Dávno tomu

napsal Geordyn

 

Zdravím čtenářky i čtenáře Kosy a také vlka a půjdu rovnou k věci.

Uvažoval jsem, jak se rozloučit s psaním článků pro Kosu. Důvod je prostý. V průběhu posledních sedmi let jsem občas něco napsal, snad zajímavého, snad i poučného. A administrátor vlk byl tak shovívavý, že mi ta dílka uveřejňoval.

Dnes jsem se ocitl na hranici toho, co mohu ze svých vzpomínek a sem tam popisem současných i dávných dění nabídnout čtoucím Kosu, co by je tak mohlo ještě zaujmout.

A tak s blížícím se velkým traumatem Čechoslováků, kteří více pamatují – jedenadvacátým srpnem 68, jsem ze skříně vylovil zvukové záznamy z toho týdne opravdového svobodného rozhlasového vysílání, které nemělo a nebude mít opakování. Nikde na světě. Rozhlasového vysílání bez dramaturgů, režisérů a dalších obvyklých organizátorů. A také bez cenzorů, nebo autocenzury. Vysílání, dříve nazývané státní, nyní nazývané veřejnoprávní. Změna názvu, ale podstata propagandistického vládního média se nezměnila.

Vysílání, kterému dříve přátelská mocnost spolu se satelity, se snažila po tom svém věrolomném vpádu, svými nepřátelskými snahami zabránit.

Jen jeden týden absolutní svobody šíření informací rozhlasem.

Tisk jsem nesledoval. Ty snahy sovětských vojáků přerušit vysílání, se jim zprvu nedařilo pro hradbu těl mladých i starších Pražanů, kteří v Praze na Vinohradské třídě bránili takto přístup k budově rozhlasu. Proto tam byly první civilní oběti. Ačkoliv ony svobodné informace od mikrofonu, hovořené známými hlasy – Věry Šťovíčkové, Slávy Volného a Jiřího Dientsbiera seniora, důtklivě nabádaly neklást cizím vojskům odpor, protože ozbrojenou přesilu holýma rukama nezastavíš. Poslední slova paní Šťovíčkové do mikrofonu, před vtrhnutím samopalníků do vinohradského studia : „Milí posluchači, pod okny rozhlasu se střílí. Až uslyšíte československou hymnu, my budeme muset končit.“

Čtenáři Kosy mohou vyslechnout jen část, z více jak dvaceti hodin tohoto zvukového dokumentu, který jsem tenkrát  osobně  natáčel. Pro paměť  svoji  i  dalších. Aby  autenticita  té doby  nezmizela  jako pára  nad  hrncem. A dnes  svůj  archiv  předkládám všem  čtenářům Kosy.

Ne to, co je už mnohokrát k dispozici na internetu, tu klasiku událostí ze středočeského kraje, ale událostí z Brněnska, Zlínska – tehdy ještě z Gottwaldovska a okolí. A i část vzpomínkového pořadu z roku 2008, vysílaného z brněnského rozhlasového studia. To jsem již archivoval na mgf kazety. Technika od roku 1968 za čtyřicet let se samozřejmě změnila. V dnešní době o to víc. Neskromně podotýkám, že jsem z důvodů GDPR, vynechal poděkování pana Jaromíra Ostrého mé osobě, za poskytnutí audiozáznamů k dispozici pro tento vzpomínkový pořad. Z oněch asi dvaceti hodin celkem, jsem použil v dnešním zvukovém dokumentu, jen necelých dvaatřicet minut. Na to mne upozornil vlk, když jsem mu ony nahrávky nabídl pro Kosu. Nemá to být dlouhé, aby posluchači vydrželi pozorně naslouchat. Jsou tam i fotografie z onoho srpna. I z doby po čtyřiceti letech.

K tomu je třeba doplnit chybějící začátek záznamu o pevném postoji 7. výsadkového pluku zvláštního určení ČSL armády dle vojenské přísahy, posádkou tehdy v Holešově. Odmítli požadavky sovětské armády na ubytování a stravu, a oznámili jim, že mají účinné prostředky obrany (pancéřovky – bazuky), pokud by chtěli získat požadované násilím. A ta jednotka našich paragánů, umístila v blízkých lesích zálohu, jak jim velel jejich výcvik.

