Rozpad hodnot

napsal LeoK.

 

Říkáme, že žijeme v divné době, kdy se pro nás stala modlou ekonomická prosperita a růst, před nemateriálními hodnotami, kterými jsou například potřeba seberealizace, uznání, úcty, lásky, sounáležitosti, jistoty a bezpečí, ale také kvalita životního prostředí, ovlivňování vládních rozhodnutí nebo možností politické participace. Všechny tyto hluboce lidské hodnoty nezávisí na ekonomické prosperitě, jakkoliv nám to ze všech stran kde kdo vyvrací.

Jenže bylo tomu někdy v minulosti jinak? Velké filosofické myšlenky to chtěly změnit. Snad se příliš neseknu, když za poslední budu pokládat humanismus. Sobectví však znovu zvítězilo a pod názvem liberalismus ovládlo pole. Znovu je v módě uvažování podle vzoru koudelníkova syna –

„Já mám v Praze tři domy, až je koupím budou mý.“

Práci nikdo nehledá, nanejvýše ve stavu zoufalství. Každý hledá jenom příjem, pokud možno bezpracný. Ideální je – jak říká Ilona Švihlíková – těžit rentu. Jako by ta renta vznikala z ničeho. Big bang – velký třesk – a je tu ekonomická hodnota? V globálních podmínkách platí, že cokoliv si přivlastníme, někomu ukradneme, je „právem“  naše. Ostatně už Proudhon říkal: „Každé vlastnictví je krádež.“ Ještě bychom primitivně sobecké jednání typu Jestřáb kontra Hrdlička spolkli u jednotlivců; konec konců tragikomický Harpagon je dodnes nejlepším Moliérovim důkazem o tom, že peníze přirozeně deformují charakter a mezilidské vztahy.

Nejhorším však je, že tomu od doby „Tonyho“ Blaira podlehli i instituce, levicové strany typu sociální demokracie.

Tedy strany, které se snažila o změnu; strany, která se starala o ty, jež mají opravdu problémy, kteří jsou opravdu chudí, což jsou matky samoživitelky, staří lidé s nízkými důchody, lidé s prekérními pracovními smlouvami a lidé, kteří jsou ohroženi ztrátou práce, protože je vytěsňuje z pracovního procesu technologie. Celá levice, ale především sociální  demokracie nejenže tyto lidi zradila, ale zradila i základní ideu své existence –

cituji z Programu sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku, přijatého na sjezdu 25. – 26. prosince 1887 v Brně:

I.

Cílem strany jest dosažení takového společenského pořádku, který by poskytoval všem členům společnosti co možná nejvyšší a stejný stupeň blahobytu.

Veškerý blahobyt, veškerá kultura pochází z plodné práce, a proto chceme, aby pracovní povinnost všeobecnou se stala a veškeré plody práce dle potřeb a rozumného posuzování na všechny členy společnosti rozdělovány byly.

Jelikož ale, pokavád země a půda, pracovní nástroje a továrny v majetku jednotlivých soukromníků se nacházejí, řízení práce a rozdělování plodů její celou společností nemožné jest, chceme, aby veškeré tyto jmenované pracovní potřeby v bezvýminečný majetek společnosti přešly.

V nynější společnosti jsou pracovní prostředky monopolem majetných tříd a z toho poměru vyplývající odvislost lidu pracujícího příčinou vší bídy a poroby. K dosažení stejného blaha jest tedy nevyhnutelně třeba zrušení práce za mzdu, zrušení každého využitkování člověka člověkem, zrušení jakékoliv sociální i politické nerovnosti ve státě a společnosti…(citováno z publikace Minulost našeho státu v dokumentech; nakladatelství Svoboda 1971)

