Operation Splinter Factor

napsal Gerodyn

„Fascinující a úděsné.

Stewart Steven vydoloval historii, která nahání hrůzu.“ John le Carré

„Dobrá kniha. Přečetné nitky událostí jsou skvěle spředeny v jednolitý celek… Stewart Steven odkryl nejtajnější fakta.“ The Sunday Times

 

Stewart Steven po dvouletém vyhledávání materiálů zachycuje událost nejpodstatnějšího významu, jejíž jednotlivosti podává v tak naléhavě objektivních a psychologických souvislostech, že nabývají hodnotu důkazu. Südfunk I

Tak zněly dobové ohlasy na knihu vydanou v Torontu roku 1974. Autor ji nazval – Operation Splinter Factor.

Českého vydání se dočkala až v roce 1991, překladem Jana Šilhana v nakladatelství SAKKO, pod názvem – Výbušnina. Operace CIA Splinter Factor.

Proč jsem ji vytáhl z knihovny dnes a tu stěžejní kapitolu opsal ? Protože mne k tomu přímo vyzvala současná mezinárodní situace vztahem a jednáním americké vlády ke Střednímu východu, tak podobná jejím velmocenským hrátkám ke státům východní Evropy v padesátých letech minulého století. Tehdy to znamenalo pro sovětské satelity krvavou lázeň mnohých jejich vedoucích činitelů. Jejich vlastníma rukama. Dnes to snadno zastane dron s raketou ! Řízený přes vojenskou část GPS odkudsi z Oklahomy a vraždící na povel snad prezidenta ? Nebo jak to vlastně je ?? Deep State ???

Čtenářům Kosy ponechávám, aby mé konstatování posoudili sami. Ovšem, budou-li alespoň dostatečně obeznámeni s posledními vlkovými články a poznámkami, a také rozhovory na Slobodném vysielači. I když dokonce i  značně zapšklý mainstream v posledním týdnu sám, alespoň sem tam, přiznává americkým snahám to, o čem se otevřeně a možno říci i předvídavě zmiňuje ve své knize Stewart Steven. Historie se bohužel opakuje. S její znalostí už jen jako fraška – bohužel opět stejně zalévaná lidskou krví, jako dřív.

Osobně mám poněkud jiný pohled na Stalina ( a také knihu účastníka studentských bojů na barikádách v Paříži 1968 – Ludo Martense. Nazval ji – Jiný pohled na Stalina). Stalinův drsný způsob vlády, tak nutný ve zděděné mnohakulturní ruské říši, znamenal pro mne a celé Slovanstvo záchranu před vyhubením, nebo poněmčením, od nacismem zpitomnělé Hitlerovy soldatesky. Přičemž část Němců nepodlehla. Malá. Ale ti byli už jen ve věznicích nebo koncentrácích. Pokud včas neodjeli jinam.

Mne a mé rodiče osvobodili v roce 1945, vojáci Rudé armády. Se dvěma z nich jsem coby osmiletý mluvil. A autentický popis oněch hovorů, mimo jiné, mi pan Vlk uveřejnil na Kose pod názvem –

Vzpomínky na konec války.

 

A ještě lze se zamyslet nad konstatováním samotného prezidenta Spojených států, Harryho S. Trumena, jak jej cituje Merle Miller ve své knize „Otevřeně řečeno“ (Ofen gesagt), Stuttgart 1975.

„Pokud do toho vidím, nespokojují se ti chlapci z CIA s tím, aby informovali o válce a podobných událostech, ale jdou dále a dělají své vlastní války, a nikdo nemůže vědět, co právě mají za lubem. Vydávají miliardy dolarů, aby kdekoli podněcovali neklid, jen aby měli něco, o čem by mohli podávat zprávy…“

„Tato služba se vyvinula ve vlastní vládu, která operuje zcela v tajnosti. Tito lidé nepotřebují nikomu skládat účty. To je v demokratické společnosti velmi nebezpečná věc…“

Takže začínám s textem na stránce 87, a i když s některými formulacemi autora nejsem srozuměn, tak text celkově odráží dobové názory kritické demokratické inteligence západních zemí a je dobré se s nimi seznámit. A ještě jedno lze autorovi vytknout, že nazývá vedoucí stát Východního bloku, Ruskem. Přesnější by bylo, kdyby tam použil vždy názvu – Sovětský Svaz.

