Svět se má začít bát – dnes začíná olympiáda v Pekingu!

Dnes začínají  zimní olympijské hry v Pekingu. Respektive, v  době, kdy  většina z vás  čte dnešní sloupek tak už začaly.

Dříve  Olympiáda  pro mne osobně byla absolutním vrcholem roku. Prostě  sportovní soutěže  těch úplně nejlepších z celé planety zaručují špičkové  výkony a  tím i podívanou. Do toho  účast  českých sportovců v nebývale  velkém zastoupení, takže  je  s kým se  ztotožnit a komu držet  palce. Navíc  – jako penzistu by mne neměl limitovat čas  strávený před  bednou. Ani co do množství  ani  co do vysílací doby. Takhle by to nějak určitě  fungovalo, dejme tomu před  dvaceti roky.

Ale dnes?  To je všechno jinak! Úplně jinak! Nejspíš  toho z přenosů  moc  neuvidím. Jestli vůbec  něco. A  ačkoliv někdy  od  svých 6let  chodím na hokej, kdy mne začal s sebou brávat  táta, aktivně a dost dobře  jsem lyžoval a kdysi vůbec  hodně sportoval /což by  do mne nyní nikdo neřekl/, nejspíš  tyhle  hry ve mně  zájem nevzbudí. A  to  asi ani v případě, že  by  se hokejistům podařilo zopakovat  nějakým obrovským zázrakem Nagano nebo Ledecká vyhrála  stejné medaile  jako minule a přidala k nim ještě třeba zlatou z krasobruslení.

Ta  těžká afinita na sport v aktivní, ale  i pasivní formě v naší rodině se generovala  ze situace  v bývalém režimu. Kdy  právě sport představoval  jediný  ventil jak pro soutěživost a uplatnění  jedince a jeho schopností, tak i pro obecné emoce obyvatelstva. Prostě  každý  potřeboval nějakým způsobem  vypustit  páru. A sport k tomu byl nejlepším, či jediným  prostředkem. Ten představoval povolený a žádoucí adrenalin.

Dnes  je  všechno úplně jinak! Ti jedině a  vždycky   správní přirozeně  budou tvrdit, že  nyní má  každý jedinec  tolik možností,  že  sport, v  jakékoliv  formě je už jen jednou z mnoha forem obecné seberealizace, či sebestylizace.

Já  to vidím trochu jinak. Ano, pro  horních  10% tomu tak bezpochyby  je. Zbytek společnosti  je natolik denně  zaplavován adrenalinem z  naprosto  základních až triviálních  činností  a okolních  vlivů, nutností se uživit, zajistit  rodinu, že jaksi nějakou spešl  dávku adrenalinu  zase  až tak nepotřebuje. I když si ji  rád  šlehne,  když se někomu s  nápisem Czech Team  na bundě speciálně zadaří. A kdyby  to opravdu  shodou kosmických náhod  dokázali kluci s hokejkami, pak by se nepochybně  zase  v polodeliriu  poskakovalo na  Staromáku a  vyřvávalo  – kdo neskáče není  Čech.  Což bych si hrozně  přál. Nikoliv kvůli sobě, ale kvůli  svým spoluobčanům. Protože  v  té záplavě  jobovek by  skutečně nějaká  nečekaná a velká  radost představovala  doslov a národní poklad.

Ale zpět k mé osobě  – jsem  racionální a technicistní  typ. Takže  emoce  pokud možno ne.  Opravdu už nechápu, proč  trpět  dvě  a půl hodinky  před  televizí při hokejovém zápasu a nakonec  třeba  k tomu všemu marastu přidat  další zářez v podobě  prohry  s Finskem nebo v horším případě  s Německem, či Švýcarskem.  Ale  to je ten menší problém.  Ten hlavní je,  že  našinec je opravdu vystaven takové setrvalé sprše  vrcholně  adrenalinových  událostí, které se na něj  řítí každou hodinu, ovlivňují  naprosto zásadně jeho život i životy jeho blízkých,  s kterými navíc  nemůže  udělat  o nic  víc, či spíše ještě méně  než s výkonem  už  zmíněné hokejové reprezentace proti tomu Finsku  či Švýcarsku. Dalšího netřeba.