To není žádný Komunistický manifest, ale jeden ze čtyř fundamentálních bodů sjezdu sociální demokracie v roce 1887, což odpovídalo době vzniku. Nejde o formulované požadavky, ale o jejich cíl; o tom, co je vizí sociální demokracie. Srovnejme to se současným (dlouhodobým) programem. Potíž je v tom, že program sociální demokracie je spíše slohovou prací a nikoliv souborem požadavků a cest, kterými tyto požadavky lze naplnit. Proto následující řádky jsou brutálním zkrácením „rozkecané“ předlohy:

1.3.2 Trvale udržitelný rozvoj [..] Lidstvo nemá na vybranou: musí si osvojit schopnost plně vnímat hrozící nebezpečí a v zájmu sebezáchovy své dosavadní chování všestranně revidovat. Člověk nežije v neomezeném a nekonečném životním prostoru, žije v prostoru omezeném a konečném. […]Neboť samo životní prostředí má právo na vlastní existenci, a tedy i na závaznou ochranu, spolehlivě zakotvenou v odpovídajících právních normách.

1.3.3 Svoboda a odpovědnost Sociálnědemokratická politika směřuje k tomu, aby každý člověk mohl uplatnit své právo občana na svobodný rozvoj osobnosti a na svobodná rozhodnutí…

1.3.4 Rovnost všech lidí v důstojnosti, svobodě a právech Jednou ze základních hodnot moderní demokratické společnosti je rovnost všech lidí v důstojnosti, svobodě, právech a v životních šancích. […]Sociální demokracie proto usiluje o vytvoření rovnosti příležitostí pro všechny vytvářením veřejnoprávních institucí, jakož i ekonomických a sociálních standardů platných pro všechny. Vytváří podmínky pro rovný přístup ke vzdělání, práci, k občanskému i osobnímu uplatnění.

Také máte pocit, že tady někdo řeční a řeční a hledá slova, aby se nemusel vyjádřit  a především nic konkrétního říci? Už potřetí tady vypisuji skutečně levicové požadavky, které mi v takovém programu chybí a které ovšem Hamáčkova ČSSD nikdy nevezme za vlastní:

Nejzákladnějším levicovým požadavkem je dle mého názoru,  důsledně odmítat ideu, že problémy způsobené fungováním systému musí každý řešit individuálně. Základním požadavkem pravice je totiž svoboda nedílně svázaná s odpovědností za své rozhodnutí. Proto se systém nemůže zříci odpovědnosti za své problémy. Jestliže vlivem systému jedinec nebo i celá vrstva společnosti upadne do chudoby, jde o systémovou chybu, odpovědnost a náprava stavu je věcí systému. Tomu se systém brání tezí o odpovědnosti jedince za svůj život, která ovšem ignoruje fakt, že ze systému se nelze vyvázat.

V pořadí druhým zásadním levicovým požadavkem je odbourat tabu o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví jako cesty k obecnému blahoby­tu, růst soukromého vlastnictví jako záruky vyšší kvality života. Ta závisí ve stále větší míře na kvalitě veřejných statků, jako je

-přístup ke vzdělání,

-lékařské péči,

-bydlení

a jiným možnostem. Jde o přístupnost, otázka vlastnictví je v tomto kontextu podružná.

Nepotřebuji nutně vlastnit, potřebuji mít přístup ke vzdělání, ke zdravotnické péči, ke službám nebo struktu­rám (divadlo třeba). Ve společnosti kde jde jenom o peníze je takový požadavek logicky nesplnitelný!

I tady se ukazuje, že základem je lidskost, humanismus a ne mechanický požadavek číslovaných lidských práv. V humanistickém pojetí jde o samozřejmost, v pojetí Human Rights Watch jde o službu svým sponzorům a o aroganci lokajů jsem toho už napsal dost.

Dalším levicovým požadavkem je zrušení statusu pracovní síly jakožto komodity. Když se mluví o „průmyslu 4.0,“ tak se zdůrazňuje, že jeho důsledkem bude zrušení mnoha pracovních míst, ale dodává se, že jeho aplikací mnoho dalších pracovních míst vznikne.