Až se začtete do výběru z knihy, který jsem použil, nepřipadá Vám také současná mezinárodní situace téměř navlas podobná, jako ta před sedmdesáti lety ? Také válka v Asii, také Rusko obklopené nepřítelem. A usilovné zbrojení na obou stranách, ačkoliv Svět by potřeboval něco úplně jiného ?? Například vzájemné porozumění a celosvětový mír ???

Hořká sklizeň

V době, kdy byl Wladyslaw Gomulka zatčen plukovníkem Swiatlem, ocitla se akce Splinter Faktor již mimo kontrolu. Jestliže dříve mohl Dulles /tehdejší  šéf  CIA a  bratr ministra zahraničí, pozn. vlk/ události řídit a manipulovat jimi podle libosti, pak se v roce 1950 celá operace na základě samovolného pobytu osamostatňovala a stále více se mu vymykala z rukou. Dulles dokonce přechodně zmizel ze scény. CIA se již natolik rozrostla a nabyla vlivu, že muž, stojící stranou, jako Dulles, již nemohl mít trvale cokoli pod kontrolou. Pracovníci CIA, kteří o akci Splinter Factor věděli, byli spokojeni, že všechno běželo co nejlépe, ještě lépe, než se odvažovali doufat. Fieldovi byli zapomenuti. Nikdo nevěděl, zda dosud žijí. Sotva někoho to zajímalo. Důležité bylo, že hypotéza, na níž byla celá operace vybudována, se účinným způsobem potvrdila. Život ve východním bloku byl stále tíživější. Stalinisté byli v nástupu a nedalo se přehlédnout, že lidé se stále více bouří proti politickým a hospodářským omezením. Zprávy o nepokojích mezi východoevropskými průmyslovými dělníky přicházely do Washingtonu každý týden. Zdálo se, že kontrarevoluce je skutečně přede dveřmi.

Kdyby byl Dulles v této kritické době sám u vesla, byl by téměř s jistotou poznal, jakého osudného chybného odhadu se tajná služba dopustila. Jako absolutnímu profesionálovi by mu nebylo uniklo, jak velké riziko vyplyne z toho, jestliže se akce tajné služby ocitne zcela mimo kontrolu. Bylo na čase akci Splinter Factor nově přehodnotit a zvážit, zda události, které nastaly po zatčení Fieldů, nenabyly již dávno nebezpečných rozměrů. To se však nestalo. Místo toho se ve Washingtonu radovali nad každým novým zatčením a účtovali je na konto Splinter Factor jako nejnovější triumf. Avšak Splinter Factor byl již dávno překonán událostmi. Nové oběti nebyly CIA známy. Nehrálo již roli, zda jejich zatčení podporuje věc Západu, nebo zda jí škodí.

Přitom Dulles od začátku věděl, na čem především záleží; nikdy neztratit se zřetele nejvyšší cíl. (Během celé jeho pracovní kariéry to bylo pro něho typické. Lišil se tím od svých současníků, byl geniální.) Věděl také, jaké nebezpečí sebou nese konflikt s tak výbušným charakterem, jaký měl Josef Stalin.

Úspěch akce Splinter Factor starého muže v Kremlu skutečně hluboce znepokojoval. Viděl se obklopen špióny, sabotéry a zrádci. Nemohl již nikomu a ničemu věřit. Nepřítel stál přede dveřmi a válka se mu zdála nevyhnutelná. V září 1949 věděl celý svět, že Stalin má atomovou bombu. V listopadu také věděl, proč ji považuje za nutnou. Na zasedání Kominformy ve Varšavě byl americký imperialismus označen za „mezinárodní spiknutí“. Byla to koncepce, která se zdála dostatečně ospravedlňovat procesy proti Rajkovi a Kostovovi. Tento komplot bylo třeba zničit. Protože Stalin viděl ve Fieldově spiknutí jen první pokus Američanů narušit vztahy mezi Ruskem a jeho novými spojenci, dospěl postupně k přesvědčení, že vojenský útok Američanů na sebe nedá dlouho čekat.

Pro záchranu satelitů nezbude nic jiného než odstranit Američany z Evropy. Prezident Roosevelt ho ujišťoval, že po skončení války zůstanou Američané na evropském kontinentě nanejvýš půldruhého roku. Ale byli tady pořád, dokonce ještě ve větším počtu a mluvili o opětném vyzbrojení Německa a o vojenských svazcích s bývalými válečnými nepřáteli Ruska. V Trumanově doktríně viděl Stalin proradnost, kterou prostě nemohl přijmout. Marshallův plán považoval za pokus evropské země zotročit a založení NATO za akt holé agrese. A jako by toho už nebylo dost, považovali Američané ještě za nutné propašovat do nejvyšších politických funkcí uvnitř Stalinovy vlastní mocenské sféry své agenty, lidi Rajkova typu.

