Pravda zvítězí až dokáže to, co dokáže lež

napsal Leo K.

Pravda zvítězí až dokáže to, co dokáže lež (Vladimír Vysockij)

Jestliže se domníváte z vlastní nebo zprostředkované zkušenosti s úspěchy sovětského budování, že Rusové lžou, jste jednostranní. Lžou totiž všichni. Lže Lipavský na veřejném fóru (na zasedání RB OSN).

„Jsme otřeseni zvěrstvy, která ruské jednotky spáchaly v Mariupolu, Buči, Irpini, Izjumu a jinde. A jsme nesmírně znepokojeni zprávami o takzvaných filtračních táborech, které Rusko provozuje na Ukrajině…“

Lže Zelenský, lže Biden, Putin, Macron, Scholz, o Fialovi nemluvě, lžou všichni. Stane-li se, že někdo vyřkne pravdu, působí to jako blesk z čistého nebe, působí to nepatřičně. Richard Hayden Black (Dick):

Spojené státy a NATO nezajímá kolik Ukrajinců zemře. Ani civilistů, ani žen, ani dětí, ani vojáků. Je nám to jedno. Stal se z toho skvělý fotbalový zápas. Víte, my máme svůj tým. Oni mají svůj tým, a my chceme vyhrát. Chceme získat co nejvyšší skóre a rozběhnout to. A víte, je nám jedno, pokud vyhrajeme, kolik hráčů zůstane zmrzačeno na hřišti.

Nebo ze sítě Twitter: Dan Crenshaw US House candidate, TX-02 Odpověď uživateli @BungusChigg Yeah, because investing in the destruction of our adversary’s military, without losing a single American troop, strikes me as a good idea. You should feel the same. (Ano, protože investovat do zničení armády našeho protivníka, aniž bychom ztratili jediného amerického vojáka, mi připadá jako dobrý nápad. Měl byste mít stejný pocit.)

I to je jeden z důvodů, že zpráva organizace Amnesty International vyvolala velké pobouření Ukrajinské vlády. Tvrdí, že ukrajinská armáda v některých případech ohrožovala civilisty tím, že sídlila v civilních budovách nebo z nich útočila. Stejně jako tato zpráva působí ukrajinské tvrzení, že ruské síly ostřelují Záporožskou jadernou elektrárnu (která je ovládaná ruskou posádkou). Největší nebezpečí propagandy netkví v tom, že vám lže někdo jiný, ale že vy sami se zamotáte do své vlastní propagandy tak, že se z toho už nedá dostat ven, že prostě musíte jít jenom dopředu až do hořkého konce, i když je jasné, že už jste dávno v bodě, kdy byste prostě měli začít jednat.

Někdy si říkám, že ti staří byli možná soudnější, než jsme my.

Střetli se, zjistili, že ani jedna strana není schopna vyhrát, tak se rozešli a u sebe doma to vydávali za vítězství. Jakási starověká obdoba tankové bitvy u Kurska proběhla u syrské Kadeše, v níž se střetla vojska dvou velmocí – Egypta a říše Chetitů. Bitva je považována za největší vozovou bitvu všech dob, nejspíš se jí účastnilo až 5000 válečných vozů. Je historicky doloženým střetnutím, i když se stále vedou spory kolem jejího datování (patrně 1274 př. n. l.).

Faraón Ramesse II. po důkladných přípravách, kdy vybudoval soustavu námořních základen a zásobovacích pevností ve Fénicii, zmobilizoval jednu z největších armád egyptského starověku. Čítala na dvacet tisíc mužů ve zbrani a z taktických důvodu byla rozdělena na čtyři menší celky, z nichž každý nesl jméno jednoho z egyptských bohů. V čele pochodovalo vojsko boha Amona pod velením samotného faraóna, za ním s odstupem dvou kilometrů táhla armáda boha Rea, tu po sedmi kilometrech následoval Ptahův sbor a výpravu uzavírala po dalších deseti kilometrech armáda boha Suteha. Toto ohromné vojsko mělo v plánu přejít přes údolí Oronto a oblehnout Kadeš (Qadesh, asi 25 km jihozápadně od Homsu), největší chetitské město v Sýrií. O tomto plánu však dostal chetitský král Muvatalliš včas zprávu. Díky ní mohl zorganizovat spojenectví panovníků od Arzavy po Kadeš, jejichž vojsky a najatými žoldnéři doplnil svou armádu. Vytvořil tak vojsko o stejné početní síle, jako bylo vojsko egyptské.