Jenže smyslem technologie je osvobodit člověka od práce, a ne vytvářet nové pracovní příležitosti. Je nutné oddělit práci od trhu práce, zrušit její „zbožní formu.“

Dalším a nikoliv druhořadým levicovým požadavkem musí být důsledná a striktní regulace finančního impéria, které už dávno přerostlo národní státy. Je nelogické považovat peníze za komoditu, která má svoji cenu a přitom ji nepodrobit dani z přidané hodnoty. Všechny jsoucí státní zásahy do této oblasti mají opačnou povahu, sice socializaci privátních nákladů a privatizaci zisků. Nemůže existovat subjekt too Big to Fail. Když kapitalismus, tak za své!

Nenechte si namluvit, že jde o extremistické požadavky, že „liberální“ levice se vyjadřuje jinak. Přídavné jméno liberální za své zneužití nemůže, ale slyším-li ho, hned se mi zjeví „obrana liberální demokracie“ v režii ODS, TOP09 a STAN. Obrana, která staví svůj názor nad ostatní, aniž by byla ochotna vést diskusi.

Prezentovaná bezalternatívnost, která ve skutečnosti upevňuje názorovou diktaturu, protože zastánci plurality názoru jsou místo diskuse jenom dehonestováni, což ochotně napodobují epigoni, kteří je rovnou nazývají trolly (B. Kartous), blbci (J.Čulík), prasaty (J.Hřebejk) či komunisty (J. Pospíšil). Ostatně Feriho průzkum veřejného mínění v Boršicích skončil ukázkou oblíbenosti parlamentních celebrit, když alkohol otupí zábrany. Vzhledem k profesi aktérů by slušelo dodat, že spíše mezi vzdělanějšími a bez rozdílu stáří.

Když slyším „liberální“ levice zjevuje se mi Milton Friedman, který kdysi prohlásil: Volný trh nám zaručuje, že „člověk může hlasovat pro tu barvu kravaty, kterou si přeje.“ Přirovnával trh k demokratickému systému poměrného zastoupení, v němž se menšina nemusí přizpůsobovat většině. Tenkrát narazil.

Levice ještě neupadla tak hluboko, aby souhlasila s myšlenkou, že se má veškeré společenské dění podřídit trhu. Tedy  teoreticky neupadla.Prakticky?

To bylo totiž to, oč se Friedman zasazoval. Tehdy ji dokonce prezident Havel přirovnal k filozofii hokynáře. Dřívější levice nesouhlasila, ale o dnešní Hamáčkově levici to neplatí. Ta je naopak s Friedmanem zcela zajedno. I ona totiž chce osvobodit lidstvo skrze maximalizaci individuální volby. Díky „liberální“ levici tak žijeme ve světě, kde člověk může volit, jak chce a co chce. Prozatím je vrcholem svobodné volby, volba vlastní sexuality.

Proč tenhle vykonstruovaný a třetiřadý problém? Proto, že problémy, které jsou opravdu důležité a o kterých se nemluví, jsou vlastně zastiňováni těmito pseudoproblémy.

Přitom ony skutečné problémy jsou opravdu existenciální, to znamená, zda například zachováme charakter naší civilizace; jestli jsme schopni náš evropský model životního stylu udržet i v budoucnosti. Tentýž Friedman totiž také říkal –

Svět spočívá na jednotlivcích, kteří sledují pouze své vlastní zájmy. A firmy mají jedinou sociální zodpovědnost: používat své zdroje a aktivity tak, aby zvýšily svůj zisk.

V jak bizarní situaci se „liberální“ Hamáčkova sociální demokracie ocitla svědčí i to, že na problémy upozorňuje dokonce i OECD.