Nehraje žádnou úlohu, považujeme-li to všechno za šílené představy člověka v pokročilém stadiu vleklé duševní choroby anebo za zčásti oprávněné obavy kormidelníka státu, jehož naděje a ctižádostivé představy si jeho někdejší spojenci nesprávně vykládali. Stačilo, že byl carem Ruska a satelitních států a že, ať už byl tyran nebo ne, bylo nutné brát v úvahu jeho osobnost v celém komplexu. To se nestalo a akce Splinter Factor Stalina dorazila.

Když jeho tajná policie hlásila stále nové zatýkání, začal Stalin plánovat protiútok. Američané musí být vyhnáni z Evropy i za cenu třetí světové války.

Stalin přešel k ofenzívě. V Evropě se síly Varšavského paktu připravovaly na obsazení západního Německa. Další kontingenty vojsk měly obsadit Belgii, Francii a Velkou Británii v případě, že by se jeden z těchto států vměšoval. Stalinovi nejzkušenější generálové a diplomaté mu říkali, že potřebuje vykonávat jen dostatek tlaku, aby dosáhl toho, že Američané neslavně a tiše odtáhnou. Žádná americká vláda nebude riskovat válku, aby bránila evropská města (ale možná proto, aby napadla Rusko).

Proklamace na adresu Američanů již byla hotova. Byla v ní řeč o ruském přátelství k americkému lidu, které je však zpochybněno skutečností, že Američané stahují den za dnem více oddílů na ruské hranice. Rusko přineslo ve válce velké oběti a dokáže zabránit tomu, aby je nepřineslo nadarmo. Ruský lid právem očekává, že Německo bude neutralizováno. Teprve až se to stane, nebude již světový mír ohrožovat.

Američané měli dostat lhůtu 24 hodiny, aby sdělili, že se nepostaví Rudé armádě do cesty na jejím pochodu do západoněmeckých postavení. Na totální odchod z Evropy dostanou sedm dnů. Zdálo se, že nebezpečí jaderné války se všemi strašlivými důsledky již Stalina neznepokojuje. Byl přesvědčen, že Rusko by ji mohlo přežít, ale Amerika nikoli. Měl za to, že Američané by na základě své národní povahy nepřekonali útok na New York. (poz. autora knihy – Vím, že toto tvrzení je sporné a že mnozí historikové je neakceptují. Avšak po dlouhé serii interview s důležitými muži, kteří v té době patřili ke generálnímu štábu Varšavského paktu, nepochybuji o tom, že takový plán existoval a že ho Stalin bral velmi vážně. Byl to plán bez alternativy. Stalinova smrt zabránila, aby byl uskutečněn.)

První výstřely této války, která se nikdy nekonala, byly vypáleny 5. června 1950, když severokorejské jednotky vpadly do jižní Koreje a tím rozpoutaly ozbrojený konflikt, označovaný od té doby jako korejská válka.

Američané neviděli v korejské válce nikdy více než lokálně omezený pokus světového komunismu rozšířit svou sféru vlivu. Pro Rusy však naproti tomu byla něčím zcela jiným. Byl to záměrně inscenovaný tah, kterým vystavil zkoušce jak vůli Ameriky k odporu, tak měl odvrátit pozornost od Stalinových důležitých plánů v Evropě.

Jak z vojenského, tak z diplomatického hlediska to byl vynikající šachový tah. Teprve teď začíná historikům, kteří se zabývají tímto obdobím pozvolna svítat, že nepřítomnost ruské delegace na jednáních v OSN, což umožnilo vyslat proti Severokorejcům vojska OSN pod americkým vrchním velením, nebylo těžkou chybou ruské zahraniční politiky. Naopak, kdyby se Rusko podílelo jen na jedné z rozprav, bylo by donuceno použít právo veta.