Jak velitelé i jednotka skončila, uslyšíte na videu, otevřete-li si ho dle odkazu, který je na konci článku.

Tak zvaný „Vstup vojsk “– jak cudný a nenápadný název věrolomného, o půlnoci zahájeného obsazování státu náhle cizími, dříve spřátelenými armádami. Mnohý si tehdy vzpomněl na totéž z 15. března 1939. Tehdy ovšem nešlo o přátele.

 

Tentokrát jich bylo pět. Sověti (nelze říci Rusové, protože Sověti byl konglomerát mnoha národností a i náboženství – i když okrajově), plus Poláci, Maďaři, Bulhaři a Němci – „enderáci“. Později jsem se s jedním „enderákem“ setkal. Stalo se to takto:

 

Jdu po chodníku v Teplicích, zamyšlený na své záležitosti a zvedna hlavu, jde proti mně šedá vojenská uniforma, tak podobná té v době mého dětství – wehrmachtu.

Krve by se ve mně nedořezal. Barva, knoflíky, kapsy, výložky – nacisté jsou tu zas ! – to hrknutí ve mně bylo z dob, kdy tato uniforma budila děs. Černá by byla ještě děsivější. Nechápu, jak mohla armáda socialistického Německa sáhnout po napodobenině uniformy wehrmachtu.

Později, možná pro mnou nyní uvedené přirovnání, zastupovali onen „Vstup vojsk“ v naší zemi, už jenom Sověti.

Vysílání názorů a argumentů v onom týdnu rozhlasové absolutní svobody, po 21. srpnu 1968, bylo výtryskem vůle lidu. Bez referenda a jiných cavyků. A připojili se také radioamatéři, kteří svými přístroji doplňovali tento neoficiální rozhlas.

Tehdy ráno, bylo to ve středu, jsem jako obvykle zapnul rádio před odchodem do práce a slyším už jen úryvkovité oznamy, co se děje. A výzvy – Nastupte normálně na svá pracoviště, i když situace není normální. Nastupte, aby tam za vás nenastoupil případně někdo jiný !

Musí se to zaznamenat ! Pro budoucnost. Fonoamatérem jsem byl celkem slušné úrovně, takže magnetofon Tesla B 3, (pro neznalé – není to název amerického soukromníka, nebo srbského vynálezce, ale TEchnika SLAboproudá, továrna v Přelouči), a kotouč pásky na tři hodiny záznamu. To dopoledne mne zastoupila u magnetofonu manželka, která měla ve středu 21.8., v nemocnici odpolední službu. A další dny v onom týdnu se moje zásoba magnetofonových pásků zaplnila asi dvaceti hodinami všeho toho, co šlo v éteru zachytit z vysílání. Dodávám, že ten magneťák, vyrobený v roce 1966, ještě stále solidně slouží. Důkaz kvality československých výrobků. A zvukové záznamy obsahují i vysílání tehdejší Československé televize, která se také nakrátko připojila.

Dnes mají ovšem na Kavčích Horách jiný program – opačný. Plně dezinformační sykot hada. Stačí zmínit „informace“ o volbách prezidenta v Júesej a nyní v Polsku nebo Bělorusku. Tají, pro koho to dělají, i když to platí národ a povinně. Platit hadovi a nesledovat jeho hadí sykot pro uchování vlastního zdravého rozumu, je otřesné. Pro mne určitě. Něco podobného se dělo ještě začátkem minulém století – desátky Církvi. Ovšem nově obnoveným desátkům se dnes říká jinak – restituce. Platíme jim to tak všichni, i ateisté. A v tradičně rebelských Čechách je ateistů celkem dost.

Správněji mají být „církevní restituce“ nazvány – Zákon schválený jedním kriminálníkem navíc, který by chyběl do počtu. Takže vzato striktně morálně, jde o neplatný akt. Ale co všechno se už neprotáhlo českým parlamentem !