Jádro chetitského vojska tvořila neporazitelná válečná vozba doplněná o pěchotu a jízdu spojenců. Muvatalliš však pro jistotu sáhl ke lsti, uhnul se svým vojskem z cesty a na místě ponechal jen několik málo mužů, které pak zajaly egyptské předsunuté hlídky. Zajatci při výslechu tvrdili, že jsou zběhy z chetitské armády, která ze strachu z faraónova vojska odtáhla daleko na sever. Když se však Amonova armáda utábořila, našli egyptští vojáci v písku čerstvé stopy po Chetitech. Nedalo jim tolik práce ze zajatců „vymlátit“ (a to doslova, jak ukazují reliéfy v Karnaku) pravdu.

V té době však již chetitské vozy zaútočily na nic netušící a ještě pochodující Reovu armádu a naprosto ji rozmetaly. Egypťané se nezmohli na odpor a byli pobíjeni jako ovce. Někteří se snažili doběhnout k blízkému táboru vojska boha Amona jenomže rychlé chetitské vozy je dostihly. Následně vtrhli chetitští vojáci do Amonova ležení a rozpoutali zde doslova masakr. Mnozí z egyptských vojáků u sebe zrovna neměli ani zbraně, někteří spali nebo jen tak odpočívali, ale nikdo z nich nebyl připraven na chetitský útok.

Jediný, kdo se dokázal postavit Chetitům, byl faraón Ramesse II. a jeho královská garda. Díky svým obětavým vojákům se dokázal Ramesse s několika dalšími veliteli s vypětím všech sil prosekat a utéct.

Chetité jej nepronásledovali, bitva byla rozhodnuta a vojáky čekala bohatá kořist. Prchající Ramesse však čistě náhodou narazil na jeden z pomocných oddílů pěchoty, který byl vyslán z jedné z egyptských pevností.

Ramesse se v tu chvíli rozhodl pro šílený plán – v čele tohoto pomocného oddílu se vrátil na bojiště a naprosto nečekaně, jako bůh pomsty, vpadl mezi rabující Chetity. Krátce na to dorazil i Ptahův sbor a přidal se ke krvavým jatkám nepřipravených Chetitů.

Muvatalliš sice nezpanikařil a nasadil dalších 1000 vozů, jenže ty v nastalém boji neměly dostatek místa pro manévrování, a tak pro změnu vykoupal v krvi faraón Chetity. Muvatalliš se k večeru stáhl se zbytky svých vojáku za hradby Kadeše, rozhodnut jej bránit, ale Ramesse již neměl dost sil, aby Kadeš oblehl a dobyl, proto shromáždil své síly a ještě téže noci od Kadeše odtáhl. Po návratu prohlásil,

že dobyl velikého vítězství a že Chetity porazil úplně sám bez svých vojáků.

Chetitské záznamy nalezené v Chattušaši hovoří velmi odlišně

o závěru bitvy, totiž že ponížený Ramesse byl nucen ustoupit od Kadeše poražen.

Chetitský král, Muvatalliš II., pak pokračoval v úspěšném tažení až na daleký jih. V roce 1258 př. n. l. bylo však mezi těmito národy uzavřeno spojenectví. Byla to první  smlouva mezi dvěma státy

o vzájemné podpoře a míru, která nebyla nikdy porušena.

K završení těchto přátelských vztahů uzavřel Ramesse II. ve 34. roce své vlády sňatek s jednou z dcer Chattušilla III. Po příchodu do Egypta dostala jméno Maat-hor-neferure a byla povýšena na jeho „velkou manželku,“ tj. první v pořadí po jeho hlavní manželce Nefertari.

To je ten zásadní rozdíl proti dnešku. Lhali Egypťané, lhali Chetité, ale nehnali to až do absurdna.

