Amerika ve světě limitů

Mimořádně  zajímavý  text ohledně  současnosti a zejména budoucnosti přinesl americký konzervativní  web  The  National Interest. Velmi bych si  přál, abych podobnou kompaktní a fundovanou analýzu někdy našel v nějakém  českém  velkém sdělovadle. Ale  pravděpodobnější se mi jeví,  že  pozítří  bude Štědrý den.  Tak  vám ten  materiál  z National Interestu  nadělím.  Místo Ježíška, Santa Klause  a Dědy Mráze  dohromady a  hned. Tady je:

America in a World of Limits

a  překladač  jej  zpracoval takhle:

Amerika ve světě limitů

Po pravdě řečeno, ruská invaze na Ukrajinu nic nemění na skutečnosti, že americká globální mocenská pozice je omezená.

od Dana Caldwella

RUSKÉ ODPOROVANÍ Válečná agrese proti lidu Ukrajiny urychlila diskusi o budoucnosti zahraniční politiky USA. Podmínky debaty však více matou, než aby vyjasnily. Zatímco zahraničněpolitické elity prohlašují, že ruská invaze „vše mění“, jejich zvučný chór nabízí známý refrén, totiž ospravedlnění a udržení amerického globálního prvenství.

Po pravdě řečeno, ruská invaze na Ukrajinu nic nemění na skutečnosti, že americká globální mocenská pozice má limity. Opojné dny unipolarity skončily. Tvůrci politik, kteří při řešení následků války na Ukrajině neuznají tyto skutečnosti, jen učiní Ameriku méně bezpečnou a ohrozí podmínky naší prosperity.

Jistě, Spojené státy si udržují silnou ekonomiku a armádu. Na rozdíl od počátku 90. let však Spojené státy čelí skutečným globálním konkurentům – zejména Číně – spolu s domácími problémy, které budou vyžadovat lepší a jiné stanovení priorit a vynutí si  kompromisy.

I když to zdaleka není zaručeno, existuje rozumná šance, že jiná celková ekonomická moc během několika příštích let předběhne Spojené státy. Čínská ekonomika nyní tvoří 18 procent světového hrubého domácího produktu (podle parity kupní síly) ve srovnání s 16 procenty ve Spojených státech. Budoucí americký hospodářský růst je navíc ohrožen rekordní inflací a státním dluhem ve výši 30 bilionů dolarů.

Mezitím americká armáda strávila poslední dvě desetiletí uvízlá v několika nekonečných válkách na Blízkém východě a v Africe. Cena . těchto konfliktů byla vysoká Tisíce amerických životů byly ztraceny a více než 8 bilionů dolarů promrháno. Tyto konflikty také opotřebovaly důležitá strategická aktiva, jako je naše flotila bombardérů B-1, podnítily investice do platforem, jako je pobřežní bojová loď, které nejsou vhodné pro boj s nadcházejícími  protivníky, a vynutily si škrty v americkém letectvu a námořnictvu kvůli vybudování armády, určené k boji v protipovstaleckých konfliktech ve strategických stojatých vodách.

Navíc byly tyto války nepopulární – doma i v zahraničí – a jejich zhoubné účinky nahlodaly moc amerického lídrovství. Výzvy, kterým Amerika čelí, nezůstaly bez povšimnutí. Mnoho zemí se odmítlo připojit k americkému a evropskému režimu sankcí uvalených na Rusko v reakci na jeho invazi na Ukrajinu. Tyto národy jasně zajišťují své sázky ve světě, kde je americká dominance méně jistá. To zahrnuje i ty státy, které těžily z amerického bezpečnostního deštníku. Vezměte si například Spojené arabské emiráty, které ruským oligarchům umožnily uniknout cíleným sankcím na jejich majetek. Emirátský korunní princ toto špatné chování znásobil, když odmítl výzvu prezidenta Joea Bidena, aby s ním prodiskutoval problémy na energetickém trhu.

Spojené státy by neměly tolerovat bludnou elitu tvořící zahraniční politiku, jež ignoruje skutečná existující  omezení americké moci. Místo toho by naši lídři měli zaujmout střízlivý a realistický přístup k současnému stavu světa, který uznává naše limity, aby Amerika mohla zůstat bezpečná a prosperující.