Už tím, že v průběhu vyjednávání se katolíci dopustili úplatku jiným církvím, nabídkou několika milionů z chystaného lupu, připojí-li se ony církve k jejich záměru, vzato právním pohledem je zločin. Pro Biskupskou konferenci jasně deklasující.

 

Jak jsem zaznamenal, jediná církev tu špinavost odmítla. Adventisté Sedmého dne. Budiž jim to ke cti. Nepotřebují úplatky od katolíků. Svou činnost si platí sami. Podobně, jako je udržován Slobodný vysielač příspěvky svých posluchačů. Všimli jste si, že píši i o jiných záležitostech, nejen o těch srpnových ? Budu v tom pokračovat.

Ale zpět k jádru věci.

Po čtyřiceti letech, ani si už nevzpomínám jak k tomu došlo, jsem kontaktoval redaktora brněnského rozhlasu, pana Veselého a i režiséra pana Ostrého. Zřejmě v tom sehrála svou roli pravidelná setkání na rozhlasových vlnách u pořadu, Toulky českou minulostí. Historie mne zajímala od školních let. Nahrávky se dostaly do vysílání z brněnského studia v roce 2008. Po oněch čtyřiceti letech. A odpustíte-li mi zkreslení zvuku na záznamech analogovou metodou pořízené před lety dvaapadesáti, můžete to uslyšet také. Pro poučení a varování. A k posile vědomí, co vše dokáže jednota národa. Bohužel jen na krátkou dobu. Češi se umí semknout jen v dobách bezprostředního nebezpečí. V době německé nacistické okupace, v době „Vstupu vojsk“, žel semknuti jen nakrátko a i dnes při pandemii koronaviru. Jindy se hašteříme jako hejno vrabců. A když jsem se už dotkl současné pandemie, tak mám pokušení konstatovat, že tato pandemie může být třeba neobvyklý nátlakový proces, jak zvykat odpůrce Islámu na burku, nebo hidžáb.

U těch zmíněných nahrávek mi dnes dělal větší problém převod na digitální systém a aby to bylo reprodukovatelné na YouTube.

A i když už v tomto případě nejde o premiéru, použil jsem část vzpomínkového pořadu vysílaného v r. 2008 a jen sestříhal a zkrátil. Takže závěrem lze poslechnout nejen hlas pana Pavla Rychetského a Otakara Motejla a jiných svědků, kteří na tu pohnutou dobu vzpomínali, ale i hlas pana režiséra (v té době i ředitele rozhlasu), hlas pana Jaromíra Ostrého. Nejsou to tedy jen zvukové záznamy, které jsem lovil v srpnu 68, těch je i dost z českých vysílačů na internetu, ale z moravského Dobrochova, kde byl tehdy středovlnný vysílač, existují snad jen moje záznamy. Tedy i část vzpomínkového pořadu ke čtyřicátému výročí srpna. Vzpomínky, které mohou být pro leckoho také objevné, když od doby jejich vysílání uběhlo už dvanáct let.

Jen ještě musím připomenout k písničce Karla Kryla ( Bratříčku zavírej vrátka), nejen skladatele a písničkáře, ale i básníka, uvědomíme-li si kvalitu jeho textů, že po jeho zklamání z vývoje politicko – ekonomické situace u nás v roce 1993, složil a zazpíval na jinou politickou notu svou píseň – Demokracie. Doplňuji odvážně za Karla – ale ta liberální. Tehdy už pouze zveřejněnou na Slovenské televizi. Dnešním mainstreamem již plně cenzurovanou. V archivu ji mám. A na YouTube ještě je. A také další záznamy o jeho setkávání s obyčejnými lidmi.

Karel Kryl je stále současný.

Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli ! ! ………

A je to mýlka soukromá, snad z optického klamu, že místo srdce břicho má a místo duše tlamu ! !

Další řádky se týkají už jen mých názorů na minulost i přítomnost, jak ji vidí člověk narozený ještě za tak zvané první republiky, tedy pamětník.