Poznámka autora knihy – Kdyby byli sovětští delegáti, jako Jakov Malik, při diskusi v Radě bezpečnosti o první rezoluci, v níž byla odsouzena agrese, pak by sovětské veto mohlo zabránit přijetí této rezoluce. Sovětský delegát nemohl být samozřejmě včas na svém místě, protože zvláštní zasedání bylo svoláno 24 hodin po útoku. Ale přinejmenším k druhému hlasování za tři dny, když šlo o legalizaci vojenského zákroku ze strany OSN, se mohl dostavit včas. A úplně bez jakékoliv pochybnosti na třetí zasedání, při kterém bylo usnesení zřídit společné velení OSN, nemusel přijít pozdě. Otázka, kterou je nutno položit zní : „Udělali Rusové vůbec nějakou chybu? Přehlédli skutečně natolik základní ustanovení Charty OSN, na jejichž formulování přece sami spolupracovali ? Nepomysleli najednou na právo veta, které od založení OSN tak důsledně a s tak velkým úspěchem vykonávali ? Rusové na rozdíl od Američanů, kteří překvapivě rychle a účinně na náhlý, nečekaný útok, měli dost času na uvažování. Věci znalé kruhy ve Washingtonu se dnes přiklánějí k názoru, že Rusové tenkrát postupovali nanejvýš rafinovaně; nastražili léčku a mohli s uspokojením konstatovat, že Američané do ní skutečně padli.

To by téměř a jistě vedlo k tomu, že by Američané museli vést válku sami a ne pod modrou vlajkou Spojených národů. A v tomto případě by Rusko opět z prestižních důvodů muselo zasáhnout na straně Korejců, avšak na možné důsledky tohoto kroku nebylo ještě dostatečně připraveno. Ve skutečnosti vycházela ruská strategie z toho, získat co možná nejvíce, aniž by se riskovala přímá konfrontace s americkou armádou.

Takto ale mohli Sověti s cynickým využitím Severokorejců přimět Američany, aby vedli válku ve vzdálené zemi, o níž málo věděli. Ve stínu této války mohlo Rusko shromáždit své jednotky, uskutečnit velké manévry Varšavského paktu, vyrobit nové zbraně a nechat Korejce, aby je vyzkoušeli v poli. A to vše nespojovat s připravovaným útokem na západní Německo, ale s reakcí na zvýšené mezinárodní napětí.

I když by se mohlo zdát příliš zjednodušené tvrzení, že akce Splinter Factor nepřímo zapříčinila korejskou válku, přesto by nebylo tak docela spekulativní. Tato akce zažehla jiskru v sudu střelného prachu; živila Stalinovu paranoiu. Chtěl tuto válku, protože po strašlivých ranách s divadelními procesy potřeboval vítězství pro mezinárodní komunismus. Musel dokázat nejen Západu, ale také úchylkářům ve vlastním táboře, že budoucnost představuje on, nikoli Američané.

I když se korejská válka odehrávala v Asii, byla ve skutečnosti evropským konfliktem. Korejští a čínští vojáci bojovali a umírali pro evropské zájmy. Samozřejmě umírali také vojáci OSN, ale to byl jejich osud. Poměr mezi Východem a Západem byl natolik napjatý, že prostě m u s e l a být válka, aby se nesnesitelné napětí uvolnilo. Korea byla pro to tím správným územím. Byla natolik vzdálena od Evropy a od Ameriky, že bílí civilisté nemohli utrpět škodu, a tak odlehlá, že by porážka jedné z obou stran nevyžadovala, aby neztratila tvář, nasazení jaderné bomby na západní polokouli.

Stalin nebyl člověk, který si o svých bližních myslel dobré. Jestliže soudruzi jako Rajk zradili vlastní věc, pak k tomu podle jeho názoru neměli ideologické, ale oportunistické pohnutky. Stalin považoval za přiměřené ukázat, kdo je tady pánem, a vybral si pro tuto demonstraci síly malou, méně vyvinutou zemi v Asii.

Jestliže akce Splinter Factor přispěla k vypuknutí války, pak nyní válka obráceně účinkovala rozhodujícím způsobem na průběh operace. Severokorejský útok z 25. června 1950 zastihl americkou vládu zcela nepřipravenou. CIA sice již delší dobu informovala o mobilizaci v severni Koreji, avšak nepředpokládala, že invaze ohrozí 38. rovnoběžku. V určitém místě byla však kritika adresovaná CIA nesprávná, protože tajná služba operovala na území, v němž by generál Douglas MacArthur „utrhl hlavu“ každému, kdo přinesl špatné zprávy.

