuser Tor v Berlíně, Molenbeek v Bruselu, Saint-Denis v Paříži a další, do té doby budou černými pasažéry sytému a budou trvat jejich střety s autochtonními obyvateli. Je to logické protože jenom intelektuálové mají schopnost se v dichotomii statického náboženství jednou provždy daného bohem a evropských zákonů a zvyklostí, které reagují na vývoj společnosti, se rozhodnout tak, aby nezadali podnět k jakýmkoliv třenicím.

Více než devadesát procent migrantů z předního východu a Afriky tyto schopnosti nemá

a dolehne-li na ně jakákoliv krize vracejí se k tomu starému, co mají za jisté. K původnímu náboženství, které zastává úlohu práva, zvyklostí a tradic a také vlastní víry.

Společnost pak dále rozvrací aktivisté, kteří si k tragickému pojetí seznamu po položkách vyjmenovaných práv bez souvislosti s adekvátními povinnostmi, vymýšlejí další. Azylové právo obchodníkům s lidskou bídou (eufemismus slova pašerák) nestačí. Prohlašují „For freedom of movement“ (za svobodu pohybu) ačkoliv takové právo vůbec neexistuje. Jeho přímým důsledkem by bylo zrušení suverenity států.

Houfy nedovzdělanců pak razí „názor,“ že se tomu v důsledku klimatických změn stejně nevyhneme. O nedovzdělancích hovořím úmyslně, protože si zjevně nedokážou představit složitý systém (jakým je klima) závislým na mnoha parametrech. A předpokládají, že změní-li se jeden, ostatní zůstanou statické. Na Zemi se mění klima, ale i proudění stále a existovaly doby, kdy dnešní Sahara byla zelená a obydlená. Klimatickou změnu nemůžeme odvrátit, ale můžeme se jí přizpůsobit. To ale koryfejové „Klimawandel“ slyšet nechtějí.

Zdá se totiž, že nejde o nic jiného než o vznik většího trhu rychlou integrací Jihu do bohatého Severu. Všechno tomu nasvědčuje. Kdo financuje paperbooky průvodců pro migranty do Evropy? Kdo udržuje webový portál http://www.w2eu.info/? Kdo financuje nizozemské, maltské a německé NGO na spolupráci s pašeráky?

Naivní idealista Jan Čulík hovoří v rozhovoru Britských listů s Evou Zahradníčkovou, aktivistkou a matkou čtyř dětí, která pomáhá uprchlíkům na Balkáně o tom, jak na ni reaguje česká společnost.

„Když sledovala hrůzy, které se dějí v dnešní Evropě s uprchlíky, rozhodla se, že je lidskou povinností jim začít pomáhat,“

představil hosta. Zjistila podle něj, že jsme v jednadvacátém století v Evropě obnovili instituci koncentračních táborů, ve kterých tyto lidi v podstatě mučíme. Na Balkán a do Řecka už vyjela po třicáté. Jaká je její osobní motivace?

„Já jsem tam původně jela s tím, že se chci podívat, co se vlastně děje v Evropě. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči, protože v médiích byly rozporuplné informace. Zjistila jsem, že se jedná o humanitární katastrofu, která není nijak celoevropsky podchycena a řešena.“

Drtivá většina aktivistů se zaštiťuje obecným humanismem, a někdy i touhou po zajímavých zážitcích při pomoci přistěhovalcům. Nepodceňujme ale ani ekonomickou stránku motivace, neziskové organizace na podporu „začleňování“ migrantů vznikají jako houby po dešti, protože migranty musí někdo naučit jazyk, seznámit s prostředím, sehnat ubytování a práci atd.

Pomáhání je, kromě toho, také obrana před prožíváním vlastního života.

Je to svého druhu postižení, kdy výraznou charakteristikou je touha zachraňovat druhé. Takový aktivista nečeká na volání o pomoc, ale zachraňuje aktivně sám. Instinktivně si vybírá slabé jedince, kde může svou pomoc uplatnit. Připadá si pak silnější a dodává si tím pocit moci. Nedivme se proto, že je v jejich očích každý migrant uprchlík.

Slovo uprchlík představuje útok na emoce. Je citovým vydíráním.

A přitom uprchlík a migrant jsou právně odlišné kategorie. Evropa se sice holedbá, že ji k libovolně rozšířeným lidským právům zavazuje její civilizační poslání, jenže přehlídla, že poslední vagon vlaku už je nenávratně pryč a má navíc čínskou podobu. Opozdilci/zpozdilci podupávají na nástupišti s nadějí, že kvůli nim bude vypraven další vlak. Eva Zahradníčková, Martin Rozumek, rudiment feudální aristokracie Karel Schwarzenberg a snad proto i čestný předseda TOP 09 a ing. Michaela Šojdrová, která vystudovala Zahradnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, obor sadovnictví a krajinářství a proto asi hlavní expertka KDU-ČSL pro vědu, vzdělávání a výzkum. Ale zdá se, že výše jmenovaní jsou spíše experty na citové vydírání.

Pomozte ubohým, co utkají před válkou.

Opravdu Alžířané, Eritrejci, Etiopané, Nigerijci, Tunisané, Turci, Pákistánci, utíkají před válkou?

Nemá pravdu Petr Pelikán, když říká, že jdou za svým snem podpořeným obrázky ze sociálních sítí? Nedopouštíme se neokolonialismu, když jim dovážíme dotované potraviny, kterým místní zemědělci nemohou konkurovat? Neříká Čínské přísloví: Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život?“

Problém lidských práv není jenom v jejich existenci, v jejich deklaraci, bez stejného seznamu adekvátních povinností, ale hlavně v universalismu, který jim připisujeme.

Ještě se vrátím k našemu snu o demokracii v osmašedesátém. Zásadní rozdíl oproti dnešku byl v tom, že tehdy byla demokratizace opravdu chápána jenom jako jedna součást, jako podmínka humanizace celé společnosti. Vlastním cílem byla humanizace. Zatímco dnes dochází k úplnému převrácení významů slov;

máme-li demokracii a lidská práva, jsme to my, kdo máme vždy pravdu.

Ten umožňuje používat lidská práva výběrově tam, kde se nám to hodí. Demokracii a lidská práva na americký způsob musíte vzít za své i kdybychom vám měli hnáty zlámat.

Tak nějak bychom správně měli překládat výrok Baracka Obamy: „Now we have got to have the strongest military in the world and we occasionally have to twist the arms of countries that wouldn´t do what we need them to do.“ A to je problém.

Lidská práva se stávají ideologií. Tedy brýlemi, které nám rovnají zrak jistým, předem určeným způsobem. V případě spojenců jsou klopýtnutím, v případě nespojenců jsou zásadní vadou práva a ohrožením demokracie. A ideologie je to, co rozděluje, co vytváří nepřítele namísto oponenta. Politice založené na klacku lidských práv, hrozí její vnímání jako účelové a nevěrohodnotné.

Dokonce jsme vedeni k tomu, že je správné prosazovat lidská práva násilím!