A předem prosím o shovívavost nad nedokonalostmi nahrávek. Státní znak původní ČSR, prodával kdysi můj tchán ve svém papírnickém obchodě. Znak mám umístěn mezi obrazy od mého otce. Amatéra. Až v důchodu maloval pro své potěšení a obrazy rozdával. Měl ten talent od dětství, ale stal se pekařem a později v letech celosvětové ekonomické krize (v ČSR 1930 – 34) měl to štěstí, že získal práci u ČSD. Ale to byl přes tři roky bez trvalé práce. Nelze-li za ni považovat v létě trhání borůvek a v zimě sekání ledu na rybníce, pro hospodské do pivních sklepů. Možnost být nezaměstnaným (neplést si s nezaměstnatelným) a být tak bez peněz, je tristní úděl pracujících v kapitalistickém systému. Dnešní mocní se bojí sociálního výbuchu – tak to vidím já – a ze svého stolu přecpaného lahůdkami proto, obrazně řečeno, shazují pro hladové nějaké ty drobky. Lákají je tak k hlasování pro toho, kdo dá víc. Od starého Říma se nezměnilo nic. Jistě správně odhadnete, kterou vládní mocenskou skupinu mám na mysli.

Výkonnost ekonomiky se vždy hodnotí stupněm investic. Kdo v Československu investoval do říčních přehrad, uhelných elektráren, elektrifikace železnic, modernizace průmyslu, do vývozu investičních celků atd., do stavby jaderných elektráren, Metra v Praze ? Do rozvoje zemědělství, do stavby bytů. Kdo, sakra ? Moje generace a generace našich otců. Tehdy se nežvanilo. Vyrábělo v nár. podnicích, vyváželo do Evropy i Světa. I když po válce byly ve společnosti hodně ostré hrany. A nejostřejší v padesátých letech. Politické a sociologické výsledky oné doby beru pouze tak, že jaká by to byla diktatura, kdyby nediktovala. Čas a vývoj hrany obrousil a život šel dál. Dnes jde také. Kam? Už se blíží doba, kdy se většina českých obyvatel zeptá. Proč komunisté svou diktaturu vyměnili za chiméru kapitalismu? Navíc konce devatenáctého století. Snad si ti pošetilci nemysleli, že výrobní prostředky patřící abstraktně lidu, budou patřit jim? Potměšilec Čalfa tedy určitě. Vzal vůbec v úvahu, že v soukromokapitalistickém systému větší bere vše ?

Dnešní rozmach digitalizace a k čemu navíc slouží, nejpřesněji vyhodnotil svým odvážným činem Edward Joseph Snowden. Kdyby ovšem digitalizace nebyla, tak bych své vzpomínky textové i zvukové na stránky Kosy nedostal. Takže si nestěžuji, jen konstatuji.

A jak by se obrodný demokratizační proces v Československu vyvíjel, jen zčásti řízený (vlivy zahraničí nelze pominout) komunistickou stranou a vládou země a podporovaný velkou většinou obyčejných občanů, to nelze jednoznačně predikovat. Zčásti řízený proces zmiňuji proto, že mnoho podmíněných vazeb zůstává i dnes neodkryto. A obávám se, že by Československo po svém logickém, postupném uvolňování vazeb na socialistické země a SSSR, by skončilo podobně, jako později Jugoslávie. Možná bez krveprolití, i když ani to nelze vyloučit. Pohleďme na stoupající nevraživost, místy až nenávistnou, zastánci těch, či oněch „pravd“, kteří si vymysleli tu zrůdnost – „předsudečnou nenávist“, která z nich doslova ale kape ! Nejen mezi osobami a politickými stranami a uskupeními, ale i mezi státy. Viz Afghanistan a vražda iránského generála v Iráku. Takže otevřeně přiznané státní násilí už tu máme. Nejde tak o přiznání, ale o ten zločin. A co se děje dnes dalšího v kolébce demokracie za oceánem, darmo psát. I když jsem se o to už dříve pokusil –

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2020/07/11/pomooc-pomoooc-pomooooc-vlk/

Jugoslávie byla ta třetí cesta, se domnívám. Z poloviny socialistická, z druhé půlky striktně soukromokapitalistická, jak říkával kdysi můj kolega. Proto překážela. Ta první půlka. Proto bylo „nutné“ to Havlovo  „humanitární“ vybombardování. A Zemanovo převálcování vlády k souhlasu přeletu vražedných bombardérů NATO !