Ve východní Evropě musí Spojené státy dát na  vědomí našim bohatým evropským partnerům , že jsou primárně odpovědné za bezpečnost svého vlastního kontinentu. Ruské neúspěchy na Ukrajině odhalily, že jeho konvenční ozbrojené síly nejsou hrozbou pro dobře financované a dobře vycvičené evropské armády – a to i bez významné americké podpory. Ruská armáda, která nedokáže dobýt Charkov, rozhodně nemůže obsadit Varšavu, Berlín nebo Paříž.

V souladu s tím by Spojené státy měly podporovat posilování a rozvoj bezpečnostních struktur v Evropě, i pro země, které nejsou členy NATO, jako je Společná obranná a bezpečnostní politika Evropské unie. Aby to bylo možné účinně usnadnit, musí se Spojené státy vyhnout akcím, které podporují parazitování pod americkým bezpečnostním deštníkem. To by zahrnovalo krátkozraké politiky, jako je trvalejší rozmístění amerických jednotek v Evropě nebo rozšíření NATO do zemí jako Finsko a Švédsko.

Na Blízkém východě by Spojené státy měly odolat snahám autoritářských petrostátů, jako je Saúdská Arábie, využít současné energetické krize způsobené válkou na Ukrajině k získání dalších bezpečnostních závazků ze Spojených států. Místo toho by se Spojené státy měly stáhnout z tohoto stále méně důležitého regionu – zejména z pokračujících konfliktů v Iráku a Sýrii –, aby uvolnily zdroje pro jiné priority.

Ve východní Asii jsou v sázce skutečné zájmy USA a tento region bude vyžadovat pečlivou plavbu nebezpečnými vodami. Čína je rostoucím konkurentem, který představuje výzvy, které američtí politici musí brát vážně. Aby se s tím Spojené státy vypořádaly, měly by pokračovat ve vývoji obranných systémů a technologií, které partnerům v regionu umožní odradit čínskou agresi. Budoucí obranné rozpočty by měly upřednostňovat financování letectva a námořnictva před ostatními odvětvími, protože tyto dvě složky by stály v popředí jakéhokoli potenciálního konfliktu v Pacifiku. Americká zpravodajská komunita by navíc měla agresivněji čelit zlovolným ekonomickým a vojenským špionážním aktivitám Číny.

Američtí lídři by se ale měli vyvarovat přefukování hrozby, kterou představuje Čína. Čína má skutečně svá vlastní domácí a mezinárodní omezení, která mohou bránit jejímu vzestupu. Tvůrci politik by se proto měli vypořádat s výzvami, které Čína představuje, aniž by vzkřísili studenou válku nebo zvýšili pravděpodobnost přímého konfliktu.

Uznání, že Spojené státy čelí skutečným omezením své moci, neznamená přijmout americký úpadek nebo  rezignaci, že naše nejlepší dny jsou za námi. Naopak, obezřetné zahraniční politické kompromisy budou lépe a  více podporovat naši moc a poskytnou prostředky k řešení našich domácích hospodářských a fiskálních výzev, čímž zajistí budoucí americkou bezpečnost a prosperitu.

Avšak ti, kteří nadále popírají realitu a obhajují stejnou neúspěšnou politiku, která nás dovedla tam, kde jsme dnes, zaručí americký úpadek – nikoli velikost. V zájmu americké bezpečnosti a amerického lidu musíme požadovat lepší.

Dan Caldwell je viceprezidentem pro zahraniční politiku organizace Stand Together. Je bývalým zaměstnancem Kongresu a veteránem námořní pěchoty z války v Iráku.

Jak už  řečeno – tenhle  článek  osobně považuji za  jeden  z vůbec  nejlepších, jaký se mi dostal do rukou  za hodně  a hodně  dlouhou dobu. Žádní  jalové kecy, sebefandění, pozérství, předvádění se, chlubení se, atd. atd. Jen střízlivý pohled na  skutečnost.  Amerika je pořád  velká země. A zůstane  jí. Ale  Pax  Americana  je   chiméra. Je možná  kvůli chiméře  bojovat. Je možné  věřit, že  jde o  realitu. Ale  obojí  přinese  fatální důsledky!  A  autor  to ví.

