Do konce roku 2022 snížíme závislost na ruských dodávkách plynu o 66%

Tak tuhle  mantru si znovu slavnostně odhlasovali předevčírem evropští pupíci na  velkém potlachu ve Versailles!  Fiala mezi nimi. Jak jinak!

Už se  nenecháme Putlerem vydírat! Ne a ne  a ne! My to dokážeme. A  samozřejmě, že  hlavní roli, jak jinak, v  tomto svatém úsilí a  zanícení  sehrávají opět obnovitelné energie. Tedy  kromě zatím nekonkretizovaných  náznaků,  že  domácnosti  asi  čeká těžká zima ve  svetrech, kožiších  a rukavicích v obýváku.

Hledat dnes na papalášské úrovni  obyčejný selský rozum je  natolik zbytečná činnost, že snaha nabrat  vodu do konve  a na zalévání zahrádky cedníkem je proti tomu  vysloveně  mimořádně produktivní činnost!

Přesto  – je ta europapalášská představa  alespoň  trochu reálná  nebo  jde jen o další  ideologický  záchvat  těžké kolektivní paranoi a  sebeklamu  současné Evropské  unie?

Dogmatické a ideologické bláboly  mne nikdy, na rozdíl od odborných stanovisek, neinteresovaly.  Čirou náhodou jsem na webu Finmag.cz  narazil na  stať, která se zabývá  tímto tématem, jejímž  autorem je dánský  energetický specialista Bjørn Lomborg, takto prezident think tanku Centra Kodaňského konsensu a hostující pracovník Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. Je to pozoruhodné čtení a proto podstatnou část toho článku přebírám pro Kosu:

Obnovitelné zdroje? Utopie! Před Ruskem nás zachrání leda frakování

Nezávislost Evropy na Ruské ropě a především plynu žádné obnovitelné zdroje nezajistí. Pokud to myslíme s odstřižením od ruských trubek vážně, musíme hledat jiné alternativy. Ta hlavní naděje se skrývá třeba ve frakování,

Je zkrátka jasné, že s energetickou závislostí na Rusku musíme skoncovat. Abychom ale skutečně této ambice dosáhli, nesmíme zapomínat na pragmatismus. A investovat do rozumných alternativ, ne se pouštět do zbožných přání typu obnovitelné energie.

Obnovitelné zdroje nestačí

Znovu se však ukazuje, že se tyto plány snadněji vyslovují, než realizují. Vždyť za uplynulé desítky let svět poslal do Sovětského svazu a nyní Ruska biliony a biliony dolarů výměnou za fosilní paliva. A právě tahle stále pokračující závislost na Kremlu nám dnes ukazuje dvě nepříjemné pravdy.

Ta první zní, že stabilní energie udržuje základ moderní společnosti a jen málokdo je ochoten vzdát se výhod s ní spojených. Ostatně, přístup k levné, bohaté a spolehlivé energii je základním kamenem průmyslové revoluce a úspěchů lidstva jako takového. A ta druhá? Že nám byl podstrčen do jisté míry nepravdivý příběh, že obnovitelné zdroje nám zajistí energetickou nezávislost.

Myšlenku, že by obnovitelné zdroje mohly nahradit fosilní paliva a stabilně poskytovat levnou a spolehlivou energii, čímž by zajistily nejen energetickou bezpečnost, ale zároveň vyřešily i problém globálního oteplování, neustále propagují různí aktivisté i národní vlády. Ruská invaze ovšem tento mýtus rozprášila a odhalila ho jako pouhé zbožné přání – zejména pak pro Evropskou unii.

EU už desítky let tvrdí, že obnovitelné zdroje mohou zajistit energetickou bezpečnost, protože je lze vyrábět „doma“ bez nutnosti je dovážet. Klíčové obnovitelné zdroje, kam spadá slunce a vítr, jsou ale naopak silně nespolehlivé: fungují jen tehdy, když slunce svítí a vítr fouká. Aby se na sluneční či větrnou energii skutečně dalo spolehnout 24 hodin denně, potřebuje zálohu zajišťovanou plynem.