V tom sportu  alespoň platí nějaká pravidla. Většinou stejná pro  úplně  všechny. Pro neochvějné zastánce  a šiřitele především lidských práv, pro šiřitele  zeleného fanatismu, pro zabetonované  nacionalisty, pro reprezentanty  autoritativních režimů,  stejně jako  pro vyznavače  mariány  nebo jiných podobných pochutin,  pro věřící všech vyznání, včetně militantních islamistů, pro  ty, co nevěří vůbec ničemu a  zajímají je jen prachy,atd.atd. Prostě pro všechny.

Což  mimo olympijské stadiony  NEPLATÍ! Bohužel. Dříve  jakž takž  ano.  V době  dvou nesmiřitelných bloků platnost  dohod a  smluv  představovala  axiom  planetárního soužití.  Dnes to všechno vzal čas. Respektive  čert. Nikoliv z  říše  zla. Ale  z říše  vítězů studené  války.

Ti, po roce  1990, zpiti svou náhle  získanou převahou, si ursurpovali právo na  řízení zeměkoule. K obrazu svému – přesněji, k profitu svému! Ještě přesněji – ku prospěchu svých velmi úzkých a sobeckých  elit. Tihle  dávkují světu tolik adrenalinu, až mu srdce klidně může  kdykoliv puknout.

Takže  já, ač na Olympiádě  vychován a v podstatě kdysi  s  fatální závislostí na ní, bez ohledu zda  šlo o tu letní nebo zimní, nyní zůstanu v pozici, že mne v podstatě  míjí a vystačím si s běžným večerním zpravodajstvím nebo nějakým souhrnem. Více netřeba.

O to více a  s daleko většími obavami než jak dopadnou hokejisté, jestli Ledecká s Martinou Sáblíkovou nebo někdo jiný  udělají nějaké placky,  hodlám monitorovat  svět.  Dělám tak sice průběžně o čemž se přesvědčujete na Kose, ale  tentokrát  hodlám pozornost  zvýšit nejméně  3x.

Ptáte  se  proč?  Vážně?  Už  jste  zapomněli co se  stalo v  den zahájení  LOH v Pekingu?  Kdy na jedné straně  svět  sledoval slavnostně zapálení  olympijského ohně – symbolu čistoty  ideálů a míru a na  straně  druhé  gruzínský“ liberální demokrat“ Michail Saakašvilli, dnes  v Gruzii právoplatně  odsouzený kriminálník,  ve stejném okamžiku  dal pokyn svým soldátům zahájit  palbu z velkorážných děl a raketometů / mimochodem dodaných  tehdy z nemalé části vládou  ODS a TOP 09 z České republiky/ na správní středisko separatistické Jižní Osetie a  ruské jednotky se  statutem mírových sil, s  kterým po první osetinsko gruzínské válce  souhlasilo i Tbilisi.

Člověk má tendenci si říkat  – náhoda.. Jakkoliv  náhoda  podobného druhu ve velké světové politice a tohle představovalo nepochybně  její součást – neexistuje.

Ne dosti na  tom. Posuňme se v čase k jiné Olympiádě  – míním  ZOH 2014 v ruské Soči. Ty probíhaly od 6.-23. únorem 2014.  Opět – OH  pořadatelé naplánovali jako  hry míru a porozumění.  Ale  svět v  té době  sledoval úplně  něco jiného.  Většina z  vás  to dobře pamatuje  – Majdan.

Ten  původně  odstartovaly  kyjevské demonstrace  v listopadu  2013, kdy  tehdejší ukrajinský prezident  Janukovyč oznámil přerušení  příprav podpisu Ukrajinsko-evropské asociační smlouvy pro její nevýhodnost pro Ukrajinu. Tím pádem se  nastartoval řetězec protestů na  Ukrajině, se  stále se  stupňující konfrontací mezi militantní  částí demonstrujících, zejména na  západě Ukrajiny, posilovaných  neuvěřitelně  váhavým postupem  kyjevské vlády, jež nedokázala  reagovat  na  stále brutálnější a násilnější  protesty.