Stejně tak je mu jasné,  kde  se objeví  hlavní  vyzyvatel USA a kdo jím  je. A  správně  chápe,  že  armáda, která  čtyři  a půl měsíce  už bojuje  s nějakou Ukrajinou  je  bez šance proti kompaktnímu evropskému  Západu.

Sdílím  všechny  autorovi  argumenty  i jeho vývody!!! Tohle podepíši bez mrknutí oka.
A pokud by  někdo snad  namítal, že  The National Interest je jakýsi okrajový proputinovský  či dokonce Putinem placený  americký webík, bez jakéhokoliv  vlivu, pak netuší, která  bije!  Jde o velký a navštěvovaný  přísně realistický   portál, kde  snad  více než  kde jinde platí  heslo America  first!

V  rubrice About   Us  – O nás o sobě  a svém poslání a vidění světa  píše toto:

O národním zájmu (vydalo The Center for the National Interest)

více než tři desetiletí The National Interest vykazuje pozoruhodnou konzistenci ve svém přístupu k zahraniční politice. Nejde, jak deklarovalo zahajovací prohlášení, o světovém dění. Jde o americké zájmy. Řídíme se přesvědčením, že nic neposílí tyto zájmy tak účinně jako přístup k zahraničním záležitostem běžně známý jako realismus – myšlenkový směr tradičně spojovaný s takovými mysliteli a státníky, jako jsou Disraeli, Bismarck a Henry Kissinger. Ačkoli se podoba mezinárodní politiky v posledních několika desetiletích značně změnila, základní principy našeho časopisu se nezměnily. Místo toho se ukázaly jako trvalé a skutečně se zdá, že si užívají něco jako lidovou renesanci.

Až donedávna se však liberální jestřábi a neokonzervativci úspěšně pokoušeli utlumit debatu argumentem, že obezřetnost ohledně využívání americké moci v zahraničí byla neprozíravá – zkrátka znevažováním realismu jako skomírající doktríny, která je zcela nepřátelská americkému idealismu. To bylo katastrofální. Poté, co se Bushově administrativě nepodařilo objevit zbraně hromadného ničení v Iráku, bylo zcela jasné, že absence debaty ve Washingtonu byla nedílnou součástí většího selhání zahraniční politiky, což bylo odmítnutí uvažovat o větších důsledcích a důsledcích promiskuitní využívání americké moci v zahraničí. Reflexivní nahrazení diplomacie vojenskou silou, bojovné rétoriky za dosažitelné aspirace, spíše dramaticky oslabilo než posílilo postavení Ameriky na celém světě. Ale dnes, když Čína, Rusko a další národy posuzují své vlastní vnímané národní zájmy a jednají podle nich, musí se Washington snažit porozumět těmto národům tak, jak chápou samy sebe.

To je důvod, proč byl návrat k realismu zřídkakdy naléhavější. Jsou to představy o vzájemné závislosti, konci suverenity a neužitečnosti moci, které se v posledním desetiletí ukázaly jako nedostatečné. Mezinárodní vztahy nebyly znovuobjeveny v roce 1989. I když to může být starý koncept zahraniční politiky, pojem národního zájmu není starožitný. Naopak, nikdy neměl větší význam než nyní.

To, co ve skutečnosti představuje skutečný realismus, je samozřejmě vhodným zdrojem kontroverze. na svých webových stránkách i ve svém tištěném vydání The National Interest snaží v rámci možností propagovat novou debatu o směřování americké zahraniční politiky tím, že představuje řadu předních autorů z vládních, žurnalistických a akademických kruhů, mnozí z nich spolu mohou občas nesouhlasit. Ale pouze z takových neshod lze rozptýlit dogmata a dosáhnout jasnosti ohledně správných cílů Ameriky. Přispěním zásadního stimulu k vytváření nového zahraničněpolitického konsenzu založeného na občanském a osvíceném sporu se The National Interest snaží sloužit širším národním zájmům této země.

Nemám co bych ještě  dodal!