Výsledkem je, že politika EU v oblasti zelené energie jen přispívá k tomu, že každý den platíme Rusku víc než půl miliardy dolarů. A to převážně za fosilní paliva a zejména pak plyn, který se má stát pojistkou pro evropskou sluneční a větrnou energii.

Čím se bude topit?

Řešením nejsou ani obří bateriová úložiště, kterými propagátoři solární a větrné energie rádi argumentují. Zatímco je označují za „game changery“, tedy jakýsi bod zlomu, milník, který může výpadky vykrýt, pravdou zůstává, že všechny baterie v Evropě dokážou aktuálně uskladnit energii na pouhou minutu a 21 sekund průměrné poptávky. Pak už zase spoléháme na zálohu v podobě fosilních paliv. V zimě přitom Německo zažívá větrné přestávky trvající i víc než pět dní.

Elektřina navíc tvoří pouhou pětinu celkové spotřeby energie v Evropě (zatím poslední oficiální statistika z roku 2019, pozn. red.). Když tedy německý kancléř Scholz trvá na tom, že díky obnovitelným zdrojům bude Německo „nezávislé a méně náchylné k vydírání“, uniká mu pointa: ony neefektivní solární a větrné zdroje musí vykrýt i tu největší spotřebu energií, kterým je vytápění. A na tomhle poli elektřina výrazně ztrácí, zatímco plyn drží podíl téměř čtyřicet procent.

Víc topné energie než z obnovitelných zdroje ostatně pochází z nejstaršího zdroje na světě: dříví. I když i ono je v zásadě obnovitelné, zvýšení objemu kácených lesů může mít obrovské dopady na biodiverzitu. Dříví navíc při spalování uvolňuje více CO₂ než uhlí a často se dováží a přepravuje na naftových lodích z USA. V současnosti přitom 60 procent celkové obnovitelné energie v EU pochází právě ze spalování dřevěných pelet.

Co z toho plyne? Především fakt, že k ruské ropě potřebujeme mnohem lepší alternativy. A že vize Německa, které uzavřelo tři jaderné elektrárny a do konce roku uzavře další tři, je čirá hloupost. Náklady na jejich výstavbu a technologie už dávno vznikly a jen jejich provoz může zajistit nejen energetickou nezávislost, ale poskytovat i neuvěřitelně levnou, spolehlivou a bezemisní energii.

Inovujme, frakujme a stavme

Evropa by také měla přehodnotit výrobu vlastního zemního plynu prostřednictvím frakování, jako to udělaly USA. Má spoustu potenciálních lokalit v Polsku, Francii a Rumunsku a mohlo by ji přinést kýženou levnou energii, úplnou energetickou nezávislost a stejně jako v USA i dramaticky nižší emise. I když kolem frakování existuje řada reálných obav, většinu lze řešit dobrou regulací.

Koncentrovaný výzkum nám navíc zajistí nejen potřebnou energetickou nezávislost, ale nabídne i realistická a dlouhodobá řešení klimatického problému. A jelikož to bude nějakou dobu trvat, z toho krátkodobého hlediska zní frakování jako ta nejpragmatičtější možností. Při rozumných regulacích by mohlo generovat bohaté a levné zásoby plynu, mít obrovské ekonomické přínosy, a k tomu jako bonus snížit emise skleníkových plynů.

Klíčové zkrátka je, že ve stínu Putinovy války by to mohl být relativně rychlý a realistický způsob, jak by se Evropa mohla posunout k energetické nezávislosti.

Tolik to nejpodstatnější  z článku Finmagu.