Zdálo se, že konflikt  zamrznul. A  čekalo se na nějakou událost, která  by  dala  dění dynamiku. To přišlo až v únoru. Dejme sem sled únorových událostí na Majdanu, jak  jej najdete v  české wikipedii.

1. února obvinila ukrajinská kontrarozvědka opozici ze zločinného jednání, neboť údajně na základě dat zabavených během prosincového zásahu ve straně Vlast zjistila, že ta předem připravila policejní násilí proti sobě s cílem vyvolat státní převrat.

16. února opoziční aktivisté vyklidili radnici a další budovy požadované výměnou za prezidentův podpis amnestie. Rusko se zaručilo půjčit Ukrajině 2 miliardy dolarů. 18. 2. zažehl násilí pokus demonstrantů vniknout do parlamentu, kde poté opoziční poslanci blokovali jednání kvůli neochotě vládních poslanců zařadit do programu jednání o reformě ústavy. Aktivisté též vyplenili kyjevské sídlo vládní Strany regionů. V noci na 19. února 2014 provládní síly zaútočily na tábor protestujících na náměstí Nezávislosti v Kyjevě, přičemž bylo přes 25 lidí (jak z řad demonstrantů, tak z řad zasahujících policistů) zabito. Tutéž noc demonstranti vyplenili místní sídla ukrajinské kontrarozvědky a centrálu policie i prokuratury ve Lvově.

19. února vyhlásil zastupitelský orgán Lvovské oblasti nezávislost na ukrajinské vládě a nová lvovská vláda převzala kontrolu nad tamějšími úřady. Lvovským premiérem se stal Petro Kolodyj. Po Lvově vyhlásila nezávislost i Zakarpatská oblast. Různé protivládní síly dobyly významné objekty i v některých dalších oblastech, například v Ternopilu či Ivano-Frankivsku. Ruská strana vinila EU a USA z vměšování do ukrajinských záležitostí a podněcování násilností; EU a USA z téhož vinily ruskou vládu a snažily se vyjednat mírové řešení události. Na 20. února byla svolána rada EU (ministrů zahraničí členských zemí), která jednala o případných sankcích proti prezidentu Janukovyčovi a dalším řešení násilností. Server Hlas Ruska také informoval o tom, že 20. února v ranních hodinách měla radikální opozice Rovenskou jadernou elektrárnu ve městě Kuznecovsk a údajně zde založila požáry. Zprávu však jaderná elektrárna dementovala.

Janukovyčův pád a převzetí moci opozicí

Po krvavých srážkách, které se odehrály v průběhu 20. února (Masakr na Institutské), se situace mírně uklidnila. V pátek 21. února pokračovala jednání o dohodě mezi ukrajinskou vládou a opozicí, při čemž asistovali polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski, spolu s kolegy z Francie Laurentem Fabiusem a Německa Frankem Steinmeierem, ruským ombudsmanem Vladimirem Lukinem a ruským velvyslancem Michailem Zurabovem. V průběhu dne byla podepsána dohoda o návratu k ústavě z roku 2004, vytvoření prozatímní vlády, vyhlášení všeobecné amnestie pro demonstranty a zdržení se násilí na obou stranách, což následně potvrdil německý ministr zahraničních věcí Steinmeier. Součástí dohody bylo rovněž vytvoření nových volebních zákonů. Dohoda nebyla nikdy dodržena a její dodržení nebylo ze strany EU, která se na jejím uzavření podílela, nikdy vyžadováno nebo nějak sankcionováno.

Ukrajina se v průběhu dlouhotrvajících protestů dostala do ještě větší ekonomické recese. Po celé zemi si začali lidé v důsledku nejisté situace vybírat z bank své úspory a začali nakupovat trvanlivé potraviny a zásoby. Došlo k problémům s nefunkčností bankomatů po celé zemi.

Podle ukrajinského ministerstva zdravotnictví si násilné střety vyžádaly celkem 82 obětí. Jiné zdroje mluví o 77 obětech.