V totalitě můžete lhát poddaným, jak chcete. V autokracii si lidi můžou myslet, co chtějí, nakonec buď budou dělat to, co se po nich chce, nebo to vyřeší tajná policie – nebo se vzbouří, jako v Římě Spartakus a pak je to už jenom záležitost armády. „Protokoly sionských mudrců,“ které údajně sepsal Matvej Golovinskij, ruský spolupracovník policie Mikuláše II. dokládají, že i v totalitě šlo vyfabulovat lži tak precizně, že z nich leckteří politici čerpají dodnes. Hamas jimi například ospravedlňuje teroristické útoky na Izrael. Z našich, například Adam B. Bartoš v březnu 2015 spolu s dalšími představiteli své strany umístil na místě vraždy Anežky Hrůzové v Polné vývěsku poukazující na

„nutnost vyřešení židovské otázky, která nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“

V demokracii, byť formální, to tak snadno nejde; musíte lidem lhát opatrněji. Nemůžete jim říkat rovnou co si myslíte, servírujete jim pravdu po částech. Anebo jim filtrujete přístup k informacím, protože nechcete, aby se vám bouřili, ale aby dobrovolně dělali to, co je třeba. Ale jedním z hlavních prvků demokracie je kontrola moci. A umožnění rovné a smysluplné účasti všem, nezávisle na jejich sociální pozici.

V politické oblasti máme instituce, které kontrolují moc politickou.
O pravomocích prezidenta, vágně regulovaných ústavou, se vedou nekonečné diskuse.
Ale jak diskutovat o bezmoci dodavatelů supermarketů, kteří musí nést náklady slevové akce či platit regálné,

aby zboží šlo vůbec do prodeje?

Místo toho se falešně (ale hrdě) stavíme po bok Spojených států jejichž ekonomickým zájmem je nepřipustit spojení ruských zdrojů s německou technologií na pozadí nářku nad mrtvými Ukrajinci.

Máme dostatečně odolnou elektrickou síť a dostatečně výkonné zdroje, Maďaři mají (a budou mít) plyn, dejme to dohromady. Maďaři mají hlad po elektrickém proudu, Rosatom jim tam začíná stavět další reaktor v Paksu, ale než bude tato elektrárna připojena do sítě, může být ruka v rukávu. Rozhodně je užitečnější konat ve prospěch míru a prosperity než cvičit posluchače v RB OSN z poslechu propagandy jedné strany konfliktu. Rozdíl přístupu je podstatný. Před 23 lety Jan Kavan a Jorgos Papandreu představili Česko Řeckou iniciativu na řešení Jugoslávsko Kosovského konfliktu způsobem, který dovoloval každé straně konfliktu se cítit jako vítěz.

Český proamerický mainstream to ihned považoval za nepravost, přehmat či nemotornost. Jak si jinak vysvětlit tvrzení tehdejšího senátora (nyní ředitele knihovny V.H.) Michaela Žantovského, že jde o „mrtvě narozené dítě,“ nebo výrok Josefa Zieleniece o „vypočítavém postoji ČR k NATO vedoucím k izolaci.“ A to byl Jan Kavan zvolen předsedou 57. zasedání valného shromáždění OSN jednomyslně. Kdežto Jan Lipavský neskutečně podporováný českým mainstreamem pouze tlumočil jednostranné ukrajinské postoje.

Úroveň lidí vydávajících se za politiky neskutečně klesla. Když řekl Fiala o letošních volbách

„Pokud to bylo referendum o vládě, tak nás voliči ocenili,“

tak to zacloumalo mým „majestátem.“ Hm, jak tohle může říct člověk, který se honosí svým vzděláním? Účast 45,3% znamená, že k volbám přišlo z cca 8 milionů oprávněných 3 624 000 voličů. Nebo obráceně – k volbám se nedostavilo 4 376 000 voličů oprávněných hlasovat. A pro ODS se vyslovilo 3,61%, což představuje za celou republiku cca 131 000 občanů.

To je ten váš ohromující mandát?

Všechno ostatní jsou volební špílce a hrátky se zblblým občanem.

Vládě totiž vytrvale uniká, že jejím úkolem je servis pro občany.

