Společně – tedy ve shodě

napsal Leo K.

Z Bruselu přiletěl pan Charles Michel a rozhovořil se o zásadních evropských prioritách. Zmínil konsolidaci EU založené na svobodách a demokratických hodnotách, otázku energetiky, digitální transformace a klimatické politiky, ale také nutnost diskuse o posilování evropské bezpečnosti. „NATO je klíčový prvek evropské bezpečnosti, ale měli bychom rovněž posilovat vlastní evropské možnosti a kapacity tak, abychom byli schopni hájit naši stabilitu a bezpečnost,“ dodal předseda Evropské rady. Chtělo by se dodat – a zase odletěl.

Takhle jednoduché to ale není. Charles Michel je po Hermanu van Rompuy a Donaldu Tuskovi třetím předsedou Evropské rady, tedy sboru jehož členy jsou hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí EU. Podle článku 15 odst.1 Smlouvy o Evropské unii „Evropská rada dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority. Nevykonává legislativní funkci.“

Podle stejného článku odst.4 „Nestanoví-li Smlouva jinak, rozhoduje Evropská rada konsensem.“

Jednání Evropské rady (dále ER) se (podle odst.2) zúčastňuje také předsed(a/kyně) Evropské komise. Proč asi? No přece, protože Evropská komise je exekutivním orgánem. Tak proč, rozhoduje-li Evropská rada konsensem (ve shodě), existují na výsledné akty někdy i velmi nesouhlasné reakce?

Jak si vysvětlit, že hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí vynesou své stanovisko ve shodě a následně mají vážné námitky proti výslednému legislativnímu aktu?

Když vyloučíme dezinterpretaci stanoviska ER při přenosu (předsedkyně EK se zúčastňuje zasedání ER), tak si černého Petra odnáší Komise. Kolegium komisařů je složena ze zcela nezávislých jedinců(?) z každého členského státu, kteří jsou povinni prosazovat výhradně zájmy unie. Když se podíváte do příručky Pracovní metody Evropské komise, kapitola Odpovědnost za soudržnost a kvalitu návrhů Komise (v německém vydání na straně 11), tak se zdeúřední němčinou dovíte čím je rozhodování rámováno a kdo nese zodpovědnost a brzy ztratíte dojem, že jednotliví komisaři jsou opravdu nezávislí.

Co tam však zdůrazněno není, že komisaři by měli být především výkonnými manažery (komise vládne dvaatřiceti tisícovému aparátu) a také kreativními politiky alespoň v minimální míře seznámenými se svěřenou problematikou.

Když vynecháme poslušnou školačku Věru Jourovou, tak za odstrašující příklad komisaře poslouží Frans Timmermans, graduovaný znalec francouzské literatury a případný vyšetřovatel ruských válečných zajatců (sic! – viz Early life and education). Aktivista Green Dealu. Aktivista přece nemůže být politikem. Politika se bez kompromisů neobejde.

A aktivista slovo kompromis nezná.

Není v technologiích vzdělán, ani obecně – a to napomáhá sebejistotě, když lidem slibuje zářivé zítřky a chce po nich pochopení pro svůj výron aktivismu. Dunningův–Krugerův efekt je typ kognitivního zkreslení, které způsobuje, že lidé s nízkými schopnostmi či kompetencemi v dané oblasti sice dosahují přiměřeně nízkého výkonu, mají-li však odhadnout svůj výsledek ve srovnání s ostatními, mají naopak tendenci jej nadhodnocovat. U nás v ČR takhle roste třeba  hrůza z pilného Petra Gazdíka.

Kdyby Evropská komise měla slušně vykonávat svoji práci, museli by být jejími komisaři samé kreativní ale morálně pevné osobnosti. Když připočítáte k tomu to, že tenhle spolek vede gynekoložka Ursula von den Leyen, která co do militaristických nálad si nezadá s tuzemskou Janou Černochovou (prosazovala rozhodnutí německé vlády prodávat zbraně do Saúdské Arábie a do Turecka. Podporovala úzkou bezpečnostní spolupráci mezi Německem a Saúdskou Arábií. Ignorovala páchání válečných zločinů během saúdské vojenské intervence v Jemenu a postavila se proti stažení německých vojáků z Afghánistánu), tak získáte profil spolku, který hýbe Evropou.