K výraznému zlomu v situaci došlo 22. února. Nedlouho poté, co prezident Janukovyč odpoledne oznámil, že nehodlá rezignovat, parlament jej odvolal z funkce a vyhlásil nové prezidentské volby na 25. květen.

Tolik wikipedie. Pamatujete  si ještě  data Olympiády v  Soči?  Zopakuji je  6.až 23..února 2014. A kdy, že se rozhodlo drama  na Majdanu?

21. února se zdálo, že  vše  se podařilo vyřešit  mírovou cestou – vždyť přece  dohodu o předčasných prezidentských volbách garantovali ministři zahraničí Německa /osobou dnešního prezidenta/, Francie a Polska. Ovšem  22. ráno  už ta  dohoda neplatila, protože  majdanští militanti  vzali prezidentský  palác  útokem. A  23.  Janukovyč, takto legální prezident, uprchl ze země.

Opět  – náhoda?

Jak říkával Don  Corleone  – náhoda je když se něco stane  jednou.  Ale když dvakrát, pak o žádnou náhodu  nejde!

X krát  jsem přemýšlel nad  tím, proč  Janukovyč prostě  neobnovil  svou svrchovanost nad  děním v zemi  silou. Za ty měsíce protestů. Prostředky  mu k takovému kroku rozhodně nechyběly. A samozřejmě i další otázku  – proč se jeho režim zhroutil, v podstatě  bez boje, právě  v těch dnech, kdy  k tomu došlo.

Už tenkrát, bezprostředně  po konci majdanského puče, jsem formuloval  jasný závěr  – že za  vším stála  Olympiáda  v Soči. Vzpomeňte  si na tehdejší  nevybíravé útoky západního tisku i politiků na  Rusko i uspořádání OH a na snahy o bojkot, na uměle  vytvářené problémy  například  kvůli ostentativní prezentaci západních  homosexuální sportovců a sportovkyň atd. atd. S neustálou hrozbou, že západní účastníci her  demonstrativně  odjedou domů.

Vyšlo mi z toho, že  vrchol Majdanu  se  záměrně naplánoval  právě na termín Olympijských  her.  Nikoliv na Majdanu.  Stejně jako útok na Cchinvali dostal definitivní zelenou úplně někde úplně jinde než  v prezidentském paláci v Tbilisi. Aby  Rusko,  pod  hrozbou  likvidace  OH  bylo drženo stranou a to  dokonce tak,  že  více méně  zadržovalo i ukrajinského prezidenta, aby  nepoužil prostředky, které  nazrálá situace vyžadovala.

Moskva tehdy  vsadila  na  část ještě příčetných  západních státníků  -Steinmeiera a  Fabiuse. Že když ti něco garantují jak vahou své země, tak své osobnosti, tak to prostě platí….

Chybná kalkulace! Smrtelně  chybná. Ani jeden z nich neřídil Viktorii Nuland a  její  „rozdávání sušenek“  „pokojným“ demonstrantům.

Výsledek známe. Konec konců, zažíváme jej  opět na  vlastní kůži. Opět na Ukrajině.

Ne, Majdan a  jeho vyvrcholení  22. února 2014 vlastně v poslední  den  tehdejších  OH  nelze  brát  jako náhodu.  Ten den představoval pro pučisty v podstatě poslední zvonění. Jakmile  by v  Soči zhasl plamen olympijského ohně,  měl Kreml, ale především    Janukovyč  volné ruce. Jenže  bylo už pozdě. Rusko za  své zimní hry zaplatilo neuvěřitelně  vysokou cenu. A  svět  s nimi.

Takže  právě startující  OH  pro mne osobně  rozhodně nejsou  o adrenalinu z hokeje, biatlonu, skoků na lyžích,  rychlobruslení, či čehokoliv jiného.  Ten adrenalin tu je. V míře neskonale  větší  – kdepak zase  vypukne „olympijská“  válka  nebo „olympijský“ převrat? A  v souvislosti s Ruskem?