Místo toho má vláda pocit nadřazenosti. To jsou prastaré emoce, které kritizoval už Machiavelli. My to děláme dobře – tamto jsou vidláci, lidé bez ceny. Chybí pokora. Ta se nevyučuje a postoj – já jsem nejlepší – ji rovnou hází do odpadu. Že pokorou nevyniká Verhofstadt, to není Fialova chyba. Psí oči, které si nejsou vědomy proč se páníček zlobí podivuhodně kontrastují s přezíravým – zažádejte si o dávky! Verhofstadt se měl dočkat odpovědi:

„Demokracie. Nelze dávat bianco šek případnému zneužití moci!“

Vláda nemá „léčit společnost“ z nemoci do které ji sama uvrhla. Nemá občanům „pomáhat“ z obtíží, které sama způsobila. Má aktivně odstraňovat příčiny těch potíží, má vytvářet pravidla, která usnadňují normální chod společnosti.

Že se do vedení EU dostal spolek blbů, je jistě nešťastnou okolností. Že von der Leyen, Borell, Timmermans  a další nejsou skutečnými politiky, ale pouze naklonovanou Gretou Thunberg je sice tragedie, ale tím spíše se vláda má starat o národní důchod a bránit nadnárodnímu ožebračování. Má vzdor fanatikům (a fanatičkám, abych nezapomněl na Jourovou) v EK bránit svobodu slova a rovná práva všech občanů versus diskriminace těch s odlišnými názory.

Na svých pozicích přísahali, že budou bránit ve shodě s ústavou české národní zájmy – to jest i existenci českého průmyslu versus jeho zániku. Vláda rozhodně nesmí sloužit výprodeji národních zájmů, ani pro převod bohatství od většiny občanů k energetickým společnostem, bankám a zbrojařským firmám. Bohužel Český průmysl bude odepsán, bude-li zatížen českými cenami energie a peněz. Když jsme u té Ústavy – viz články 10 a 10a

Článek 10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Článek 10a

(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

…stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon…Pomozte hloupému starci. Jak může být ratifikovaná mezinárodní smlouva, která je v rozporu s našimi zákony? Omezená suverenita byl tuším Brežněvův výraz. To platí stále?

Situace kolem Green Dealu v poslední době opustila jakékoliv limity racionality a příčetnosti – a roky se jede jen na vlně strachu a hysterie, která dostala dokonce název „environmentální žal.“ Svět se otepluje – a pokud je to skutečně nárůstem emisí, tak rozvojový svět má prim. Čína a Indie táhnou růst emisí takovým tempem, že je jedno, jak moc si budeme utahovat opasky, protože je mimo jakékoliv možnosti Evropy kompenzovat alespoň ten nárůst, ať si von der Leyen říká cokoliv. I když možná jsme vůči ní trochu nespravedliví, protože se hrdlíme o poslední tři jaderné elektrárny a spolková republika jich měla – tuším 22. Těm zatnula tipec už Angela Merkelová pod tlakem zelených fanatiků.

A teď chce Olaf Scholz rozložit zodpovědnost za nastalou situaci na okolní státy, Polsko, Česko, Švýcarsko, a Francii. Pro takové rozhodnutí je Petr Fiala optimálním materiálem.

Už v začátku Energiewende si naše ministerstvo práce a obchodu nechalo vypracovat analýzu dopadu uzavírání jaderných elektráren v SRN. Cituji úplný závěr tohoto pracovního podkladu

Závěry pro ČR k důsledkům odstavení JE v SRN V zájmu udržení a rozvoje průmyslu v ČR a životní úrovně občanů zajistit dostatečnou výrobní kapacitu stabilních a predikovatelných zdrojů energie, které produkují elektřinu za přijatelné ceny a jsou schopny zabezpečit stabilitu elektrizační soustavy a bezpečně pokrýt tuzemskou poptávku po elektřině v rámci možných neurčitostí. Přehodnotit systém podpory obnovitelných zdrojů energie s cílem přiblížení tržnímu zacházení s těmito zdroji. Zjednodušit přípravu a výstavbu zařízení a vedení přenosové soustavy, která mají klíčový význam pro zajištění spolehlivosti a bezpečnosti zásobování hospodářství a občanů elektřinou. Nepodlehnout očekávanému tlaku ze zahraničí na uzavření JE nebo na odstoupení od výstavby JE. Diskuse k otázkám energetické a jaderné bezpečnosti vést na odborné úrovni a nepřipustit jejich politizaci a zejména zasahování politické reprezentace cizích států do této diskuse. Prostřednictvím MPO a MZV podpořit účast českých průmyslových společností na výstavbě nových energetických zdrojů v SRN.