A protože MacArthur byl právě na vzestupu, nebylo dobré dělat z něho obětního beránka. Z těchto důvodů byl schopný a výřečný šéf tajné služby admirál Hillenkoeter poslán do výslužby a úkolem slepit střepy byl pověřen generál Bendell „Beetle“ Smith. Smithovým prvním činem po nástupu do úřadu v říjnu 1950 bylo, že dal vyhledat Dullesovu a Jacksonovu zprávu o Koreji z roku 1949, kterou prezident Truman svého času uložil ak akta. Potom poprosil oba její hlavní autory, Dullese a Jacksona, aby přišli do Washingtonu a uskutečnili svá doporučení.

mTo byl jeden z rozhodujících světlých okamžiků Dullesova života, neboť jako třetí muž CIA mohl doufat, že v dohledné době se ujme svého právoplatného dědictví. Smith přenechal tajnou službu Jacksonovi a Dullesovi a sám se soustředil na zoufale potřebnou vnitřní reformu a upravil cesty k porozumění mezi Bílým domem a Pentagonem tak, že se CIA, když měla co říci, skutečně dostávalo sluchu. Dulles a Jackson, kteří se k němu chovali s nejvyšší úctou, u tuto důležitou úlohu přenechali a sami se věnovali aktuálním problémům.

Dulles brzy konstatoval, že profesionálové v CIA brali protivníkovy válečné přípravy velmi vážně, avšak že dosud ani prezident ani Kongres na ně nechtěli dát. NATO a jeho evropští štábní důstojníci nechtěli věřit, že by tajná služba byla vůbec s to něco rozumného vyzvědět. A vůbec každá zpráva o komunistické agresi příliš připomínala onoho typicky amerického strašáka – „komunisty pod postelí“, než aby byla brána vážně. Američané, především generál Omar Bradley, viděli ve studii CIA, podle níž se Rusové domnívali, že Američané by nebojovali za svobodu Evropy, nikoli zprávu tajné služby, kterou je třeba vyhodnotit, ale jako útok na čest amerického lidu.

Nové vedení CIA brzy pochopilo, že Korea sice vládne na prvních stranách novin, ale že vlastní problém je stále ještě v Evropě. Poznalo, že Korea má jen odvrátit pozornost od Stalinových úmyslů v Evropě. Dulles sám si vyžádal spisy o akci Splinter Faktor, když ještě nebyl ani pět minut v budově. Napjatá mezinárodní situace vyžadovala rychlé jednání a akce Splinter Faktor – které po Kostově smrti koncem roku 1949 ustoupila do pozadí – se nabízela jako jedna ze zbraní, kterou CIA mohla s vyhlídkou na úspěch nasadit.

Zatímco Dulles nepřišel na myšlenku, že by se akce mohla stát bumerangem a nevzrušoval se tím, že povstání lidu ve východní Evropě, které prorokoval, nebylo v dohledu, na druhé straně se mu zdálo, že by Stalina bylo možno donutit odsunout jeho invazní plány, kdyby ho bylo možno přesvědčit o nespolehlivosti jeho spojenců.

Morálka v celé východní Evropě byla na dně. Lidé chodili rezignovaně a zaraženě za svou každodenní prací. Žádná vláda nebyla oblíbena. Žádný funkcionář strany nebo ministr nemohl počítat s podporou obyvatelstva. Stalin se den ze dne více namáhal, aby udržel semknutou frontu proti „imperialistům“ a Dulles považoval za svou povinnost dělat mu ještě více těžkostí. Pro Dullese bylo nade vší pochybnost, že jednoho dne přece jen nastane výbuch. Lobbysté, placení CIA, již nastavovali výhybky pro to, čemu se později říkalo Kerstenův dodatek, novele zákona o ozbrojených silách z roku 1952. V Německu umístěné a vycvičené zvláštní jednotky složené výhradně z Východoevropanů, měly podporovat očekávané lidové povstání za železnou oponou a po úspěšné kontrarevoluci, která na sebe podle Dullesova názoru nemohl nechat dlouho čekat, se podílet na opětovném nastolení demokratických poměrů.

Byly to pro něho dny euforie. Přestože jaderná válka byla stále ještě velmi reálnou možností, a přestože to vypadalo tak, že by Rusové mohli pochodovat do západní Evropy, byli Dulles a jeho krajané opět plni jistoty a optimismu. Kam jen dohlédli, všude tam, kde se lidé ještě mohli svobodně rozhodovat, byl komunismus odmítán. Tam, kde se ještě dokázal udržet, to bylo možné jen s pomocí tajné policie. Nedokázal si získat hlavy a srdce širokých lidových mas. Byl odhalen jako tyranie.