A překáželi bychom i my !

Velmoci  nemají přátele, mají jen své zájmy. To jsme zažili v letech 1918, 1938 – 39, 1945 – 48, 1968, 1989. I v roce 1992, v zájmu známého aktu římských imperátorů – rozděl a panuj, o čemž se dnes cudně mlčí, jakoby se neznalo – že v jednotě je síla. Přiznejme si to. Mnozí za řekou Moravou mi rozumí. A jaké zájmy vládnou tu i tam vidíme dnes a denně. Tak na uplynulou dobu pohlížím s odstupem vlastně už oněch dvaapadesáti roků.

Troufnu si podotknout něco o možná podobné situaci s tou hodně, hodně dávnou. Věštkyně Pýthie naznačila Lýdskému králi Kroissosovi cosi o překročení řeky Halys. Vyložil si to nesprávně a zničil říši velikou – svoji říši.

S velkým vojskem byla překročena hranice Československé socialistické republiky a za třiadvacet let byla zničena veliká říše – SSSR. Nesouhlasíte ? Mně to s odstupem doby a to co o ní dnes víme, zase tak nelogické nepřipadá. Tímto pohledem lze toto aplikovat i na Třetí říši, jen to trvalo šest let, i na Rakousko, kde ale až tři sta let.

Vstoupíš-li nezván do České kotliny, dopadneš vždy stejně. I když hněv Osudu příliš nespěchá. Někdo tomu úkazu říká – Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

I to moravské – Tož pojďte dál, co byste zde dělal ! Je výmluvné.

 

Platilo to i pro čtyři křížové výpravy v době podobného vzepětí Čechů – Husitů. Výsledek ? Souhlas s platností Čtyř kompaktát samotnou nejvyšší katolickou kurií v Bazileji. „Povolení“ českým rebelům vykonávat to, co vyžádal již sám Ježíš při své poslední večeři. Eucharistii chleba a vína. Prý jen pro apoštoly, za které se potom ale zpupně považují dodnes katoličtí kněží, i nejvyšší klérus. Věřící jsou pro ně někdo jiný. Tedy stále středověká nerovnost.

Ale i mezi katolickým klérem se vyskytují bílé vrány, promiňte mi to přirovnání. Velmi si vážím proslovu k věřícím v Katedrále sv. Víta – slova, která tam 28. září 2018 monsignor Petr Piťha pronesl, bych bez váhání podepsal. Bylo to vlastně velmi vážné varování před Istanbulským svinstvem – tedy „Úmluvou“. Existuje domněnka, že celá záležitost je jistá ideologická příprava Unie na předpokládaný růst procenta muslimů v členských státech. Následky lze snadno domyslet.

 

Nemohu zapomenout a nepřipomenout dobu 70. a 80. let, kdy přes „určitý dozor“ a oporu vládnoucí komunisté strany od Střední skupiny vojsk („přitankovali“ ve středu, :-), byl jistý a zaznamenatelný skutečný rozvoj národního hospodářství. Jak jinak by existoval nebývalý natalitní růst ( Husákovy děti) s enormní bytovou výstavbou, dodnes nepřekonanou ! Sám jsem získal družstevní třípokojový byt, dotovaný z jedné třetiny státem a z druhé třetiny bezúročnou půjčkou. Za 25 tis. oné třetiny v tehdejších Kčs. Vydělávalo se v té době tak 2 až 2 500.- měsíčně. Bydlení v novém pro mne bylo komfortní (nemíval jsem nikdy oči Havlovy). Před tím jsem měl 1+KK, v domku ještě z dob C und K, takže jsem bydlel v novém pro mne přímo královsky.