Ještě přidám dva k textu přilepené infoboxy:

Hydraulické štěpení (frakování)

Jestli to slyšíte poprvé, nezoufejte. Od toho tu přece máme internetovou encyklopedii: Hydraulické štěpení (též frakování z anglického hydraulic fracturing, zkráceně fracking) je metoda vytváření puklin ve vrstvě slabě zpevněných sedimentárních hornin pomocí stlačené tekuté směsi (fracking fluid) vody s pískem a některých pomocných chemikálií. Písek o určité zrnitosti má za úkol udržet pukliny otevřené. Chemikálie se používají proto, aby usnadnily migraci tekutin (v podstatě mají velice podobnou funkci jako saponáty ve vodě na nádobí). Vytvořené pukliny mají umožnit uvolnění a migraci tekutin v hornině obsažených (v první řadě zemního plynu, popř. ropy nebo jejich nekonvenčních podob, např. břidlicový plyn) do větších ložisek, ze kterých již může být ekonomicky lukrativní je dobývat.

Takže  řešení? Rychlé, efektivní, ideální? Stačí jen lusknout  prsty a pustit  se do toho? Takže  ten druhý infobox:

Proč nefrakujeme?

Většina Evropy frakování odmítla kvůli přehnaným obavám, které se kolem něj (za notné finanční podpory Ruska) šíří. Americké studie přitom jasně ukazují, že celkové přínosy frakování výrazně převažují. Přesto nelze jeho nevýhody, ke kterým patří především enormní spotřeba vody, zcela ignorovat. Jen v USA se podle odhadu americké environmentální agentury EPA k frakování ročně spotřebuje 265 až 530 miliard litrů vody, což odpovídá roční spotřebě pěti milionů Američanů. Kritice čelí i nutnost dovážení vody kamiony s cisternou a následného znehodnocení těžebními chemikáliemi, které mohou kontaminovat i podzemní vody. Při těžbě písku používaného pro frakování se navíc uvolňuje karcinogenní oxid křemičitý a při samotné těžbě také benzen. S frakováním jsou také spojena zemětřesení.

Takže – frakovat nebo nefrakovat? Záchrana nebo další slepá ulička na které jsme my  v Evropě  takoví machři?

Nechám to na  každém  z  vás. Za sebe  říkám – NE! Už takhle  je  voda  v Evropě  příliš cennou tekutinou, než  aby se  nevratně  ničila  zrovna takhle! K tomu ty  karcinogenní  komponenty a zemětřesení. Co si mohou  USA  dovolit  na rozsáhlých pláních Texasu, těžko jde  v hustě  osídlené Evropě.

Ale  ono stejně na  tom co si myslíte o frakování vy  nebo já nesejde. Brčáloví fanatici  v europarlamentu a  vedení EU  stejně  nic  takového nepovolí. Oni jsou si jisti, že poručí větru kdy má foukat a  jak silně a  slunci, aby  svítilo 24 hodin denně a  nejintenzívněji v zimě! K tomu připojí  energetické přínosy  technologií, které nikdo ještě třeba neověřil ani v laboratorních podmínkách. A je to!

A i kdyby  dostali nakrásně  rozum,  tak letos frakování rozhodně energetickou bilanci  Evropy roku 2022  ani mikroskopicky neovlivní! Není to ani levná, ani rychlá  záležitost. Banky  si zakázaly  investice  do fosilních paliv  všeho druhu, konkrétní prospekce  nalezišť  neexistuje, jenom ta hrubě  odhadovaná a těžce nekonkrétní a když by  se se zkušebním průzkumem  někde  začalo, tak se okamžitě  vyrojí ekoteroristé a místní, co budou vehementně protestovat proti a využijí všechny možné obstrukce, aby  k frakování u nich nedošlo!

Takže nula  bodů.  S frakováním je  pan Bjørn Lomborg vedle jak příslovečná jedle. Ale  v tom ostatním je bezchybný a přesný.

Jen jedno mi u něj  jaksi schází. Pohled na to, jak by vypadal svět a energetická bilance  a budoucnost  Evropy, kdyby  posledních  dvacet let  v Rusku nerostl pocit  stále se  zvyšujícího ohrožení.  Stačilo třeba naplnit Minské dohody  a dnešní energetický a nadcházející potravinový horor  jsme vůbec neřešili. Ale to panu Lomborgovi nevyčítám.  Tohle je  byznys  těch co  moudře pohovořili a pokývali hlavami předevčírem ve Versailles.