Zpráva „Under Pressure: the squeezed middle class“ tvrdí, že střední třída se ve většině zemí OECD zmenšila. Mladá generace to má těžké s přístupem do střední třídy. Střední třída je definována v rozmezí 75–200 % mediánového národního příjmu. Náklady střední třídy rostou rychleji než inflace. Především bydlení tvoří asi třetinu disponibilního příjmu, v 90. letech to byla čtvrtina. Ceny bydlení rostly třikrát rychleji než mediánový příjem domácnosti. Více než jedna z pěti domácností utrácí víc, než vydělává. Předluženost je vyšší než u nízko- a vysokopříjmových domácností. Vyhlídky na trhu práce jsou hodně nejisté. Střední třída je vystavena tlaku automatizace, který se týká méně vysokopříjmových pracovníků. Je potřeba také více zdaňovat kapitál než práci, majetek a dědictví, i daně musejí být progresivnější a spravedlivé, zní zajímavé doporučení OECD!

Člověku v takovém absurdním prostředí nezbývá nic jiného než si pískat s Oldřichem Mikuláškem:

Jsem hotov chodit bos 

když nechám botu –

v řiti blbce.

Když slogan prozkoumáte v Googlu, tak většina odkazů vede k Milošovi Zemanovi, ale Oldřich Mikulášek to říkal už v šedesátých letech – svědčím.

Smiřme se s myšlenkou, že vidíme to, co se děje, pod silným vlivem médií, především tisku a televize. Medií, která zase jenom tlumočí názory jiných.

Naučme se o zjevených pravdách pochybovat.

Jestliže se totiž necháme unášet proudem, který nám říká – nemáte na vybranou – skončíme v totalitě. A je zcela lhostejné jestli nám limity našeho chování a jednání předepisuje vládnoucí vrstva doma nebo například ta evropská, či ta za mořem…

Tady nám na pěkném rozboru Stanislav A. Hošek například ukazuje, co znamená právní stát, když ho dostanou do ruky šílení demagogové. Na evropské platformě jsme zase byli pár let svědky Junckerovy snahy přetvořit Evropskou komisi z nevoleného byrokratického mechanismu ve skutečnou „evropskou vládu.“

Dokonce se nechal slyšet, že použije všech prostředků, aby se nacionalisté po volbách 2019 do Komise nedostali. Samozřejmě mu vyhovuje Jourová, která se na vlastní myšlenku nezmůže. A pak lidem zbývá jenom důraz na vlastenectví či vyhrocený nacionalismus, který na lidi zabírá tehdy, když jiné řešení nevidí. Když jsou jim upírány alternativy. Je potom divné, že se lidé obracejí k národní myšlence? Když volí SPD?

Všechno probíhá jakoby samozřejmě. Jako když načnete šišku salámu. Ukrojíte kolečko, dvě…a najednou, zcela nepozorovaně, držíte v ruce jenom koneček, kdysi celé šišky. Ve školách jsou indoktrinováni děti programem „Jeden svět.“

V rámci tohoto programu se jim promítají filmy, které ukazují pohled na svět z perspektivy dětí třetího světa, většinou Afričanů. Podle metodického materiálu dodávaného k tomuto programu proto, aby se děti zamyslely nad důvody, proč lidé opouštějí své domovy, a aby se dokázaly pozitivně připravit na jejich příchod.

To je multikulturalismus pro novou generaci.

Je tak snadné vyvolat u dětí emoce; copak není ten svět, ve kterém žijí, stejný jako ten náš? Jenže on není stejný a to už těm dětem nikdo neřekne. Že v tom jiném světě, v Africe, na Blízkém  východě, jsou už od narození vychováváni v jiné kultuře, která ctí také jiné hodnoty a ty jsou často neslučitelné s těmi evropskými. Kde například žena má cenu jenom jako rodička dětí z povolání a muž je jejím majitelem včetně všech jejích atributů, takže se žena musí zahalovat, aby nikdo jiný než její majitel její přednosti nezahlédl. Její krása by mohla urážet dokonce samotného Boha, i před ním se tedy musí zahalovat. Jejich výchova je účinná. Měl jsem tady na Kose článek, kde jsem relativně integrované muslimské mladé ženě marně vysvětloval, že Evropané na ženské tělo „neciví.“ V následujících dvou odstavcích z toho článku vysvětluji ten rozdíl pohledů, ten jiný svět.