Nejenže došlo k hloupé a zbytečné politizaci a zasahování politické reprezentace cizích států do naší diskuse, ale i MZV doslova sabotovalo jakékoliv alespoň trochu ekonomicky výhodné řešení. Nešlo by to bez lží. Přesně podle klasika propagandy

„Ani ta nejskvělejší propagandistická technika nepřinese úspěch, pokud nebude neustále a s neutuchající pozorností pamatováno na jeden základní princip. Musí se omezit na několik bodů a opakovat je znovu a znovu. Zde, jako tak často na tomto světě, je vytrvalost prvním a nejdůležitějším předpokladem k úspěchu.“

A většina národa opět podlehla. Zatím co Rusové vyvěšují na dobytém území vlajky s nápisem Украинцы и русские – это вообще один народ, Ukrajinci soustavně a veřejně od roku 2014 ničí infrastrukturu Doněcké a Luhanské oblasti. Říkají tomu Antiteroristická operace (ATO) a vedou ji jenom proto, že občané těchto oblastí mluví rusky. Мы один народ?

Zaťatost Ukrajinského odporu si lze vysvětlit tím , že ukrajinská věrchuška po získání samostatnosti v roce 1991, prosazovala identitu státu poukazem na velmi kontroverzní nacionalisty minulosti (Stepan A. Bandera, Dmytro Kljačkivskij, Roman T.J. Šuchevič, Jaroslav Štěcko a další). Pochodňové průvody v ulicích Kyjeva, ukrajinský trojzubec, který ve své podobě rozhodně není jenom odkazem na knížete Vladimíra nebo grafika připomínající dvě spojená S v runovém písmu, nutkavě připomínají ikonickou variantu vypjatého nacionalismu. Může jít o náhodu, ale myslím si, že se najde jenom velmi málo jedinců, kteří by takové náhodě věřili.

Jestli jsem se za minulého režimu něčemu naučil, bylo to poznání, že peníze nejsou všechno. Bylo to dáno ekonomickou podstatou toho režimu, kdy – když už se nějaké peníze sešly – nebylo co, za ně koupit. Kapitalismus k nám přišel s bonmotem Václava Klause:

„O peníze jde vždy až v první řadě.“

My na vymření, si ještě nostalgicky vzpomínáme, že při té vší bídě byl mnohem kolektivnější a kulturnější život. Na svá stará kolena si hraji s počítačovou grafikou a existují jedinci, kteří ji bláhově obdivují. Co já už dostal nabídek na jejich zpeněžení! Je to sázka na brutální egoismus – mám peníze, mohu mít všechno. I čest má svoji cenu.

Záleží jenom na tom, kolik kdo přihodí.

Zelenský, aby získal další úvěr, aby získal další zbraně, slíbil mobilizovat milion Ukrajinců. Protiofenzíva byla široce propagována. Ukrajinská armáda začala s obnovenou vervou bombardovat civilisty. Ve snaze zničit vše, co je, začali ničit celé čtvrti, bombardovat mosty, přehrady a organizovat sabotáže. Z velké mysli začali mlátit do jaderné elektrárny a riskovat, že zničí polovinu Evropy. Války však nedají na sliby. I když fandíme tomu, aby byl v ukrajinském konfliktu odražen daleko větší národ, tento výsledek není zaručen. Existují dvě další možnosti: Rusko se znovu vzchopí a převálcuje Ukrajinu ještě letos, nebo se patová situace protáhne až do konce tohoto desetiletí. Obě vyhlídky jsou skličující. Přímé ruské vítězství, i kdyby nakonec trvalo mnohem déle, než se očekávalo, by pro Spojené státy znamenalo ztrátu. Mohli by ale nad tím pokrčit rameny a říci:

„Hej, zkusili jsme to.“

V Evropě to cítíme jinak. Nejprůmyslovější a ekonomicky nejsilnější Evropská země je Německo. Opravdu si myslíte, že Německo může bojovat s nastupující recesí a současně se zavázat, že zvýší své vojenské výdaje o 100 miliard eur? Bez levného ruského plynu? A poskytnout Ukrajině miliardy €, o kterých mluví Zelenský?

Annalena Charlotte Alma Baerbock, za Německo a Ursula von der Leyen za EU jsou o tom přesvědčeny. Co by ne – vždyť členové EU musí být solidární!