 

Dnes mainstream obludně odsuzuje spartakiádní cvičení na Strahově. Ale ten rozpadající se strahovský stadion je právě tou „vizitkou“ současné „kulturně sportovní úrovně“ pražských radních. Toto neodsuzuje nikdo. Alespoň o tom nevím. V roce 1960 jsem tam cvičil armádní skladbu. Nezapomenutelné. Tato šedesátá léta byla v Československu pozitivní dobou, proto se její důsledek dostavil v podobě pokusu o jiný socialismus. Vylepšený. Československý.

Nyní hádanka – kdo to byl?

Ten československý pokus o jiný socialismus určitým způsobem někdo podporoval, a po „Vstupu vojsk“ svým vlivem mezi generalitou sovětské armády vlastně i zabránil u nás vzniku ilegální „Dělnicko – rolnické vlády“ a on donutil sovětské vládní činitele k návratu celé československé delegace z jednání v Moskvě, včetně zavlečených tam čs. občanů – část vlády státu, Ing.Oldřicha Černíka, Josefa Smrkovského, Alexandra Dubčeka, Josefa Špačka a i MUDr. Františka Kriegela. Toho si Sověti chtěli ponechat. Protože Dr. Kriegel nepodepsal onen osudný protokol, který právně umožnil Sovětům držet svou armádní zálohou vlastně obsazenou západní hranici socialistického uskupení – Varšavského paktu. To potřebovali. Tou západní hranicí myšlena Šumava. I když jištěná našimi pluky a Pohraniční stráží.

Byly v tom i jiné důvody, proč onen jedinec trval na podepsání protokolu čs. delegací. Viděl totiž příliš mnoho mrtvých za svůj život a nemohl už jen ze své funkce připustit, aby jich přibývalo v jeho zemi. Civilistů. I tak jich padlo při nerozumných střetech s pěti vojsky přes stovku.

A kdo to byl ? Kdo byl ten podporovatel a vlastně zachránce oněch čtyř zavlečených i strůjce uklidnění situace v Československu ?

Přece prezident Československé socialistické republiky, generál Ludvík Svoboda. Voják, rozumný člověk a vlastenec. Zasloužil se o Československo několikrát. Už v řadách naší legie u Zborova, u Bachmače i na Sibiři. Ve velitelských funkcích na východní frontě v bojích proti Němcům, za druhé světové války. Tam nejpodstatněji. U Sokolova, při osvobozování Kijeva, Moravské Ostravy a na Dukle. A i v roce 1968.

V mládí jsem se s ním setkal. Chci bránit jeho čest před nactiutrhači z ČT a zvláště před jakýmsi Železným (alias Eisenkraftem), který by nebyl hoden ani zavázat boty panu prezidentovi Ludvíku Svobodovi.

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2015/08/16/jak-se-pisi-pameti-aneb-setkani-se-zajimavymi-lidmi/

Musím připomenout také dnešní současný repertoár Českého rozhlasu Brno a regionální stanice Zlín. Zavřít stránky něčím dalším pozitivním. Pochválit ho. Je to repertoár hudební a to ten, který svými pouze českými písničkami těší jejich posluchačky a posluchače. Ve světě přesyceném anglizmy, je to balzám na duši.

I tak přeji nám všem co nejlepší osud. Když se o něj ale přičiníme. Měli by ti mladší. My staří se už jen díváme a můžeme pouze připomenout některá naše vlastní selhání. I selhávání současných mocných.

JAKO MEMENTO !

Připomenu i tuto zkušenost. Rozumní pochopí a na hlupáky se vykašli !

Zde je možno vyslechnout záznam, který jsem co nejvíce zkrátil. Je tam vše podstatné ze srpna 1968 z východní Moravy, i vzpomínková část po čtyřiceti letech. Doplněno fotografiemi.

Stále živé vzpomínky

Přidávám Krylovy písničky a rozhovory

https://www.youtube.com/watch?v=_1qqFvEQ42o

https://www.youtube.com/watch?v=zZv6NzXqOz8

A děkuji vlkovi za kolegiální přízeň.

Geordyn.