Hluboce se mě dotklo autorkou použité sloveso civět. Ač v textu tvrdí, že je Evropankou, z její opovržlivé formulace vysvítá, že má o Evropě až chorobně zjednodušené představy. Není přece možné být Evropanem a nevnímat karyatidy s často odhalenými ňadry, které nahrazují sloupy po stranách portálů nebo v členění fasád budov z období klasicismu, baroka či manýrismu. Neexistuje snad obyvatel starého kontinentu, který by neznal různé Afrodity, Venuše nebo dívky při koupeli, když už mu nic neříká jméno autora jako např. Praxiteles, Botticelli, Raffaelo Santi Michelangelo, Rubens, Tizian, Veronese a dalších. Patří do Evropy – je to její nesmazatelná minulost, současnost i budoucnost.

Evropané na ženské tělo necivějí. Jsou vychováni krásou lidského potažmo ženského těla. Dovedu pochopit zděšení muslimů, že Evropané se dívají na Roudnickou madonu od tzv. Mistra Třeboňského oltáře a na Věstonickou Venuši pravěkého umělce úplně stejně. Evropské myšlení přiznává ženě aktivní roli. Emancipaci. Nemá-li být rovnoprávnost pouhou deklarací, je pro ženy důležité i to, aby si uvědomily vlastní smyslnost a sexualitu. Prudernost muslimů není jen strašně zjednodušující a groteskní; místo aby ženy osvobozovala, je totiž mnohem více odstrkuje a ženin ideál se pak smrsknul na bezpečnost. Aby ji partner příliš nebil, aby byl spravedlivý a aby rodinu uživil. V tomto uvažování se svoboda ženy ztratila úplně.

Tohle ale provozovatelé akce Jeden svět neříkají. Oni směřují k vyvolání emocí, k otevření náruče. Je to akce nikým nevolené nestátní a „neziskové“ organizace Člověk v tísni – ale pozor – akreditované k této činnosti ministerstvem školství, vládním úřadem! Existuje nějaké jméno, které je pod touto akreditací, existuje někdo, kdo je za to programované oblbování dětí odpovědný? A místo post scripta – ještě se divíte, že někdo volí SPD?

Přežívá s nálepkou extremistická strana. Obě slova jsou diskutabilní. Politická strana? Podle mého soudu jde o soukromý projekt Tomio Okamury, pravě tak jako byly Věci veřejné soukromým projektem Víta Bárty nebo ANO, které je soukromým projektem Andreje Babiše. Prostě pokusem oligarchy, svými penězi nastartovat a ovlivnit vývoj v zemi nástrojem, který se nazývá hnutí nebo strana a které se demokratickými principy nezdržuje. Při určitém počtu sympatizantů se takový projekt může dokonce překlopit do zisku. Ale ani „ztrátová“ varianta není prohrou, protože politická moc je nezaplatitelná. Extremistická? Své sympatizanty si našla tím, že zvedla témata kontrolované migrace, přímé demokracie a odboj proti evropské totalitě. Všechna tato témata jsou legitimním předmětem diskusí a není na nich ni extrémního; v případě přímé demokracie jde dokonce o přihlášení se k původnímu Masarykovu plánu pro Československo.

Jako extremistický se může jevit těm, kteří svazují svoji budoucnost s Evropou jako politickým impériem. I tady by stálo za to přemoci nekritické nadšení a zapochybovat. Představa demokratického, mnohonárodnostního impéria je mimo realitu – znáte snad nějaké takové impérium z minulosti, neřku-li ze současnosti? Římská říše (totalitní), Franská říše (totalitní), Osmanská říše (totalitní), Velká Británie ve vztahu ke svým národům (koloniím), totalitní. Evropa má šanci jenom jako zóna volného obchodu, ale rozumím těm, kteří vzdor svému vzdělání, ve své iluzi viděli svoji příležitost, svoje Eldorádo.