Dvakrát v poslední době byly  OH zneužity  ke  globálním mocenským přesunům nebo pokusům o ně silovou formou. Budu považovat za obrovské štěstí, když  se tak tentokráte nestane. Ale jistý si tím v žádném případě nejsem. Musím se naopak zeptat – neselhalo náhodou u Kazachstanu plánování?

Ti, co se nemohou srovnat s prohlášením ministra  Lavrova, že  Rusko nevěří Západu,  že  požaduje  písemné bezpečnostní záruky, samozřejmě nehodlají  vzít historická fakta z LOH v Pekingu a ZOH v  Soči na vědomí.  Jenže na  ruský postoj, vyplývající  z událostí v Jižní Osetii a na Majdanu,  mají stejný vliv jako na průběh hokejových  zápasů s Finskem nebo Švýcarskem.

V každém případě  – dnes začínající hry pro mne nejsou o sportu a hodlám je  sledovat  jen po očku. Jako každou  vedlejší událost.

A na konec musím zmínit  ještě dvě podstatné věci:

1- dost možná největším vítězem her bude  covid. Konkrétně  varianta  omikron. Český olympijský tým, včetně  hokejistů, se  vlastně rozpadá před očima  a řada ostatních výprav na tom není lépe. Jsem zvědav, jaké opatření přijmou Číňané, kteří u svých obyvatel každý výskyt sankcionují doslova  drtivou hybernací celých čtvrtí, měst a regionů, kde se  nákaza objeví. Byť jen v jednotkách případů. Povolí cizincům výrazně mírnější režim nebo s nimi zavede stejný režim jako s  vlastními? S  tím, že by to nepochybně vyvolalo těžké diplomatické incidenty s rizikem narušení/přerušení/ukončení her? Nechme se překvapit. Sám netuším, na co bych si vsadil.

2- náš  Západ se zase předvedl v  celé své kráse  dvojitých gumových metrů! Spojenec největší vyhlásil diplomatický  bojkot  her. Kvůli nedodržování lidských práv v  Číně.   A naprostá většina  papalášů západního světa se k tomuto bojkotu připojila. Přirozeně včetně  ČR a SR.

To s Pekingem opravdu zatřese! Čínský prezident  Si nejspíše v noci na dnešek oko nezahmouřil. Český senát se plácá po ramenou, jak mu to natřel.

Nicméně ještě před takovými 30-ti roky by v podobném morálním rozhořčení nešlo o bojkot diplomatický, ale kompletní – tedy  sportovci  z demokratických zemí  by prostě  na  olympiádu vůbec neodjeli!!!  Zůstali by doma a uspořádali by se nějaké truc hry. Aby  Číňan viděl.

Tentokráte  absentují  papaláši.  Pro řadu lidí  jde o drobnost pod jejich rozlišovací schopnost. Jisté ovšem je, že i tohle bylo zvažováno.    Ale nikdo se k něčemu takovému neodhodlal. Ani USA, ani třeba Kanada. Jejíž dva občané ještě před pár  týdny  čelili hrozbě trestu smrti. Kterému unikli až tehdy, když Kanada propustila z vazby  finanční ředitelku firmy Huawei, kterou si nárokovaly  na  vydání Spojené státy. A Kanada, tváří v  tvář tvrdé vyděračské hře Pekingu  s dvěma rozsudky smrti nad kanadskými státními příslušníky, se nakonec ohnula.

Čína je pro mne  zdrojem obav a  představuje  absolutní ohrožení pro náš  svět. Západní papaláši už to dávno vědí, ačkoliv podle toho nejednají.  A  ohledně OH se zmohli jen na diplomatický bojkot. Který je  Číně ukradený. Oni chtěli sportovce. ty mají. A Západ bude jen bezmocně  přihlížet, jakým proticovidovým  omezením je podrobí.     První  drobnou ochutnávkou je  ona  povinná aplikace, kterou si každý  účastník musel do svého mobilu nainstalovat a jíž je povinen denně  užívat a vyplňovat.

No hlavně, že  Fiala, Lipavský nebo Vystrčil na OH nepojedou. Aby ukázali svou morální nadřazenost!