Co dovedou úředníci jsem popsal už v článku Demokratický deficit, ale vždy, kdy si vzpomenu na zadávací podmínky výběrového řízení akce Internet do škol, tak mě berou běsi, že existují lidé, kteří za nějaký obolus jsou schopni prodat i životy vlastních dětí. A 32 000 úředníků, kterým vládne Komise – není to náhodou obráceně? Našel jsem zajímavé vyjádření Ivana Davida: „ Měl jsem příležitost se Cyrila Svobody zeptat, proč jako ministr zahraničních věcí za Českou republiku před americkou invazí prohlásil, že v Iráku byla zjištěna přítomnost chemických zbraní. Řekl mi, že neměl jinou možnost, protože takovou zprávu obdržel od tajných služeb. Má být ministr úředníkem v rukách tajných služeb navázaných na cizí zájmy? Byla to lež, ale úředník má alibi, byl uveden v omyl, podveden.“

Trochu mate obrácené používání termínu úředník, ale problém to vystihuje přesně. Politik, ať ho označíme za úředníka nebo ne, je ovlivněn svým aparátem, který vyhodnocuje dopady jednotlivých aktů, připravuje podklady a píše zprávy. Když se politik v problematice nevyzná, má úřednický aparát pré, protože nemá zodpovědnost.

Evropská komise sice odpovědnost má (vůči Europarlamentu), ale pouze jako celek. Nelze sankcionovat jednotlivé komisaře. Napsal jsem článek Atlantismus, který v době, kdy píšu tento ještě nevyšel, ale mohu prozradit, že popisuje proč byl vznik EU mocnostmi vlídně přijat a kdo z toho má profit. Připusťme nyní i bez toho článku, že někdo takový existuje a bylo by nadmíru divné, kdyby nesledoval kroky Komise. Když se znovu podíváme do příručky Pracovní metody Evropské komise, kapitola Odpovědnost za soudržnost a kvalitu návrhů Komise, čteme:

Politické plánování a schvalování všech aktů, včetně právních a prováděcích aktů v přenesené pravomoci je nutně k zajištění, že rozhodovací proces Komise bude politicky řízen od počátku plánování až po přijetí, aby bylo zaručeno dosažení výsledků v souladu s dohodnutými prioritami. V zájmu posílení politické odpovědnosti a odpovědnosti všech aktérů je politická validace iniciativ v různých fázích rozhodovacího procesu (plánování, konzultace mezi útvary a zahájení rozhodovacího procesu). Politicky citlivé a/nebo důležité úkony budou vyžadovat politické potvrzení v každé fázi vedoucím komisařem a příslušným výkonným místopředsedou nebo místopředsedkyní. Zahájení postupu přijímání schvaluje předseda. Generální tajemník bude koordinovat politické schvalování politicky citlivých a/nebo důležitých právních aktů.

Protože právní i prováděcí akty mají svůj počátek ve shodě hlav členských států (ER) nemůže se jich ta politická validace týkat. Došli jsme k poznání, že určitou (a zatím nepojmenovanou závislostí) jsou vázáni nejenom jednotliví komisaři, ale i Komise jako celek. Druhou možností je, že zmíněná řada právních a provádějících aktů nevzešla ze shody v ER, ale jsou vlastní iniciativou Komise a jejího aparátu.