Ale bylo třeba udělat ještě více. Rusko nadále mohlo vést světovou válku. Stalin byl stále ještě s to přivodit jaderný zánik západní Evropy. Nepříteli bylo nutno čelit ještě rozhodněji než dosud. Jestliže se kvůli tomu měla znovu oživit akce Splinter Factor, pak by bylo nutno postupovat rafinovaněji. Lidé, kteří museli být jejím objektem, se měli vybírat pečlivěji, cíl operace měl být stanoven jasněji.

Ze všech východoevropských zemí se dokázalo vyhnout Stalinovu bezuzdnému hněvu jedině Československo. Obyvatelstvo Československa, navyklé na demokracii západního vzoru, velmi trpělo pod tvrdým režimem svých komunistických pánů. Nespokojenost se již vzdouvala. Jestliže se podaří zaměřit Stalinovu pozornost na Československo, pak nebude mít ani chuť, ani náladu ohlížet se po dobrodružství někde jinde. Podaří-li se dostat Čechy v otevřeném povstání proti komunistickým pánům do ulic, bude ostatní východní Evropa následovat jejich příkladu.

Krátce potom, co převzal úřad ve Washingtonu, shromáždil Allan Dulles své lidi a plánoval akci Splinter Factor – objekt Československo. Byl to začátek krvavé lázně u nás.

Zde přerušuji text knihy Výbušnina a pokračuji velmi stručným výtahem z dalších kapitol. Jsou už jen tři – s názvy :

Objekt Československo,

Velký křižující metař a

Pytel plný popela.

Velmi drsný text. Plný vzájemného podezírání a udavačství a vyrovnávání si osobních účtů pod dirigentskou hůlkou moskevských inkvizitorů a skřípavého hlasu prokurátora Josefa Urválka. Ale kdo toto všechno zavinil ? Pokračuji v úvahách.

Pochybuji, že nikdo ze čtenářů nikdy neslyšel jména českých a slovenských poválečných politiků, převážně komunistických, nebo významných ekonomů, dnes občas vzpomenutých jako oběti zvůle komunistické justice tehdejší doby. Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Artur London, Vavro Hajdů, Evžen Löbl, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling, André Simon.

U jedenácti obviněných byl v rozsudku zdůrazňován jejich židovský původ. Podivné v situaci po válce, v jejíž době byli Židé hromadně nacisty vražděni. Tři z obžalovaných dostali doživotí. A nejpodivnější na tom je, že žádný z odsouzených nepodal odvolání. Buď si byli jisti, že smrti neuniknou, ačkoliv všichni věděli, že jsou nevinné oběti, nebo proto, že jako bývalí členové komunistické strany i v této pro ně smrtící situaci, plnili striktní příkaz jejich strany. Musíš zemřít, aby tvoje strana byla očištěna a věc socialismu a výhledového komunismu mohla pokračovat. Příkladná věrnost myšlence. Neposmívám se. Takoví lidé už se dnes nerodí. Stačí pohlédnout na současnou politickou scénu.

Epilog

Kdo dočetl až sem, má možná již podezření, že nemuselo až k takovým hrůzným politickým procesům s mnohými mrtvými dojít, kdyby Stalinovo zdůrazňování toho, že neustále probíhá zostřování třídního boje mezi sociálními třídami buržoazie a dělnickou třídou, správněji snahou kapitalistických majitelů realit o likvidaci prvního státu, kde se ekonomika řídí jinak, a jistý úředník CIA, se schopnostmi Machiavelliho – Allan Dulles, vůbec nepůsobili.

A kdyby jistý agent polské tajné služby (jehož jméno jsem ještě nezmínil) podplukovník Josef Swiatlo, se živil jinak, než „službou“, pro obě strany. Tedy dvojí agent. Swiatlo po splnění svého děsivého úkolu, zmizel z Polska 21. prosince 1953. A z falešných politických procesů a následných poprav vedoucích činitelů v Lidově demokratických státech – Polsku, Československu, Maďarsku, Bulharsku, Albánii, se ještě dlouho otřesené vládnoucí komunistické strany z tohoto fiaska dostávaly. Také proto u nás v tehdejším Československu se v roce 1968 objevila snaha změnit politický systém na takový, který by bylo možno nazvat – s lidskou tváří. Dnes máme systém s jakou tváří ? Odpovězte si sami.