My pořád máme pocit, že musíme být zařazeni buď na Západ, nebo na Východ. Ten svět není černobílý. Jsme součástí NATO, ale možná by stálo za to přečíst si třeba Washingtonskou dohodu, nejlépe preambuli a článek jedna, kde se mluví o tom, že všechny konflikty se mají řešit mírovou cestou. Myslím si, že i vrcholní představitelé těch západních zemí by si měli přečíst, co se tehdy podepsalo.

My, ve střední Evropě, musíme se vycházet se svými sousedy, protože s nimi sdílíme dobré i zlé. Dnes už sice nesousedíme s Ruskem, ale že jsme pod jeho vlivem, stejně jako pod vlivem Německa, Francie, Velká Británie a USA, to snad není nutné zdůrazňovat. Jsme malý stát a těm se vždy ty velké pletou do života a úplně nejvíc se nám do něj pletlo a plete Německo. Zatím jenom v podobě EU.

Proto může být vliv mocností pro nás výhodou i nevýhodou podle toho, jak to budeme umět uchopit. Je na našich politicích, aby to uměli uhrát tak, aby to pro nás bylo výhodné. Musíme si uvědomit, že platí a platit bude, že velmoci nikdy nemají přátele, mají jen sféry svého zájmu. Takže musíme dělat to, co bude výhodné pro nás.

Ale hlavně bychom si už konečně měli přestat lhát, aby to nedopadlo tak, jako Feri v Boršicích. Proč většina českých novin kupříkladu s železnou pravidelností každý rok při zveřejnění dané statistiky vyhlašuje, jaký že to u nás panuje blahobyt, když máme v celoevropském měřítku nejnižší podíl lidí ohrožených chudobou? Ty pokusy jsou primitivní a směšné, jenže když je prezentuje mainstreamový tisk, pořád se najdou lidé, kteří jim věří.

Lenka Zlámalová například porovnává procenta z různých základů – fuj, každý sedmák ZŠ by se jí měl vysmát – a na základě toho píše, podle zveřejněné tabulky, že máme méně chudých než Švýcaři a Němci.

Článek je bohužel v placené sféře, takže musím alespoň stručně vylíčit, jak k takovému závěru došla. Zlámalová tvrdí, že nespokojení lidé jsou spíše „zpovykovaní“ a své hodnocení zakládají spíše na subjektivních pocitech než na existenci objektivních čísel. Předem je nutno podotknout, že ona čísla je třeba číst v jedinečné interpretaci citované analytičky. Snad ji trochu omlouvá to, že srovnávací metoda Eurostatu chudobu měří relativně vzhledem k mediánovému příjmu v každé zemi zvlášť a zahrnuje i jiné faktory jako možnost koupit si kvalitní jídlo, zaplatit nájem nebo zajistit vzdělání pro děti. To je ten výše zmiňovaný základ pro výpočet procent.

Průměrná mzda je v Německu tři a půl tisíce eur. Mediánový příjem (tedy příjem, který je přesně v polovině souboru) na osobu, tedy i na děti, je v Německu přes patnáct set eur. Šedesát procent německého mediánového příjmu – tedy částka, pod kterou se stáváte pro Eurostat „chudými“ – je tak něco přes 950 €, což je pořád o 330 € víc než český příjmový medián, jehož šedesát procent představuje 372€ a to je hranice chudoby u nás. Pokud zahrneme to, že životní náklady jsou v Německu asi o třetinu vyšší, což fakticky ubírá Němcům třetinu jejich příjmu, dostává se německý chudý svými příjmy na úroveň českého mediánu. Přestože tedy Lenka Zlámalová v Echo24.cz píše, že Němci mají skoro o třetinu více chudých než my, pravda je jiná.

Celá polovina populace u nás v reálné kupní síle žije pod německým prahem chudoby.