To je snad ještě horší případ, protože říkám-li, že Komisi tvoří jen druhořadí politici, tak se vyjadřuji ještě velice mírně proti oficiální kritice – viz euroskop (ukázka):

…V evropských institucích a úřadech pravidelně přistávají nepříliš nadaní politici a administrátoři, kteří si na domácím kolbišti v té které zemi uřízli takovou ostudu, že se na něm pro další výkon aktivních funkcí znemožnili. Přitom tito lidé disponují ve svém zázemí natolik dobře utkanými sítěmi vlivů, známostí, přístupu k informacím (zhusta kompromitujícím pro jiné), že je dost dobře nemožné je jednoduše vyhodit. Implicitní nebo explicitní dohodou jsou pak odklizeni do Bruselu nebo Štrasburku, kde se pak – královsky placeni – věnují spisování nesmyslných direktiv, jednak protože nějakou činnost jednoduše vykazovat musejí, jednak kvůli realizaci zakyslé pomsty. Evropské úřadování nese pak charakter odplaty zatrpklých důchodců.

Systém fungoval po léta navzdory relativní nákladnosti ke všeobecné spokojenosti. Všeobecně se totiž soudilo, že náklady na něj nejsou až tak vysoké ve srovnání s potenciálními škodami, které by tito politici byli schopni napáchat, pokud by se připustili k výkonu opravdu odpovědných vládních funkcí ve svých zemích. Díky mravenčímu úsilí pomstychtivých dědečků ovšem postupně došlo k tomu, že v objemu zákonodárství zhruba dvě třetiny právních norem členských zemí jsou nyní tvořeny evropským právem, tj. předpisy sesmolené úředníky bez jakéhokoliv volebního mandátu, které neprošly žádnou demokratickou diskusí a byly paušálně odhlasovány národními legislativami v rámci „adaptace“ právních norem členských zemí evropské praxi…

Snad je to opravdu Dunningův – Krugerův efekt, že si Komise přisvojuje univerzální pravdu a žádá bezpodmínečné podrobení, když „společná pravidla“ jsou vynucována jako nadřazená národním zájmům okázalým ignorováním zásady subsidiarity – například prosazováním taxonomie (hierarchie) energetických zdrojů a členské státy, které se nepodrobují dokonce navrhuje trestat.

Václav Bartuška, zvláštní velvyslanec pro energetickou bezpečnost, odpovídal na otázku Daniela Takáče, zda se cítí být ohrožen Green dealem: „Je to riziko i šance, je to obojí…“

Nepřesvědčil mě, možná také proto, že o energetice toho moc neví i když je ve funkci od roku 2007 a v roce 2010 se dokonce stal zvláštním vládním zmocněncem pro dostavbu JE Temelín. Když vidí zelenou šanci a její až 40 % potenciál, tak mi ve srovnání s ním připadají Evropští komisaři jako intelektuální obři. Dokáže bez mrknutí oka říkat věci, které otřesou i těmi nejotrlejšími. Na příklad – je to off topic, netýká se to energetiky, ale uvažovaného vpádu Rusů na Ukrajinu:

…„ Na druhou stranu jsme velmi podrobně sledovali model, který byl použit na východě Ukrajiny, v Doněcku, Luhansku a v dalších městech. Šlo to jakoby přes kopírák a popírá to teorii o lidovém povstání. Skupina civilistů obsadí budovy administrativy, muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci. Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.“

Tomu se u nás říká zvláštní velvyslanec. Diplomat. Ale vraťme se k obnovitelným zdrojům. Určitě jsou skvělým doplňkem, ale postavit na nic celou energetiku? Vždyť řešení energetiky obnovitelnými zdroji vytváří problémy tam, kde nikdy nebyly. Jsou mnohem větší problémem, než nám říkají ti, kteří jejich dotacemi chtějí bohatnout – nejsou předvídatelné, destabilizují elektrickou síť a nejsou k dispozici tehdy, když je nejvíc potřebujete – tedy když je tma, zima a nefouká. To znamená postavit k nim mnohem více stacionárních zdrojů než kdykoliv dříve. Ať už plynových nebo jaderných. Zelení prostě pracují podle osvědčeného hesla!

Na každý komplexní problém existuje jednoduché a dobře srozumitelné špatné řešení.